Boj o zlínskou radnici

(zlínská politická přetlačovaná v letech 1908 - 1946)

Causa pozemky poprvé

Už jsme se s tím setkali – radnice dlouhými jednáními, zpestřovanými občasným dohadováním, kdo za koho vlastně hovoří, zpomalovala rozhodování o stavebních pozemcích. Přičtěme majitele zlínského panství Štěpána barona Haupta, který až do r. 1929 stál proti mnoha snahám radnice a dostaneme nesourodý triumvirát protichůdných zájmů. V tomto prostředí plánovat, natož budovat nový Zlín opravdu nešlo.

V tahanici při směně pozemku „Trhovisko“ a „Zahrady“ šlo o příbytky pro zaměstnance. Situace s vlastním závodem, popř. dopravou materiálu, zboží a lidí nevypadala o nic příznivěji. V továrně, tísněné původním územím „Dolních zahrad“, bylo nutno přistavovat nejrůznější objekty a tak jeden zdroj třecích ploch mezi městským úřadem a Tomášem Baťou byl na světě.

Nemaje přesných záznamů, jsme postaveni před nutnost využít článků v továrním časopise „Sdělení“ – s vědomím, že mohou být tendenční. Dopis jednoho ze čtenářů redakci:

V továrnách těchto mohlo se pracovati již na podzim, kdyby byla obecní rada města Zlína povolila přeložení silnice, jež vede od nádraží vzhůru. Následkem toho, že obecní rada nepovolila přeložení silnice, musely být továrny posunuty poněkud zpět, kde pro ně místa nebylo a za tím účelem musela býti rozbourána zděná budova, která mohla býti k dobru ještě dlouhou řadu let, poněvadž byla nedávno opravena. Toto všechno zavinilo, jak pan šéf ve své řeči uvedl, nedorozumění s obecní radou ...“  ³³⁾

Žádost o přeložení cesty od nádraží podal Tomáš Baťa poprvé 8. května 1922. 30. června 1922 se dostala ku projednání a po dalším zdržování ji na konci roku zamítnuli. V kontextu zkušeností s dnešními úřednickými pajtáši nic strašlivého, ale .... běžela Rašínova deflační politika. Půjčky den ode dne zdražovaly, odbyt v zahraničí váznul. Průtahy způsobovaly nesmírné ztráty, což bylo ouřadům – stejně jako dnes – naprosto jedno.

Silnice představují dodnes zlínský evergreen. Nebylo odpovídající spojení po cestách, železnicí, Dřevnice si nejen mohla nechat zdát o nějaké splavnosti, ale navíc se pravidelně rozlévala do relativně úzkého údolí mezi Zlínskou vrchovinou a Vizovickými vrchy. Tehdy – v časech budování – toto vše neslo i výhody.

Investiční záměry nebylo nutno vměstnávat do historií nastaveného schematu krajiny nebo proti vůli majitelů cokoliv bourat. Zmiňované přeložení jediné ulice v zóně města generovalo starostí více než dost. Pro budovatele se otevíral nesmírný prostor, v němž vyrostlo „americké“ město s pravoúhlým uličním a továrním systémem, ve kterém každý našel své místo pro práci i relaxaci.

Causa hospodaření a finance poprvé

Vydávání obecních peněz se v letech 1919 až 1923 netýkalo pouze výstavby nové radnice a okresního soudu, které jsme na tomto webu již probrali. Finanční toky směřovaly i do běžného provozu města, odstraňování škod po povodních a pod.

Době a stavu Zlína neodpovídající, až hýřivý život městského zastupitelstva Tomáše Baťu silně iritoval – obecní pokladně jeho továrna vydatně přispívala, ač sama prožívala kritické momenty v oblasti nákupu a odbytu.

O radnici byly do komunálních voleb 16. září 1923 svedeny tři hlasité rvačky. Všechny se potom staly střelivem do vlastního volebního boje.

