o nouzi v nadbytku.

výroba a kupní síla.

Karel Engliš.

 „Lidové noviny."

Pro prostého pozorovatele jsou výroba a kupní síla dvě samostatné a nezávislé věci. Vždyť stojí peníze, za které se kupuje, proti statkům, které se kupují. Z toho pak dovozuje tento pozorovatel, že lze na kupní sílu působiti, ji rozmnožovati nebo dokonce tvořiti bez souvislosti s výrobou. Pro svůj názor má fakt, že cedulová banka tiskne peníze, a komu je dá, ten má kupní sílu; cedulová banka tedy kupní sílu stvořila. Jestliže tedy je málo kupní síly pro vyrobené statky, proč si ji nestvořiti, aby se vyrobené statky prodaly a aby hospodářský stroj se dostal do pohybu.

Takových prostých pozorovatelů je moc. Nedávno napsal jeden, že nebude lze dlouho namlouvati nezaměstnaným, že mají vyschnout jako mumie je proto, že se Národní banka drží nějakých zvetšelých (ty mumie a ta zvetšelost připomíná museum) zásad, totiž že nechce vyráběti kupní sílu, což jest podle onoho pisatele zastaralá finanční politika.

Tedy Národní banka je vinna na nezaměstnanosti. Abychom se vyhnuli takovým hrubým omylům, které nakonec popuzují lidi, kteří jsou v nouzi, k nenávisti vůči správě cedulové banky, představme si zatím, že nemáme žádné Národní banky, která tiskne peníze, že nemáme žádných peněz v oběhu, a že místo toho máme ústřednu pro zprostředkování platů, u níž má každý občan konto, na které se mu připisuje každý příjem a každý výdaj, takže se platí šekem, příkazem, aby z účtu přikazujícího byla určitá částka odepsána a aby táž částka byla připsána tomu, komu chce přikazující něco platit, ať už jako kupní cenu, zaplacený dluh, dar, náhradu škody, alimenty, daně či zápůjčku.

Ovšem každý může ze svého konta platiti druhému jen potud, pokud na tomto kontě něco má, a aby měl, musil nějaký příjem nabýti za práci, za prodaný statek nebo z půjčky atd. Při tomto způsobu placení nemůže ústředna pro zprostředkování platů vytvořiti žádné umělé kupní síly, leda že by někomu dovolila poukazovati z konta, ačkoli na něm nic není k dobru.

Řekněme, že by ústředna nic takového neudělala. Tam by přestalo mínění, že ústředna je vinna, že lidé nemají čím platit, protože by neměli čím platit ne proto, že by neměli šekové knížky, nýbrž proto, že nemají nic na účtě k dobru.

Zkoumejme nyní, jak se získává důchod na ústředním kontě, jímž může důchodce disponovati, jinými slovy, jak se nabývá důchodu. Odlišme napřed případy, kdy někdo nabývá důchodu z důchodu jiné osoby bez přímé protihodnoty tomu, jeho důchod se zkracuje, jak tomu je v případě alimentů, almužny, ale také v případě daně, která převádí část nabytých důchodů na veřejný svazek. To jsou důchody nepřímé nebo odvozené, jsou to důchody z důchodů, důchody, které vznikají zmenšením a rozdělením důchodu jiných (osob).

Tím, že jsou tyto důchody nepřímé či odvozené, nechceme nic říci proti jejich mravní či jiné odůvodněnosti. Když osoba A půjčila ke spotřebě část svého důchodu osobě B, má osoba B do míry zápůjčky důchod odvozený, když osoba B vrací osobě A zápůjčku, má zase osoba A do míry vrácené zápůjčky důchod odvozený. Když odejme stát část důchodu  jako daň, má stát odvozený důchod, když platí jím zaměstnance, mají i tito odvozený důchod. Také pensisté, ti, kdož berou invalidní a úrazovou rentu, na niž přispívají ze svého důchodu osoby k práci způsobilé, mají odvozený důchod, který je velmi zasloužený.

Nedávno chtěl jeden prostý pozorovatel zhanobiti pojem odvozeného důchodu, který velmi jasně pomáhá odstraniti zmatek šířený o kupní síle, tím, jako by byla v tomto pojmu nějaká ideová újma pro dotyčné důchodce nebo jako by se tím oprávněnost jejich důchodů menšila, což není pravda.

