Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kariéra a práce v prodejním oddělení u Baťů

VZPOMÍNKY DVOU BAŤOVÝCH SPOLUPRACOVNÍKŮ

 

(Přímočarý postup - Vojtěška Kupcová v Tepu z roku 1990)

 

Není pochyb o tom, že pro mnoho lidí se stal Tomáš Baťa pojmem, který slučuje představy o úspěšném podnikateli a ekonomovi, pružně a rychle reagujícím na poptávku trhu a vynikajícím organizátorovi. Literatury, která by činnost tohoto světoznámého průmyslníka přibližovala, u nás mnoho není. Po informacích panuje však „hlad“, takže poděkujme alespoň pamětníkům, kteří se o své poznatky a zkušenosti chtějí podělit.

Humoristické listy - konec dvacátých letBaťovská reklama s kapánek nebaťovskou atmosférou. V zájmu zásahu cílové skupiny musela jít progrese stranou. Humoristické listy, konec dvacátých let.

 

Dnes se s námi o své zkušenosti rozdělí bývalí zaměstnanci (a posléze také ředitelé) prodejního oddělení fy. Baťa – devětaosmdesátiletý Bohumil Mlýnek (nar. 1901) a o tři roky mladší Jan Knap (nar. 1904). První nastoupil k firmě už v roce 1917 a určitě patří mezi nejstarší pamětníky. Pan Knap tu začal pracovat v r. 1925. Oba jsou členy Spolku přátel T. bati. Dejme jim tedy slovo:

Byl jsem absolventem obchodní školy,“ říká pan Mlýnek, „a začal jsem u té nejjednodušší práce a přes náročnější postupoval dál, abych všechny činnosti znal – to platilo jako podmínka pro zodpovědnější místo s lepším výdělkem.“

Přidává se Jan Knap: „Tomáš Baťa držel zásadu, že každý člověk má začínat od píky a propracovat se postupně dál. Já jsem začínal jako prodavač v Táboře. Pak jsem přišel do Zlína do prodejního oddělení, kde jsem byl korespondentem a pak postupně přebíral zodpovědnější místa.

T. Baťa dovedl riskovat – svěřoval mladým lidem zodpovědnou práci, i když ještě neměli zkušenosti. Hodil člověka do vody a muselo se plavat. A člověk buď vydržel a nebo nevydržel. Když vydržel – dobře, když nestačil s dechem, tak prostě odešel.

Nebylo to vždycky lehké, museli jsme mít k práci dobrý vztah, mít ji rádi a vůbec nám nevadilo, jsme-li tam o nějakou hodinu déle.

Když se řešily nějaké zásadní problémy, byl T. Baťa vždycky u toho – a mohlo se pracovat třeba až do rána! Vzpomínám si, že jsme jednou řešili otázku zásobování prodejen, aby měly všude každý den pravidelnou dodávku zboží. To jsme pracovali v podniku dva dny až do rána a T. Baťa boj nevzdal, dokud jsme problém do posledního puntíku nerozřešili.“

Obrazek

Jak vidno, v roce 1935 řešili městští architekti problémy podobné dnešním. Jen pro pořádek dodávám - text vydali Pražáci - že ulice Celetná leží v Praze (osada 300 km na ZSZ od Zlína).

 

To jistě bude zajímat čtenáře – jak se operativně reagovalo na objednávku v továrně, jak to bylo propojeno?

Šlo u ucelenou organizaci,“ pokračoval Jan Knap. „Prodejní oddělení bylo jako zákazník továrny, který si objedná a továrna vyráběla. Ve funkci zákazníka jsme si museli vytvořit kolekci obuvi – zde vznikala dost dlouhá procedura, neboť kolekce jsme nabízeli i v cizině, abychom znali i názory zákazníků. Z toho se pak dělal předpoklad pro každý druh obuvi, kolik se ho asi prodá. Kolekce se tvořily dvě – jarní a podzimní, ovšem skoro s ročním předstihem.“

V obchodě si udělal vedoucí výkaz pro objednávku,“ doplnil pana Knapa pan Mlýnek. „Podle toho, co mu scházelo, pak poslal výkaz do Zlína, zde se to překontrolovalo, jestli to odpovídá potřebě, vychystalo se zboží ze skladu do vagónu podle nácestných míst a ještě ve stejném týdnu, kdy se zboží objednalo, muselo dorazit do prodejny.“

Hotel Balkán

V hotelu Balkán na zlínském náměstí za 1. světové války otevřeli první prodejnu Baťovy obuvi.