První svár mezi městem a jeho největším přispěvatelem vypuknul kvůli šestimilionové investici do radniční budovy samé.

Autorem projektu vcelku representativní, bez vážnějších změn dodnes sloužící moderní budovy, byl František Gahura, který dosáhnul svých profesních kvalit i díky studijnímu sponsoringu od Tomáše Bati. Ti dva se kvůli stavbě radničního objektu nerozešli, naopak, F.L. Gahura zůstal primárním baťovským projektantem až do Tomášovy smrti. Poté se (pro antipatie s Janem A. Baťou) stal až do konce druhé světové války hlavním městským architektem.

V osobě F.L. Gahury Tomáš Baťa původně sponsoroval umělce, sochaře. Jeho chráněnec se po čase vydal „užitečnější“ cestou, i když sochat nezapomněl.

Sochařinu studoval po dokončení uherskohradišťské měšťanky na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Architekturu u profesorů Plečnika a Kotěry. Druhý z nich v oněch časech pro Tomáše Baťu projektoval dělnickou obytnou zahradní kolonii – zde už byl pouze malý krůček k využití Gahurových znalostí pro výstavbu nového Zlína. Baťa se nikdy nerozpakoval dát důvěru velmi mladým lidem a Gahura se po Kotěrově smrti (1923) stal stěžejní figurou architektonické tváře města dvacátých let. 

Ta samá doba, ti samí pánové Baťa a Gahura. Gahura plus, radnice minus. Nebo ne?

Je jisté, že šest milionů investovaných do radnice leželo v žaludku nejen Tomáši Baťovi. Pouze on je ale dokázal vytěžit ve svůj prospěch.

Volební hlásání je jedna věc, objektivita okolností druhá. Na Baťův výkřik, že městu stačí radnice za 600 tisíc Kč, se střízlivým hlasem ozval zlínský obuvník Leopold Batík:

Vytýkat obecnímu zastupitelstvu nehospodárnost s poukazem na velikost radnice je nepromyšlené, stejně jako je – promiňte – nepromyšlené mluvit o radnici za 600 tisíc Kč. Jsem přesvědčen, že bude-li se Zlín vyvíjet aspoň přibližně tak, jak se vyvíjel v posledním desetiletí, že se tato veliká budova velmi brzy uplatní (až bude zřízena politická správa). A poukazuje-li někdo na ohromnou sumu, ať pováží, za jakých poměrů peněžních se stavět začalo a .... skončilo ....“  ³⁴⁾

Pisatel trefil hřebíček na hlavičku. Když finanční situací obhajujeme spory Tomáše Bati se zlínskou radnicí, tak stejně lze zaštítit i druhou stranu.

Nikdo ze členů zastupitelstva či řadových občanů nemohl tušit – a také ovlivnit – kdy starou budovu radnice zničí oheň. Zkázu renesanční památky si zajisté nepřáli.  K události došlo v nejméně vhodnou dobu, v srpnu 1921, kdy lze popsat pohyb čsl. měny na světových valutových bursách následovně: „.... na jaře 1920 stála čsl. koruna na Curyšské burse pouze 4 centimy. Prodělavši stoupání na konci r. 1921, byla v lednu 1922 zaznamenána až na 19,7 centimu, načež začala zase klesat a stála v lednu 1924 na 15,23. Tento pohyb zahraničních čísel měl svou pohnutou domácí historii ....“  ³⁵⁾

Zmíněnou „pohnutou domácí historií“ nemyslel Peroutka nákladnost hospodaření zlínské radnice nebo neskutečné ztráty Tomáše Bati a dalších československých podniků. ³⁶⁾

Komunistické zastupitelstvo se mohlo zařídit dle Baťova doporučení a počkat na příznivější ekonomické podmínky. Buďto udržovat provisorium na požářišti nebo jít do podnájmu (což se krátkodobě skutečně stalo). Problém by se přesunul do dalšího volebního období, pohyby měny se daly částečně předvídat  a toho se mohlo využít. I když Baťa smrtelně nenáviděl spekulace .... ³⁷⁾