Když jsme takto přičetli důchody nepřímé či odvozené k důchodům kmenovým, z nichž vzešly, a které budeme zváti důchody přímými či původními, vzniká otázka, odkud se berou tyto důchody přímé, původní, neboť tím je pak zodpovězena také otázka, odkud se berou důchody všechny, ježto jsou důchody odvozené v nich obsaženy. Odkud se tyto důchody berou je náznak už v tom, co se za ně koupí, totiž všechny potřebné statky.

Cena těchto statků plyne do podniků v nichž se odehrává celá výroba, jako jejich tržba. Cenou prodaných statků se zaplatí především statky, které byly výrobě obětovány (suroviny, pomocné látky, opotřebení investic) a co zbude, je výnosem podniku jako pracovní skupiny, v níž pracuje podnikatel zpravidla s cizí prací a cizím kapitálem.

Výnos podniku jako pracovní skupiny je objektivní výnos podniku. O tento objektivní výnos se podělí celá pracovní skupina, podělí se tedy podnikatel s cizí prací, jíž dá mzdu, a s cizím kapitálem, jemuž dá úrok a pachtovné, a co mu zbude, je osobní výnos podnikatelův (v němž je obsažena odměna za vlastní práci a za vlastní kapitál, po případě nadto podnikatelský zisk). Co si podnikatel, dělník a kapitalista odnáší z objektivního výnosu podniku do své domácnosti, je důchod jeho, který je základem jeho živobytí (spotřeby i úspory).

Na trhu se soustřeďují statky, které podniky vyrábějí a prodávají, na trh přicházejí důchody nabyté z podniků, a kupují zde potřebné statky, z těchto důchodů se platí podnikům ceny, z nichž se znovu tvoří důchody, takže úhrn důchodů, úhrn cen konečných produktů a úhrn objektivních výnosů podniků je táž veličina. Úhrn peněžních důchodů je důchod národní, úhrn statků za ně koupených a podniky prodaných během roku je národní produkt.     

Jak se tedy získává důchod?

1.

První a nejdůležitější je poznatek, že se důchod nabývá v celých pracovních skupinách (podnicích), jichž účastníci mají při tvoření společného důchodu pracovní skupiny (objektivního výnosu podniku) určité společné zájmy (stejně jim záleží na ceně společného produktu i na ceně obětovaných statků).

2.

Každá pracovní skupina nabývá společného důchodu (objektivního výnosu) prodejem svých produktů, jich přínosem do národního produktu.

3.

Ježto si pracovní skupina opatřuje za důchod takto nabytý, čeho k živobytí potřebuje, vyměňuje pracovní skupina svůj produkt za všechny možné produkty jiných skupin tak, že cena produktu jejího nemůže býti větší nežli souhrn cen statků za to vyměněných.

Z toho však už plyne, že – jestliže na jedné straně mají podniky na skladě statky, jichž nemohou prodati, anebo mají možnost výroby statků, pro něž není odbytu, tedy není-li kupní síly pro tyto statky – že jde o poruchy ve směně statků. Zkoumejme tedy, odkud se béřou takové poruchy, při čemž zatím vylučujeme rušivé zásahy oběživa, protože předpokládáme svou ústřednu pro zprostředkování platů. To vyžaduje především znáti mechanismus vzájemné směny statků.

Bez možnosti směny není výroby.

Při dělbě práce vyrábí každý podnik něco jiného, nežli to, co sám potřebuje, vyrábí pro jiná hospodářství, pro „trh" a účastníci podnikové pracovní skupiny kupují pak za důchod (z výroby a prodeje svého produktu), co potřebují. Taková výroba žádá nutně odbyt trhu, žádá tedy, aby někdo produkt koupil, ba výrobek jeho vstupuje do národního produktu teprve prodejností, protože kdyby někdo vyrobil ohromné množství nějakého výrobku, jehož nikdo nechce a nikdo není ochoten koupit sebe levněji, nelze říci, že takový výrobek je součástkou národního produktu.