 

 

Zajímal se T. Baťa osobně, jak vše funguje? Zda jsou termíny takto dodržovány?

Probíhala vlastně automatická kontrola – každý musel vyhovět tomu, co bylo potřeba,“ vzpomínal pan Knap. „Kontrolu potom měl pan Baťa snadnou – proběhla týdenní uzávěrka v prodejnách i ve Zlíně v prodejním oddělení. Hodnotila se tržba i hospodářský výsledek – to vše záleželo na účtu ztráty a zisku, protože každá prodejna působila současně jako samostatně účtující středisko. Tento výkaz dostal Tomáš Baťa na stůl a mohl zkontrolovat, jak si prodejní oddělení vedlo.

Když to někde neklapalo, kontroloři museli zjistit příčiny. Jejich příjem závisel na jejich práci, na tom, jak ji dělali.“

Obrazek

 

 

Oba jste pracovali v prodejním oddělení, byli jste i jejich řediteli. Jak takové prodejní oddělení vypadalo, jaké mělo úkoly?

Odpovědi se ujal nejprve pan Knap: „Celkem, včetně prodejen tu zaměstnávali asi 10 000 lidí, šlo tedy o velký podnik. Rozlohou jsme pokrývali celou republiku, neboť platila zásada – tam, kde byl kostel a četníci, tam musela stát i Baťova prodejna. Z toho jsme vycházeli, ale začátky nebyly jednoduché.

V r. 1928 mi Tomáš Baťa svěřil zařizovací oddělení prodejen a dostali jsme za úkol vybavit všechny prodejny standardním zařízením. Vyzkoušeli jsme jednotné uspořádání, standardní uložení zboží podle výkazu, provedli rozdělení prodejen na typy a navrhli k praktickému použití řadu nápadů menších, podřadnějších, hrajících však v celkové úpravě nemalou úlohu.“

 

--------------------------------------------

Opusťme na chvíli vyprávění pamětníků a podívejme se blíže na typy prodejen fy. Baťa, jak nám je popisuje Josef Vaňhara:

---------------------------------------------

........ na konci první republiky blížil se počet Baťových prodejen obuvi doma a v cizině ke dvěma a půl tisícům. Avšak už dříve, když se dovršoval první tisíc, dělili je do osmi velikostních typů. Do prvního patřily reprezentativní paláce obuvi např. v Praze, Brně, Bratislavě, s desítkami zaměstnaných; do posledního, osmého, pak drobné prodejničky  na vesnicích, v nichž jediný pracovník vykonával současně funkci vedoucího, prodavače, pedikéra, správkaře a třeba i uklízečky.

Podobně tomu bylo i v zahraničí ; tam měly osmičky navíc často povahu sond, průzkumu prodejních možností v oblastech, kde si třeba bosí měli na boty teprve zvykat.

Ze zlínské školy prodavačů plynul časem do této rozsáhlé organizace proud mladých lidí, kteří potom působili jako prodavači, pedikéři, účetní, a jak nabývali zkušeností, přecházeli na odpovědnější místa vedoucích prodejních úseků, vedoucích prodejen  i organizačních pracovníků v rozličných zeměpisných oblastech nebo ve zlínském ústředí. .........

Malé prodejny fy. Baťa

--------------------------------

Na vysvětlenou problematiky velikostí prodejen Vaňharův text plně postačí a my se vrátíme k vyprávění vedoucích pracovníků prodejního oddělení fy. Baťa.

--------------------------------

 

Jaký to mělo smysl - pro snadnější inventarizaci nebo šlo o konkrétní požadavek?