Jak dopadl pisatel dopisu Leopold Batík? Od baťovců „vyfasoval“ těsně před volbami dvě ostré odpovědi. Prvním reagujícím byl redaktor závodního časopisu „Sdělení“ Josef Pagáč:

„Města jiných národů mají také své representační domy, ale buďte ujištěn, vážený pane, že obyvatelé těchto měst mají přitom všechno jiné pohodlí jako vodovody, lázně, nádherné nemocnice, parky, bezvadně fungující kanalisace etc. „ ³⁸⁾

Druhým odpovídajícím byl Jan Klátil (národní socialisté) – pouze volebně-agitačně sdělil, že nezodpovědné radniční zastupitelstvo je nutné vyměnit za zodpovědné, co nebude u každé výdajové položky mávat rukou: „Však on to Baťa zaplatí.“ 

Zlínská radnice z pro dnešek neopakovatelného úhlu – z Mlýnské ulice (Mikuláše Kašpárka).

Druhá roztržka okolo radniční budovy nebyla peněžní, ale spíše občansko-morální. Šlo o využití přízemních prostor nového objektu. V původním, jak jsme již psali na jiném místě, fungoval dobře zavedený hostinec „Na rožku“.

Tomáš Baťa v té době byl již zapřisáhlý abstinent a nekuřák. Jaký osobní vývoj jej na tuto posici postavil je na jiné vyprávění. Faktem zůstává, že začal vidět rudě, když zjistil, že páni radní chtějí pod vidinou rychlého zisku v přízemí radnice umístit pohostinství.

Příčinu takové úvahy hledejme ve sféře společenské a sociální - rakouské monarchie, nové republiky i samotného Zlína. Baťa se jako mnohdy předtím postavil do víceméně osamělého boje s velmi dobře zakořeněným přežitkem.

Hospodskému životu se za Rakouska i v prvních letech republiky ve Zlíně dařilo náramně. Od roku 1907 jej podporovalo i všeobecné volební právo. V restaurantech vznikaly t.zv. stolní spolky, kde se při holbě piva, stopce vína nebo šálku kávy – podle povahy společenství – besedovalo o politice.

Zlín se ve válečných letech nafouknul z původních 3000 obyvatel na dvojnásobek. Každý dům – jednalo se mnohdy o vesnická, chudá stavení bez kanalisace, vody, elektřiny – měl tři i více podnájemníků. Nebylo technicky možné zdržovat se doma. Navíc kultura bydlení mnohé z mužů nevybízela k cestě domů, na ubytovnu, noclehárnu či do stodoly na slámu. Spíše naopak.

Tak se stalo, že si pracující občané (a nejen ti) během zhruba patnácti let navykli pobývat v útulném hospodském prostředí a ani je nenapadlo, že mohou svůj volný čas trávit příjemněji. Oprávněně se Tomáš Baťa cítil odpovědný za výchovu v tomto směru – byla to především jeho továrna, která lákala množství nových pracovních sil.

Způsob, jakým se přerod odehrával, určila exploatace mládeže v baťovské výrobě. Především na mladé dělníky se zaměřila agitace pro zdravé a aktivní trávení volného času.  Svým starším kolegům se měli vyrovnat pouze v kladných směrech. Neustále byli bombardováni informacemi o existenci sportovních klubů a bohulibějších povyražení než výčep – biografu, parků, tanečních zábav, čtenářských spolků a t.d.

Agresivní osvětou útočil také tovární časopis „Sdělení“. V pravidelných rubrikách přinášel burcující zprávy o zhoubném vlivu alkoholu na zdraví i osobnost člověka, příběhy osob, kterým nemírné pití lihovin zničilo celý život. Ženy tehdy z opilství nikdo nepodezříval a tak se dočítaly, jak vykouzlit z domku či bytu i v nouzových podmínkách místo milé pro život, ne pouhou noclehárnu.

