Jdi na obsah Jdi na menu
 


rudý fašismus.

William Henry Chamberlin.

 „The Fortnightly Review.."

 

Sovětský režim vstupuje do nového a velmi pozoruhodného vývojového stadia. Do stadia potírání a umlčování vlastních extremistů, do stadia šlapání po svých, hodně utopistických ideálech minula. Potírání kulaků, jedna z nejpozoruhodnějších revolučních změn v době prvé pětiletky, bylo vystřídáno popíráním mnoha základních ideálů Leninových, a to jak ve vnitřní, tak i v zahraniční politice.

 Z hlediska historické podobnosti připomíná Rusko po stránce psychologické v mnoha směrech Francii po devátém Thermidoru, kdy se i Robespierre a jiní extremisté dostali pod guillotinu, když pod ni před tím poslali mnoho jiných. Nové třídy občanstva, které vyrostly na troskách tříd starých, zabránily jim ve spokojeném vychutnávání plodů jejich vítězství. Chceme-li však užíti nové formy přirovnání, můžeme říci, že bolševismus – jak se jeví v poslední době – je jakousi formou rudého fašismu.

Komunismus a fašismus jsou dva směry, považované pravidelně za úplně protichůdné. Přívrženci fašismu označují, jako hlavní cíl svého hnutí „potření rudého nebezpečí". Sentimentální stoupenci Moskvy, mající ve zvyku omlouvat, vymlouvat a ospravedlňovat častá zatčení a popravy v Rusku ve jménu zlepšení poměrů a lepší budoucnosti země, o něž pečuje sovětský systém, propukají pravidelně v bezmezné rozhořčení, když tytéž brutální, ale účinné metody administrativních zákroků jsou užity fašistickým režimem.

Dnes je již tolik jasných a nápadných příbuzných vztahů mezi komunismem a fašismem, že jsou patrné na první pohled každému, kdo není slepým stoupencem jednoho anebo druhého systému. Jeden neobyčejně bystrozraký ruský komunista, vrátivší se po delším pobytu v Italii do vlasti, konstatuje, že v obou zemích je nadšení pro existující režim daleko větší mezi mládeží, nežli mezi starší generací. Po uvedení několika příkladů příbuznosti obou systémů, končí svoje přirovnání závěrem: „V celku je situace italská obdobná naší, s výjimkou, že lidé v Italii mají dostatek jídla."

Bolševism i fašism jsou založeny na diktatuře jedné strany, která je zase řízena diktátem jediného vůdce, považovaného za neomylného. Oba zasáhly důkladně do občanských svobod a seškrtaly je, jak se patří; také zásahy do svobody projevu tisku, provedené předáky vládních stran v Moskvě, Berlíně a Římě, jsou velmi obdobné. Dnešní Rusko, Německo i Italie jsou řízeny v duchu teorie, že jednotlivec nemá žádných práv, která by musel stát respektovat. Všechny tyto tři diktatury spoléhají silně na důkladně organisovanou ústřední propagandu. Pro občany, kteří snad nechtí mít pro tyto propagační akce pochopení, je vždycky dostatečně prostorný koncentrační tábor.

vyber-humor-polit.--11--web.jpg

 

Ještě před několika lety mohl každý vidět přímo křiklavé rozdíly, právě tak jako ironické srovnávání mezi komunismem a fašismem v praxi. Vášnivý nacionalismus byl zásadním principem fašismu, zatím co sovětská unie zamítla nacionalismus zásadně; sovětští vojáci museli slavnostně přísahat, že „budou bojovat o světovou revoluci". Snaha bolševické revoluce směřovala vlastně k jakési materiální rovnosti; to se ovšem nemohlo říci o fašismu.

Bolševismus odstranil soukromé vlastnictví továren a dolů, bank a velkostatků, a nahradil je rozsáhlým byrokratickým systémem státního kapitalismu a státního statkářství. Fašismus, který teoreticky postavil v hospodářském odvětví zájmy státu nad zájmy jednotlivcovy, spokojil se v praxi s potíráním soukromého hospodářského podnikání a jeho podřízení drastické státní kontrole. Tento poslední rozdíl zůstává. Ale ve svém chování jak k nacionalismu, tak k rovnosti, směřovala sovětská praxe v posledních dvou letech stále silněji k fašismu.