Zařízení mělo vykazovat co největší účelnost a současně vyhovovat způsobu prodeje, který jsme u firmy měli. Např. byly dřevěné regály, kam jsme ukládali boty za sebou, nad sebou – nepřehledně. Museli jsme tedy vytvořit takový systém, abychom viděli, kolik botů v prodejně máme v regálech, jaká čísla, jaké druhy. Vymysleli jsme proto regály na 10 párů nad sebou, které se staly základním zařízením prodejny. Na první pohled jsme pak poznali, která čísla scházejí, které druhy chybějí, velmi snadno se dělala inventura i objednávání scházejících čísel.“

Obrazek

 

A pan Knap přidává historku, která ilustruje zmíněný požadavek: „Pan Baťa si mne zavolal a řekl – Představoval bych si, když někam přijedu, třeba do Klatov, abych našel určitý druh obuvi na stejném místě jako např. v Olomouci či ve Zlíně – Načež já mu odporoval, protože jsem si nedovedl představit, jak bych měl prodejny typizovat. Každá má jiný tvar. Ale pracovali jsme podle přání. Měli jsme plánky prodejen, do nich jsme nalepovali štítky malých regálů, sestavovali tak celé zařízení prodejny, pulty a t.d. Šlo to rychle dopředu, až byly prodejny typizované, jako je tomu dosud v celém světě.“

 

Říkal jste, že jste šéfovi odporoval – byl tedy přístupný odmítání jeho požadavků?

Měli jsme samozřejmě respekt – byl to šéf a požadavky zadával někdy hodně ostré, tvrdé. Ovšem když jsme měli nějaký lepší návrh, stal se k tomu přístupným. Museli jsme zdůvodnit, proč to nejde.

Prozradím, že jsem právě v této souvislosti – se zařizováním - měl se šéfem dost vážný konflikt. Přinesl jsem plán prodejny Prostějov, která byla klenutá, jiných dimenzí než normální prodejny. Můj návrh mi pan Baťa vrátil jako špatnou práci, s čímž jsem nesouhlasil a odešel jsem pryč. Byl jsem mimo závod celé tři dny. Pak jsem se vrátil rozhodnut, že od firmy odejdu. Tomáš Baťa stál hned za branou, jako častokrát, a když mě uviděl, hned mne volal – Pojďte, už na vás čekám. – Zavedl mne do kanceláře a ptal se, jak to v tom Prostějově uděláme. Doporučil mi, abych tam zajel, vzal s sebou manželku a uspořádali jsme prodejnu podle mých představ. Až budeme hotovi, přijede se podívat.

Dopadlo to samozřejmě dobře – zařizovali jsme asi týden, ale s výsledkem byl Tomáš Baťa spokojený. Z toho jde vidět, že rozuměl i psychologii, nejen šéfování. Musel mi to vidět na očích, že chci od firmy odejít. Nepřipustil mne vůbec ke slovu, okamžitě navázal na to, kde jsme předtím přestali , a tím se vše vyřešilo.“

Obrazek

 

Hovořili jsme o pečlivé evidenci, o účetnictví – v tom poměrně velikém rozsahu se vše dělalo ručně, klasickým způsobem?

Za zmínku stojí, že už v r. 1930 jsme provozovali účtování na prodejny na účtovacím stroji Powers – firma ho měla v nájmu od amerického výrobce. Šlo o děrnoštítkový systém, který nejen účtoval, ale současně vyhotovoval statistiky dle druhů, množství, rajonů a t.d. Na tu dobu to byla velice vyspělá technika,“ vysvětlil pan Knap.

 

Vaším prostřednictvím poznáváme Baťův systém práce, organizaci ..... Měli jste někdy možnost poznat vašeho šéfa v soukromí?

Pan Knap se pousmál: „Ano, měli, i když to bylo vlastně zase z té pracovní stránky. Pracovali jsme řadu dní ve vile u něj doma, když jsme sestavovali expediční plán pro Indii. Proč u nich doma? Protože probíhaly právě svatodušní svátky. Paní Baťová nám vařila kafe a my na zahradě pracovali. Udál se tehdy i další zajímavý moment – odehrála se zrovna jízda králů a do zahrady přijeli na koních junáci pozdravit Tomáše Baťu.“

Přidává se pan Mlýnek: „Občas šéf pořádal večírky pro určité lidi, které si přál mít u sebe a při zábavě už vyřizoval zase věci pracovní. Nekouřil, nepil – pouze sifon.“

K tomu bych měl také příhodu“, doplňuje druhý besedník: „Jednou jsme byli s Tomášem Baťou služebně v Brně a zastavili se v pivnici u Stopků. Bylo horko, měli jsme chuť na pivo. Vrchní začal brát objednávky z opačné strany, než seděl šéf, a tak si každý dal grenadinu nebo sifon, protože jsme věděli, že alkohol nepije. Když přišla řada na něj, řekl – Mně můžete dát třeba pivo!“ zasmál se pan Knap.