Z filosofie domáckého rodinného života, původně značně rurálního (ještě r. 1923 byl na Letné i na Hradčanech standardem např. chov slepic) vycházely i projekty rodinných domků. Hlavní tehdejší konsultant, prof. Kotěra, dostal zadání: byty měly disponovat nejen kuchyní a ložnicí, ale také obývacím pokojem, který – umístěn blízko hlavního vchodu a průchozí (ne vždy) pro vstup do patra – nemohl být dle starosvětského způsobu přeměněn na parádní světnici, neobývanou a nevytápěnou, určenou pouze nejvzácnějším návštěvám. Musel se nutně stát prostorem integrujícím rodinu.  

 JÍDELNA v továrně firmy Baťa z let první světové války, kde se také promítaly filmy.

Co se nakonec zrodilo v radničním přízemí? Provoz zahájilo až po volbách – ani v silném alkoholovém opojení se nedalo předpokládat, že by s Tomášem Baťou v čele mohlo vzniknout doupě prodávající lihoviny. Přesně ve směru továrníkova přání se tam usadila čítárna, která měla skýtat nejen zábavu, ale i poučení, a proto musí obsahovat:

„ .... adresáře všech firem obchodních, výrobních a živnost. spolků z celé republiky a t.d. Dále tam budou zákoníky, brožůry o obecních řádech, berních reformách, záložních, spořitelních a j. ....“ ³⁹⁾

Z pohledu telekomunikační éry – informovanost obyvatelstva za první republiky, a to ani před rozšířením rozhlasového vysílání, nebyla špatná. Deníky vycházely třikrát denně (ne všechny) a Baťa zřídil levné veřejné infocentrum. V továrně už od jejích počátků fungovala výstřižková služba, kartotéky a odborná knihovna. Kdo chtěl být v obraze, mohl.

 Augustin Merhaut - na ulici v Baťově čtvrti.

Třetí válka  o objekt radnice, emočně nejexpresivnější, se vlastně týkala zdění. Nešlo v ní o prostou technologii stavebních prací, ale o zazdívání pamětní listiny města Zlína.

Autorem spisu byl Dr. Karel Stloukal, zlínský rodák, který se historií města zabýval dlouhodobě – s pozdějších dobách se s ním můžeme setkat např. při průzkumu hradiště nad Zlínem.

Komunistický starosta, podnikatel František Novák ⁴⁰⁾, připojil ke Stloukalově studii přílepek, který Tomáše Baťu zvednul ze židle:

„Továrny zlínské dány pod státní dohled a dělnictvo vydáno na milost a nemilost despotismu tovární samosprávy. Sebemenší poklesek trestán odesláním na frontu, žalářováním v Hradišti a později dokonce zřízeno vězení pro dělníky u fy. T. & A. Baťa. Postrachem všeho zlínského občanstva česky smýšlejícího byl četnický strážmistr Kvapil.“  ⁴¹⁾

V období volební kampaně (26. srpna až 16. září 1923) vhodně vypuštěná mina. Staré zastupitelstvo, které mělo listinu zazdívat, se viklalo v základech. Jednalo se o budoucí charakter obce, konkurenci, fondy – zkrátka peníze až v první řadě.

Pokusme se seřadit události – vědomi si převahy baťovských zdrojů – objektivně. K tomu nám pomůže příčinná linie vyprávění, která výborně charakterisuje rozhárané poměry ve městě.

Tomáše Baťu vyzvali, aby Stloukalovu studii i s Novákovým přílepkem podepsal. Továrník do inkoustu místo hrotu namočil násadku a přes podpisy ostatních signatářů načmáral tlustou čarou: HAMBA – LEŽ; i s tou pravopisnou chybou ve slově „hanba“.

Však se mu také komunisté na hbitě vydaném letáku vysmáli.

Náhoda zapříčinila, že Baťa se dostal k podpisovému archu jako jeden z posledních. Zničil vlastně pracně sesbírané autografy ostatních. Podepisovat se jako první, papír by vyhodili a obešli by se bez něj. Historie nezná „kdyby“.

