Jdi na obsah Jdi na menu
 


Omylník týdeníku Sedmička

 

 (Nakladatelství Mladá fronta a.s.)

 

 

 

Na rozdíl od ostatních „omylníků“ se v tomto případě nejedná o ojedinělou příhodu. Sedmička představuje týdeník (prý nejčtenější ve městě) a čtenáře mimo jiné zásobuje drobnými náhledy do historie města Zlína. V nich také floskulemi, nedbalostmi a nepřesnostmi.

Ale – na stranu druhou má týdeník Sedmička dosti omezený dopad na obyvatele. Není standardně doručován do domácností, od začátku srpna polevila distribuce na určená místa a proto nevznikají rozsáhlé škody na duších čtenářů. Použiji příkladů z posledních dvou čísel, která se ke mně dostala. Pokud se mi podaří získat nějaké čerstvější výtisky, přidám další perly.

 


22. července 2010

 

Kdo zabrousí až na sportovní stránky, může si přečíst rozsáhlou stať o zlínském Sokole.

 

Podívejme se do textu:

 

* Ve Zlíně vznikl Sokol později než v okolních městech ... v Malenovicích .... už Sokolové na konci devatenáctého století fungovali .... ve Zlíně zbožná katolická střední třída vzniku hnutí nepřála .....

Podivně formulovaný argument – autor se ani neobtěžoval zjistit data. Takže: stanovy zlínského Sokola schválilo c.k. hejtmanství v Uherském Hradišti roku 1898, 6. července následujícího roku se již veřejně cvičilo. A to máme také XIX. století, pane Kvasničko.

 

* Podle původního projektu ..... měla být budova sokolovny téměř dvakrát tak velká .... kvůli politickým poměrům ji nedostavěli.

Autor textu nám zde vysázel pár klišé, snad aby vyplnil prostor pro text. Budova určitě neměla mít dvojnásobný objem – o něčem takovém plány mlčí. Stavbu ukončili jako kompletní, dále se sice rozvíjela - naposledy v sedmdesátých letech - ale nešlo o nápravu nedodělků z minulosti.

Pravdou je, že v průběhu stavby realizátoři překročili náklady a hrozilo zastavení stavby. Několik členů výboru a předseda „Družstva pro stavbu sokolovny“ Ludvík Zapletal na to doplatili svým majetkem, když z morálních důvodů dofinancovali dílo „ze své kapsy“. (Ludvík Zapletal přišel o firmu živící 360 zaměstnanců výrobou obuvi a jeho přítel Tomáš Baťa ji od něj roku 1925 odkoupil; Eduard Kuchař, starosta TJ Sokol, musel svou obuvnickou firmu přepustit Moravské agrární a průmyslové bance, od které ji roku 1928 koupil T. Baťa ....).

Škoda, že p. Kvasnička p.t. čtenářstvu nepřiblížil tehdejší „politické důvody“ omezení stavby sokolovny. Rád bych se poučil.

 

Práce s fotografiemi:

Minimálně jedno foto doprovází silně zavádějící popisek:

* ROK 1936. Součástí sokolských akcí byly průvody.

Zde (snad grafik) zpozdil vývoj města minimálně o tři roky, ve skutečnosti spíše o šest let. Pokud totiž účastnice průvodu pochodovaly před zdí chránící továrnu v prostoru pozdějšího nám. Práce, musely cestovat časem- ta totiž zmizela roku 1933.

Navíc v pozadí nedominuje budova č. 32 – desetipatrové skladiště, stavěné r. 1930, o kterém se se značnou mírou nadsázky psávalo jako o „prvním zlínském mrakodrapu“. Tipnu si: fotografie pochází z roku 1930 a pokud na ní defilují sokolky, tak u příležitosti v textu vzpomínaných turnajů v házené a volleyballu.

 

 

 

29. července 2010

 

Ve zpravodajství na str. 6 vyšla vzpomínka na téma: Koupaliště „U továrny“, lidově nazývané „baťák“.

 

Podívejme se do textu:

 

* ... v červnu 1939 nechal Tomáš Baťa postavit koupaliště v areálu své továrny ....

Jen jestli o reinkarnaci Tomáše Bati sedm let po jeho smrti ví Církev svatá. Pokud je zpráva pravdivá, jednalo by se o zázrak a „Sedmička“ by byla u toho! Jaká reklama, nepromarnil bych ji.

Pokud k reinkarnaci nedošlo, jedná se o oblíbenou místní floskuli a nedbalost autora (-jfg-, nechci podezřívat šéfa, ale musím).

Koupaliště „U továrny“ vzniklo v souvislosti s protažením nové komunikace západní částí zámeckého parku a současným zrušením Tovární ulice, která vedla při východním okraji továrního areálu.

 

 

Práce s fotografiemi:

Zoufalství. Překopírování z knihy Zdeňka Pokludy „Zmizelá Morava – Zlín“ (nenalézám uvedený zdroj, pouze krytí „archiv“, což se přihází zlínské „Sedmičce“ často) nezvládnuté nešikovným nebo nevzdělaným upravovatelem.

Neřezat, když je grafik ...! A když už, tož ne tak (s odpuštěním) blbě. Držím-li jméno Adiny Mandlové v titulku i na fotografii, předpokládám, že dotyčnou divák na snímku najde....

Marně. Pouze ten, kdo zná celý snímek, objeví, že kopírovač a upravovač fotografie milostivě ponechal z božské Adiny čtvrtinu hlavy a část obličeje.

