kdo financuje japonskou obchodní konkurenci?

H. BURGER

„Centralleuropäischer Pressedienst"

Japonská obchodní konkurence ohrožuje stále více západní trhy. Napomáhají jí v tom laciné pracovní síly a mimo to ještě jedna věc, která působí poněkud ironicky: velký boj Japonska o dobytí západních trhů byl financován – Západem.

 Jaká je celková finanční situace japonského průmyslu? Především je zvláštní. Japonský státní rozpočet vykazuje každoročně obrovský deficit. Tato okolnost je velmi pozoruhodná, vzhledem k rozhodujícímu vlivu japonského státu na jeho hospodářskou expansi. Poslední státní rozpočet za rok 1933-34 končí deficitem ve výši 932 milionů ¥ (円, en, jen, yen – pozn. cyg.), tedy přibližně 310 milionů dolarů, hodnotíme-li Yen jednou třetinou dolaru. V běžném roce 1934-35 odhaduje se rozpočtový deficit po vyloučení rozpočtu a přes všechna úsporná opatření  stále ještě 785 milionů ¥, tedy přibližně 262 milionů dolarů. Na úhradu tohoto deficitu  byly vydány pokladniční poukázky, které převzala Japonská banka a ostatní vládní, průmyslové a hypoteční banky. Otázkou je, čím je tato papírová záplata kryta a kde jsou hmatatelné kapitálové reservy japonského hospodářství.

Docházíme k zajímavému poznatku, že to byla právě Amerika, která finančně vypomáhala svému východnímu konkurentovi. Japonci upřímně doznávají, že přímá účast zahraničního kapitálu na japonském průmyslu kolísá mezi 65 a 114 miliony Yenů. Ale i poslední, oficiálními místy udávaná číslice, je příliš nízce odhadnuta.

Evropské a americké trhy jsou zaplavovány japonskými žárovkami. Japonské žárovky jsou ku podivu nedostižně levné. A právě zde vidíme, že za japonskou výrobou žárovek stojí americký finančník a umožňuje tak japonský dumping. Výrobou žárovek se v Japonsku zabývají téměř výhradně „Dai Nippon Electric Bulb Manufacturing Company". Tento název zní zcela japonsky, ale víc než 58 procent kapitálu této společnosti patří firmě „Tokio Electric Company" a ta je opět v područí americké „Electric Company".

Elektrotechnický průmysl je jedním z nejdůležitějších japonských průmyslových odvětví a to jak investovaným kapitálem, tak rozsahem produkce. Tento průmysl kontroluje veškeré vodní síly Japonska. Také zde, byť i nepřímo se projevuje vliv zahraničního kapitálu. Baron Hachiroyemon Mitsui, nejbohatší člověk v Japonsku a hlava Mitsui koncernu, pracuje v „Shibaura Engineering Works" s „General Electric Company". „Mitsubishi" (Tři démanty), koncern (nazvaný dle tvrdosti povah zakladatelů: Twasaki, Kawata a Iskitawa), spolupracuje obchodně s „Westinghouse Corporation" a to prostřednictvím „Mitsubishi Electric Engineering Co."

Jak dalece pronikl americký kapitál do japonského průmyslu elektrotechnického prostřednictvím jednotlivých podniků Mitsui a Mitsubishi koncernů, nelze ani u nejdůležitějších obchodních společností, tak na př. u „Cooperation Mitsubishi" a „Libby Owens Sheet Glass Company" (sklářské firmy) přesněji určiti. Je však dobře známo, že na př. japonský zbrojařský průmysl úzce spolupracuje s britskou firmou „Armstrong", která je značně zúčastněna na akciovém kapitálu „Japan Steel Works".

Pro široce rozvětvený japonský průmysl jsou však mnohem důležitější japonské zahraniční výpůjčky, než přímá účast zahraničních koncernů. Centrem těchto výpůjček je „Industrial Bank of Japan", kontrolovaná vládou, která však pracuje většinou se zahraničním kapitálem. Již před světovou válkou plynulo prostřednictvím této banky do Japonska mnoho cizího kapitálu. V prvých 11 letech svého trvání (1900 – 1911) dovezla za 35 milionů liber šterlinků (£). Zdá se však, že v posledních letech příliv cizího kapitálu ustává. Přesto však – dle oficiálních dat – obnáší cirkulace cizího kapitálu v Japonsku ještě nyní 2,397.000 milionů Yenů, tedy přes 799,000 milionů dolarů. Tyto kapitály jsou kontrolovány syndikátem, vedeným J.P. Morganem & Co. za spoluúčasti firem Kuhn, Loeb & Comp., First National Bank a National City Bank.

Příkladem aktivity tohoto syndikátu je půjčka 22,8 milionů dolarů, poskytnutá proti záruce japonské vlády firmě Tokio Electric Power Corp. a zápůjčka ve výši 150 milionů dolarů, poskytnutá Japonsku po zemětřesení v r. 1924. Též anglický peněžní trh nebyl opomíjen. M.M. Rotschild and Sons a Westminster Bank umístily společně na anglickém trhu japonskou půjčku ve výši 25 milionů liber šterlinků.

