Jdi na obsah Jdi na menu
 


Batismus – pracovní filosofie a dílo sociální

 (ing. Hugo Vavrečka, srpen 1932)

Obuv pro dobročinné spolky  - Humoristické listy 1926 

     Základní a trvalé hodnoty životního díla Tomáše Bati musíme hledati především v oblasti sociální. Jakkoli to byl přičinlivý obchodník, vynalézavý technik, duchaplný organisátor a konečně úspěšný průmyslník, byly toto vše jenom stupně vývoje, řeklo by se skoro, že to byla pomocná povolání, která Tomáš Baťa – vidíme to jasně teprve při pohledu nazpět – konal pro vyšší a vzdálenější cíl. Jeho vlastní povolání, k němuž lnul stále víc a více, nalézaje v něm své životní poslání, byla úloha sociálního tvůrce, tvorce nového v společenském a hospodářském životě člověka. Toho nikdy nepochopily kramářské duše, které se domnívaly, že dovedou napodobiti a ve vnějškových jednotlivostech i překonati Tomáše Baťu, aniž postřehly mravní podklad jeho systému.

     Majetek je povinností mnohem více než právem. 

   Snad ne každý tomu takto rozumí a je v tom tedy chyba. Protože ve skutečnosti účel bohatství, majetku je v tom, aby se rozléval a sloužil co největšímu počtu lidí. Jinak by neměl mravního základu. A nevidím - jako to neviděli přede mnou Tomáš a Antonín -smyslu majetku jenom v tom, že si jím majitel slouží sám.Tehdy je majetek nemravností. Čím větším je, tím větší nemravností se stává.

     I veliký majetek má mravní oprávnění jenom jakožto nástroj veliké práce a služby ve prospěch   j i n ý c h    l i d í .

   Jakožto nástroj zaměstnání, práce, živobytí pro lidi, jakožto nástroj služby jiným lidem - je mravným, má svoji mravní základnu.

Jan Antonín Baťa - Uloupené dílo

     Nikdy toho nepoznali spekulanti, kteří se marně snažili uhodnouti ten skrytý tah, veliké tajemství Baťova úspěchu. Také hospodářští teoretikové zůstali jen na povrchu věcí a vztahů, když v Baťově díle spatřovali jen šťastné přizpůsobení amerikanismu zvláštnímu případu v Evropě. Jen málokteří z nich pronikli hlouběji a vycítili sociálně mravní stránku koncepce Tomáše Bati; mluvíme tu o intuitivním pochopení proto, že Baťovo dílo právě tak není ještě uzavřeno a čistě analytická kritika jeho je ještě právě tak nemožná, jako třebas kritika nového pedagogického systému, který nelze objektivně posuzovati, pokud jeho výsledky nebylo možno pozorovati v průběhu života generací jím vychovaných. A tak není zvláštnost a cena sociálního působení Baťova ani tak otázkou statistického srovnávání (ač i ono mluví pro něho), nýbrž především věcí pozorování a mravního vážení člověka, který žije a dospívá v oboru vlivu Baťova systému, zejména člověka mladého.

Obrazek

 Vlad. Hroch - Varenhaus

BAŤŮV POTRAVINÁŘSKÝ ŘETĚZEC ZA VELKÉ VÁLKY

Stal se významným sociálně-politickým instrumentem, který umožnil zásobování prudce rostoucího počtu zaměstnanců továrny. V kritických letech první světové války podnik dokonce zásobování potravinami dotoval.

Na konci první světové války mělo být na podnikovém potravinářském řetězci závislých zhruba 8 000 osob. Do závodního konsumu (rozděloval veškeré přijaté zboží mezi konsumenty, tovární kuchyni nebo podnikovou pekárnu) jen v posledním roce války dodali: 72 vagonů mouky, 2 krup, 6 cukru, 3 soli, 1 sody, 1 válečné kávy, 3 marmelády, 2 kvašeného zelí, 18 brambor, 4 hlávkového zelí, 1 sádla, 1 cikorie a množství dalšího zboží v menším objemu.

