Jdi na obsah Jdi na menu
 


OSUDY ZLÍNSKÝCH POMNÍKŮ

Naše pravda; značka – zp- ; 1990

 

Tak jako jiná města má i Zlín své pomníky, kamenná či bronzová díla, ve kterých sochař umělecky ztvárnil myšlenku, událost, osobnost. Svou tichou přítomností tato díla připomínají kolemjdoucím leccos z toho, co minulé generace považovaly za důležité. Jestliže otcové města, stojící v čele zlínské městské správy v minulosti rozhodovali o budování pomníků, jistě tak činili s úmyslem zanechat potomkům paměť o své době, jejích ideálech a symbolech. V průběhu času se však osudy mnohých pomníků utvářely často jinak, pod vlivem různých proměn i tlaků, bez ohledu na původní přání a záměry.

Za nejstarší pomník v novodobém smyslu můžeme ve Zlíně považovat poprsí císaře Františka Josefa I.  Stávalo od roku 1898 před měšťanskou školou (Komenského škola, dnes Krajská knihovna Františka Bartoše), ale vydrželo tu pouhá dvě desetiletí. Po zhroucení monarchie, hned v noci z 29. na 30. října 1918, kdosi vytrhnul kovovou bustu monarchy z podstavce a – jak čteme ve školní kronice – „octla se za krk pověšena na silném provaze na lípě uprostřed náměstí“. Na své místo už se nevrátila.

Obrazek

Škola císaře Františka Josefa I. na počátku XX. století. Dobové pohlednice. Především na spodním snímku je dobře vidět vzdálenost busty Frant. Josefa I. od budovy školy.

 

Sokl po Habsburkově poprsí zůstal na místě a zanedlouho mu bylo určeno nové využití. Posunuli jej o něco blíže k budově, částečně otesali a nově profilovali a 28. října 1919 byla na něj slavnostně nasazena busta J.A. Komenského, pořízená podle návrhu F.L. Gahury. Setrvala zde tři desetiletí, až na jaře 1949 se busta i se soklem přestěhovala do parčíku mezi školami na Zálešné. Stála tu ještě řadu let, ale nakonec zmizela (v letech sedmdesátých), nahrazena třemi pionýrskými plamínky coby symbolem žádoucího zapálení nové socialistické generace. Ctihodného Jana Amose potkal zkrátka osud mnoha dalších zlínských artefaktů – na místo u (nově pojmenovaných) Komenského škol se vrátil až po převratu v listopadu 1989.

Obrazek

Příliš dlouhého trvání nebylo souzeno ani dalšímu Gahurovu dílu – bustě Tomáše Bati. Odhalili ji 12. července 1935 vedle vchodu do zlínské Baťovy nemocnice, ale setrvala tu jen něco přes deset let – koncem roku 1948 musela zmizet jak z budovy, tak z nově přeretušovávaných fotografií.

Obrazek

 Vstupní pavilon do Baťovy nemocnice foto z konce třicátých let s cenzurovaným nápisem "BAŤOVA NEMOCNICE". Na bustu TB na levé straně budovy retušér zapomněl.

Obrazek

Stav Gahurovy sošky a nápisu po zbourání starého vstupního pavilonu Baťovy nemocnice v r. 1998. Artefakt byl obnoven v areálu původní (staré) části nemocnice k výročí 80. let založení ústavu – v r. 2008. Upevněn na sólo konstrukci zasloužil by si alespoň jednoduchou údržbu - sem tam na něm přistane nějaký nevychovaný pták.

 

Ještě pohnutější osudy přichystala doba monumentálnímu, umělecky

POMNÍK KLEMENTA GOTTWALDA V GOTTWALDOVĚ

Dílo muselo splnit ideové požadavky

 

Když byl Zlín v roce 1949 přejmenovaný na Gottwaldov, začali komunisté plánovat, že v jeho centru vyroste bronzový monument prvního dělnického prezidenta, po němž město dostalo jméno. Přestože základní kámen poklepali ještě v témže roce, socha byla odhalena až o dvanáct let později. 

