Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

o zlínských parcích a zeleni

(ak. arch. Eduard Staša, Zlínské noviny nebo Tep, 1992-93)

Obrazek

 

V řadě československých měst jsou počátky parků ve městech spojeny s existencí šlechtě vyhrazeného prostoru. Nejiná situace nastala i ve Zlíně, kde existenci parku máme spojenu se zámkem uprostřed města.

Oficiálních dokladů o nějakém vývoji parku ve městě Zlíně máme poskrovnu. Nezbývá, nežli číst ze starých obrazů a map.

Nejstarší obraz zámku vidíme na vedutě  města ze druhé poloviny XVI. století, ale o parku mám mnoho neříká. Tento spíše hrad než zámek máme ze severní a západní strany obklopený rybníky – vodními příkopy a od města hospodářskými budovami. Jižní předpolí objektu zůstává, bohužel, skryto.

Obrazek

 

 Ale už tehdy zde vidíme panskou ovocnou a zelinářskou zahradu v místě, kterému je až po více nežli třech stech letech souzeno stát se parkem. Město si při troše fantasie můžeme ponořit do zeleně ovocných zahrad a lesů, sestupujících z kopců Tlusté a Barabáše. Po parku není ani památky – v malém poddanském městě pozdního středověku a ranného novověku neměl místo.

Změnu směrem k vytvoření parku nevidíme ani na obraze Zlína od neznámého mistra z roku 1746. Zámek zde připomíná spíše hlavní objekt produkčního centra nežli místo blahobytného odpočinku, obklopené parkovou zelení. I když .... před jižním průčelím, přesně tam, kde nám stavba cloní ve výhledu, můžeme tušit zárodek prostoru pro relaxaci panstva.

Zaujme-li nás ještě něco, pak je to neobvyklé uspořádání podzámeckých rybníků terasovitě nad sebou, kde z horního rybníku přetéká voda potrubím do rybníku spodního. Obě vodní díla v symbiose, s hrázemi a valy, bez zeleně nebo případného sadu. V rámci zemědělské produkce panství ovocná a zelinářská zahrada v místech, kde ještě za baťovského Zlína bylo možné najít Sovákovo zahradnictví a Gabesamovu myslivnu (zbourána roku 1964).

Dostáváme se k první hmatatelnější stopě po pravém zámeckém parku, opouštíme půdu domněnek. Na náčrtu tereziánské mapy města z let 1780-1800 (josefínského brouillonu) vidíme zámek opravdu obklopený velkým sadem nebo parkem, v něm dva od sebe oddělené rybníky v horní a dolní části.

Obrazek

 

Vezmeme-li v úvahu přesnost záznamu (sloužil pro potřeby berní) a období jeho vzniku – zámek a panství patřily od r. 1763 do r. 1804 rodu Khewenhüllerů a ti provedli m.j. pozdně barokní přestavbu objektu – pak zámecký sad patří nepochybně do této doby. Nelze samozřejmě vyloučit jeho o pár desítek let starší původ – v době vlády předchozího rodu Rotálů v první polovině XVIII. stol. Hlouběji do minulosti se nepouštějme – odkazování na renesanční přestavbu zámku koncem XVI. století, autorské licence tvůrce veduty a obrazu z r. 1746 by bylo silnou spekulací a taková úvaha krajně hypotetická. Exaktně bychom ji mohli opřít pouze o obdobně zaměřené zámecké stavby u nás.

Nezbývá tedy, než považovat teprve XVIII. století za prokázané období existence našeho zámeckého parku, nebo jak se dříve říkalo, „panské zahrady“. Archivní prameny napovídají, že v této podobě se mohl zámek i s panskou zahradou – parkem dostat do rukou dalšího majitele, hraběte Klaudia Brettona, pod nějž Zlín spadal v letech 1804 – 1857.

Převzal khewenhüllerovský barokně přestavěný zámek, okamžitě provedl další stavební úpravy, ale – co nás hlavně zajímá – také nákladné změny v parku. Půdorys tohoto díla máme znázorněn na jeho situaci z roku 1829 a – připusťme to – s jistou dávkou malířské volnosti i na Zedníkově obrazu  z r. 1846.

Obrazek

 

 Brettoni park uspořádali v anglickém stylu, s malebným půdorysem chodníků, které propojovaly oba rybníky v jeho dolní a horní části provedením náročných výškových úprav terénů. S obdobným uspořádáním se setkáváme i v závěru drupoloviny století  a v letech před první světovou válkou.

To už se píše éra dalšího zámeckého pána, již bez feudálních privilegií. Od roku 1860 se majitelem zlínského zámku a panství stal brněnský továrník, baron Leopold Haupt. S ním vstupujeme do časů, k nimž se váží přímá svědectví a vzpomínky našich dědů a pradědů.