Tovární časopis „Sdělení“ se po dobu kampaně činil. Zaplavoval Zlín zvláštními vydáními, ve kterých se pral s protikandidáty. Popsanou událost nemohl přejít mlčením. Samozřejmě probaťovsky, ale nelhal. Ve článku „Hanba-lež“ Baťa prohlašoval:

„ …. v celém životě jsem těch slov nikdy nenapsal, až dnes poprvé, a to do pamětníku obce, který měl být vložen do základního kamene radnice a který mně byl předložen k podpisu .…“ ⁴²⁾

Bylo nutno sehnat svědka, že se události neseběhly tak, jak presentoval starosta Novák. Našel se – Josef Brůna byl nejen dosavadním zastupitelem, ale i č. 8 na kandidátce baťovců pro nadcházející volby. Neobjektivní, zaujaté? Snad, ale Brůna nepopíral Novákovo tvrzení. Pouze popsal činnost Tomáše Bati za světové války i ze druhé strany. Vzpomínal na těžká léta, kdy jej monarchie donutila žít tři roky v odloučení od rodiny a šéf se po celou dobu staral o jeho manželku a čtyři děti, ačkoliv jej k tomu nic netlačilo:

„.… Proto jsem se od té doby postavil cele za p. šéfa a snad v nás pane šéfe máte spolehlivé přátele a pomocníky … Pamětní listina musí býti přepracována dle pravdy a skutečnosti nestrannými autory, a pak teprve uložena ….“ ⁴³⁾

Za dva dny Zlín zaplavil již zmíněný komunistický leták.  Útočil na osobnost Tomáše Bati, ale nedokázal využít faktu, že se továrník odpovědi na poměry v závodech za války doposud vyhnul. List nesl nadpis „Baťa usvědčen ze lži“:

„Pan Baťa dopustil se sprostoty a hulvátství. Napsal na pamětní listinu města Zlína, nešetře při tom ani majetku obce, přes členy městské rady. Hamba /i s chybou/. Tady ukázal svoji vyspělost a předvedl se v pravé podobě ... nechá si to městské zastupitelstvo líbit?

Lež – v kronice jako dodatek jest odstavec, jak vojenská správa za vojny zacházela s dělnictvem. To se mu nelíbí. On ještě dnes obhajuje staré rakouské důstojníky .…“ ⁴⁴⁾

Rudý jing měl svůj obuvnický jang. Vyšel stejného dne, nesl název „Protestní listina“ a končil podpisy zlínských občanů. Zabýval se vlastním obviněním Tomáše Bati – popisoval skutečnosti, které všichni měli v čerstvé paměti. Některým se ovšem nehodily do zamýšleného obrazu:

„.… tenkráte bez výjimky veškeré větší podniky byly pod vojenským dozorem a sám majitel musel se podříditi rozkazům rakušáckého zákona, jako každý dělník .…“ ⁴⁵⁾

Už tato věta napověděla, jak byl celý leták koncipován – nabídl přímé srovnání jednotlivých tvrzení Novákova přílepku s historickými fakty (srv. s první Novákovou větou). V podobném rozborovém duchu kráčel i další polemisující text. Závěr obsahoval vlastní protest, jímž se „občané“  postavili jednoznačně za činy Tomáše Bati.

„.… prohlašujeme jako muži a občané, že údaje v pamětníku uvedené jsou lživé a žádáme o opravu ve smyslu skutečnosti odpovídající, že Tomáš Baťa byl vlastním a původním tvůrcem zlínského průmyslu a založil dnešní blahobyt .…“ ⁴⁶⁾

7. září 1923 nemělo mít konce. Ve večerních hodinách se konala veřejná předvolební schůze československých socialistů, na které byl Tomáš Baťa přítomen.