Protože se výrobky kupují za peníze, praví se, že výroba předpokládá kupní sílu, a tak se „zdvihá" kupní síla, aby se mohla zvýšit výroba. My už víme, že kupní síla vzniká pro pracovní skupinu přínosem do národního produktu, prodejem výrobku na trhu; je-li kupní síla předpokladem kupování výrobků, pak předpokladem kupování jedněch je prodej druhých, čili jinými slovy, výroba předpokládá směnu a možnost směny, tedy zase výrobu a nabídku prodejných statků, jinak nemá odbytu, plní skladiště a zastavuje se.  Není-li tedy „kupní síly" pro určité výrobky, pak nelze začít léčiti věc od kupní síly nezávislé na výrobě, nýbrž dlužno se tázati, proč vázne směna toho kterého statku  v poměru k jiným statkům.¨

Na trhu mají statky různou poměrnou cenu, poměrnou znamená za kilogram nebo cent. Ceny dvou statků vyjadřují opačně poměr, v jakém se tyto dva statky směňují. Prodává-li výrobce masa kilogram za 20 Kč výrobci mouky a prodává-li výrobce mouky kilogram za 4 Kč výrobci masa, pak je poměr ceny masa k ceně mouky dán 20:4 nebo zkráceně 5:1.

Výrobce mouky musil prodati pět kilogramů mouky nežli stržil po 4 Kč za kilogram, úhrnem 20 Kč, za které si pak koupí jeden kilogram masa. Vyměnil tedy 5 kg mouky za 1 kg masa: směnný poměr (směnná relace) mezi moukou a masem je tedy 5 kilogramů za 1 kilogram, tedy 5:1. Poměr cen (cenová relace) těchto statků byl 1:5. Cenová relace vyjadřuje obráceně relaci směnnou.

Určitá směnná či cenová relace se udržuje jen při určitém, této relaci odpovídajícím množství obou statků. Kdyby tedy na příklad nastala neúroda obilí a bylo obilí a mouky méně, nežli bylo v době, kdy byl mezi moukou a masem směnný poměr 5:1, tak by se (při nezměněném množství masa) změnil směnný poměr mezi nimi, mouka by byla vzácnější, nedávalo by se už 5 kg mouky za 1 kg masa, nýbrž na příklad jen 4.

To by se při peněžní směně projevilo tak, že by maso stálo dále 20 Kč za kg, ale mouka by nestála za kg 4 Kč, nýbrž 5 Kč. Směnný poměr mezi moukou a masem by byl 4:1 a cenový poměr 1:4. Zrovna tak můžeme zase předpokládati, že se nezměnilo pro zásobení obyvatelstva množství obilí a mouky, ale že se změnilo množství masa, že se nezdražila mouka, ale při zmenšení zásoby masa zdražilo maso. U statku, kterého ubylo, vzroste cena a zmenší se množství, které je třeba dáti výměnou za stejné množství jiného statku.

Ale statku nemusí jen ubývati, může ho také (při stejném obyvatelstvu) přibývati: Je na příklad velká úroda obilí. Dejme tomu, že se při tom nezměnilo množství masa. Tu za stejné množství masa bude nutno dáti větší kvantum mouky nežli dříve, dejme tomu ne už 5 kg mouky, jako dříve, nýbrž 10 kg mouky, takže cena mouky klesne na 2 Kč. Směnný poměr mezi moukou a masem bude 10:1, a cenový poměr 1:10.

Z toho je vidno, že každému cenovému a směnnému poměru mezi statky odpovídá i určitý poměr celkového množství výroby a spotřeby toho kterého statku a určitému množství výroby různých statků musí odpovídati i určitý cenový i směnný poměr mezi nimi, má-li býti celá výroba spotřebena. Pravíme-li, že určitému směnnému a cenovému poměru mezi statky odpovídá určité množství spotřeby a výroby jeho a naopak, pak arci nepravíme, že směnný poměr tomuto celkovému množství odpovídá, tedy na příklad, že musí býti pětkráte tolik mouky pro zásobení obyvatelstva jako masa, když se dává 5 kg mouky za 1 kg masa.

Dejme tomu, že je mezi zlatem a masem směnný poměr 1:1500, tedy že se za gram zlata koupí jeden a půl kg masa, pak neplyne z toho, že množství zlata, které koupí všechny rodiny za rok, je k váze masa jimi spotřebeného v poměru 1:1500, protože koupí rodina poměrně snad nějaký gram zlata, ale sta kilogramů masa. Ba může se státi, že statku, který je dražší, se spotřebí mnohem více, nežli statku, který je lacinější. Meloun je lacinější nežli maso, ale množství melounů ročně snědených je daleko menší nežli množství snědeného masa.