Původní zámecký park obepínaly vysoké zídky, od jihu – ze Zahradní ulice  (dnes tržiště Pod kaštany) – měl vstupní bránu. Na východní straně bychom našli hospodářské budovy, pivovar  a panskou sýpku.

Obrazek

Panská sýpka - díváme se na místo mezi obchodem ASO (drogerie) a vstupem na zlínské tržiště „Pod kaštany“.

 

 

Západní hranici parku tvořily zahrady domů na Trávníku  a později také Tovární ulice   od nádraží. Ohrazena byla i panská ovocná zahrada jižně nad ulicí Zahradní až po záhumenní cestu.

Za Brettonů stávala podél ulice řada deputátních domků (na zobrazení parku 1829 pod č. 6). V jednom z nich, kterému Zlíňané říkali „paukárna“, se konaly pokusy s chovem bource morušového. Z těch dob se až do dvacátých let zachoval ve školní zahradě velký strom moruše. Na Podhoří a při cestě do Louk bychom našli „zatoulané“ morušovníky ještě v letech osmdesátých, v ZOO Lešná, v Prštném je to dokonce památný strom ....

Park za feudálních majitelů panství a zámku nebýval dostupný veřejnosti. Jeho branou mohli projít jen příslušníci lepších zlínských rodin nebo hudebníci k zámeckému muzicírování. Nebo zlínští kluci – když překonali ohradní zídku  a panského hlídače. Byli dobří i na sbírání míčků, když poslední panstvo zde hrávalo tenis v dobách svých letních pobytů.

V zimě bývalo v parku volněji a na zámeckých rybnících se bruslívalo. Někde tam, kde je dnes přístup od nadjezdu k vozové bráně továrny, se rozkládal horní zámecký rybník. Na jeho břehu rostl cizokrajný „viržinkový“ strom jménem katalpa (katalpa trubačovitá, catalpa bignonioides, pozn. C.). Generace zlínských kluků tu trhávaly dlouhé plody a tajně kouřívaly.

Nedaleko odtud, na malém kopečku za dnešní budovou autobusového nádraží, býval růžový palouček. Vonné zákoutí pro posezení panstva a později i obyvatel města. To tehdy, když roku 1929 zámek s parkem a horní zelinářskou zahradou koupila od barona Haupta firma Baťa (Haupt měl se zahradou podnikatelský záměr – hodlal ji rozparcelovat, postavit na ní rodinné domky a profitovat tak na bouřlivém rozvoji města).

Obrazek

 

Parky byly tedy zpřístupněny veřejnosti a ze zámku se stal Klubovní dům pro společenský a kulturní život obyvatel. Zmizely ohradní zídky i hospodářské objekty a sýpka. V květnu 1930 veřejnost mohla studovat plán arch. F.L. Gahury  na úpravu městských sadů, jehož první nástiny bychom mohli najít již v roce 1927.

Obrazek

 

 Dle něj byly nákladem 2 355 tis. Kč provedeny parkové úpravy a péči o sad a zámek převzal Baťův podpůrný fond, který se zavázal obojí vzorně udržovat. Došlo ke zrušení zámeckých rybníků i dvou srubových seníků v dolní části parku. Panský tenisový dvorec se proměnil na dětské hřiště, kde se čutávala kopaná. Za ním zůstala kamenná gróta s rybníčkem, ve kterém bývali i dva tuleni, kteří ale podlehli péči návštěvníků.

Zámecký park se vyvíjel po staletí, ovocná zahrada obdržela v podstatě novou parkovou úpravu. Na místě zbourané sýpky a hospodářských budov zelenou plochu o malou část rozšířili. Opačný postup zažila oblast horního rybníka – roku 1931 se na jeho místě postavila zimní plovárna, malý bazén zakrytý skleníkem. Koupání se tu ale nevžilo (i když předzvěst „Baťáku“ bychom mohli vycítit), vše skončilo neslavně – jako nádrž při prodeji vánočních kaprů.

K podstatně tvrdšímu zásahu do zámeckého parku došlo v roce 1938 v souvislosti s výstavbou koupaliště „U továrny“. Musela zmizet Tovární ulice od nádraží k bývalé hlavní bráně (mezi bud. č. 1 a 2) a vzniknout nové spojení k vlakovému nádraží.  Tak se stalo – přímá spojka od internátů prorazila přes sad na Trávník.

Z parku se, bohužel, ukrajovalo i později.

Obrazek

Gahurova ulice v době otevření trolejbusové trati na Jižní svahy.

