Továrna na boty

Egon Ervín Kisch

(úryvek z nedokončené reportáže „Socializovaný Baťa“)

Výkřik mne vytrhne ze spánku a zní pronikavě dál i pak, když už se posadím a uvažuji, kde to vlastně jsem a jdu k oknu. Dole, o tom není pochyby, leží Amerika. Není to však New York ani Chicago, spíše Kalifornie nebo Florida, či něco podobného. Neboť, třebaže vidím mrakodrapy a také okno, z něhož se dívám, je zřejmě okno mrakodrapu, nezdá se mi, že by tu byl nedostatek horizontálního prostoru, nebo že by to bylo tak zlé s cenami půdy. Mezi obrovským obchodním domem a patnáctipatrovou správní budovou leží ještě dost nezastavěných stavebních míst. Ani kino, větší než všechna kina ve střední Evropě, nevypadá, že by se při něm šetřilo místem. Je přízemní a neční nad ním žádný „building“, natož takový, jako je Rockefeller Center.

Nejmarnotratněji však hýří místem trávník – neklamný důkaz, že jsem na hony daleko od Manhattanu. A i kdybych byl na pochybách, přestal bych mít pochyby, jakmile si přečtu dva letopočty, které jsou vytvořeny květinami záhonu: 1397 a 1947. Tedy jubileum, pětisté padesáté výročí. To tedy jistě nejsem v Americe, neboť tam anno 1937 ještě ani letopočet neznali.

Před mrakodrapem, z něhož se dívám dolů jako do propasti, zastavují autobusy. Mají různou velikost, tvar, barvu, stáří na přijíždějí jistě také z různých vzdáleností. Cestující, které přivážejí, seskakují po stupátku na široké a diagonální cesty sadu a včleňují se do průvodu, který se pohybuje k jednomu cíli.

Prozatím jde ještě průvod zvolna, ale od minuty k minutě se stupňuje od larga a andante a konečně od prestissima k divokému trysku. K tomu je žene siréna, která znovu spustila, div nám neprasknou bubínky v uších.

Půl hodiny už je tomu, co mě přivolalo její první zaznění k oknu. Před půl hodinou to bylo sotva několik set lidí, kteří se dali na pochod. Pomalu však vzrostly řady na tisíce a teď, když je přesně sedm hodin, siréna zaječí podruhé a chraptivě doznívá, jsou jich desetitisíce. Je to jediný proud, který se bez přítoků valí k ústí.

Ústím je vchod do závodu. Ale nejsou to majestátní vrata, není to monumentální vjezd do továrny. Vypadá spíše jako vstup na veletrh nebo na výstavu: v řadě devět průchodů, kterými se vchází zvenku dovnitř, kde jsi vlastně stále ještě venku. U každého vchodu zřízenec, jemuž každý vstupující ukáže, abych tak řekl, vstupenku, načež může projít turniketem.

Z okna, odkud se dívám, vypadají zástupy před vchody a za nimi jako písek v přesýpacích hodinách: když se hrnou k průchodnému otvoru, jsou stále užší a užší, a když propadnou otvorem, rozletí se opět široce na všechny strany.

Siréně dochází dech. Když dochroptí, je vidět zase trávník a místo s devíti vchody v pozadí zírá, jako by se nic nestalo, prázdně, ospale. Cože? Tady že se ještě před minutou tlačily a draly desetitisíce? Nemáte snad halucinaci, pane?

Kde jsem, vím ovšem už dávno. Jsem ve Zlíně v národním podniku Baťa. Ale přesto vím méně, než jsem věděl dnes v noci. To jsem právě přijel a neviděl ani to, co vidím teď.

„Prosím vás, řekněte mi,“ ptám se pokojské, která právě vešla, „proč se ti lidé tak ženou do továrny?“

„Co prosím?“, ptá se místo odpovědi, neboť nechápe vůbec nač se ptám. „Každý musí být přece v závodě, když se začne dělat...“

„Ale ti lidé se ženou jako blázni.“

„Musí být u kruhu, jinak by přece nemohli ostatní začít.“

„Takže když se někdo opozdí, je potrestán, viďte?“

„Když se několikrát opozdí a zdrží práci u kruhu, poškozuje ostatní a je potrestán. Ale teď už to není jako dřív. Dříve napařili pokutu každému a strhli mu ji ze mzdy, třeba se opozdil jen o minutu.“

Náměstí Práce ve večerních hodinách, šedesát let od napsání protibaťovského textu E.E. Kischem.