Anebo dotyčný kulturträger nepozná Adinu Mandlovou? Předestřeme si na závěr upřímnou - pro Sedmičku nenervující – zprávu: taková snůška nesmyslů jako  v posledním, dvanáctém díle „Toulek českou minulostí“ se v ní nenajde. Ale proč se měřit podle nejhorších?

 

C.

 

26. srpen 2010

 

Sedmička zlepšila distribuci do volně přístupných stojanů, takže z jejích elaborátů budu servírovat i nadále:

 

Úvod časopisu je velmi milý – výpis pitomostí z bedeckerů a různých populárně místopisných materiálů. Jak je tohle známo....! Asi i marno, většinou hlas k autorům nedolehne, natož aby se dotyčný emitent chytil za svědomí. A Sedmička může zakoupit koště ku zametání před vlastním prahem.

 

 

Podívejme se do textu:

 

* ... Skutečnost je taková, že Le Corbusier pro Zlín nevyprojektoval vůbec nic. Ve Zlíně sice byl, líbilo se mu tady a udělal náčrtek sídlišť ..... u Bati nepochodil .....

Pravda o návštěvě slavného Francouze stojí kousek opodál – Le Corbusier (původně Charles-Édouard Jeanneret, švýcarský architekt, urbanista a malíř) se na pozvání Jana Antonína Bati jako člen poroty zúčastnil Mezinárodní soutěže na rodinný domek a sám jeden takový návrh (mimo soutěž) podal.

Ještě téhož roku publikoval v odborném tisku pochvalný článek o městě Zlíně.

F.L. Gahura Corbusiera  pozval na konsultační pobyt, který trval téměř šest týdnů. „Odkroutil“ si jej v Karfíkově atelieru. Zde C. způsobil dva názorové konflikty – první svým negativním postojem k dosavadnímu zlínskému zastavování pouze severních svahů údolí, druhý návrhy  obřích domů pro 2000 až 5000 obyvatel, které Jan Antonín Baťa nechtěl a ani nemohl akceptovat, jelikož se absolutně rozcházely s baťovskou filozofií bydlení v soukromí a přírodě.

Dalším Corbusierovým „zlínským“ projektem se stalo zadání baťovského pavilonu pro světovou výstavu v Paříži roku 1937. Návrh ovšem pro přílišnou nákladnost neprošel ....

Že by tedy opravdu nic? Ale ne – ve Francii projektoval Le Corbusier pro Baťovu firmu typizované prodejny s posunovatelnými výkladními skříněmi (umožňovaly prodej na chodníku) a spolupracoval s arch. Podzemným na územním plánu továrny a sídliště ve francouzském Hellocourtu.

Corbusier nebyl ovšem jen tak někdo, popsané aktivity si nechal velmi dobře platit a tak s ním firma Baťa pozvolna ukončila spolupráci. Nepěkně – korespondencí o honorářích.

 

 

Pojďme dále, jinak se nám Omylník změní v samomluvu.... vydání časopisu Sedmička ze 26. srpna 2010 se nadstandardně věnuje svitovskému areálu (z marketingových důvodů - syceno reklamou firem zde působících), studuje jej více do hloubky a dává nám tak příležitost nachytat autora na hruškách.

 

 

* ... V roce 1922 stály u zlínského železničního nádraží jen tři budovy Baťovy továrny. O pět let později jich bylo už desetkrát víc.... (str. 11)

Těžko určit, které z objektů si autor stati Pavel Stojar vybral coby „vyvolené“. Zkusme trochu počítat a pomozme si číslováním objektů z r. 1930: budovy 0 (1900 – zbourána v polovině dvacátých let), budova 16 (1905), budova 13 (1917-18), 14 a 15 (1923 – možno akceptovat coby neexistující), koželužna, extrahárna (na dnešním území b. 24 a 25), dvě kotelny, dřevákové dílny, skladiště .... rodící se elektrárnu nepočítaje. S přimhouřením všech očí .... 6 větších objektů.

Tvrzení o desetinásobném počtu budov za pět let je značně nadsazené. A to i vůči původně uváděnému počtu tří objektů. Na situačním plánu Zlína z roku 1927 můžeme napočítat 12 budov dokončených (vč. elektrárny) a 7 právě stavěných. I když přidám dva domečky na místě dnešní tržnice ABS, stále nedosahuji třiceti továrních staveb, o šedesáti ani nemluvě.

Projekt F.L. Gahury z roku 1924, poeticky nazvaný „Továrna v zahradách“, počítá s 31 továrními objekty a elektrárnou. Možná autor stati čerpal právě zde.

 

 

Na závěr těchto připomínek si promítněme vzorek, jak pracné bylo filmování všech "tří" továrních budov ze střechy zauhlování elektrárny v roce 1922:

 



* o firmách a organizacích v areálu Svit

 

V kapitole na str. 12 si nejsem jist, zda Stojar někdy zhlédnul webové stránky věnované současnosti svitovského areálu. Na straně druhé si přiznejme, že tento internetový zdroj není – mírně řečeno – příliš zaplněn relevantními daty a že autor uvedl na omezeném prostoru populární formou vše, co by mohlo standardního konsumenta lokálně zaměřených informací zajímat.

Nebylo by asi příliš od věci areál projít s poznámkovým blokem v ruce. Zaručuji, že výtah – doplněným informacemi ekonomického typu – by byl velmi „výživný“. A nevyzněl by jako propagace fy. Moleda, a.s. , výrobců a producentů obuvi zde pracuje více.