Tehdejší podniková pekárna zpracovala během roku 340 000 kg mouky, z níž napekla 476 000 kg chleba, tedy zhruba 240 000 bochníků. Dotovaná tovární kuchyně připravila podle statistiky za rok 1918 328 500 porcí černých káv, 542 400 obědů, 220 000 masitých večeří a 301 480 večerních polévek. Masa opatřila firma pro své zaměstnance na 118 435 kg. K tomuto účelu porazili 270 kusů hovězího dobytka, 128 telat, 439 vepřů a 82 skopců. 

dle: ČR-MZA – Brno, pracoviště Zlín, FB, II./8 výstřižková služba 43.

Výrobny potravin, spotřeba potravin, inv č. 235, výstřižek č. 289, Sdělení z 24. prosince 1918

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

Objektivní kritice se dosud nejvíce blížil Devinat ve studii, kterou napsal na výzvu Mezinárodního úřadu práce v Ženevě. Ovšem, různé údaje a soudy tohoto badatele musí se již dnes podstatně opraviti (kniha byla napsána r. 1928), ale to principiální z Baťova systému formuloval Devinat správně, když v závěru poukázal na to, že Baťa chce dosáhnouti duchovního včlenění svých spolupracovníků ve smyslu „služby veřejnosti“, o kterou usiluje nejen mravním působením, ale především umožněním přímého zájmu na úspěchu. Zde spočívá skutečné jádro Baťova systému. Je pravda, že i mnozí jiní podnikatelé uplatnili moment podílu na zisku té či oné formy ve svém podnikání; rozdíl však spočívá v tom, že u Bati není cíl jen ve zvýšení výkonu, nýbrž v praktické hospodářské výchově, o kterou usiluje právě tak v zájmu podniku, jako v obecném zájmu sociálním. Baťa vytýká především velkoprůmyslu, že se ani dost málo nestará o výchovu a vzdělávání dělníka, ba dokonce že namnoze v udržování duševního i hmotného životního standardu dělnictva na nízké úrovni spatřuje pro sebe výhodu.

Účast na zisku, tak jak ji zavedl Baťa, vyžaduje především zájem a porozumění pro postup výroby a zvyšuje výkon; potom však postupně vzbuzuje v dělníkovi smysl pro poměry na trhu, pro ceny a pro podmínky odbytu. Dělníkovi se ukazuje, že jeho existence závisí na míře a správnosti jeho „služby veřejnosti“. Učí se nové pracovní morálce, nabývá sebedůvěry, dovede oceniti stejně vlastní jako cizí práci, neštítí se žádné práce a nevyhýbá se záměně prací, učí se šetřiti, nežádá o podpory nemůže-li někdy najíti práce, zkrátka: stává se cennějším občanem státu, lepším člověkem v sociálním smyslu. Tyto myšlenky vedly Baťu, když uvažoval o nejrozumnějším vřadění dělníka do pracovního plánu moderní továrny.

Obrazek

 Foto - Josef Vaňhara


Podnik průmyslový nemůže býti učebním ústavem a tak lze sociální výchovu poskytovati vlastně jen výrobním procesem samým. Na druhé straně vidí Baťa, že dospěje cíle rychleji, nebude-li vybírati mladé dělníky z maloživnostenských dílen a sbírati je z ulice, jak to činí ponejvíce dnešní velkoprůmysl, nýbrž dá-li jim projíti odborným školením. Tak vznikají jeho internáty pro mladé muže přes čtrnáct let, kteří v továrně za mzdu pracují, ale zároveň jsou po tři léta vyučováni ve všech teoretických oborech, které souvisejí s výrobou a prodejem. Za léta bude tak vychováno množství odborných dělníků, mistrů a správců továren, právě tak jako prodavačů ve filiálkách, kteří prošli v teorii i praxi školením, jež ovšem nezůstane bez vlivu na jejich sociální i hospodářské postavení ve smyslu zásad „služby veřejnosti“.

