život začíná ve čtyřiceti.

Frank Soallan

 „The English Rewiew", Londýn

Vzpoura mládí je stará jako svět sám.

Roku 1905 dostalo mládí čerstvou vzpruhu, když filosof sir William Osler prohlásil ve své slavné řeči, přednesené v Baltimore, že lidé přes čtyřicet let jsou už staří a lidé přes šedesát úplně nepotřební.

Oslerovy názory byly v zemi, tak mladé jako Amerika, přijaty s ochotnou vírou v neschopnost lidí starších čtyřiceti let přizpůsobit se novým, měnícím poměrům.

Avšak roku 1929 se vyskytlo několik význačných podnikatelů ochotných přiznati, že lidé středního stáří mají mnoho významných vlastností – obezřetnost, jež brání zbrklé spekulaci, jakož i zkušenosti a školený úsudek nezbytné pro obchodní podnikání. Henry Ford prohlásil za všechny ostatní, že lidé středního stáří jsou „stálí a zkušení a vykonávají lépe práce vyžadující vytrvalosti, jimž se mladí lidé vyhýbají".

Nadšenec bez schopností, jak vytknul už Schoppenhauer, je vskutku velmi nebezpečnou osobou; a sebedůvěra je málo platna nezkušenému mladíkovi, má-li pracovati se složitým ústrojím moderního života.

Velmi obsáhlá a svědomitá studie dra Dorlanda ukazuje, že skutečných úspěchů ve světové literatuře, umění a vědě dosáhli vesměs lidé starší čtyřiceti let. Dr. Dorland prozkoumal životopisy a životní díla čtyř set lidí, kteří se nejvíce proslavili ve všech oborech lidského snažení.

Seřadil je do dvou hlavních skupin:

•  *  „pracovníků – k nimž náležejí umělci, herci, chemikové, výzkumníci, vynálezci, lékaři a vojáci;
• *   a „myslitelů" – k nimž řadí hvězdáře, duchovní, dramatiky, historiky, juristy, matematiky, přírodovědce, spisovatele, státníky a dokonce i humoristy.

A potom se jal zkoumati, v jakém stáří tito lidé dosáhli vrcholu své intelektuální činnosti.

Podle jeho výzkumů odnesli nejmladistvější rekord hudebníci, u nichž začíná intelektuální rozvoj v sedmnácti letech; po nich následují herci s průměrem osmnácti let.

Vojáci, umělci, duchovní a juristé projevili svoje nadání v průměrném věku dvaadvaceti let; dramatikové ve třiadvaceti; básníci, spisovatelé, lékaři a vynálezci ve čtyřiadvaceti; badatelé, přírodovědci, historikové a státníci ve dvaceti šesti,, filosofové ve dvaceti osmi;  a satirikové a humoristé ve dvaatřiceti.

Průměrné trvání intelektuální činnosti začíná ve dvaatřiceti u humoristů a končí v devětačtyřiceti u vynálezců. A další zkoumání ukazuje, že 78 procent lidí přicházejících v úvahu, dokončilo svoji životní práci mezi padesátým a osmdesátým rokem věku, a 85 procent po dosažení padesátého roku.

Dr. Dorland  usuzuje, že průměrný věk, kdy lidé tvoří svoje vrcholné dílo, je padesát let. Pro „pracovníky" je tento průměrný věk čtyřicet sedm let a pro „myslitele" padesát dva roky. „Slouží-li člověku zdraví a optimismus," poznamenává moudře dr. Dorland, „může v padesáti ovládati úspěch stejně jako ve třiceti."

Kant napsal svůj „Odhad životní síly" ve třiadvaceti letech, ale uveřejnil svoji „Kritiku čistého rozumu", když mu bylo sedmapadesát. Händel a Meyerbeer, oba význační skladatelé, napsali svoje vrcholná díla v pokročilém věku: první svoje oratorium „Vítězství času" ve dvaasedmdesáti a druhý ve stejném stáří vytvořil svoji slavnou „Afričanku".

Verdi v jedenasedmdesáti složil svoje mistrovské dílo „Othello" a v osmdesáti letech „Falstaffa". Victor Hugo v sedmdesáti pěti napsal „Historii zločinu" a v osmdesáti „Torquemadu".  Humboldt začal psát v šestasedmdesáti svoje velké dílo „Kosmos" a dokončil je v osmdesáti. Goethe dokončil svého „Fausta" v osmdesáti a Ranke dopsal svoji „Historii světa" v devadesáti.

Příkladem tělesné, jakož i duševní síly ve stáří je von Moltke, jenž byl náčelníkem pruského generálního štábu ve věku osmdesáti osmi let; kazatel John Wesley, jenž v témže stáří ustavičně cestoval a kázal; státník Gladstone, jenž začal svoji velkou politickou kampaň v osmdesáti a stal se jako třiaosmdesátiletý stařec po čtvrté ministerským předsedou. Michael Angelo v osmdesáti devíti vytvořil svoje slavné fresky a velký mistr Tizian namaloval v devadesáti osmi svoji „Bitva u Lepanta".

Seznam mužů, kteří si zachovali duševní mužnost do nejpokročilejšího věku, obsahuje taková jména jako je „Tygr" Clemencau, lord Roberts, generálové Joffre a Foch; Thomas Edison, jenž dal světu tolik vynálezů a z těch, kteří jsou dosud mezi námi nutno především jmenovati presidenta T.G. Masaryka, jemuž je šestaosmdesát, Henryho Forda, indického básníka Rabindranatha Tagore a nejzářivější doklad neochabující tělesné i duševní energie, Jiřího Bernarda Shawa.

Tito mužové jsou dokladem, že stáří představuje nejen zkušenosti, nýbrž i vyšší radost ze života, jakou přináší pohled na vykonanou práci a schopnost pracovat.   

Výběr 1936, str. 268