Přípravy se protahovaly i kvůli tomu, že sochaři nedokázali naplnit představu strany, která požadovala „ideově a výtvarně hodnotný návrh, který by ztělesňoval představy našeho lidu o vůdci Komunistické strany ČSR a prvním presidentovi socialistické epochy dějin naší vlasti“. Soutěže se zúčastnilo 41 sochařů a 55 architektů, nikdo však neuspěl. Komise vedená prezidentem Antonínem Zápotockým nebyla spokojená. 

Až v roce 1956 strana svěřila práci do rukou sochařů Zdeňka Krybuse a Miloše Zetta, kteří vytvořili zdařilou monumentální bronzovou sochu měřící 3,8 metru. Odhalena byla v roce 1961 při mírové manifestaci, jíž se podle dobového tisku zúčastnilo 50 tisíc lidí. 

Státník pak skoro třicet let shlížel na město, než ho začátkem roku 1990 potkal stejný osud jako mnoho jiných politiků. Jeho socha byla stržena za přítomnosti spokojeného davu. Přitom ještě 22. listopadu před ni lidé kladli kytice, neboť slavili Gottwaldovy narozeniny. 

Po odstranění sochy nastal další problém: co vznikne na jejím místě. Architekt Jiří Čančík navrhoval stožár na vyvěšování vlajky při slavnostech. Nápad se neujal. 

Dočasným řešením bylo dílo sochaře Kurta Gebauera nazvané „Gottwklec“. Pak zůstalo místo prázdné a dnes je součástí odpočinkové zóny. 

Mladá fronta Dnes 17. listopadu 2014

mimořádně hodnotnému Španielovu pomníku T.G. Masaryka, dohotovenému r. 1938 a později opakovaně instalovanému a zase odstraňovanému.

Různé proměny poznamenaly podobu dalšího památníku: na Březnické ulici (poblíž dnešního zimního stadionu) byla ve 30. letech instalována pamětní deska MUDr. R. Gerbecovi. Po druhé světové válce však původní nápis zmizel a na desce se r. 1947 objevila reliéfní postava partyzánského bojovníka; ještě téhož roku se reliéf nenápadně ztratil  a znovu – tentokráte definitivně – jej osadili r. 1948. Tento památníček se ve vší tichosti roku 1985 přemístil – bez zjevné souvislosti – na Jižní svahy.

Roku 1985 musela ve Zlíně (Gottwaldově) působit nějaká zvláštní stěhovací komise – přesunula se i busta F. Bartoše a M. Alše (díla K. Řezníčka a M. Axmana), umístěné v listopadu 1948 v parku vedle okresní knihovny. Obě díla se přesunula do jiných končin města – první do Bartošovy čtvrti, druhé na Strhanec, kde naštěstí existuje ulice M. Alše.

bartos-frant.-web.jpg 

Vedle těch několika soch a památníků, které v našem městě stojí, si tedy můžeme připomenout ještě čtyři další, které byly odstraněny lidem z očí, a pak ještě tři jiné, které nemohly z jakýchsi vyšších důvodů setrvat na svých místech. Takováto inventura zlínských pomníků nevyznívá zrovna povzbudivě; až se zdá, že příliš mnoho děl zažilo osud šachových figurek, se kterými se bez rozmyslu pohybovalo. Jejich tvůrci by se asi podivili (pokud se nedožili socialismu), jaké peripetie byly souzeny symbolům, které měly promlouvat k potomkům.

Obrazek

Socha partyzána z roku 1946 – zde odpočívají padlí osvoboditelé města Zlína. Přeneseni do společného hrobu z míst, kde padli a na kterých byli pohřbeni (vznikly dočasné pomníčky -viz spodní čtyřfoto). Partyzánovi se po převratu začalo říkat Památník osvobození a přišel též o zakázanou komunistickou symboliku, srp a kladivo, ale jinak zůstal zachován a ctěn, což je na zlínské poměry vlastně situace neobvyklá.

Obrazek