 

Baťa doufal, že praktický úspěch této výchovy bude ve výrobě a v odbytu brzy tak pronikavý, že stát, veřejnost, politické strany, dělnictvo a průmysl se z příkladu zlínské továrny poučí a že tak svým dílem přispěje k zlepšení obecných hospodářských a sociálních poměrů. Pokud jde úspěch pro podnik sám, splnily se Baťovy naděje skvěle již za krátký čas; ale ani v široké veřejnosti nezůstalo toto snažení bez ohlasu a přes intensivní propagandu odpůrců jsou Baťovy závody dnes obecně uznávány za vzorné v ohledu technickém, hospodářském a sociálním.

Obrazek

 Augustin Merhaut - Na ulici v Baťově čtvrti

 

K poučení veřejnosti ovšem nestačí jediná Baťova továrna a proces hromadné výchovy  pro moderní výrobu a pro moderní odbyt nemůže býti proveden za několik let; zvláště konservativní je v tomto směru podnikatelstvo, ale ani průmyslové dělnictvo dosud nepochopilo, že zlepšení jeho sociálního postavení je možné v prvé řadě vnitřními reformami ve výrobní organisaci a nikoli vnějšími normami a zásahy zákonodárnými.

Zlín - Sociální ústav -1938

 

Přihlédněme blíže k myšlenkovým pochodům, které přivedly Baťu k jeho sociálně-hospodářské pedagogice. K společenské solidaritě lze člověka vychovati rozličnými prostředky, třebas náboženstvím, naočkováním demokratických myšlenek, ideálů socialistických stran, nebo konečně prostředky mocenskými, jak se o to pokouší komunistická a fašistická metoda. Baťa se nezdržoval s kritikou těchto metod, nýbrž vytvářel svou vlastní, kterou bychom mohli nazvati positivistickou, nebo psychologicko-realistickou. Je si vědom toho, že se nedá vědecky dokázati, který sociální a hospodářský ideál je nejsprávnější a která cesta je nejúspěšnější, neboť finalita lidské společnosti bude vždy jen vírou a vývoj lidí neurčitelnou směsí jevů, nikdy přesným určením.

Obrazek

 

Ale na rozdíl od jiných metod nechce Baťa působiti na psychologii pracujícího člověka mystickými odkazy na nebeskou říši ani ji nechce přeměňovati přislibováním sice pozemské, ale vzdálené beztřídní společnosti, ani národní ctižádostí ani donucovacími normami, nýbrž chce ji vytvářeti funkcionálním spojením individuálních výhod s blahobytem společnosti, což je pro každého hned pochopitelné a co každý ihned sám pocítí stejně v podniku, jako v obci nebo ve státě a tak i na celém světě. Sociální finalita zůstává pro Baťu otázkou dnes neřešitelnou; ale do toho neznáma vede podle jeho názoru jen jediná správná cesta a tu určuje poznání lidské přirozenosti. „Je marné chtít navyknout ryby na louku, nutno je krmiti ve vodě, chceme-li pěstovati ryby.“

Původní jídelna na Obchodním domě II.  (1938)

 

Baťa neodporuje žádnému altruistickému náboženství, nepolemisuje se žádným světovým názorem, není proti žádnému politickému přesvědčení, neboť ví, toto vše spočívá nikoli na poznání a zkušenosti, nýbrž jen na individuálním přání, na víře, jež jednou je věcí individuálních vloh, jindy hrou náhody ve výchově atd. Proto se mu zdá pochybeným chtíti jen z tohoto snění a z těchto tužeb odvozovati metodu pro praktické hospodářství a hospodářskou politiku; jako rozený empirik vychází z primární hospodářské zkušenosti, z přirozeného pudu člověka po zisku. Tento pud chce pozvednouti a vésti tak, aby se pak stal schopným sloužiti také vyšším sociálním účelům, a to zprvu ještě neuvědoměle v rámci soukromého hospodaření, potom, až bude zušlechtěn vyšším přehledem o hospodářských vztazích, i v širším rámci národa a lidské společnosti.

