Rudí kapitalisté

ZLÍN – Sdělení zaměstnanců firmy v pátek 18. září 1931

V poslední době končily tak zv. „obuvnické“ protibaťovské sjezdy pravidelnými úspěchy komunistů a komunistických senátorů. Kandidátní listiny komunistické strany, sekce III. internacionály, representují ve Zlíně svými podpisy, resp. kandidáty naši konkurenti, továrníci a obchodníci obuvi.

Poslední, zvláštní vydání našeho listu píše o tomto jedinečném případu komunismu následovně:

V neděli byly ve Zlíně podány velmi zajímavé kandidátní listiny. Po soudruhu Pravdovi, takto důvěrníku komunistické strany, podepsali kandidátní listinu komunistické strany, tentokráte svými plnými jmény, zlínští konkurenční fabrikanti a to: Novák, obchodník obuví Pelčák a stavitel Winkler.

Bylo to od nich velmi pošetilé, protože tím každému člověku vysvětlují, odkud béře komunistický tisk peníze a rozumy. Škoda, že naše obec se nerozprostírá také do těch krajů ciziny, kde bydlí naši ještě bohatší konkurenti, nežli jsou ti tři-čtyři. Byli by se také demaskovali a bylo by celé veřejnosti známo, kdo jsou to vlastně ti komunisté, ti Mikulíčkové a ti „živnostníci“ Machanové a Najmani. Pochopili by, že je to boj kapitalistů, kteří se vší mocí drží starého, vyděračského kapitalismu s jiným, novým kapitalistou, který žádá, aby kapitál sloužil práci a spotřebiteli. Ale takové usnadnění chápavosti nemůže strana starých kapitalistů potřebovati a proto se přebarvila na rudo a schovala se za jakési „dělníky“.

Tento způsob boje prožíváme již po několikáté. Nejživější tyto boje byly po převratu v letech 1919 – 1920, kdy jsme my, u Baťů, byli zaměstnáni přeměnou výroby válečné na mírovou. Tenkrát byly často pořádány veřejné schůze a zlínské rohy byly polepeny plakáty, na kterých bylo napsáno:

„Veřejná schůze dělnictva – pojednává se o nesnesitelných poměrech u Baťů.“

Když se nám poněkud uvolnily ruce, počali jsme blíže sledovati, kdo za těmito schůzemi stojí. Zjistili jsme, že tyto schůze jsou svolávány vždy po té, kdy se v Baťovce podařilo zlepšiti v nějakém směru postavení našich spolupracovníků.

Ukázalo se, že někteří zdejší továrníci na obuv cítili se velice poškozeni tímto krokem a také skutečně byli.

Jeden z nich přišel na nás v pondělí a řekl:

„Moji nejlepší dělníci přišli do práce místo ke mně, k vám. Vaši lidé mi je odvedli. Ti, co zbyli, dívají se na mne jako na podvodníka.“

Šli jsme za touto věcí. Podrobným vyšetřováním se ukázalo, že továrník má pravdu. Stalo se to takto:

Naši lidé na cestě k domovu sešli se s lidmi našich konkurentů. Ovšem, že si vypravovali o tom, kolik který vydělá. Jeden z nich nám pravil:

„Vyložil jsem Kadlčíkovi, kterého jsem na cestě dohnal, že jsem si vydělal čtyři stovky.¹⁾ Proč bych mu to neřekl? Byl tím velmi zarmoucen a povídal mi, že on vydělá Kč 70,- a prosil mne, jestli bych se nepřimluvil, aby byl také do Baťovky přijat. Věděl jsem, že je dobrý cvikař a počkal jsem si na mistra, který byl také z naší dědiny, a řekl jsem mu to. A mistr slíbil dát Kadlčíkovi zaměstnání.“

Řekli jsme továrníkovi, že zásadně nepřijímáme zaměstnance, který odchází z práce v nepořádku, zejména, pokud mu nevypršela výpovědní doba. Továrník ale prohlásil, že z toho on nic nemá, že by beztak nemohl cvikaře, který mu dal výpověď, ponechati v dílně, protože by mu dílnu ještě více rozbil.

Pochopili jsme. Továrník nemůže potřebovati v dílně člověka, který vypravuje ostatním, proč dal výpověď.