Tyto stručné údaje jistě postačí, aby bylo jasně viděti, jak mnoho přispěl západní kapitál k rozmachu japonské konkurence. A zde je slabina japonské posice a konkurenční schopnosti na mezinárodních trzích a zde se též projevuje nutnost provedení korekce této nenormální situace. Její provedení je však daleko těžší, než pouhé stanovení diagnosy.

Dalším problémem je otázka levné práce. Sledujme pozorně rozdělení pracovního dne dělníka zaměstnaného v japonském podniku. Více než polovina dělnictva může směle říci, že tři pětiny pracovních sil jsou ženy. Ženatý dělník vydělá měsíčně 72 Yeny, jeho žena 8 Yenů za různé drobné práce. Pracovní den začíná v 6 hodin ráno teplou koupelí v městských lázních za 5 sen, lázeň s masáží 10 sen. (100 sen – 1 Yen.)

Do práce se jezdí v přeplněných vlacích, jízdné opět 10 sen. Pak začne 11 hodin tvrdé práce u stroje, ačkoliv zákon dovoluje pouze 10 hodinový pracovní den. Polední přestávka trvá půl, nejvýše 1 hodinu. Oběd je podáván správou podniku za režijní cenu. Pozůstává z rýže a bramborového pokrmu, neb daikonu (velmi populárního druhu řetkve) a stojí 20 sen. V některých továrnách je k obědu podáván pouze čaj, kdežto rýži si musí dělník přinést z domu.

O snídani se dělí rodina s otcem. Obvykle to je neslazený čaj, bobová polévka (mio-shiru) a nezbytná řetkev. Toto jídlo stojí denně průměrně 40 sen pro celou rodinu. Po snídani jdou děti do školy a každé z nich si nese v kabelce oběd – rýži. Vyučování trvá velmi dlouho. Je velmi málo volných dnů. Školné včetně psacího materiálu a knih obnáší přibližně 1 Yen za měsíc a dítě.

Jídlo ženy, jmenovitě oběd se skládá ze zbytků jídla. Pouze odpoledne sní žena něco málo sladkého koláče. To je v japonské rodině obvyklý luxus a stojí v našem případě měsíčně asi 6 Yenů.

Večer pochutnává si rodina opět na rýži, vařené rybě, na bramborech s cibulí neb zelím. Denní spotřeba jídla stojí jednu rodinu přibližně 1 a půl Yenu, čili asi 50 centů.

Večery jsou méně věnovány poslechu radia, ačkoliv radiový poplatek stojí měsíčně pouze 75 sen. Dnes je v Japonsku jen asi 1 až 2 miliony radiových přijimačů. Oproti tomu je velmi populární návštěva kina. Je to velmi laciné a nestojí to více, než minci, která se obvykle dává pouličnímu vyprávěči pohádek.

I jinak se Japonec baví velice snadno: jde na promenádu do hlavních tříd Tokia. Vidíme zde lidi, procházející se právě tak, jako vidíme dámy „shoping" v luxusních třídách západních velkoměst. Pracující Japonec velmi rád kupuje maličkosti k okrášlení svého domova, tak na př. malé cínové domečky, z nichž pak sestavuje miniaturní krajinky.

Nájemné obnáší dle oficiálních statistik průměrně 13,70 Yenů. Otop a osvětlení, většinou elektrické, stojí měsíčně 3,57 Yenů. Ošacení mužů a dětí je evropské a proto také poněkud drahé. Průměrně se počítá s výdajem 10 Yenů měsíčně na ošacení rodiny. Dobrý pánský oblek stojí 25 Yenů, dětský školní oblek 10 Yenů. Žena nosí po celý rok a při všech příležitostech kimono, které je součástí její výbavy a průměrně nestojí více než 10 – 12 Yenů.

Po zaplacení všech potřeb počítá se oficiálně s úsporou 5 – 10 Yenů  u jedné rodiny měsíčně. Samozřejmě jsou tato čísla kalkulována pro masu. Také není brán zřetel na dělníkovy individuální záliby. Úrazové pojištění, zahrnující 1,2 milionu dělnictva počítá s 34 dny onemocnění na hlavu a rok, tedy přibližně s trojnásobkem evropského předpokladu. Mzdy nejsou zdaněny, za to však nemocenské příspěvky obnáší 2 % měsíční mzdy.

Dorostlou mladou Japonku, pravidelně ve stáří 15 – 16 let zavede agent do továrny. Je charakteristickým příznakem, že velké koncerny vedou neustále kampaň o pracovní síly, tak aby měly vždy dostatek dělnictva k disposici. Ženy obdrží mzdu asi o jednu třetinu nižší než muži. Tovární dělnice jsou ubytovány většinou v továrně, v níž jsou zaměstnány. Spí ve velkých sálech a mají čtyřikrát měsíčně volný den a východ. Zaměstnavatel jim opatří vše, co potřebují, za režijní ceny. Mimo jiné též koupele, lékaře, kadeřníka (který dělnicím jednou týdně upravuje umělecký účes za 1 ¥ za osobu). Ze své skromné mzdy, asi 45 Yenů měsíčně musí dělnice platit firmě splátky na zálohu, která byla zaplacena jejím rodičům při nastoupení práce, pak na úhradu cestovného z domova do továrny. Dělnice si musí také něco odložiti na zakoupení výbavy, kterou bude potřebovati až opustí závod, většinou po 2 až 3 letech, aby se provdala.