Touto cestou šel ostatně Baťa sám; sociálně-mravní světový názor, ke kterému konečně dospěl, uložil krátce před svým letem do Indie ve svém testamentu. Vrcholí v thesi, že každé podnikání, jež vědomě neslouží veřejnosti, musí nutně zajíti.

Kdyby měl jinou povahu, kdyby byl vyrostl v jiném prostředí, byl by se z Bati možná stal sociální teoretik, který by snad byl místo tohoto krátkého dopisu se svou pozůstalostí zůstavil po sobě v několika knihách návrh konstrukce společenského systému. Narodil se však mužem hospodářského činu a tak nezanechal žádné teorie pouhého duchovního sociálního dogmatu, za to však zůstalo po něm praktické dílo, hmatatelný malý model pracující a hospodařící společnosti, jak ji ve Zlíně stvořil a jak by si ji byl přát zorganisovati pro celý svět.
Obrazek

 Foto - Josef Vaňhara

 

Při všem, co ve svých továrnách zařizoval, myslil vždy na to, je-li to obecně platno a použitelno pro všechny druhy výroby a zavrhoval všechno, co podle jeho poznání by bylo bývalo jen zdánlivým pokrokem, ve skutečnosti však a v důsledcích zpátečnictvím, překážkou hospodářského a sociálního rozvoje. Zde nebyl nikdy ochoten k zásadním ústupkům, ačkoli by si tím byl – s hlediska podnikatele – často ušetřil mnoho nepříjemností i ztrát.

Do této kapitoly náleží například i jeho negativní stanovisko k odborovým organisacím, jejichž připuštění by bylo materiálnímu výnosu jeho továren zajisté nepřineslo žádné újmy. Ale to bylo jeho skálopevné přesvědčení, že onen poměr mezi podnikatelem a zaměstnancem, jaký on ve svém závodě vytvořil, je s hlediska sociálního lepší a pokrokovější, nežli intervence organisací stojících mimo. Nepopíral existenční oprávnění odborových organisací v jednotlivých konkrétních případech, poukazoval však na jejich konservativnost, která se mohla projeviti jako překážka v podniku, který sám hledá nové pracovní formy.

Obrazek

 Foto - Josef Vaňhara
 

K nejtěžším hospodářským omylům moderní doby počítal Baťa víru v úspěch a sociální užitečnost kolektivistických hospodářských forem, kterou káže množství sociálních teoretiků a k níž má z povrchní sentimentality sklon mnoho intelektuálů, kteří stojí ostatně stranou hospodářských věcí. Je jedno – řekl Baťa – vyúsťují-li takové konstrukce do státního intervencionismu, do státního socialismu či do státního komunismu; všechny kolektivisticky organisované instituce oslabují základy každého vyššího hospodářského rozvoje, neboť ničí pracovní morálku. Pracovní morálka pro většinu lidí na světě spočívá jen v prosté logice primitiva, na principu zachování života; kdo chce zhodnotiti prapud člověka a pozvednouti ho sociálně, ten nesmí zastírati přímý vztah mezi prací a jejími výsledky kolektivistickými formami. Naopak, tento vztah musí býti ustavičně zdůrazňován, aby člověk, jenž má od přírody sklon k zahálce, si uvědomoval, že práce je morální povinnost, jejíž nedbání je trestáno zánikem. Tedy povinnost nikoli snad proto, že by ji bylo ustanovilo jako libovolnou normu nějaké božstvo, nebo nějaký zákonodárce, nýbrž proto, že je to zákon přírody, zákon života na tomto světě, na kterém se bez lidského přičinění nerodí tolik darů přírody, kolik jich lidstvo potřebuje k životu a k dalšímu vývoji. V každém kolektivisticky organisovaném hospodářství mizí jasný vztah mezi prací a výsledkem, mezi námahou a odměnou, mezi službou a výdělkem a následek je ochabnutí pracovní vůle a úsilí po vyšším rozvoji. Jsou ovšem věci, které nemohou býti řízeny jinak než kolektivisticky; to jsou však vesměs jen věci regulace soužití mezi lidmi, zajišťování pořádku, správa a t.d. a nikoli věc rozmnožování statků.

