Jdi na obsah Jdi na menu
 


síla silných.

 

J. R. Bolé

 „Průkopník" Zlín

 

Jedné únorové noci roku 1847 rozcházelo se posluchačstvo nejslavnějšího operního divadla světa – milánské Scaly – naplněno spokojeností ke svým domovům. Toho večera dávala se operní prvotina mladého skladatele – takto varhaníka z nedalekého Busetta – maestro Verdiho, nazvaná „Oberto, neboli hrabě ze San Bonifaccia" a obecenstvo cestou o ní živě rokovalo. Nebyla to maličkost, předstoupit s prvotinou před nejzhýčkanější posluchačstvo světa – před posluchačstvo, před kterým bledl i sám Donizetti a kterému se i „pesarská labuť" – Rossini již po řadu let vyhýbal.

Ano, úspěch byl rak rozhodný, že sám ředitel divadla ihned po představení uzavřel pro začátečníka přímo fantastickou smlouvu, podle které byl Verdi povinen pro další sezonu napsati novou, komickou operu, dle libreta, které mu ředitelství dodá. Pln naděje a štěstí vrátil se Verdi druhého dne do Busetta. Cestou se mu zdálo, že nemůže nikdo na světě být šťastnější. Poměrně v mladém věku zaujímal krásné postavení, osud mu před několika lety vyplnil nejtoužebnější přání, když děvče, které od malička zbožňoval, stalo se jeho ženou – pak narození dvou krásných dětí a konečně teď ten veliký úspěch vlastního díla.

Ještě několik dní potácel se radostí, čta pochvalné kritiky o svém díle, nestače tisknout ruce přátelům, kteří mu ze všech stran blahopřáli.

Pak mu náhle onemocněla žena ....

Lékař zjistil prudkou spálu a nežli mohl odstaniti děti z její blízkosti, ulehly tyto také.

Během necelých dvou měsíců třikráte vyšel pohřeb z jeho domku a třikráte doprovázel Verdi své krve na nedaleký hřbitov.

A v tuto chvíli, kdy mu bylo tak, že byl blízek zoufalství, obdržel z Milána důtklivé připomenutí: „Co je s ‚Falešným Stanislavem', komickou operou, která má být dle smlouvy do dvou měsíců hotova."

Verdimu bylo – jako by se probouzel ze zlého snu do ještě ošklivější skutečnosti. Teď – právě teď chtí na něm operu a ke všemu ještě komickou. Chtěl ihned usednouti a napsati do Milána – že nechce, že nemůže – proboha, vždyť to musí tam pochopit ....

Pak vytáhl dávno zapomenutou smlouvu a bedlivě ji četl. Na jejím konci četl svůj podpis. Podpis člověka, který ještě nikoho nikdy neobelhal – nesmí odříci – ti tam na něho spoléhají – věří mu vzdor všemu tomu, co se stalo.

Ale on nemůže – opravdu nemůže –

Musí!

Baťa a.s. - koželuh dr. Bělavský (1938)

 

Sedl ke klavíru – ale i tento jeho jindy nejvěrnější druh se brání – vydává ty nejbanálnější melodie, zaznívá tou nejškolometštější nadřenou harmonií- a když Verdi unaven bojem se sebou, s ním a s celým svým myšlenkovým světem usedá k instrumentaci partitury, šklebí se jeho zraku – který slyší – z černých notových hlaviček, doutnající zvuky pohřebního pochodu, na místě jiskřících triol kabbaletty komické opery.

„Snad ti, co uslyší – pochopí," říká si v zoufalství na tím vším prázdnem v duši – snad pochopí, že člověk nemůže – nemůže po tom všem – snad pochopí a odpustí.

Nepochopili a neodpustili.

Neúspěch byl strašlivý. Lidé hvízdali, smáli se a házeli na jeviště, co jim přišlo pod ruku. Verdi – jehož bledost se mrtvolně odrážela od černé kravaty – seděl při tom všem hluku a dupotu v orchestru a neodcházel.