 

Zajímal se T. Baťa i o soukromí svých podřízených nebo pro něj byla prvořadá práce bez ohledu na starosti a trápení lidí?

Slova se opět ujal pan Knap: „Tomáš Baťa se staral o to, aby zaměstnanci nejen dobře pracovali, ale i dobře bydleli, dobře a levně se stravovali, dobře se bavili – to máme s ním ty nejlepší zkušenosti.“

Obrazek

S firmou jste spojili svůj život a k firmě dnes patří Tomáš Baťa junior – vzpomínáte si na něj?

Jistě,“ říká pan Mlýnek. „Chodíval do továrny, ale do řízení ve svém mládí samozřejmě zasahovat nemohl.“

Je o deset let mladší než my,“ přidává se pan Knap „a tenkrát se zapracovával ve všech možných oborech. Dělal v továrně i v cizině – byl v Londýně, ve Švýcarsku, procházel všechna oddělení. Nelze říci, že by se jen díval, musel se učit a tatínek mu nic neslevil.“

Musel se podřídit tomu, co považoval otec za potřebné, nemohl lajdat. Tatínek na něj byl přísný,“ dodal pan Mlýnek.

Obrazek

.... aneb stesky nad globalizací již v roce 1932.

 

Pro mnohé lidi se dnes stává heslem dne podnikání. Prosperovat bychom měli chtít všichni. Co bylo na T. Baťovi takové, abychom se tím mohli řídit, jestliže chceme dosáhnout úspěchu?

Tomáš Baťa znal v prvé řadě práci a pak zase práci,“ odpověděl na otázku bez zaváhání pan Knap. „Výborný organizátor, výborný psycholog. Člověk, který měl jasný program a jasný cíl. Jeho zásadou u firmy bylo – od výrobce ke spotřebiteli. T.zn. vzal si za cíl vybudovat takový podnik, který po všech stránkách poslouží zákazníkovi, a tak budoval jedno oddělení po druhém, nákupem počínaje, přes výrobu až ke konečnému cíli – zákazníkovi.

Stále se učil, pracoval i v USA, aby si tam ověřil, jak tam organizují velké výrobny obuvi. Odtud si přivezl i některé stroje. Pak je tu zdokonaloval, zařídil ve strojírnách výrobu obuvnických strojů. Držel kolem sebe stále řadu schopných lidí, kteří pracovali na konstrukci nových strojů a na zdokonalování stávajících.“

 

Hospodářské výsledky firmy byly jednoznačné, proč si myslíte, že jeho systém nepřevzalo více podnikatelů?

Nebylo to lehké,“ zamyslel se pan Knap. „Kdyby někdo chtěl kopírovat jeho systém tím, že zaváděl to, co Tomáš Baťa právě dělal, než by se to naučil, už by přišel pozdě. Tomáš Baťa byl se svými myšlenkami a svou prací zase daleko a daleko vpředu.“

Také my žijeme ve zcela jiných podmínkách, než pracoval úspěšný průmyslník Tomáš Baťa. Přesto si myslíme, že mnoho z toho, o čem jsme s Bohumilem Mlýnkem a Janem Knapem hovořili, může být poučením i pro nás.

Obrazek

 

 

 

Životní vyznání

aloise melichaříka

 

(autorka neznámá, Tep asi 1991)

 

 úryvek, celý  pracovní životopis

(včetně období totality )

je možno čísti ZDE

 

Jméno Aloise Melichaříka mi zpočátku mnoho neříkalo. Po přečtení jeho životních příběhů sepsaných na několika stránkách, které jsme pro redakci získali na jedné ze schůzek Klubu přátel T. Bati, jsem si přála tohoto zajímavého člověka poznat osobně. Navštívila jsem ho jedno slunečné odpoledne. Uvařil mi kávu a přitom vyprávěl. Jeho povídání mne moc zaujalo. Alois Melichařík oslavil v březnu úctyhodný věk – devadesáté narozeniny, proto mne překvapilo, s jakou vitalitou a přesností na svůj život vzpomíná. Ve vzpomínkách jakoby se přenesl opět do let, o kterých jsem já už jenom četla. Jednotlivé příběhy dokládal řadou fotografií, korespondencí, záznamy, ukázal mi předměty, které jsou mu dodnes milé a byl upřímně rád, že si může zavzpomínat. Životní vyznání Aloise Melichaříka ve mně zanechalo pocit, že na jednoho člověka je toho až moc. Tento člověk mnoho dokázal, ale také mnoho ztratil. Dlužíme vám ještě vysvětlení, kdo to vlastně Alois Melichařík je?

