Zlínská sokolovna

V posledních letech XIX. století se i ve Zlíně začaly prosazovat pokrokové myšlenky českého národního uvědomění, representované tělovýchovnými a kulturně-společenskými idejemi Sokola v českých zemích. Skupina pokrokově smýšlejících nadšenců dosáhla toho, že v roce 1898 byly c.k. hejtmanstvím v Uherském Hradišti schváleny stanovy ke zřízení tělocvičné jednoty Sokol ve Zlíně. Jak vážně byly ty nové ideje brány, o tom svědčí skutečnost, že už o rok později, 6. července 1899, bylo uspořádáno první veřejné cvičení a v září založen divadelní odbor. Hrálo se první divadelní představení „Závěť“ od J. Štolla. Nadšené úsilí zakladatelů, mezi nimiž nechyběli ani představitelé rodícího se zlínského průmyslu (Baťa, Štěpánek, Kuchař, Batík a j.) nejen prolamovalo atmosféru dožívajícího měšťanského konservatismu, ale vedlo např.  k tomu, že v roce 1901 zorganizovali výpravu na IV. všesokolský slet do Prahy. Založili odbory vzdělávací, zábavní, stavební a v roce 1903 zahájeno i cvičení žen. V červenci 1905 se uspořádaly první župní závody  ve Zlíně. A v roce 1910 začali cvičit také žáci a  uskutečněn první župní slet.

Stále se cvičilo na pronajatých pozemcích a ve školní tělocvičně. Ale myšlenka vlastního cvičiště a budovy se začala čím dál častěji objevovat. A tak v roce 1911 byla zakoupena louka a pole pro stavbu sokolovny od zlínského rolníka Leopolda Kovaříka za 6 000 (dle jiných zdrojů za 5 100 K) korun u cesty do Holešova, v místě pozdější stavby. Činilo to 1 479 sáhů louky, 442 sáhů hráze a 1 měřice pole, celkem asi 8 900 čtverečních metrů. V roce 1914 schválili návrh na stavbu sokolovny s rozpočtem 75 000 korun, jejíž plány se nám však nezachovaly. První světová válka a mobilisace zmařily toto nadějné úsilí. V listopadu 1915 byla Česká obec sokolská rozpuštěna a nastalo období nuceného klidu. 

Až 8. srpna 1917 činnost Sokola znovu obnovili a konalo se první veřejné cvičení. V roce 1919 postavila firma Baťa dřevěný sál sokolovny v místě dnešního náměstí Práce, v blízkosti Tržnice. Místní školní rada dala totiž Sokolu v roce 1919 výpověď ze školní tělocvičny a tak provizorní dřevěný sál stal se záchranou pro jeho činnost. A to nejen pro cvičení, jak o tom svědčí dopis ze dne 27. března 1920, v němž TJ Sokol oznamuje obecnímu úřadu, že „počínaje dnem 28. 3. bude v místnosti Búdě u Baťovy továrny hrávati občas divadlo, kino, koncerty, event. schůze“ a žádá o schválení.

 Louka z roku 1920 - později náměstí práce. Uprostřed Sokolská Búda, nad ní stará cesta do Březnice a panská ovčárna. V kroužku první úřednické domy firmy Baťa, které padly za oběť výstavbě hotelu a především Velkého kina.

Búda však neměla dlouhého trvání. Policejní hlášení ze dne 6. listopadu 1922 oznamuje, že „dne 5. listopadu 1922 ve dvě hodiny 30 minut ráno vypukl v Sokolském kině na Búdě požár, který celé kino zničil do základů. Oheň povstal od kamen.“.

Této smutné události však předcházely věci radostnější. 22. dubna 1919 ustanoveno Družstvo pro stavbu sokolovny. A už 24. července 1920 předložilo plány na její novostavbu na pozemku parc. číslo 2977-2979. To byly právě ty pozemky zakoupené před válkou. Za TJ Sokol podepsán Ed. Kuchař – starosta, za družstvo jeho předseda Lud. Zapletal. Náčelníkem Sokola byl tehdy ředitel školy Hugo Rada. 1. srpna roku 1920 položili základní kámen ke stavbě sokolovny, jak jej můžeme dodnes vidět zasazený v soklu vedle hlavního vstupu do budovy. V tomto roce, mimo jiné aktivity, vyslala jednota 250 svých členů na VII. všesokolský slet do Prahy.