„Bylo by zbabělé utéci. Zaplatili si a mají právo za to slyšet dobrou věc. Co je jim po tom, co cítí vdovec a otec dvou čerstvých malých hrobů. – Zůstanu!"

Řekl to příteli, který jej milosrdně posílal pryč.

Vyšel až poslední – až už v ulicích kolem divadla nebylo jediného svědka jeho pádu.

Vrátil se domů. Tam se uzavřel jako ve vězení. Ale nebylo toho ani zapotřebí. Teď najednou nikdo o to nestál, stýkat se s ním, nikdo nepociťoval potřebu říci mu několik slov útěchy.

Chodil jako ve spánku – svoje povinnosti konal zcela bezděčně a když odpoledne přicházel do opuštěného bytu, s vášnivou touhou se vrhal na čtení těch nejhorších krváků, jaké kdy nabotnalá romantika jihu dovedla vytvořit.

Obklopoval se zapomněním, obaloval se krunýřem chladu, vyřadil touhy, vášně, city i vzpomínky – uspával se a byla obava, že usne docela.

Konečně se zdálo, že si všichni z jeho okolí na to již zvykli a že je jim to jedno. Zdálo se, že není nikoho, kdo by dovedl odumřelé narkotisované nitro probudit k životu.

A přece ....

Baťa a.s. - práce v koželužně (1938)

 

Byl ošklivý podzimní večer. Milánskou gallerií „De Cristofforis", jejíž světla co chvíli tlumil a rozhoupával silný vítr, kráčel vysoký, nahrbený člověk, který zimomřivě tiskl ruce hluboko do kapes svého kabátu a nevšímavě míjel okolojdoucí.

Tu se náhle jeden z nich ohlédl, zastavil a rozběhl za ním zpět: „Pepino – jaká náhoda – prosím tě, kde jsi – hledám tě!"

„Nevím, proč bys mne hledal. Ty – ředitel ‚Scaly' – mě, propadlého autora."

Ten druhý rozpažil ruce, jako by bral celou tu okolní prázdnotu a tmu za svědka: „Takhle se zahrabat – ty – autor ‚Oberta'," řekl vyčítavě.

„Chtěl jsi říci ‚Falešného Stanislava'."

„Ale ...."

„Nemluvme raději o tom – sbohem."

Prudce se otočil, ale ten druhý zachytil ho pod paží a držel se ho vší silou. „A což přátelé?"

„Nemám žádných."

„A co hudba – tvoje umění", chytil se posledního stébla.

„Umřelo", řekl krátce Verdi a znovu učinil pokus dostat se ze sevření přítelova.

„Ty – počkej!" řekl náhle ten druhý a dobrovolně se pustil ze svého zaklesnutí. Ale jen proto, aby si mohl rychle rozepnouti skořicový převlečník, v jehož šose chvíli lovil rukou. Pak vytáhl sešit, zálibně foukl do jeho stránek, takže Verdi mohl viděti jakési kaligrafované verše.

„Nové libreto pro tebe."

„Nechci – "

„Vím – vím – samozřejmě," pospíšil si ujistiti ho přítel, „to já jen tak – je to od Solery. ‚Nabuchodonozor' se to jmenuje – něco překrásného – škoda že ....."

 „Nechci – nemohu."

„Nu jakáž pomoc – chápu – ale víš co – vem si ten rukopis – ale vím, že ne – to jen příležitostně, víš, až tak náhodou se budeš nudit, mohl by sis kousek přečíst – jen tak – nezávazně. A teď sbohem."

A rychle, jako by se bál, že by mu Verdi mohl ten sešit, který s rozpačitě nepřítomným pohledem přehazoval jako nepříjemnou, horkou hmotu mezi rukama – vrátit, rychle odešel.