Vezměme dále dnešní politiku Sovětského svazu. Malým, ale dokonale výstižným náznakem směru, odkud vítr vane, byla řeč sovětského vyslance v Americe. Pan Trojanowski pravil aplaudujícímu publiku v evropském Bond Klubu, „že rady velkorysých obchodníků mohou být neobyčejně užitečné a cenné pro vypracování praktických plánů hospodářské rehabilitace světa a hlavně Evropy". Tato slova znamenají rozhodně dobrý rotarianism, za to však rozhodně velmi pochybný leninism. Lenin jistě neviděl způsob léčení poměrů, na něž hleděl jako na nevyléčitelné nemoci současného sociálního a hospodářského systému, v „radách velkorysých obchodníků".

Ještě důležitějším faktem je uzavření vojenských aliancí Sovětů s Francií a Československem. Nedávný vstup sovětského Ruska do Společnosti národů byl pro ortodoxní komunisty opravdu hořkou pilulkou. Od dob svého založení byla Společnost národů stále terčem ostrých útoků sovětských státníků. Náhle však změnil amplion oficiální sovětské propagandy tón: Společnost národů byla obratem změněna z kapitalistického ptáka dravce v holubici míru; posléze sovětská vláda požádala o členství v organisaci, kterou tak dlouho zlehčovala a provokovala.

Vojenskou alianci sovětského Ruska s Francií, provázenou Stalinovým schvalováním francouzských vojenských příprav, můžeme označit bez nadsázky za úplné „vyškrábání" leninismu na mezinárodním poli. Po Stalinově prohlášení nesmí nyní žádný francouzský komunista kritisovat  francouzské zbrojení bez risika vyloučení ze strany.

vyber-humor-polit.--19--web.jpg

 

To je tedy zcela zřetelný souhlas s militarismem.

Ale vedoucí ideou Leninových doktrin byla zásada, že každá komunistická strana musí bojovat všemi prostředky své síly proti „kapitalismu, imperialismu a militarismu" ve svém státě. Za světové války nemohl se nikdo vyrovnat Leninovi ve vysmívání se socialistům, kteří se připojovali k jedné anebo druhé válčící straně. „Sociální vlastenci", anebo „lokajové buržoasie" byly jeho běžné výrazy opovržení k nim. Co by mělo dělat Rusko, jakožto jediná země, která provedla socialistickou revoluci, je obsaženo v těchto Leninových slovech:

„Vítězství socialismu je možné z počátku jenom v jedné kapitalistické zemi. Vítězný proletariát této země, vyvlastniv majetek všech kapitalistů a zorganisovav socialistickou výrobu ve vlastní zemi, vyrazí proti ostatnímu kapitalistickému světu, vezme pod svou ochranu utlačované síly v ostatních zemích, vyzvav je k odboji proti kapitalismu a případně i k ozbrojenému výpadu proti vykořisťovatelům jejich země."

To zní úplně cize a nepochopitelně v Rusku rudého fašismu, v Rusku ovládaném osobní diktaturou Stalinovou. Hlavní úsilí dnešního vládce Ruska směřuje k nejužšímu včlenění Ruska do systému mezinárodních styků, tedy do systému považovaného každým leninistou za kapitalistický a imperialistický. Dává Francii a současně každému dalšímu státu, s nímž uzavře Svaz sovětských socialistických republik alianci, záruku proti všem akcím domácích komunistů, kteří musí tancovat podle toho, jak Moskva notuje; jinak jim hrozí nebezpečí vyhnání ze strany.

Za těchto okolností je možno předvídat, téměř bezpečně, brzký a neslavný konec komunistické Internacionály, usmrcené rukama těch, kteří ji přivedli na svět.

Současně s opouštěním mezinárodních revolučních cílů je vidět v Rusku úsilí o kult patriotismu, který byl ještě před několika lety odsuzován, jako „buržoasní přežitek" a věc, jíž je třeba potírat. „Pravda", hlavní orgán komunistické strany, uveřejňuje rhapsodické články o slávě „naší velké proletářské vlasti", naladěné na úplně stejný tón, jaký slyšíme z výbuchů nacionálního přemrštění, tak charakteristického pro fašistický režim.             

vtip-mussolini-ethiopia-web.jpg

 

Ale tato revise leninismu a změna bolševické praxe se neděje jenom na poli mezinárodním. I uvnitř Ruska je vedena velmi silná, oficiální propaganda pro hmotnou nerovnost.

Poslední stopa „kontroly dělníků, vepsané na prapor bolševismu v revolučním roce 1917, byla již v továrnách téměř úplně setřena. „Rudí direktoři", řídící sovětské průmyslové a obchodní podniky, stávají se stále více neomezenými „zaměstnavateli"; sovětské obchodní svazy, jež jsou úplně ovládány komunistickou stranou – podobně jako dělnické organisace v Italii a v Německu, jsou fakticky zbaveny možnosti „míchat se" do věcí průmyslové správy.