„…. ku konci schůze dostavili se pánové Brůna a Slovenčík /č. 2 na baťovské kandidátce, pozn. C./ a oznámili přítomným, že právě té chvíle bylo na radnici odhlasováno většinou jednoho hlasu (13 pro, 12 proti) aby pamětní kniha byla zazděna v původním znění a stavu .… p. Dubský navrhl uspořádati na náměstí před radnicí schůzi proti zazdění pamětní listiny .… konání protestního táboru ustaveno na neděli před radnicí, hodinu před zazděním – 11 hodin.“ ⁴⁷⁾

Přesto 8. září 1923 vyšlo nad Zlínem Slunce. A také další tři přípisy. Humbuku bylo sice kolem všeho dost, ale ději chybělo náležité úderné vyvrcholení – shromáždění lidí.

V prvním letáku toho dne Tomáš Baťa odpověděl na komunistický výlev „Baťa usvědčen ze lži“. Na osobní útok se špatně reaguje, zvlášť když se chyba stala, jako nestraník se nehodlal handrkovat se stranou, ale spíše diskutovat s konkrétními občany – tak víceméně protivníkům věnoval lekci slušného chování:

 „ .... řekněte, kdo jste, řekněte, jak se jmenujete, a pak teprve budu s vámi mluvit ....“ ⁴⁸⁾

Druhý literární zlínský počinek onoho dne napsal .... František Palacký. Samozřejmě alias, pod tímto jménem publikovala osoba evidentně znalá pravidel kritické analysy textu. „Palacký“ označil spornou pamětní knihu: „ .... v první své části sahající až do r. 1894 ....“ za historické dílo nejvyšších kvalit. Od inkriminované doby (datum založení fy. Baťa ) jde prý o „historický pamflet“, protože:

„ .... V pamětní knize není zmínky o tom, jak ve válečných letech zvětšily se výdělky dělnictva šest až desetkrát .... kolik bylo ve Zlíně dělnictva za války, což historik nikdy nevynechává ....“ ⁴⁹⁾

Pak přišla ouvertura vyvrcholení – leták, podepsaný vlivnějšími zaměstnanci fy. T. & A. Baťa a členy obecního zastupitelstva, kteří nesouhlasili s přípisem starosty Nováka. V reakci na konání pánů Brůny a Slovenčíka na schůzi socialistů předchozího dne svolával občany ve jménu protestu proti „znásilnění pravdy a vůle lidu“.  ⁵⁰⁾

Stalo se. 9. září (jak svědčí předchozí foto) se shromáždění opravdu sešlo. Zvláštní vydání „Sdělení“ o něm informovalo:

„Protestní schůzi proti zazdění známé pamětní listiny uspořádali naši zaměstnanci v neděli t.m. V 9 hodin ráno shromáždili se na nádvoří našeho závodu, kdež promluvil k nim krátkou řeč sám pan šéf .... načež všichni přítomní v počtu asi 1400 osob šli průvodem do města .... na náměstí vyrostl zástup lidí na 2000 osob. Náš pan šéf, stoje na autu, pronesl řeč ....“ ⁵¹⁾

Podle dobových fotografií a filmového záznamu (zaznamenat se mělo vkládání i uložení pamětní listiny) přišlo více než tisíc lidí z nejrůznějších vrstev. Tomáš Baťa před tímto shromážděním přednesl řeč, kterou obratem (11.9.) vydal časopis „Sdělení“.

Nejdříve všem přítomným poděkoval za účast a potom učinil mírně teatrální gesto. Na vyjádření pokory smeknul klobouk a všechny přítomné označil za své přátele.

„ .... přátelství a důvěra Vaše ke mně zavazuje mne ku přátelství a důvěře k Vám. – Vaše ochota obhájit moji čest a svobodu zavazuje mne položiti třebas život svůj za svobodu a čest Vaši ....“ ⁵²⁾

Po emoci a souznění následovalo poděkování zúčastněným za projevenou solidaritu a výzva, aby se lidé rozešli do svých domovů. To také – po chvíli debat – učinili.