Už jen doznívaly ze tmy jeho kroky a Verdi stále tam stál a díval se za ním. Pak se jeho pohled svezl na předmět, který držel v ruce a již, již se zdálo, že jej otevře. Pak ale náhle, jako by se ze vzdoru rozmyslel, zastrčil sešit zároveň s rukama prudce do kapes a otočiv se, šel sám, nedbaje ničeho, dále do tmy.

Již tři měsíce Verdi četl kouzelné verše Solerovy.

Vždy večer, když už mu hlava třeštila ze samých zápletek, zrad a vražd, které ubohý jeho mozek do sebe ssál z té spousty kol dokola poházených, pestrobarevných sešitů – usedal do své staré lenošky a zapáliv olejovou lampu, dal se do čtení příběhu o smutku vyvoleného národa v zajetí babylonském, prokvétajícího nekonečnou láskou malé židovské dívky – Abigail. Po několika stránkách zavřel oči. Olejová svítilna vrhala dlouhé, zkreslené stíny na protější stěnu a Verdi – snil.

Baťa a.s. - práce u obuvnického stroje (1938)

 

Nejprve vybavovaly se před jeho krásy žalmu Davidova „Super flumina babylonis". Přímo slyšel dlouhou molovou tóninu, vedenou lkajícími dřevy a spojovanou nářkem lidí, zotročených nad velkou, stříbřitě světélkující řekou, která jim připomíná Jordán. Je noc. Horká, tropická noc. Z molové tóniny a z dusna letní noci vyvine se horečně toužící violový motiv, který přičarovává mu podobu Abigail za zaťatá víčka. Bože, proč náhle vpadají cella smutkem zastřeným chvěním a proč současně houslové kaskády lnou na něm jako dohasínající svit hvězd v růžovém oparu nastávajícího rána.

A tu – slyš –

Kdesi z dáli – tam někde – kde palmy dotýkají se zmírající noci – vystupuje zpěv. Nejprve zní tak tiše, jako když první pták, probuzen ranním šerem, ještě v polosnu počne zpívat. Pak ale zpěv mohutní – blíží se, přehlušuje stále více a více zanikající nářek otroků bez vlasti – rve se se smutkem tlumených žestí, až konečně jásavě do červánků probudivšího se slunce zní píseň lásky – píseň života – píseň znovuzrození ....

Verdi vstal ....

Venku svítalo. Tápavým krokem došel k zaprášenému klavíru a již první doteky chvějících se rukou rozezvučely akordy, kterým v noci naslouchal sám s sobě a které nyní nezadržitelně se draly ve své jásavosti ven – do rodícího se mladého dne.

Verdi procitl ....

Premiéra „Nabuchodonozora" byla událostí stagionny. Po druhém jednání, kdy bouře potlesku a volání slávy neutuchalo a kdy všichni zúčastnění radostně si sdělovali, že důstojný nástupce slavného trojhvězdí Rossini – Donizzetti – Bellini se právě Italii zjevil – nestačil Verdi tisknouti ruce přátelům – jichž teď najednou měl tolik kolem sebe.

Ano, každý z nich to věděl – každý to říkal – ano, už tehdá při „Obertovi", že Verdi je naděje – ne – jistota.

Verdi se skromně usmívá. „A co ‚Falešný Stanislav'?"

Přátelé mávají ledabyle rukama: „Ale to nic. Kdo by na to myslel – zvláště dnes."

Verdi všem děkuje – tiskne ruce – a pak prosí, aby ho nechali chvíli o samotě.

Ale ovšem. Respektují jeho přání a jeden po druhém odchází.

Verdi se dívá za nimi a pomalu mu cosi prohlubuje kol rtů trpký rys úsměvu, který dříve nikdo nikdy v jeho tváři neviděl.

Zůstal sám – a jeho práce s ním.      

Baťa a.s. - válcování kůží (1938)

Výběr 1935, str. 913