Zakladatel dynastie Baťa

Před čtvrt stoletím byl Tomáš Baťa a jeho hospodářský zázrak středem pozornosti světa. Sága začala tím, že jeden moravský papučář Tomáš Baťa, zeť dvorního rady Kerzla, buduje továrnu na boty, jaká tu ještě nebyla, aby rakousko-uherská armáda měla boty. Dvorní rada dr. Kerzl byl osobním lékařem císaře Františka Josefa, mužem v pozadí. I v jediné anekdotě, která se o něm vypráví, zůstal jen němým služebníkem, statistou. Jednou, jak vypráví anekdota, když císaře Františka Josefa stihl těžký záchvat, přihnal se prý dvorní rada dr. Kerzl k jeho loži v pyjamu. Ale František Josef ho vykázal ze dveří, vypraviv ze sebe stěží slova:

„Oblecte si nejdříve frak.“

Ve skutečnosti byl dvorní rada dr. Kerzl oním mužem, který byl stále kolem císaře, on to byl, který konec konců určoval všechny audience, jejich počet i dobu trvání. Jeho úloha na rakouském císařském dvoře byla asi taková, jaká byla sto let před tím úloha dr. Struensee u dvora dánského. Jenže dvorní rada dr. Kerzl byl chytřejší než dr. Struensee, nehrál ji veřejně.

Byl-li dvorní rada dr. Kerzl skutečně tchánem onoho mladého ševce, nemohl se stát onen švec ničím menším než dodavatelem c. a k. armády, neomezeným milionářem a císařem všeho pěšího lidu ať v uniformě nebo v civilu. Ale jak se jen mohl stát moravský papučář zetěm císařova osobního lékaře?

Když po roku 1918 jakékoliv vztahy k rakouskému dvoru přestaly být chloubou, ba naopak se pro občana Československé republiky staly něčím, čím se jinak nemohl chlubit, zřekl se Baťa veřejně udánlivého příbuzenství s dvorním radou dr. Kerzlem. Jeho manželka je prý rozená Menšíková, dcera vládního rady dr. Alexandra Menšíka ve výslužbě. Tím by padlo ono pravděpodobné vysvětlení Baťova vzestupu, kdyby se nebyly dochovaly pověsti, že rodiny Menšíkova a Kerzlova jsou sešvagřeny.

Tomáš Baťa na své svatbě, tak snaživě poplivávané revolučně rudým bolševickým hlenem Egona Ervína Kische. Dle jiných (tentokráte pravdivých) pověstí se na oslavě abstinent a nekuřák Tomáš Baťa ani nedotknul alkoholu.

Zajímavé bylo i odhodlání M. Menšíkové - odejít z vídeňského prostředí života vyšších vrstev do tří (tehdy možná pěti) tisícového Zlína na Valašsku vyžaduje opravdu silnou povahu.

V každém případě měl Baťa v kapse výnosnou vojenskou dodávku, a nic se mu nestavělo v cestu, když si v novém státě postavil ševcovský trůn.

Za své vlády (1915 až 1932) vládl jako tyran, ale ne jako obyčejný tyran. Především byl Moravan. Zde bych se chtěl zmínit o málo známé skutečnosti, že Morava dala světu nepoměrně veliký počet osobností a slavných světových jmen.

Duchovně dějinným významem nenáleží Tomáš Baťa ovšem vůbec do této kategorie. Byl obchodník a továrník, jehož vlastností bylo – abych užil klasifikace jistého filosofa – že nepojímal vydělávání peněz jako prasmysl svého tvoření. Co chtěl, chtěl z touhy po moci, co ho hnalo, byla takřka sportovní ctižádost amatéra, a zacházela nakonec ve ctižádost, podobnou ctižádosti akrobata Zemgama, který chtěl překonat vlastní tíži. Tomáš Baťa viděl v sobě nadčlověka a podle toho v jiných podlidi, podváděl je nestoudně, vykořisťoval je, častoval zaměstnance kopanci, vyhazoval bez rozpaku dělníky zbytu, z práce ba i – ze života.