Všimněme si – Baťa pracoval s informovanými, nebylo třeba znovu a znovu se šířit o účelu manifestace. Sama masa tvořila hrozbu. Debatní skupinky po emočně vypjatých shromážděních bývají vždy nebezpečné, nálady při rozhovorech spřízněných či protivenských osob mohou vytrysknout nežádoucím směrem. Až do destruktivních činů. Zde se tak naštěstí nestalo, pokud za nehodu nepovažujeme následující noticku.

„ .... v neděli (již 9. září! ;pozn. C.) se městská rada usnesla, aby zazdění pamětní listiny bylo odloženo o 14 dní později ....“ ⁵³⁾

Nestatečný, šalamounský výsledek! Za čtrnáct dní bude po volbách a vítězové sami rozhodnou, zda a v jaké formě spis půjde do zdi – jestli původní nebo s přepracovaným koncem.

Popsané události nás posunuly do časů volebních bojů v srpnu a září 1923. Zlom, kterým začala „baťovská éra“, zaslouží vlastní kapitolu.

³³⁾    Naše volby 

      Psalo se o budoucí Tovární ulici a stavbě b. 15 a 14, které měly (snad) původně stát východněji. Cestu roku 1924 Baťa přesměroval více na východ  a bylo mu tak umožněno stavět budovy 2, 1 a 3 (D.K., V.U.T., A.B.S.). Též došlo ke zřízení brány mezi b. 1 a 2 – cestu zaměstnanců z budované Letné k původnímu vstupu do závodu u nádraží neúměrně prodlužovalo obcházení rostoucího komplexu.

³⁴⁾    Sdělení, příloha, 7. září 1923

³⁵⁾    Ferdinand Peroutka: Budování státu, Praha 1991

³⁶⁾  Ferdinand Peroutka ve své knize popisoval témata celorepubliková, se zahraničními přesahy. Zde konkrétně potýkání mezi Dr. Karlem Englišem a Dr. Aloisem Rašínem. Oba tehdy chtěli silnou a pevnou měnu, ale Dr. Rašín nastoupil do úřadu ministra financí v době, kdy čsl. koruna stoupala. To neodporovalo jeho představám o kvalitní měně.

Vzestup podporoval – k velké nelibosti Dr. Engliše a zajisté i mnohých vývozců, kteří v tom viděli pouze pustou bankovní spekulaci. Engliš uznával pouze stabilní měnu, která dlouhodobě drží svůj kurs.

„Vládní pětka“ se postavila za Dr. Rašína. Banky posílily, střádalům zvedly úrokové míry a dlužníkům zdražily úvěry. Ve svých důsledcích celkové zhodnocení měny znamenalo podražení spotřebního zboží, protože výrobci nebyli ochotni cenami svých produktů kopírovat pohyb měny.

Navíc zhodnocení koruny znamenalo znemožnění exportu – měny evropských států povětšinou prodělávaly hluboký úpadek. Neudané výrobky neznamenaly pro průmyslníky jen přeplněné sklady, ale také vázání výrobního kapitálu v neprodaném zboží. Navenek hodnotil Tomáš Baťa měnovou politiku mladé ČSR loajálně. Určitým znakem, kterému z přístupů dával prioritu, bylo jeho celoživotní přátelství s Dr. Englišem.

Řešení dané situace mohlo být v zásadě dvojí: slevit a prodávat se ztrátou nebo zavřít provoz, propustit zaměstnance a doufat v brzký pád měny. Většina producentů se přiklonila ke druhé variantě a na Tomáši Baťovi bylo, aby strhnul republiku na svou stranu prodávací akcí „Slevujeme na 50 %“.

³⁷⁾ Za starostování Mikuláše Kašpárka a tajemníkování Josefa Limanovského se zamýšlená částka na výstavbu radnice vyšplhala na 25 000 Zl. (1888).  Radnice přitom měla obsahovat i soudní úřad. Po požáru odhadla pojišťovna cenu staré radnice na 12 625 Kč.