Pochází ze sedmičlenné rodiny, vyučil se ševcem a začínal u firmy Baťa ve Zlíně. Když našetřil, vydal se nazdařbůh do světa. Na zkušenou. Poprvé se zastavil v Paříži. Neuměl francouzsky, proto dělal nádenickou práci a za ušetřené peníze se po večerech učil jinak než česky. Když už něco znal, začal vydělávat. Uměl řemeslo – pracoval přece u Baťů. Dařilo se – ale osud velel jinak. Továrna zanikla a on hledal znovu práci. Přijal místo pokojského v hotelu na venkově. Jako číšník se pak živil v Paříži. Po třech letech se Alois Melichařík vrací, odkud přišel. Dech sladkého domova jej polaskal po tváři. Nastoupil do staré známé dílny jako kontrolor a pak už bral příležitosti útokem. Ale o tom až dále. K prvním vzpomínkám patří setkání s Tomášem Baťou.

K mému prvnímu setkání s Tomášem Baťou  došlo v prosinci roku 1920 v době dělnických stávek a jiných politických událostí. K udržení pořádku ve Zlíně – v továrně fy. Baťa – vyslali z Kroměříže vojenský oddíl. Byl jsem jeho členem a strážným Baťova bytu. Již při první služební pochůzce zastavil se T. Baťa u mne s otázkou, co dělám v jeho zahradě, že žádné hlídače nepotřebuje, ani o ně nežádal. Během několika hodin hlídku odvolali.

Po vojenské službě (r. 1923) jsem nastoupil do zaměstnání jako dělník fy. Baťa ve Zlíně. V té době panovaly velké potíže s dopravou zboží ze Zlína do jiných prodejen v republice. Zboží odeslané na Moravu došlo do prodejny v Čechách a obráceně, včetně Slovenska. Vypsané soutěže o nápravu nepřinesly i přes vysokou finanční odměnu řešení. Ptáte se, jak celou věc zařídil šéf (tak jej budu nadále nazývat)?

V celé etáži v první budově (u hlavní brány) nechal zřídil skladiště obuvi a potřebné zařízení. V provisorní místnosti přespával a stravoval se a pouze v naléhavých případech úřadoval. Znám tyto okolnosti, protože jsem ve skladišti vypomáhal u přesunů regálů a jiných prací. K tomuto účelu se zhotovily mapy včetně všech železničních stanic a Baťových prodejen v celém státě. Až na nějaké úpravy v železničním jízdním řádu probíhala doprava zboží do prodejen od té doby bez potíží.

Potřetí jsem se se šéfem setkal v době, kdy nás deset z večerního kursu prodavačů poslali na výpomoc při vánočním prodeji v nově zřízeném Domě služby obuvi v Praze na Václavském náměstí. Zájem o náš příjezd projevil šéf osobně tím, že si prohlížel naše oblečení. Připomínky měl ke každému – kupříkladu nevyžehlené kalhoty, nevhodná kravata, účes. Mě jediného se zeptal: „Jaké to boty máte na nohou?“ Šlo o lakovky do tance nebo společnosti za Kč 29,-. Odpověděl jsem odborně číslem 5847, jak značila typ výroba. „Na to jsem se vás netázal, k jakému účelu je nosíte?“. Teprve teď jsem si uvědomil, že chodím v botách do tance, ale pohotově jsem odpověděl, že pracovní obuv mám v kufru, protože jsem se nestačil po příjezdu přezout. Šéf jen dodal: „A rozum nemáte v kufru?“ Jednoho z nás poslal zpět do Zlína.