Ba i to, co bylo mimo sféru jeho továrního podniku, rozšlápla Baťova bota nemilosrdně. V každé obci zřídil filiálku „Baťa“ a pomalu nebylo v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku nikoho, kdo by ještě dělal boty.

Jak málo si z toho Baťa dělal! V bývalém Baťově mausoleu ve Zlíně vystavovali starodávné ševcovské nářadí. „První dílna Tomáše Bati“ bývalo na něm napsáno a návštěvníci – kupci a zaměstnanci ze zahraničí s poníženě závistivým okem okukovali tento inventář, z něhož vypadly takové dukáty. Ale jeden starý soudruh ze závodu mě vzal stranou: „Dřív to patřilo jednomu z Ostravy. Už jeho pradědeček tam dělal ševce. Když viděl, že ho Baťa přivedl úplně na mizinu, zabalil všechno do dvou beden a poslal to do Baťovy továrny ‚pro šéfa‘. Pak skočil se ženou a dvěma dětmi do Ostravice. Tomáš Baťa s úmrtním oznámením dostal i tuhle pozůstalost.

‚Vystavte to naproti a napište na to, že je to nářadí z mých začátků.‘ Ten měl nervy, co?“

Co poručil Tomáš Baťa, bylo neomylné, poněvadž nad rozkazy byl jen on, samojediný. Tak poroučel i sám sobě a na to zahynul: 12. července 1932 trval na tom, že odletí, třebaže byla mlha a bouře, a pilot, rozrušen, s pláčem a prosbou mu dokazoval nemožnost letu. Za tři minuty se zřítilo letadlo i s oběma cestujícími a ze všeho byly jen trosky....

Tomáš Baťa ve "své" Baťově nemocnici. Na dílo, které za svůj život dokázal realizovat, byl překvapivě chatrného zdraví a i v dnešní době by měl výrazné problémy.

Jeho nástupce – J.A. Baťa

Dědicem trůnu Tomáše I. byl jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa, mladší o dvaadvacet let. Byl vždycky prázdná hlava a Tomáš mu tak vždycky nadával před osazenstvem a častoval ho kopanci. Ale ponechat říši ženě nebo dítěti, na to cítil Tomáš I. příliš dynasticky a baťovsky, příliš mužsky – a ustanovil za dědice trůnu opovrhovaného bratra.

Když oznámili Janu Baťovi z letiště katastrofu, vzal telefon a hlásil se: „Zde šéf.“ A objednal si auto na letiště.

Že se nijak nedotčen ohlásil titulem svého bratra, který byl podnik sám, otřáslo osazenstvem jako rouhačství.

Ale Jan Baťa pocítil v sobě při zprávě o bratrově pádu a o svém vzestupu k moci božské vnuknutí, že je největším člověkem na světě. Odpovídalo to jeho kramářské povaze a ani mu nepřipadlo nijak divné, že s nacisty a především se svým přítelem Goeringem (EEK má na mysli říšského maršála a pruského ministerského předsedu Hermanna Göringa. Pozn. C.) zrazoval národ (mezi jiným chtěl celý národ přestěhovat do Patagonie). A světovou a dějinnou mu připadala myšlenka vtisknout na věky podniku svého bratra pečeť své božskosti .....

Proto si dal postavit – něco, co tu ještě nebylo – všudypřítomný výtah. Jdu rovnou naproti do správní budovy, abych se podíval na tuto proslulou místnost. Není to tak, že bych mohl hned dole vstoupit do tohoto salonního pojízdného trůnního sálu, nesjede ke mně dolů, nýbrž musím k němu vyjet šestnáct pater praobyčejnou zdviží nahoru. – To je mně pěkná demokracie!

Nahoře vystoupím, abych vstoupil. Na pojízdné ředitelské kanceláři je hned vidět, že je to ředitelská kancelář, není však na ní vidět, že je to pojízdná kancelář. Ale kdo ví, co si zde počít? Dejme tomu, že by teď náhle našli smrt v troskách zříceného letadla šéf od Bati a všichni lidé na světě, kteří by přicházeli v úvahu jako jeho nástupci. Pak bych musil já převzít podnik. Dobrá, telefonoval bych: „Zde šéf...“ Ale co dál? Které z knoflíků bych měl stisknout, jež se zde skví ve všech barevných odstínech a z nichž každý volá po tom, abych jej stiskl?