Velký význam má pro japonské továrny též učňovský systém. Učňové dostanou byt, stravu a ošacení, ale žádnou mzdu. Nejvýše na sváteční dny dostanou několik málo sen kapesného. Pouze ve dvou tokijských distriktech: Honio a Fokugawa je více než 2000 podniků, které na jednoho až pět placených dělníků zaměstnávají deset až třicet učňů.

Velký počet onemocnění a řádění tuberkulosy dokazují malou odolnost japonského dělníka. Příznačná je též vysoká spotřeba alkoholu, ponejvíce ve formě rýžové kořalky neb piva a vysoký konsum cigaret. Pracující Japonec vykouří denně okrouhle 20 cigaret.

Jak je japonský zahraniční obchod organisován a podporován? Boj o trhy a nápor proti celním hradbám je organisován skutečně geniálním způsobem. Japonský tisk bojuje o export s takovým zápalem a houževnatostí, jež jsou v Evropě úplně neznámé. Čteme početné úvodníky, pojednávající o nedostatcích japonské výroby bavlněného zboží, gumové obuvi nebo žárovek. Nedávno se z Osaky vydala na cestu světem komise, která má po celém světě zjišťovat možnosti umístění japonských výrobků.  Tato komise je financována Motoyamou, presidentem novinářského trustu Nichy-Nichy a Mainichy-Schimbun a je vedena národohospodářským redaktorem těchto listů. Výdaje na tuto komisi nehrají ovšem u novin, vycházejících v milionových nákladech velkou roli. Komise navštívila nejprve Čínu, která by byla ideálním odbytištěm pro japonský export a mohla by absorbovat veškerou japonskou výrobu, kdyby tam nebyl prováděn boykot japonského zboží.

Též Hongkong a Filipiny poskytují Japoncům obrovské možnosti, poněvadž Pacifik je veliký a Amerika je daleko. Cestou ze Singapuru na Ceylon přibližují se Japonci k Britské Indii, kde jsou velmi dobře spřáteleni s t.zv. neodvislými maharadži, za jejichž pomoci zasadili již anglickému textilnímu průmyslu mnoho ran. Mimo to vybudovalo Japonsko exportní organisaci obepínající celý svět. Třicetdevět generálních konsulů (z nich 7 v Číně, 5 v Mandžukuo a 3 v SSSR) pracuje na vybudování příštího východoasijského obchodního bloku pro japonský průmysl. Pouze málo japonských velkofirem má v cizině vlastní zástupce, takže největší část těchto prací spočívá na generálních konsulech, kteří se osvědčili jako velmi dobří pracovníci.

Samozřejmě také západ nezůstává nečinným. Mezi tím, co japonský obchodní atašé ve Washingtonu podnikl cestu po Jižní Americe, aby tam zkoumal možnosti pro uzavření obchodních smluv, započal Mr. Washburn Childs se studiem japonské exportní ofensivy. Dle názoru presidenta Roosevelta, hrají Společnost národů a odzbrojovací konference podružnější roli, než japonské obchodní nebezpečí.

A nyní ještě několik číslic. Rok 1934 zakončil pro Japonsko triumfem. Bavlna je stěžejním bodem nového směru jeho výboje. Japanese Cotton Spinners Association hrdě prohlašuje, že dovede svět k poznání, že japonské výrobky jsou nejen levné, ale také dobré. Vývoz bavlněného zboží z Japonska stoupl v tomto období o 22 procent v množství a o 26 procent v hodnotě. Ve všech státech světa bojují obchodníci pro japonské zboží. Může-li obchodník zakoupiti zboží za nepoměrně levnější cenu, ustupují všechny ostatní ohledy do pozadí.

V Evropě  jsou Saloniki a Terst nejsnáze dosažitelnými místy. Prvé město je vstupní branou do Řecka, Bulharska a Jugoslavie. Dovoz japonského zboží do Jugoslavie vykazuje v posledním pololetí růst o celou jednu třetinu větší, než činil celkový dovoz za celý předchozí rok. V penězích činí tento vzrůst 1 milion dinarů. Hlavně byla dovážena bavlna, pak sklo, hračky, kapesní nože a to vše za šestinu evropských tržních cen. Japonský zástupce ve Washingtonu poukazoval na rozpory v japonsko-americké obchodní smlouvě a pravil, že tyto rozpory vyplývají ze strachu před neustále se stupňujícím vzrůstem japonského importu do USA., při současném úbytku jeho podílu na světovém trhu.

Ku konci uvádíme ještě několik cifer, které nejlépe vyjadřují srovnání poměru japonského zahraničního obchodu za prvé pololetí t.r. 1934 a daty celého roku 1933.

V milionech Yenů:

Není tudíž divu, že jak USA., tak i Evropa hledají prostředky k ochraně vlastního obchodu.     

Výběr 1935, str. 182