Novou budovu postavili podle návrhu architektů Koláře a Rubého z Ostravy. Její architektura nezapře vliv staveb Jurkovičových a ve své době stala se jistě ozdobou města. Dílo provedla stavitelská firma Mesenský a Krajča z blízké Kroměříže. Pisatel zlínské školní kroniky o tom zaznamenal: „Tělocvičná jednota Sokol zadala stavbu rozsáhlé sokolovny podle plánů architektů Koláře a Rubého z Mor. Ostravy firmě Krajča a Mesenský v Kroměříži. Základní kámen položen v srpnu (1920) a v září započato se stavbou, jejíž I. část přivedena do konce listopadu za neobyčejně příznivého počasí pod střechu. Tesaři a zedníci mohli pak při pěkné pohodě za zimy bez mrazů pokračovat v pracích uvnitř budovy.“

Výstavba i dále pokračovala bez průtahů a rychlé tempo si udržovala i díky tomu, že ruku k dílu přiložili i sami členové zlínského Sokola. Dochované snímky z prací při kopání základů podávají svědectví o obětavosti lidí, kteří svou práci vtělili do stavby. Za 15 měsíců od položení základního kamene stavbu dohotovili.

Na tehdejší zlínské poměry velká a také representativní stavba stala se dominantou své části města.  Budovu slavnostně otevřeli ve dnech 17. a 18. prosince 1921 koncertem pěveckého spolku Dvořák a vydáním pamětních barevných pohlednic (z nichž jedna tvoří součást animované grafiky této statě). Kronikář o těchto dvoudenních slavnostech zaznamenal, že: „prostorný sál, do něhož vejde se na 1000 lidí, byl po oba dny zcela naplněn,“ a k tomu ještě s uspokojením dodává: „Sokolovna jest městu i okolí ku prospěchu a ozdobě. Zlín má nyní sál, v němž se velké slavnosti a koncerty pořádati mohou.

Pravda. Sokolovna skutečně měla velký sál s  dvěma přísálími (v jednom se hrávalo loutkové divadlo, z druhého v pětadvacátém roce vzniknul hostinec)  a prostorným jevištěm s příslušenstvím, hrálo se zde divadlo (např. několik vyprodaných představení Smetanových oper v provedení brněnského divadla v roce 1924) a kino (1922)²⁾. Načas též umístili v sokolovně městskou knihovnu (r. 1922).

 Odehrály se však i dramatické události, provázející stavbu budovy. V průběhu prací došlo k překročení nákladů, k předčasnému vyčerpání finanční půjčky a hrozilo zastavení stavby. Nestalo se tak jen díky obětavosti některých zakládajících členů t.zv. „šestky“, která stavbu zachraňovala. Někteří z nich na to doplatili i ztrátou vlastního majetku. ¹⁾

Nová budova sokolovny nebyla první, která se na pozemcích stavěla. Ještě před první světovou válkou v roce 1912 postavili na severozápadním okraji nového cvičiště t.zv. Sokolskou búdu. Navrhnul ji a postavil zlínský stavitel a člen Sokola Jos. Winkler. Nešlo však o tělocvičnu nebo předchůdce sokolovny. Ve stavebních plánech se výstižně mluví o stavbě „letního pavilonku“ – nevelkého patrového objektu s kamenným sklepem, kanceláří, šatnami a otevřeným předsklepím, v patře pak s jedinou místností s příslušenstvím, obklopenou prostornou verandou - vše postaveno vedle nezakrytého cvičiště. Spíše jakýsi „úkryt“ nad otevřeným cvičištěm. Nicméně stavba nepostrádající půvabu, provedená ve valašském stylu. Vedle byl o něco později vybudován dřevěný hudební pavilon. (Na troskách této „prasokolovny“  stála v sedmdesátých a osmdesátých letech jednoduchá kuželna. Pozn. C.)