Co kdybychom to zkusili se žlutým knoflíkem, rozhodnu se, stisknu opravdu a čekám. Zatím co čekám, zatřpytí se stěna. Výtah tedy už jede, jede kolem něčeho do hloubky. Podle všeho sjíždím do středu Země, jak se sluší na trůnovládce firmy Baťa, a mám tam prodávat boty, ohnivzdorné, smolotěsné, sírotěsné a peklotěsné. Ale jaké štěstí, trůn je stále ještě na pozemské půdě a v koutku sedí strážce trůnu, který, aniž jsem to věděl, prodělal se mnou nedokončenou jízdu do pekel.

„Chcete vystoupit?“, ptá se mne.

„Ne, zastavte prosím. Prohlédl bych si to trochu.“

„Prosím.“

Když svatby, tak obě, i když E.E. Kisch výjimečně na sňatek Jana Antonína s Marií Grebecovou, dcerou lékaře, neplive.

Svatební fotografie - Maja a Jenda (26.11.1920) - uveřejněna v knize Miroslava Ivanova "Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše".

Grafologický posudek

Ptám se, co je to tam v těch obzvlášť tlustých deskách na polici.

„To jsou grafologické posudky o štábu naší firmy. První šéf firmy, pan Tomáš Baťa, si kdysi objednal tyto posudky v Londýně u grafologa Roberta Saudka.“

„Mohl bych se na ně podívat?“

„No, chcete-li! Dříve je schovával šéf pod deseti zámky, hlavně před nejbližšími spolupracovníky, o nichž si tyto posudky vyžádal. No, dnes už nikoho nezajímají.“

Mne však zajímají. Ostatně nevím ani, na koho se vztahují jednotlivé posudky, poněvadž na každém jistě je sice nějaká značka, ale ne jméno. Listuji v nich, poněvadž je to netištěná kniha, ba dokonce kniha, která nebyla určena pro tisk.

Romanopisec, který ji psal za vysoký honorář, měl za úkol z neurčitého podkladu písmena popsat charakter nic netušícího pisatele.Dopisy, předložené k posudku, nebyly snad žádostí o místo nebo nabídky, a člověk se ptá, co je to za šéfa, který potřebuje informace o charakteru lidí, s nimiž ustavičně žije a spolupracuje v tak odlehlém místě.

Jeden z listů, desátý, je nápadný rozhodností tónu a naléhavostí výstrahy. Je to přímo zatykač na posuzovaného, úplné pohanění, přímá výzva, aby byl bez řečí vykopnut z úřadu.

Jak mohl něco podobného napsat spisovatel – diplomat Robert Saudek? Dostal snad k tomu přímý příkaz?

Ptám se, mohu-li zjistit, koho se týká posudek. Úředník vyhledá index, který je zavřen v jiné skříni. „Které číslo byste chtěl vědět?“ – „Číslo deset.“ Chvíli hledá. „Číslo deset je Jan Baťa.“ „Hm.“

Čtu tedy spis znovu. „Každé slovo,“ poznamenává úředník, který se mi dívá přes rameno, „každé slovo zní, jako by to diktoval sám Tomáš Baťa. Právě těmito slovy dával vždycky najevo své opovržení Janem. Přesto však ustanovil Jana svým dědicem.“

Ani grafologický posudek nepřiměl Tomáše, aby změnil svou poslední vůli. Tento posudek zní:

Rukopis č. 10

1. Poctivost:

Je nespolehlivý, je-li Vaším úředníkem, nechci jej na základě této ukázky podezřívati, ale musím říci, že bych jej nikdy nebyl doporučil, kdybyste mi byl tento rukopis předložil před angažováním.

2. Důkladnost:

Zdánlivě důkladný, rád si vylévá svou nespokojenost šikanováním lidí, kteří jsou v dosahu jeho pravomoci.

3. Rozhodnost:

Velmi popudlivý, tvrdošíjný a umíněný. Za svým cílem jde s dobře připravenými triky.

4. Ctižádost:

Šplhavec.

5. Iniciativa:

Honí se za konstelačními výhodami a má iniciativu agresívní. Není vyděrač, ale má k tomu vlohy.

6. Organizační schopnosti:

Není plodný pracovník, při využívání konstelací nevidí do budoucna, nýbrž drží se okamžitých výhod.