Obrazek

Protože ještě nefungoval výtah, nosily se ze skladiště bedny s obuví po schodech v rukou, aby zaplnily místa v regálech v prodejně. Hodinová polední přestávka často nestačila ani na to, abychom si došli na oběd do restaurace. Náhodou zastavil mne šéf s dotazem, jestli už jsem po obědě a když zjistil, že nikoliv, několikrát s námi nosil bedny do prodejny. V té době náhodou přišel vedoucí prodejny a na dotaz šéfa odpověděl, že byl na obědě. Šéf vzrušeně řekl: „Ale zaměstnanci ještě nebyli. Tak pane vedoucí, od zítřka zařídíte ve 3. etáži jídelnu pro všechen personál a zařídíte vydávání obědů tak, aby během polední přestávky se všichni vystřídali. Obědy dostanou na váš účet zdarma.“ Příštího dne z vedlejší restaurace Vašata všechno zajistili včetně obsluhy číšníků. Počet obědů jsem neznal, ale odhaduji, že se jednalo o 60 – 70 obědů po dobu čtyř dnů.

lednu roku 1930 jsem se stal vedoucím prodejny ve Valašských Kloboukách. Po skončení prodavačského kursu tři zaměstnanci správkárny obuvi dojížděli do práce vlakem po šesté hodině ráno. Prodejna se otevírala až v 8 hodin. Vyhověl jsem jejich žádosti a prodejnu otevíral podle jejich příjezdu. Firma také vypsala soutěž o nejlepšího vedoucího prodejny. Vyhrál jsem – ale o tom později.

Obrazek

 

Jednoho letního rána vystoupil z auta šéf, aby si zatelefonoval do Zlína. Náhodou současně probíhal i trhový den, takže i zákazníků, zejména z venkova, přicházelo více. Na dotaz, proč nedodržuji prodejní dobu, poukázal jsem, jak jsem již uvedl, na dělníky – ševce. Ani vyřízení žádosti starší venkovské ženy o vrácení devíti korun za dětské capáčky neprobíhalo v přítomnosti šéfa snadno. Nabízel jsem jí místo peněz jiné zboží – francovku, punčochy a jiné, ale marně. Žena stále opakovala: „Pane Baťa, vraťte mi peníze.“ Stávalo se, že venkovské ženy oslovovaly vedoucího prodejny ‚pane Baťa‘ a ne ‚pane vedoucí‘. Šéf, čekajíc na telefonní spojení, pozoroval mou situaci, vzal ženě obuv z ruky, položil ji na prodejní pult se slovy: „Až dítě doroste, babička koupí jiné, peníze jí dejte.“ Spokojená žena opět: „Pane Baťa, pěkně děkuju, však já dojdu.“ Nevěděla, že děkovala skutečnému Tomáši Baťovi.

Soutěž o nejlepšího vedoucího prodejny jsem neočekávaně vyhrál. První cenou byl desetidenní zájezd do Francie, Paříže a jiných měst až k moři do Marseille. Potřeboval jsem si zvýšit kauci jako vedoucí prodejny  (úrokovala se 10 %). Proto jsem požádal ředitele prodejního oddělení, aby místo zájezdu se mně dostalo finanční odměny v hotovosti. Prosbu jsem odůvodnil tím, že jsem ve Francii tři roky pracoval a že potřebuji peníze na zvýšení konta. Žádost mi zamítli – z důvodů platných stanov soutěže. Ve druhém přípisu jsem navíc uvedl, že se dobrovolně zříkám zájezdu ve prospěch jiného vedoucího, který stojí v soutěži ve výsledcích za mnou. V příštím výpisu osobního konta mi firma připsala částku pět tisíc korun jako odměnu ze soutěže. Po krátké době převzal jsem větší prodejnu ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Obrazek

Na Štědrý den odpoledne volal telefonicky Tomík Baťa, že táta se velmi zlobí na vedoucího prodejny, který zodpovídá za udržování reklamní vitrínky v hale hotelu Pustevna. Přestože byly Vánoce, ve výkladu ležela letní obuv a značné množství nečistoty. Nevěděl jsem, že se tam vitrínka nachází, protože obsahovala pouze půlpáry obuvi a punčoch, ostatní bylo v krabici v regále, takže při inventurách zboží nescházelo (Zajímavý moment pro všechny skladníky – inventura probíhala dle krabic, bez ohledu na jejich obsah. Pozn. C.) . Prodavač bydlící v místě opatřil povozníka, já potřebnou obuv včetně vánoční výzdoby. Polní cestu kryly závěje sněhu a činily pouť velmi obtížnou. Po úpravě výstavky vyhledal jsem Tomíka, abych mu za upozornění poděkoval, protože kdyby nedošlo k nápravě, tak vedoucí prodejny na svém místě skončil. Chtěl jsem osobně popřát k vánočním svátkům šéfovi. Tomík mi podal ruku a upozornil mne, abych se tátovi raději neukazoval.