Všechny teoretické řeči o vytváření nových společenských „tříd" v Rusku nemohou zastřít skutečnost, že nová vládnoucí třída vysokých komunistických úředníků a ředitelů státních hospodářských podniků soustřeďuje ve svých rukou stále více moci a že se proto odlišuje od masy obyčejných lidí neobyčejně vysokou životní úrovní.

Lenin prohlásil v roce 1917, jako jednu z hlavních zásad a charakteristických znaků sovětského státu, že plat vysokých státních úředníků nemá být vyšší, než plat dělníků. Jeden zahraniční dopisovatel s matematickým smyslem, který se zúčastnil státní oslavy sedmnáctiletého jubilea vítězství Leninova revolučního hnutí, zjistil však, že na příklad jen šaty, které měly na sobě ženy komisařů, stály asi čtyřikrát víc, než si vydělá dnes měsíčně sovětský dělník. Tedy obdobná situace jako za historických předchůdců dnešních vládců Ruska.

Je to obdobný kontrast jako mezi apoštolskou chudobou pronásledované církve křesťanské a pompou a přepychem dnešní, triumfující církve katolické. Je tomu podobně, jako za dnů revoluce ve Francii, když se přešlo od krutého fanatismu let hrůzy a teroru k mírnější, ale zkorumpovanější atmosféře let Directoria.

Jeden bystrý Angličan – myslím, že to byl John Maynard Keynes – charakterisoval první anglický parlament, který se sešel po skončení nepřátelství a rozbrojů, jako „skupinu mužů zlého vzezření, dělajících však dojem lidí, kteří si z války neobyčejně pomohli". V sovětském Rusku je mnoho „mužů zlého vzezření", kteří si neobyčejně pomohli z revoluce. 

vyber-humor-polit.--4--a.jpg

 

Směřování sovětské unie doprava se projevilo velmi silně při událostech, které následovaly po zavraždění Sergeje Kirova, Stalinova hlavního pobočníka. Sto sedmnáct lidí bylo – podle oficiální sovětské zprávy – potrestáno po tomto atentátu smrtí.

V žádném případě nepředcházel rozsudku smrti veřejný soud.

Nejpozoruhodnější skutečností na těchto popravách není však nový důkaz stále trvajícího teroru, nýbrž okolnost, že vrah i jeho stoupenci byli z levého komunistického křídla, tedy ze řad stoupenců Zinověvových a Trockého. Současně bylo provedeno velké množství zatčení v řadách komunistů, podezřelých z jiného smýšlení, než jaké dnešní režim k věření předkládá. Stalin využil této příležitosti k zbavení se dvou bývalých politických odpůrců – Gregora Zinověva a Lva Kameněva, dvou nejstarších žáků a spolupracovníků Leninových. Zinověv byl odsouzen na deset, Kameněv na pět let do vězení.

Stalinova „čistka" loni v prosinci je ve způsobu provedení i v řadě podrobností  velmi podobná Hitlerově „čistce", provedené loni 30. června a ve dnech následujících, při níž byli zastřeleni Röhm, Heines a jiní, podezřelí z podvratné činnosti protistátní. To je tedy další příklad příbuznosti administrativní praxe mezi komunismem a fašismem. Druh metody, užité  při obou těchto obou „čistkách", byl plně protichůdný způsobům, užívaným pravidelně při soudnictví v demokratických státech – že se totiž nejdříve provede řádné soudní vyšetření zločinu a teprve po něm následuje trest.

V Rusku, stejně jako v Německu, padly nejprve výstřely. Teprve potom, kdy už byly všechny oběti bezpečně odstraněny, dal se snadno vynést úřední anebo poloúřední rozsudek, odsuzující všechny inkriminované osoby k trestu smrti, který však byl pro jistotu proveden dříve, aby snad odsouzení nechtěli nastupovat důkaz pravdy.

Nevíme a pravděpodobně se ani nedovíme, zda přiměla komunistu Nikolajeva k výstřelům na komunistického vůdce Kirova politická anebo osobní zášť. Je však krajně charakteristické pro dnešní poměry v Rusku, že se sovětské autority snažily přenést všechno podezření z jeho zavraždění na komunisty ze řad oposičních.