 

  K veřejné zeleni patřil od poloviny 30.let také nově založený parkový prospekt ohraničený dvěma řadami internátů, zakončený památníkem  Tomáše Bati a Studijními ústavy. Jeho dnešní už osmdesát let se rozvíjející krásná zeleň vytváří charakteristickou kulisu městského centra.

Obrazek

 

 Jiný druh parkové úpravy obdrželo náměstí Práce – v roce 1934 ji zakončila světelná fontána. Květinové kolo, které tento „buržoasní výstřelek“ nahradilo po válce, bylo pouhým odvarem původní krásy.

Obrazek

 

 

Dnešním obyvatelům města zůstane vpravdě neznámý pětihektarový park, vysázený v polovině třicátých let na levém břehu Dřevnice naproti Baťově nemocnici. Na ploše prvního továrního letiště, v místě dnešních trolejbusových remis..... Zůstala po něm jen fotografie z reálu, kterou v červenci 1935 publikovaly tovární noviny.  Dodnes se v těchto místech park nepodařilo vytvořit a zdá se, že ve východních částech města o to nikdo ani neusiluje. 

Třicátá léta jsou vůbec pozoruhodná vysazováním veřejné zeleně i v sídlištích. V té době nejen město, ale i firma Baťa disponovala svým zahradním oddělením. Vše mělo svůj prazáklad ve vědomém úsilí T. Bati a koncepci F.L. Gahury rozvíjet Zlín jako zahradní město. Není náhoda, že se r. 1927 setkáváme s Gahurovým projektem „Továrna v zahradách“.

Obrazek

 

 

Zeleň byla soustavně vysazována v nových čtvrtích na Letné, Zálešné, Podvesné, Dílech   a Lesní čtvrti. Všemu napomáhalo geografické a přírodní prostředí s přiléhajícími lesy, které doslova vrůstaly do organismu města. A tak nemohou překvapit údaje, zveřejněné v továrních novinách Sdělení z dubna 1927, které poukazují na to, že ve městě se do té doby vysadilo 3000 lip, 3600 kaštanů, 3350 jilmů, 2890 topolů, 2500 javorů, 3400 akátů, 1500 bříz, 2000 smrčků, 1200 modřínů, 200 000 keřovin a vyselo 5000 kg travního semene. Nebo také, že „šéf“ věnoval na zahradní úpravy města 25 000 Kč.

Žáci zlínských škol vysazovali řady stromů podél Dřevnice i jinde. To všechno v době, kdy ve městě bydlelo okolo 13 000 obyvatel. Letná byla rozestavěna z poloviny, na Zálešné se začínalo.

Ne nadarmo se o Zlíně psalo jako o městě parků a zahrad. Poměřujeme-li to vše dobou pozdější, nelze nepřiznat, že do značné míry žijeme z podstaty. Z podstaty okolní přírody i z podstaty zeleně vytvářené v meziválečném období. Je ovšem pravda, že nám přibyly i nové plochy obytné a veřejné zeleně v sídlištích a částech města. V letech 1982-83 došlo také k dlouho očekávané obnově historických parků, dnešních sadů Svobody a Komenského.

Z nových parků stojí za pozornost ten větší podél vjezdu na Jižní svahy  i ten menší v místě po zbouraném prvním internátu. Nebo také před budovou polikliniky a na nám. Míru. Tady bohužel došlo v roce 1991 k obestavění parku provisorními prodejními kiosky a pozemek přestal sloužit veřejnosti. Teprve pod tlakem obyvatel a odborníků byla znovu vybudována kašna a proběhla obnova parku  mezi kiosky. Papndeklové městečko mělo původně zmizet roku 1993, ve skutečnosti jej začali likvidovat až v roce 2001.

posta-nam.miru-autor-web

Snímek nám Míru vč. parčíku od ak. arch. Eduarda Staši zaslal p. Otakar Křemének (pracující jako brigádník na stavbě pošty)

 

Další rozvíjení idejí zahradního města by mělo být posláním dnešních i příštích generací, navzdory řešením v období primátorů Úlehly a především Ondrové, za které proběhlo zbavování obce dřevin v nebývalých rozměrech.

Obrazek

 

 

KONCEPCE ROZVOJE ÚZEMÍ 1994

ing. arch. K. Havliš

 

Propojování přírodního krajinného systému zeleně souvislými enklávami nezastavitelného území se zelení města je jeden ze základních zlínských městotvorných principů.

Zeleň u městského prostředí není tedy presentována pouze parkovými plochami v centru a sídlištní zelení, ale také enklávami zeleně na erosních rýhách – Gerbecův žleb, Střelnice Vršava, žleb pod panelárnou – a plochami sadů.

Dosavadní vývoj Zlína nepřekročil relativní rovnováhu mezi přírodním a umělým prostředím.