Ale jak mu pomoci? Leda uzavříti s ním a s ostatními továrníky kartel, že si nebudeme přetahovati dělníky, jak se to v průmyslu všeobecně děje.

S takovým návrhem nemůžeme k šéfovi! Vždyť se nám posledně vysmál, když jsme si byli stěžovat, že některý náš zaměstnanec odešel z práce, protože byl přijat v konkurenčním závodě za mistra nebo učitele našich pracovních metod.

Baťa nám řekl: „Zaplaťte lidem pořádně, anebo styďte se a mlčte!“

Vyložil nám, že naše práce má jen tehdy smysl, dovedeme-li platit lidem větší mzdu než druzí a dovedeme-li prodávat výrobky lepší kvality a levněji. Vyložil nám, že v tom je základ blahobytu pro všechny, že neexistuje schůdnější cesty, jak zlepšiti trvale i naše hospodářské postavení a to i v takovém případě, kdybychom snad byli i nějakou dobu v tomto boji silnějšími konkurenty poráženi.

Řekli jsme to továrníkovi. Ten pokroutil hlavou a řekl:  „No, něco se musí stát. Tak to dále nepůjde. Já si nenechám každý týden rozbít dílnu.“ A odešel.

Během týdne četli jsme nějaké články v živnostenských časopisech o racionalisaci u Baťů a o tom, jak otročíme dělníky.

Hned příští sobotu objevily se opět plakáty na zlínských rozích, ohlašující veřejnou schůzi dělnického lidu s obvyklým programem.

Sledovali jsme, kdo navštěvuje tyto schůze a zjistili jsme, že jsou to vesměs lidé z konkurenčních továren a když jsme si blíže povšimli pořadatele a řečníka, bylo nám jasno, že zlínští továrníci obuvi na těchto schůzích budují obrannou hráz kolem zaměstnanců svých závodů.

Když nemohli svým lidem dáti takovou mzdu, jako měli naši lidé, museli jim namluvit, že naše práce jest nemravná, že ničí dělnickou třídu, že žádný správně cítící dělník nesmí v Baťovce pracovat pod ztrátou své dělnické cti, anebo když už, tak musí tam aspoň pracovat k tomu, aby byl zvrácen zhoubný systém Batismu atd. Takto chtěli docílit toho, aby jejich dělník cítil se mravně povznešen nad naše zaměstnance a když se spolu setkají, aby nebyla řeč o mzdě.

Když jsme pochopili pozadí těchto schůzí, zúčastnili jsme se jedné takové schůze a řekli jsme tam něco o jejich účelu. Byla to poslední schůze tohoto druhu.

Musíme říci, že je nám líto, že naší snahou vypláceti co nejvyšší mzdy, stěžujeme provoz konkurenčním továrnám. Ovšem, nemohli jsme si nechat líbit takovou obranu jejich dílen, při níž rozbíjejí dílny naše.

Taková a podobná vojna začínala vždy znovu a znovu stejně, když se nám podařilo snížiti ceny našich výrobků.

To zase byli přivedeni z míry rozvahy naši konkurenti v obchodu a schováni za komunisty nebo malé ševce, ukazovali světu na zhoubnost naší práce. Vysvětlovali obyvatelstvu, že tento způsob naší práce musí nezbytně vésti ke katastrofě a rozpadnutí celého života a světa.

Kdyby tito továrníci byli upřímní a chtěli říci pravdu, museli by mluvit ke svým lidem takto:

„Dělníci. Jest neštěstí pro vás, když se vám vyplácí mzda Kč 400,- místo Kč 70,-. Nechoďte k Baťovi, zůstaňte u mne, neboť mých Kč 70,- jest více, než Baťových Kč 400,-.“

A měli by se obrátit ke konsumentům a říci:

„Konsumenti! Nekupujte od Baťě boty za Kč 59,-. Kupujte je ode mne za vyšší cenu, třeba horší kvality, a zachraňte tak moji továrnu.“

Oni vědí, že to tak nemohou říci, protože by se jim lidé vysmáli. Řekli by, jak zaměstnanci, tak konsumenti:

„Když to neumíš dělat jako Baťa, nebo lépe než on, tak toho nech a dělej něco jiného“.