7. Technické schopnosti:

Není vyloučeno, že by měl dobré nápady, ale je vyloučeno, že by byl s to sám je technicky provésti.

8. Otevřenost a upřímnost v jednání:

Zdánlivě přímý, ježto je s většinou lidí na štíru, je však pokrytec.

9. Zdravý úsudek:

Naprostá nevěcnost.

10. Schopnost vývoje:

Závisí úplně na ovzduší a stupni samostatnosti, kterou mu necháte. Dáte-li mu volnost, vyvine se spíše ve smyslu záporném.

Tak ho viděla grafologie (tedy ne jinak, než jak ho viděl jeho bratr a předchůdce). A další události úplně potvrdily tento posudek.

Existuje-li dnes ještě Baťův podnik, neexistuje zásluhou Jana Bati, nýbrž právě naopak. Existuje na zásadách, které jsou naprosto protichůdné zásadám Jana Bati (a také zásadám jeho bratra Tomáše).

--- 

- To se ovšem netýče technologie závodu. Ta v podstatě zůstala táž, nebyla-li dokonce ještě více vybudována.

Prochází-li člověk několik hodin továrnou, sklady, prodejnami, prohlíží-li přístroje a modely, má plnou hlavu toho, co – jak říká lidové rčení – neměl v hlavě a musel mít proto v nohou.

Leccos jsem měl kdysi v hlavě, ale bylo to vždycky jen neskutečné, jako dávno zapomenutá pohádka z dětství, které člověk nikdy nevěřil. Teď se mi to zase vynořuje: sedmimílové boty Kocoura v botách, na schodech ztracený skleněný střevíček, podle kterého – najde a pozná princ Popelku, když její nožka jediná do něho vklouzne; tady jsou mušketýrské boty, jaké nosívali všelijací krásní princové ze světa pohádek, a jsou zde plesové střevíčky s brilianty a perlami stejně krásné jako malonožkových princezen.

Viděl jsem však i větší a skutečnější boty z novější doby. Tak na příklad vysoké šněrovací boty Himmlerovy SS s 60 kroužky, v nichž se dalo tak pohodlně šlapat po mrtvolách, ba dokonce se jimi dali beze všech obtíží k smrti udupat živí lidé, aniž krev rozšlapávaných potřísnila ponožky rozšlapávajícího. Stejně pevné jsou boty na lov v bažinách, které nepropouštějí vodu a sahají až ke kolenům.

Jsou tu však i ženské střevíce. A kdo by byl řekl, že se tu setkám i se slavnými „angotkami“, o nichž pěla za dob našeho mládí odrhovačka: „Má milá má angotperka, ruta – tuta – tu, už je nosí od úterka, ruta – tuta – tu.“ Dnes u Bati jsem je spatřil znovu! Spatřil jsem i leccos jiného, co jsem kdysi znal, třebaže jsem to nikdy neviděl. Na příklad kothurny, jež jsme se pokoušeli ve škole zhotovit, aby nás při našich divadelních představeních proměnily v Achilla nebo Agamemnona. Naše chůze na těchto vyvýšených kothurnech se setkala s nezdarem, nemluvě o botách v řeckých verších. A tak prkna, která znamenají svět, skřípala pod našimi kroky. Baťa se zdarem ušil správné kothurny a kdybychom si je byli objednali u něho, mohli jsme úspěšně vzkřísit na jevišti helénské drama. Ach, netušili jsme však, že na Moravě žije muž, který udělal boty, v nichž se nedělají boty ani v pětistopém jambu.

Některé dívčí střevíčky vyvolaly ve mně nové vzpomínky, tak třeba ty průhledné, které v našich „tanečních“ nosila jediná Elly; od té doby se dostaly jako „plexy“ do módy a – zase z módy. Nebo ty malé mušličky na modrobílých šněrovadlech, které jsem viděl kdysi na jevišti a na botičkách, jichž pár v Baťově modelovém mausoleu ve Zlíně sotva dnes najde ještě ve světě na dlažbě ulice sourozence. Ó, botičky na knoflíčky, kam jste se poděly .....