Nová sokolovna se stala brzy centrem tělovýchovného, kulturního i společenského života města. Vedle pravidelného cvičení mužů, žen, dorostu a žáků se zde konávala ochotnická i profesionální divadelní a operní představení, hrálo se zde kino a loutkové divadlo, konaly se zábavy a plesy i tělovýchovné slavnosti. Od srpna 1926 byl otevřen vedle budov směrem k východu sokolský stadion, kde se odehrávala okrsková a župní cvičení. Ale také slavnostní alegorické scény, jako „Helada vítězů“ nebo v roce 1929 scéna „Marathon“. Plocha tohoto sportoviště se postupně rozšířila až k zahradě Batíkova domu.

Velkým úspěchem zlínského Sokola bylo, když jeho člen Ladislav Vácha získal v r. 1926 titul Prvního přeborníka Svazu slovanského sokolstva a na IX. olympiadě v Amsterodamu v roce 1928 zlatou medaili za cvičení na bradlech. A o rok později se zúčastnil i sokolského sletu v Chicagu. V roce 1930 konal se 1. turnaj v házené a třicátá léta vůbec znamenají rozšíření činnosti Sokola i o házenou, odbíjenou, lední hokej a  atletiku. V roce třicátém čtvrtém se uskutečnily první Tyršovy hry a v roce 1940 další. V třicátém devátém byla provedena  mezi hlavní budovou a búdou přístavba šaten, k jejichž dalšímu rozšíření a k nadstavbě došlo až v roce 1977. Zanikla i stará Sokolská búda. ve své původní podobě. Tímto aktem stavební vývoj vlastní sokolovny v podstatě skončil.

V letech 1938-39 začaly se stahovat mraky druhé světové války. Po obsazení českých zemí německou armádou byl ze sokolovny zřízen vojenský lazaret (součást kasáren) a v roce 1941 zastavena činnost Sokola a budova zapečetěna. Řadu čelných představitelů i řadových členů zatkli a věznili, mnohé popravili nebo následkem věznění zemřeli, jiní se vrátili. Patřili mezi ně i poslední starosta Sokola H. Klinkovský, jednatel JUDr. P. Blažek, náčelník J. Matějka, tajemnice O. Chlůdová, L. Vácha, MUDr. J. Souček, ing. E. Ženatý, dále M. Čapák, V. Křen, K. a A. Grimovi a další.

Po válce se činnost Sokola obnovovala jen velmi ztuha. Ještě v roce 1948 odjížděli jeho členové na XI. všesokolský slet do Prahy, který se stal poslední veřejnou manifestací sokolských idejí. Šlo současně ale i o signál k pronásledování řady členů zlínské jednoty a k soustavné diskriminaci sokolství vůbec. Následovalo vyhlášení Sjednocené tělovýchovy - ještě pod hlavičkou Sokola - aby v roce 1952 byl jeho osud zpečetěn definitivně. Pohltil jej Státní výbor pro tělesnou výchovu.

 Zlínská sokolovna byla od svých počátků v roce 1921 svědkyní krásných i dramatických událostí ve službách pokrokových idejí společenských. Pro mnoho generací zlínských obyvatel i místem, kde se tělesně i duchovně vyžívali. V průběhu několika desetiletí prodělala řadu stavebních proměn a i dnes, poznamenaná léty, nepřestala plnit své ušlechtilé poslání, nyní už výhradně tělovýchovné. Zvláště omezení života společenského v letech padesátých zapřičinilo, že kultura a společenský život se přesunuly do jiných a často nových budov, lépe přizpůsobených dnešním náročnějším požadavkům. Po převratu koncem roku 1989 došlo sice k obnovení činnosti Sokola, ale ten v nových společenských podmínkách a hospodářských poměrech, okořeněných nedostatkem  národního a kolektivního nadšení, hledá svou identitu jen s velkými obtížemi.