Výběr - vtip Lenin

 

Teprve pozdější doba ukáže, jak daleko dospěje Rusko novou cestou, směřující k nacionalismu. Důležitým činitelem, umožňujícím tyto výjimečné ostré zákroky a přeměny základních zásad, je zdrcující váha Stalinovy osobní diktatury. Poslední stopy otevřených rozporů uvnitř komunistické strany byly odstraněny; dnes již není dávno možno přednést – jak tomu bylo v prvých letech revoluce – sporné body správné teorie a praxe na otevřeném foru všech členů strany. Komunista, který se odváží projevit veřejně svůj nesouhlas se způsobem počínání dnešní vlády, je automaticky odsouzen k vyloučení ze strany.

Dnes nepůsobí Stalinovi a jeho soudruhům, majícím v rukou moc, žádné obtíže odstranění „protirevolučních" komunistů, kteří se „provinili" jenom tím, že zůstali věrni původním ideám Leninovým, jako na příklad závazku solidarity s revolučními pracovníky v jiných zemích, anebo požadavku stejného životního standardu u úředníků, jako u dělníků.

Zdá se, že ruský „Thermidor" bude pokračovat ještě dále; zvláště v případě války. Ruská armáda získávala stále více moci a prestiže v důsledku intensivní militarisace země v posledních letech; rudý Bonapartism může být vrcholem dnešní fáze rudého fašismu.

Jaké širší výsledky přinesla nová éra sovětského vývoje? Není sporů o tom, že v mnoha směrech znamená zmírnění přehnaného revolučního dogmatismu dobrodiní pro ruský lid. Standard sovětské výchovy stoupl v posledních letech nesporně velmi značně opuštěním experimentů, povětšině velmi nezralých, znovuzavedením známek a zkoušek, zavedením názorných vyučovacích metod a obnovením discipliny a poslušnosti žáků k učitelům.

Stalinova dnešní snaha o omezení, ne-li přímo potlačení komunistické propagandy mimo Rusko, je záměrným tahem k zmenšení napětí, které tak dlouho trvalo mezi Sovětským svazem a ostatními zeměmi.

Současně můžeme v Rusku pozorovat pozdě, ale přece jen u Stalina a jeho druhů se probouzející smysl pro skutečnost, že individualita a síla osobnosti je nejdůležitějším předpokladem pro zdravou a úspěšnou funkci každého sociálního anebo hospodářského systému. V Rusku nemuselo dojít k ohromnému množství zcela zbytečné bídy, utrpení a omylů, kdyby se bylo hledělo k osobním schopnostem a znalostem lidí, na místo aby byli hromadně považování za stejně hodnotné anebo neschopné stádo.

Někdy bylo až nápadně patrné, že by se mělo postupovat právě opačně, než jak bylo rozhodnuto. Striktní lpění na dogmatu zásady, že dětem ručně pracujících dělníků má být dávána vždy a za všech okolností přednost před dětmi z dobrých středních tříd, vedlo k nejnešťastnějšímu druhu zvráceného kastovního systému, který – ve většině případů – potíral schopnost a stavěl do popředí prostřednost, povrchní znalost, laickost. Bylo by předčasné tvrdit, že již byl tento škodlivý systém definitivně opuštěn. –

Avšak opětovaná doporučení a schválení individuality v nedávných řečech Stalina, Kaganoviče a jiných sovětských vůdců ukazují, že obrovská spletitost nových sovětských hospodářských a technických problémů boří původní dogma diktatury proletariátu a dává možnost stejné příležitosti pro sovětské občany všech tříd.

vtip-antihitler-vyber-web.jpg

  Ale všechna znamení nové éry v Rusku nejsou příznivá. Plamenný fanatický idealismus dřívějšího období revoluce rychle mizí a vyprchává. Komunisté, kteří dosáhli za nového režimu vysokých postavení, mají velký strach o své osobní pohodlí a blahobyt a jsou proto nesmírně ochotni propůjčit ochotně ucho Stalinově doktríně, že „rovnost v oboru spotřeby a osobního způsobu života je reakcionářským maloměšťáckým nesmyslem, vhodným snad nějaké primitivní sekty asketů, nikoliv však členů socialistické společnosti".

Ale kruté metody, jako nezbytná součást psychologie fanatického idealismu, který byl původně ospravedlňován jako nezbytná ochrana revoluce proti útoku zvnějška a korupci uvnitř, trvají stále.