Déle však než před mausoleem dívčích střevíčků postojím před mausoleem kopaček. Vždyť jsem se v takových kopačkách nebo podobných honil za míčem celá léta, vstřelil jej protivníku přímo do branky – anebo taky vedle. Pro Baťu byla kopaná oslavou obou končetin, jejichž péči zasvětil své životní, své ševcovské dílo. V jeho footballovém mužstvu ve Zlíně hráli nejdražší profesionálové a Tomáš Baťa snil o tom, že pro každého z jedenácti hráčů zhotoví zvláštní pár bot. Tak jsem dnes viděl pár bot pro střední zálohu, které nebyly snad botami na střední zálohu, nýbrž botami pro středního záložníka (centrhalva). Rukavice pro brankáře byly spíše na nohy než na ruce, neboť v nich byla navlečena opravdovská kožená šněrovadla do bot a šněrovaly se rovněž jako boty. Ve „sweater“ baťovské výroby jsem hledal zašité branzoly.

Baťův sportovní zájem se nesoustřeďoval na kopanou, pustil se i do kola, a to současně s – klavírem. Dva tak rozdílné nástroje spojilo v Baťově lásce to, že oba mají pedály.

Už dávno kraloval Baťa v mrakodrapu, ale jeho světový názor zůstal tak přízemním, jako když seděl na verpánku v dílně v suterénu. Svět, který viděl jen okénkem nad hlavou, se skládal z kolemjdoucích v botách a punčochách. Všechno lidské se pohybovalo proň po nohou. Chodec je chodec a ne jezdec, tak viděl Baťa odjakživa svět ze své podrážkové perspektivy, a zastával-li se někdo, ať už to byl odborář nebo socialista, jiného pokroku, pokládal ho za nepřítele lidstva a šel po něm vším, co měl po ruce, hlavně kopyty, která mu házel na hlavu, nebo ho zpráskal a zkopal.

Z takového vnějšího důvodu byl také Tomáš Baťa věrným oddancem křesťanství. Cožpak první věrozvěsti nešli za svým posláním pěšky, jenom po proslavených pedes apostolorum?

Kdyby byl někdo dokázal Baťovi tak, aby toho mohl použít pro reklamu, že obuv prakřesťanského kočovného učení byla Baťovy výroby, byl by jistě obul zdarma všechny poutníky, kteří by byli chtěli putovat do Jerusaléma anebo do Říma, aby tu zlíbali nohu svatého Petra téměř už ulíbanou.

Nohám velikých současníků postavil pomníky, které jsou vystaveny v modelovém oddělení. Jeho snem bylo dostat pár rourovitých holínek Mussoliniho, ale náhodou měl stejnou smůlu jako jeho bratr, který zase toužil po páru vysokých bot od Goeringa (Göringa, pozn. C.).

Skví se tu však na věčnou paměť svých nositelů jiné veličiny z říše bot. Zvláště dojemné je, když naslouchám vyprávění starého ševce, který obyčejně brával na ně míru, o botách T.G. Masaryka. Podle tohoto ševce vynaložil zde tvůrce veškerou tvůrčí sílu na to, aby vytvořil své mistrovské dílo: nejušlechtilejšímu muži nejušlechtilejší nohy a poněvadž byly propůjčeny T.G. Masarykovi a k tomu ještě dostaly stejně ušlechtilé boty, nebylo Masarykovi zapotřebí už ničeho, než chodit po nich a v nich, aby byl Otcem, Synem a Duchem svatým svého národa.

V závodě jsou vystaveny boty nebo odlitky nohou obrů i trpaslíků, a střevíce významných osob, k nimž náleží i první „šéfka“ paní Baťová, rozená Menšíková. Mnoho je toho tady, na památku na módy již z módy, staré nástroje a různé učebné pomůcky a diagramy. Pedikúra a orthopedie, znetvořené nohy a především kuří oka, jež zamezit, odvrátit, zabránit jim nebo je vyhubit musí být hlavní snahou obuvníka – na zdi visí celá řada předpisů pro toto vyhlazovací tažení, jakési „desatero“.

U každého přístroje, v každém rozhovoru s dělníkem se dovíme o těchto končetinách něco, co jsme ani ve snu netušili. Ba i theoretické, vysoce vědecké poučky.

Baťovské časy - z alegorického průvodu národů - odběratelů Baťovy obuvi (světovost, o které se nám může dnes i v blízké budoucnosti pouze zdát).