Z hlediska komposice okolních staveb byla Sokolovna v devadesátých letech minulého století hrubě upozaděna kostrbatou stavbou restauračního zařízení, které, prosazeno diktátem peněz a investiční chtivostí, vměstnalo se mezi Sokolskou třídu a budovu vlastní sokolovny. Tudíž ani novodobé fotografie zařadit nelze.

¹⁾  Viz zmínka na 

zajímavé, jak tato část města lákala k zakládání menších továren a továrniček. Tak v roce 1911 to byla továrna na obuv Lud. Zapletala v č.p. 563. Neuvážená investiční výstavba a finanční zainteresovanost na stavbě sokolovny vedly už v roce 1925 k převzetí závodu firmou Baťa ......

²⁾      Kino Sokol

 Kino zlínské tělocvičné jednoty Sokol patří zřejmě mezi první ve Zlíně. Už v květnu roku 1919 podal Sokol žádost o koncesi kina, kterou obecní zastupitelstvo schválilo. Zpráva z továrního časopisu Sdělení z počátku roku 1921, podle níž „nedávno bylo do chodu uvedeno kino, které se těší velké přízni“, se týká právě těch filmových představení v dřevěné Sokolské búdě, jež dala postavit firma Baťa v devatenáctém roce v místě pozdějšího náměstí práce (zhruba v místě dnešní budky hlídače parkoviště pod Velkým kinem). Od dvacátého roku se tam hrávalo i divadlo, konaly koncerty a také se cvičívalo. To všechno až do listopadu 1922, kdy „búda“ vyhořela. I v policejní správě čteme o „požáru v Sokolském kině na Búdě, který zničil celé kino do základů“.

V té době ale už fungovala budova nové Sokolovny na Cigánově a kino se zřejmě přestěhovalo tam. Vyplývá to i ze záznamů sokolské kroniky. Z dalšího víme, že promítání se tu od roku 1928 věnoval majitel zlínského zahradnictví a člen Sokola Josef Oškera. Velký tělocvičný sál s prostorným jevištěm pro divadlo nebyl pro biograf příliš uzpůsoben. Řady židlí se rozestavovaly do řad na rovné parketové podlaze a promítací plátno se spouštělo před jevištním portálem (aby se vše zase po filmovém představení odstranilo a dalo se cvičit) a promítací kabina stála v přístavku v rohu pod balkónem.

O tom, jaké filmy se zde promítaly v prvních letech, zprávy nemáme – snad i proto, že v továrních novinách mezi zlínskými kiny hrálo prim kino Baťa. Existuje jen jedna náhodná zpráva, že v neděli 24. května 1925 se v Sokolovně promítá film „Aero Baťa nad městem Zlínem“. Potom nacházíme zmínku z března 1930 u příležitosti položení základního kamene k pomníku T.G. Masaryka, že zlínská kina i kino Sokol hrály „prvotřídní filmy“. Ale zase nám zůstává utajeno, jaké. Ještě předtím, v listopadu 1929, se na Sokolovně hrály i takové filmy jako „Šílenství tropů“, „Prezident“ a také „Božská žena“ s nesmrtelnou Gretou Garbo. Jistě přišly tenkrát na pořad i filmy české. Vančurovy „Před maturitou“ nebo „Marijka nevěrnice“ či Vávrova „Filosofská historie“.

Každopádně však éra němých filmů tady trvala déle než v jiných zlínských kinech. Teprve od června 1936 se i na Sokolovně začaly promítat filmy zvukové. A zase nemáme zpráv o prvních, které se tu dávaly. Jen něco napovídá, že mohlo jít o Bínovcův film „Jízdní hlídka“ a dále rovněž filmy s Vlastou Burianem. Jen film Maxe Friče o „X. všesokolském sletu 1938“ tu už zřejmě nestihli, když jej hned německé úřady zakázaly. Kino na Sokolovně však hrávalo až do příchodu německé armády v březnu 1939. Pak se ze Sokolovny stal lazaret. Po osvobození  v roce 1945 provoz kina nebyl obnoven.