Předpokládané náklady realisace původního Gahurova projektu – před požárem, v srpnu 1920 a v prosinci 1921 – dle nabídkového řízení fy. Malota & spol. z Bratislavy a J. Krajča z Kroměříže činily 1 473 tis. Kč.

³⁸⁾    Sdělení 7. září 1923

³⁹⁾    Sdělení 28. října 1923, Tomáš Baťa

⁴⁰⁾ S Františkem Novákem a dalšími Baťovými konkurenty dvacátých a třicátých let se setkáme v rámci politických bojů ještě mnohokrát. Nejvyšší čas učinit upřesňující souhrn o nebaťovských obuvnických továrnách z hlediska politicko-ekonomického.

Vzpomenuté hospodářské podniky vznikaly převážně ve dvou hlavních obdobích, vždy v souvislosti s potížemi Baťovky:

1}  1905 – 1907: „amerikanisace“ výroby u Baťů a z toho titulu propuknuvší stávka,

2}  1918 – 1922: poválečná odbytová krise a s ní související propouštění, popř. stávky.

S podniky „první vlny“  Tomáš Baťa později bez problémů spolupracoval a dělil se s nimi o zakázku pro rakousko-uherskou armádu (Štěpánek, Kuchařové, Zapletal + nebaťovec A. Červinka). Po válce tyto, mimo Červinku vesměs upadající, odkupoval, popř. jejich majitelům umožnil vrátit se zpět do jeho továrny.

Výrazně jinou kapitolu představují továrny poválečné. Snad radikalisace společnosti, kterou noví podnikatelé přijali jako nezbytnou součást práce s lidmi a jejich podniky ji vstřebaly do své struktury, vedla ke konkurenčnímu boji ve všech myslitelných rovinách (mnozí zaměstnanci těchto firem byli krisovými propuštěnci od Baťů a mohli využít znalostí tamějšího provozu).

Továrník Novák – funkce komunistického starosty představuje bizarní třešničku na dortu – Arnošt Jirousek, stavitel Josef Winkler .... článek „Rudí kapitalisté“ přibližuje vesměs málo známé formy konkurenčního boje:

* naleptávání pracovní morálky baťovských dílen zvnitř,

* demotivaci,

* politisaci.

Novákova, Jirouskova, Chludova, Lacinova (1928) a Červinkova továrna sloužily mimo jiné buňkám „Rudých odborů“, předvojů stranických organisací na pracovištích.

„ Nutností bylo sehnat peníze na kauci. Kde ji vzít? Jiné strany podporoval Baťa a jiní menší továrníci a živnostníci. Ale nám nikdo nic nedal. Přece jsme však našli několik obchodníků, kteří nám pomohli s podmínkou, že je nesmíme prozradit. Zbytek jsme vybrali mezi sebou a mezi drobnými lidmi a požadovanou kauci jsme složili.“  (Gusta Vocelová, Komunisté vyprávějí).

Z obchodníků se jednalo např. o Pelčáka.

Bez politické souvislosti přidáváme urbanistickou poznámku, že provozy těchto továrníků a domy obchodníků projektoval především arch. Miroslav Lorenc, který se s Tomášem Baťou rozešel ve zlém.

⁴¹⁾    Sdělení, zvláštní vydání, 2. září 1923

⁴²⁾    Sdělení, zvláštní vydání, 2. září 1923

⁴³⁾    Sdělení, zvláštní vydání, 5. září 1923

⁴⁴⁾    Naše volby

⁴⁵⁾    dtto

⁴⁶⁾    dtto

⁴⁷⁾    Sdělení, zvláštní vydání, 11. září 1923

⁴⁸⁾    dtto

⁴⁹⁾    dtto

⁵⁰⁾    Naše volby

⁵¹⁾    Sdělení, zvláštní vydání, 11. září 1923

⁵²⁾    dtto

⁵³⁾    dtto