Obrazek

 Augustin Merhaut - Baťovy závody ze severu

 

V kolektivistickém systému výroby hrozí nebezpečí neracionálnosti.

KAPITALISMUS BLAHOBYTU

 

Pojem, kterým je označována politika velkých amerických podniků poskytujících zaměstnancům rozsáhlý a komplexní systém sociální péče. Podniky, jež se orientovaly na tento typ sociálně zaměřené zaměstnanecké politiky, nabízely kromě vyšších mezd a obvykle i podílu na zisku také různé nepeněžní formy náhrad a bonusů, a to zejména v oblasti zdravotní péče, bydlení a podpory volnočasových aktivit.

Cílem těchto snah bylo především minimalisovati risika industriálních konfliktů, zlepšit pracovní morálku a posílit loajalitu zaměstnanců vůči podniku. Tímto způsobem mělo být (a často i bylo) dosaženo zvýšení produktivity práce a naopak např. snížení neekonomické fluktuace zaměstnanců.

Orientace produkce na široké vrstvy spotřebitelů si vynutila na základě hospodářské rozvahy také změny postoje k sociální otázce. Na samotného dělníka muselo být nyní pohlíženo jako na potenciálního konsumenta. Tohoto stavu mohlo být ovšem dosaženo pouze tehdy, pokud se na jedné straně snížily ceny produktů díky racionalisaci výroby a na druhé straně došlo ke zlepšení hospodářské situace dělnictva.   

 

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

 

Chtíti vzít princip kolektivity za východisko při výrobě statků je pokroucená myšlenka, neboť zcela ničí nejcennější lidskou vlastnost, lidskou individualitu. Chtíti organisovat výrobu kolektivisticky je stejné jako ničiti lidskou rozumovost návratem ke stádnímu lidstvu a znamená nakonec zánik kultury i tam, kde byli tvůrcové kolektivistického systému vedeni snad nejideálnějšími představami. Jsou na falešné cestě a chtějí pěstovati ryby na lukách. Blahobyt lidstva na světě může se rozšířiti a stupňovati přes všechny nepravidelnosti, jež nastaly podle řádu vývoje v časovém, místním i individuálním rozdělení hodnot, jestliže se stupňovitě rozmnoží upotřebitelné, hodnotné a dosažitelné statky. Největší možné rozmnožení statků je však konec konců podmíněno přísným individuálním vyměřením mzdy podle vykonané práce. To je také nejvyšší zákon hospodářské morálky a nejvyšší zákon hospodářské demokracie.

Člověk by mohl upadnouti v pokušení viděti v těchto názorech jenom obnovu starého hospodářského liberalismu v nové silně individualisticky zdůrazněné formě, kdyby je nebyl Baťa učinil východiskem docela jedinečné organisace svého podnikání. Z úvah právě vylíčených dospěl k známému rozčlenění svého závodu ve sta organicky souvisejících, ale v nejvyšší míře samostatně pracujících jednotek, a to vše jen proto, aby se vztah mezi prací a výsledkem stal každému pracujícímu co nejjasnější. Tento druh liberalismu je nový, rozhodně na rozdíl od starého liberalismu domyšlený až do konce a prakticky také proveden. Prostředkem jeho provádění bylo demokratické zřízení, jež Baťa své továrně dal již od počátku a které je také tak charakteristické pro zlínské závody. Není zde hierarchie ředitelů, každý se pokud možno řídí sám. Ovšem, určité instance musí podnik míti a poslední rozhodnutí je v rukou šéfa podniku. Ale nejvyšší instancí, ke které se každý může odvolati je rozum. Jednou, když jsme rozmlouvali o Masarykově výroku „Demokracie je diskuse“, Baťa řekl:

Ano, má pravdu, neboť demokracie je rozum a jen rozumem je proveditelna. Mohlo by se také říci: . D e m o k r a c i e . j e . v ý b ě r.“

Obrazek

 

Zlín v srpnu 1932

Hugo Vavrečka