Ze zkušenosti každý ví, že každé ceně zboží odpovídá určitý odbyt a že při vzestupu ceny odbyt klesne a při poklesu ceny odbyt vzroste. Cena však vyjadřuje vždy směnný poměr statku jednoho ke všem ostatním, takže to zase znamená, že určitému souhrnnému poměru statků odpovídá jich určité kvantum při tomto směnném poměru prodatelné. 

Vyložiti, proč určitému směnnému poměru mezi statky odpovídá určité množství jejich prodatelné výroby a spotřeby, a proč určitému množství vyrobených různých statků odpovídá určitý směnný poměr mezi nimi, přesahuje úroveň jednoduchého výkladu, jakého se zde chceme držeti. Naznačíme to však aspoň jen poněkud. To souvisí s mírou úkoje a nasycenosti potřeb.

Čím více je některá potřeba nasycena, čím méně užitku přináší další množství statku, kterou se potřeba ukojuje. Určitě základní množství chleba je lidem strašně žádoucí; této žádoucnosti ubývá nasycováním a pře určité množství úkoje je další chléb téměř bez užitku. Čím méně užitku mi přináší statek, tím lacinější musí býti, abych jej koupil. Za určité první množství chleba by člověk dal, je-li oň bída, nevím co, jak jsme viděli za války; přes jistou míru nasycenosti by musil býti chléb zpola zdarma, abych jej dále kupoval.

Tak má každý statek jiný užitkový spád při rostoucím množství výroby a při rostoucí nasycenosti (příslušné spotřeby) musí cena statku tak padat, jako padá užitek statku dále nabývaného, mají-li jej lidé právě ještě kupovati. Naopak je také užitkový vzrůst u každého statku jiný. U chleba na příklad od jistého bodu nenasycenosti stoupá užitek (i možnost ceny) velmi prudce, od jistého bodu nasycenosti však velmi rychle klesá, dvakrát tolik chleba, co se sní, by se nesnědlo snad ani kdyby byl zadarmo.

Gregory King už v XVII. století poukázal k tomu, že cena obilí klesne o třetinu, stoupne-li o jednu desetinu úroda, která hledá odbyt, a že naopak cena stoupá o jednu třetinu, klesne-li úroda o jednu desetinu. Naproti tomu mohu míti šatů třeba více nežli dvakráte tolik, co mám, a ještě nebudou bez užitku: stejně tak bytu, nábytku, knih atd.

Tak kupuje podle užitku a cen v rámci svého důchodu každý jednotlivec a na stejné zvýšení nebo snížení ceny téhož statku bude každý jednotlivec reagovati jinou změnou skladby svého nákupu. Z těchto reakcí jednotlivců se vynořuje reakce celku spotřebitelů a můžeme mluviti o jakési sociální „nasycenosti" statkem, která není nic jiného nežli úhrn nasycenosti jednotlivců, a obdobně o sociálním spádu užitkovém, který vyjadřuje prostě myšlenku, že stoupající kvantum statků se dá odbýti jen když přiměřeně se také sníží jeho cena a tedy směnný poměr ke statkům jiným (o kolik, to je věc zkušenosti).

Stoupající blahobyt znamená, že výroba, odbyt a spotřeba různých statků roste. Ale odbyt rostoucí výroby každého jednotlivého statku je možný, když jeho cenový a směnný poměr ke statkům jiným je „přiměřený" vyrobenému množství, odpovídá nasycenosti tím kterým statkem a užitku na hranici nasycování.

Rostoucí výroba obilí je tedy možna při určité nasycenosti jen při velmi prudce klesající ceně, jak to odpovídá prudkému užitkovému spádu u tohoto statku. Kdybychom chtěli o 10 procent zvýšit výrobu všech jednotlivých statků, musily by se úplně změniti jejich ceny, cenové a směnné relace. Daným směnným a cenovým relacím odpovídá jen určité množství toho kterého statku, které při těchto relacích nalézá odbyt. Mezi cenovými či směnnými relacemi různých statků a množstvím těchto statků, které nalézá na trhu (v daném národě, směnném společenství) ještě odbyt je pevný vztah.        

Výběr 1935, str. 1002