Při setkání velmi krátce nato jsem ještě převzal prodejnu v Lipníku nad Bečvou. Tam jsem obdržel dopis, abych se osobně dostavil v určený den a hodinu k Tomáši Baťovi. Důvod pozvání mi sdělili až při návštěvě. Požádali mne, abych převzal místo v zahraničí. V Sýrii jsem měl v některých městech zřizovat prodejny Baťa. Manželka s týdenním platem (rentou od firmy) 500,- Kč měla zůstat doma do doby, než se vrátím.

Z důvodu zdravotního stavu manželky a zejména neuváženě jsem nabídku nepřijal. Odpověď šéfa si dodnes doslova pamatuji: „Máme dostatek zájemců s vysokoškolským vzděláním a kaucí, Vy nemáte zájem o nás, my nemáme zájem o Vás, můžete, pane, jít!“ Než jsem vlakem dojel do Lipníka, pracovní skupina i nový vedoucí připravovali prodejnu k předání. Mohl jsem ihned dostat vhodné místo v továrně na obuv firmy Chlud v Otrokovicích, byl jsem však důrazně upozorněn, že jestliže nastoupím zaměstnání u jiné firmy, do továrny Baťa se již nikdy nedostanu. Důvodem toho, abych k jiné firmě nenastupoval, se stalo také to, že na osobní kartu napsali „propustit“ a ne „nepřijímat“.

Obrazek

Již třetího dne přijeli ke mně do bytu, abych ihned jel s nimi do Petřvaldu u Příboru převzít prodejnu, že cestou autem mně podrobněji sdělí naléhavé důvody, které vedou ke změně vedoucího. V nově postavené prodejně se na příkaz šéfa vyměnili dva vedoucí – první proto, že po velikonoční sobotě čistil v prodejně kamna. Při druhé návštěvě prodejny žádal šéf vedoucího o smeták a hadru. Vedoucí šéfa osobně neznal, domníval se, že je to ze Zlína kontrolor a nechal šéfa čistit výklady. Ten se ho potom zeptal: „Co vy děláte v prodejně?“, „Jsem tu vedoucí“, a šéf odpověděl: „A já jsem Tomáš Baťa.“

V prodejně našli ještě jiné nedostatky - na stropě odpadlá omítka, před prodejnou neupravené prostranství, bláto, nedodělaná nezakrytá studna a jiné. Šéf prohlásil: „Jestliže příště zjistím ve vedení a úpravě prodejny nedostatky, vyměním celý personál prodejního oddělení včetně ředitele. Dostal jsem příkaz, abych do 14 dnů, bez ohledů na finanční náklady, uvedl prodejnu do vzorného stavu včetně 100 % plnění plánované tržby prodeje a správkárny.

Opravili jsme strop, vymalovali a natřeli výklady, nechal jsem před prodejnou vydláždit a pořídil jsem stojan na jízdní kola. Kokosové běhouny pokrývaly celou podlahu a křesla zvýšila svůj počet ze tří na šest kusů. Zakryli jsme a uvedli do provozu studnu, vysázeli stromky a kvítí v zahradě. Dřevník postavený z odpadních desek od stavby jsme nechali upravit jako besídku v zahradě. Před vjezdem do vesnice se vztyčily transparenty s nápisem „Navštivte nově upravenou prodejnu Baťa“ a před prodejnou vkusné tablo upozorňující na drobné opravy obuvi na počkání zdarma.

Obrazek

 Podobnou akci - s víceméně stylisovanou holínkou - vymyslel st.p. Svit i po převratu. Od roku 1990 do asi 1993 se vyskytovala na různých akcích nafukovací "sponzorská" bota vysoká asi 2,5 metru. Kde je jí konec? Zřejmě skončila stejně "slavně" jako celý Svit a.s.