Jaká škoda, že všichni zlínští továrníci nepřijali naše zásady k závodění s námi o vyšší mzdy. Nemysleme si, že ti továrníci, kteří se rozhodli pro opak, nemají nikdy úspěchu. Přečtěte si brožurku, která vyšla o obecních volbách z roku 1923. Dočtete se tam, že jsme v roce 1922 museli propustiti značnou část zaměstnanců, protože tato podkopnická práce popletla mozky zejména některým našim mladým, nezkušeným lidem. Ti rušili organisaci naší práce tak dalece, že nezbylo, než redukovati stav zaměstnanců.

Jak velice důležité jest smýšlení lidí při práci ukazuje i stížnost dotyčného zlínského továrníka na jeho pondělky, kdy mu lidé dávali výpovědi pro malý výdělek. A ještě více ukazuje to rozmach našeho závodu po volbách v roce 1923.

Při těchto volbách po prvé musel se každý z nás rozhodnouti buď pro svoji práci, nebo pro štváče a různé pověry.

Musel pozorovat, posuzovat a rozhodnout se. Tenkrát přestal být pouhým divákem. Účastnil se boje aspoň s hlasovacím lístkem. V tom směru jsou naše volby požehnáním. Jest na nich v prvé řadě založen rozmach našeho závodu, který nastal právě v r. 1923, kdy jsme se po prvé zúčastnili voleb.

Srovnejme naši mzdu před rokem 1923 s dnešní. Srovnejme ceny životních potřeb s cenami našich výrobků tehdy a dnes. Shledáme, jak velikou službu jsme vykonali sobě i ostatním obyvatelům naší země a celého světa. Takto pochopíme, že každý z nás ve vlastním zájmu musí zanášeti světlo do hlav svých spolupracovníků, starší, zkušenější lidé musí sledovati účinky balamucení našich mladých, nezkušených lidí.

Nikdy na schůzích se nemluvilo o Jirouskovi a Novákovi.

Nikdy se nepíše v komunistických novinách o mzdách Jirouskových a Novákových.

Hledejme spojení se zaměstnanci naší konkurence. Ptejme se jich na jejich výdělky, na jejich pracovní podmínky.

Když již čteme ty projevy komunistů, dejme si pozor, co píší o Jirouskovi a Novákovi. Shledáme, že za celá léta nenapsali ani slova, a to i v době, kdy jejich lidé nevydělávali ani polovici naší mzdy. Z toho nejlépe poznáme, čí jsou to noviny.

Posuďte rozdíl mezi starými kapitalisty, schovanými za komunisty a živnostníky, a naším novým, řekněme třeba kapitalismem.

Nejlépe to uvidíte na jejich časopisech, protože tam je to natištěno.

Baťův časopis „Zlín“ hledá cesty, jak zlepšiti život, jak zvýšit mzdy. Uveřejňuje, kolik které oddělení docílilo účasti na zisku.

V časopise rudých kapitalistů naleznete jedině štvaní proti naší práci. Vydávají dokonce zvláštní časopis, který jmenují „Baťovák“. Tam není nic jiného, než vymyšlené lži, ale za každým slovem snaha poškodit, znemožnit práci.

Jak by vypadal život, jak by vypadaly mzdy, zač by se prodávaly boty, kdybychom si tak také počínali my! Kdybychom se dohodli s těmito starými, někde rudými, někde jinak zabarvenými kapitalisty na snižování mezd a zvyšování cen zboží!

Okamžitě by stáhli tito staří kapitalisté svoje kandidátky z kandidátních listin, okamžitě by přestaly jejich noviny s nadávkami na náš závod a na Baťu, okamžitě by skončily sjezdy národní i mezinárodní s Machany, Najmany a Mikulíčky.

Pokládáme ale takovou dohodu za nečestnou. Nežli výhody takové nečestné, zhnilé dohody, tož raději trampoty těžkého, ale čestného boje. Skončí stejně vítězně, protože našimi spojenci a přáteli jsou v něm všichni, kterým naše práce přináší denně svoje veliké výhody a těch je zdrcující většina, a den co den, čím dál více.

Jan Kovář

¹⁾    V Baťových závodech si při předcvikání zaměstnanec vydělal 390 – 450 Kč; při cvikání 300 až 450 Kč. 

Zvýraznění textu – redakce Zlína.

V celé stati použito původního pravopisu.