Ve věcech osobní svobody není stále ještě vidět žádný pokrok. Sovětská vězení jsou stále přeplněna vězni nejrůznějšího druhu.  Je mezi nimi velké procento úplně nevinných lidí, jejichž jedinou chybou bylo, že se stali nepohodlnými. Sovětská vláda učinila nedávno zajímavé gesto, které má vzbudit dojem, že je v Rusku přece jenom liberalismus na postupu.

Premier Molotov oznámil, že volby do Sovětů  se budou provádět tajně, nikoliv – jako dosud – veřejným hlasováním; že způsob volby do svazového kongresu sovětů bude přímý, nikoliv nepřímý, jako dříve a že system zastoupení bude rovněž změněn příznivě poměru početného zastoupení. (dnes poměrné zastoupení, pozn. Cyg.)

Tyto změny mohou však vyvolat příznivý dojem jenom u osob, které nejsou dobře obeznámeny s poměry v sovětském Rusku. Je zajímavé si uvědomit, že ani Hitler, ani Mussolini neuznali za nutné zavést veřejné hlasování, ani nepřímé parlamentní volby a podobně, aby tím podepřeli svoji diktaturu. Kořeny sovětského absolutismu nejsou ani v metodách, ani ve zřízeních, které byly právě odstraněny.

Vězí v úplném zákazu jakéhokoliv druhu organisované politické kritiky anebo oposice uvnitř anebo vně komunistické strany, v úplné vládní kontrole každého tištěného slova, v pravomoci úředníků GPU zatknout a uvěznit každého sovětského občana bez řádného soudu.

Poněvadž moc je úplně soustředěna v rukou režimu státního kapitalismu a státního zemědělství, bylo by tím více třeba normální demokratické kontroly k ochraně širokých vrstev před utlačováním a využíváním. Je možné, že již nebude v Rusku více hlad. Ale nespočetné nespravedlnosti, menší i velké, postihující celé společnosti a rodiny nebo jen jednotlivce budou se množit dále tak dlouho, dokud jsou v sovětském režimu neznámou veličinou základní principy obrany občanské svobody.

Světová situace - vtip z Výběru

 

Komunističtí nadšenci jsou ovšem pyšni na to, že se jejich systemu podařilo odstranit soukromé vlastnictví ve výrobě. Je ovšem otázkou, zda má dělník sebemenší výhodu z toho, zda je komandován sovětským obchodním svazem anebo fašistickým syndikátem; je mu přece jedno, zda jedná se soukromým podnikatelem, odpovědným početné skupině ředitelů anebo se státním sovětským správcem, majícím rovněž zvýšený zájem na nejvyšším možném zisku a rovněž zodpovědným skupině státního trustu, v jehož výboře nemá nejmenšího zastoupení anebo přímluvy.

Je však přece jen jedna věc, která odlišuje ruský system od německého a hlavně pak italského; že byl nesrovnatelně destruktivnější, zhoubnější. Můžete procházet italskými i německými vesnicemi, aniž byste viděli, že trpí ohromné množství lidí následkem změny vládního režimu. Naproti tomu v Rusku, hlavně v jeho jižních a jihovýchodních provinciích, velmi bohatých od přírody, nemůžete se na chvíli zastavit ve vesnici a neslyšet dlouhá, smutná vyprávění o tragediích, vyvolaných násilným zaváděním kolektivního farmaření, o rodinách, vyhnaných z vlastních domovů anebo zahynuvších hladem.

Oficielní sovětská zpráva, uveřejněná v létě 1933 – že 71.000 vězňů dostalo částečnou anebo úplnou amnestii po dostavění spojovacího kanálu mezi mořem Baltickým a Bílým, tedy kanálem, vybudovaným jen nucenou prací pod dohledem členů GPU, je nejpozoruhodnějším dokladem terorismu.

Rusko za dnešní éry rudého fašismu, stejně jako Francie v období po devátém Thermidoru, zdá se být určeno k tomu, aby si podrželo právě ty nejhorší znaky revolučního teroru a špionství bez záře fanatického idealismu, která plála v prvních letech sociálního převratu. Dnešní změna značí však přece jen v určitém směru krok vpřed k realismu a osvobození od utopistické šílenosti a bezmezné krutosti prvé pětiletky.

Moskva ztrácí nesporně svůj magnetismus následkem soustavného ústupu od většiny původních ideálů. Zahraniční komunistické strany se stávají více méně jen expositurami sovětské zahraniční politiky. A sovětská politika zahraniční, právě tak jako domácí, odívá se stále více do fašistického roucha, neopomínajíc si však na ně brát svůj rudý plášť.     

vtip-svetovy-cirkus-web.jpg

Výběr 1935, str. 1008