 

 

Návštěvou rodin v bytech získal jsem tolik oprav obuvi, že jsem musel přijmout pomocného dělníka. Podle katalogu jsem bral objednávky na novou obuv, kterou jsem měl v prodejně, a zákazníci si ji opatřovali v Příboře. Dodal jsem jim obuv do bytů a jezdil jsem pro ni na kole do Příboru po pracovní době nebo v neděli (Jedná se o vzdálenost 10,1 km, tedy jako Zlín – Otrokovice. Pozn. C.) . O výpomoc jsem se obrátil na příbuzné a známé a objednanou obuv i punčochy na dobírku zasílal poštou. Podařilo se mi docílit tržby prodejny z původních 42 % na 155 % a správkárny z 54 % na 162 %. Stalo se jen otázkou času, kdy se šéf v prodejně cestou na Ostravsko zastaví. Ze Zlína za celou dobu nepřijeli zkontrolovat proplácené účty za opravy a nové zařízení.

Poslední týden v červnu 1932, to je jen několik dnů před havárií letadla v Otrokovicích, zastavil se šéf v prodejně. V sobotu před polednem. Slovy „Dobrý den, pane šéf“ jsem jej pozdravil a on se již při podávání ruky pozorně rozhlížel po prodejně. Shlédnul i zahradu, zatímco jsem obsluhoval zákazníka. Pak ve správkárně zkontroloval opravené boty a vyžádal si tabulku předpokládané tržby a finanční výsledky. Zdůrazňuji, že po celou dobu asi 20 minut neměl žádných dotazů a s pozdravem a podáním ruky odešel. Než nasedl do auta, chvíli se díval na prodejnu. Měl jsem pocit, že si mě prohlíží – vždyť před necelými třemi měsíci jsme spolu osobně jednali a on mě ze zaměstnání propustil. Všichni znali jeho obdivuhodnou paměť. Třetího dne v pondělí volali telefonem ze Zlína, abych předal prodejnu a příštího dne se hlásil v prodejním oddělení ve Zlíně. Na dotaz, komu prodejnu předat, měl jsem požádat některého z předešlých dvou vedoucích. Převzal ji ten, co nechal šéfa čistit výlohy.

Ještě v tom týdnu jsem převzal prodejnu v Uherském brodě, abych za půl roku byl jmenován vrchním příjemcem, kontrolorem celé výroby v továrně. Šlo o jedno z nejzodpovědnějších postavení v závodě.

Obrazek

 

V roce 1936 jsem se vrátil do prodejního oddělení a převzal prodejnu ve Velkém Meziříčí, o rok později v Praze – Libni. Tam jsem onemocněl na záškrt. Po hospitalizaci v nemocnici na Bulovce mně lékaři doporučili doléčení v horách. Odstěhoval jsem se tedy do Beskyd – Nového Hrozenkova. Po uzdravení jsem pracoval jako kontrolor prodejen okresu Prostějov a Olomouc. Protože jsem neuměl německy a vedoucí prodejen ve Šternberku, Libavě a jinde byli Němci a nechtěli plnit moje příkazy, požádal jsem o zproštění místa kontrolora a převzal jsem prodejnu Dům služeb v Přerově.

V roce 1940 mne povolali do Zlína, opět na místo vrchního příjemce a později mne jmenovali vedoucím prodejny Baťa ve Zlíně.

Obrazek

 

      Po roce 1945 nastala jiná doba v práci i v životě. Nové vedení část vedoucích vyhodilo, ostatní se poroučeli v roce 1948 (Ze Zlína bylo v r. 1945-48 vyštváno 15 tisíc osob, vesměs baťovců, t.j. ¼ obyvatel města. Pozn. C.). V továrně na obuv firmy Štědrý a spol. (Zruč nad Sázavou) jsem pracoval jako nákupce materiálu a vedoucí prodeje výroby. Po únoru 1948 firmu znárodnili a včlenili k n.p. Baťa ve Zlíně. Tehdy jsem měl na osobním kontě u Bati stále ještě 82 tisíc Kčs – šlo o zůstatek nevyplacených provizí podle pracovní smlouvy. Při žádosti o vyplacení mi z n.p. Baťa sdělili dopisem: „Jelikož Váš požadavek jest hospodářsky nezdůvodněný, podle zák. č. 228/1946 Sb. odmítáme Vám Kčs 82 000,- vyplatit.“ Od soudního vymáhání jsem upustil, jelikož jsem v té době pracoval jako kontrolor n.p. Čs. konservárny a lihovary v Praze a právnickou bitvu bych stejně nevyhrál. ............