Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dominik Čipera

(3. srpen 1893 Praha, Kateřinská ul. - 3. září 1963 Trenton, Kanada)
 

Pravoslav Enhert (asi 1990)

Josef Vaňhara – Příběh jednoho muže a jednoho města (nedatováno, vydání asi 1991)

Josef Vaňhara - Zlínsko od minulosti k současnosti (1991)

 

V letech poválečných bylo možno dočísti se v publikacích vydaných o firmě Baťa jen tvrdé odsouzení batismu jako „vědeckého systému vykořisťování pracujících, jaký si kdy lidský mozek vymyslel“, ve kterém Tomáš Baťa zastával neochvějnou posici kapitalistického dravce, publikovaly se seznamy zahraničních firemních společností, jako by šlo o zločiny. O tom co se stalo v minulosti špatného, nám pisatelé zanechali květnatá svědectví, daná dobou. Až na výjimky žádný z nich objektivně nevzpomenul tu kladnou stránku mince, totiž že za svůj chlebíček, za svůj dům, za svou existenci děkuje právě úžasné práci Tomáše Bati a výsledkům jak jeho, tak jeho spolupracovníků. Jednoho z nich, duchem největšího, Dominika Čiperu, budeme se snažit vystihnout v této stati.  

Obrazek

 

Tomáš Baťa (Tomík) o něm píše: „Čipera začínal jako účetní v bankovní filiálce v polském Krakově, kde naše vzdálená sestřenice Boženka Klausová vedla Baťovu prodejnu. Seznámili se, zamilovali se do sebe, a když se rozhodli, že se vezmou, odjel Čipera s Boženkou do Zlína, aby se představil rodině. Na otce mladý muž zapůsobil natolik, že mu ihned nabídl zaměstnání a jeho intuice mu jako obvykle nelhala: Čiperův intelekt, manažerský talent a naprostá poctivost staly se pro podnik nepostradatelnými nejen za otcova života, ale i později.“

 

Z jiného zdroje se  dozvídáme, že Božena Klausová pracovala v Krakovské filiálce České banky Union a zde se seznámila s tehdy šestadvacetiletým úředníkem téhož ústavu Dominikem Čiperou. Tato známost a o něco později sňatek staly se příčinou Čiperova příchodu do Zlína a vstupu do podniku strýce své ženy. Zanedlouho jej jmenovali vedoucím účtárny. Buďme nakloněni spíše versi této – malý (šestiletý) Tomík může vnímat po dětském způsobu nepřesně. I Čiperův soukromý život – téměř žádný – napovídá spíše tomu, že se se svou budoucí ženou seznámil přímo na pracovišti a ne v ulicích města nebo snad dokonce někde v kavárně a na zábavě.

Promítněme si ještě jednou rodokmen Baťů. Vidíme, že Božena byla dcerou  Josefy Bartošové - starší nevlastní sestry Tomáše Bati, pocházející z prvního manželství Tomášovy matky s Františkem Bartošem. Již v dětství osiřela a jejího poručnictví se ujal nejsituovanější z příbuzných - Tomáš.

dc-s-katol.-web.jpg

 

A čas kdy Čipera vstoupil do podniku? Šlo o pouhé „ve správný čas na správném místě“ nebo o cosi více? Psal se rok 1919 a Tomáš Baťa kráčel ve svých úvahách, podpořen ve válce zněkolikanásobeným kapitálem, k představě továrny a průmyslové výroby jako všeobecného kultivátoru kraje. Tehdy již věděl a též o tom napsal, že nemíní budovat fabriku pro fabriku samu, ale jako nástroj povznesení svého rodiště, svého kraje a pro službu lidem. Zatím však dílny, přestavované z hrubé válečné výroby na mírovou, vyžadovaly si čtrnáct až šestnáct hodin práce denně. Po celé Evropě bylo nutno shánět suroviny, především hovězí kůže – těch se chronicky nedostávalo, dobytek zlikvidovala válka. A také zajistit nové trhy pro kapacity uvolněné mírem.

Tomáš Baťa měl k disposici spoustu volné pracovní síly. Dosti lidí pro dílny, pro běžnou manuální, popř. administrativní práci, ale zoufale málo takových, s nimiž by se mohl podělit o vlastní úkoly, na něž mohl by přenést tu nebo onu odpovědnost, jakou dosud nesl sám, a tak se uvolnit pro ten či onen z dalekosáhlejších plánů, jak je nosil v hlavě.

Duší vnitřní služby podniku je prokurou pověřený ředitel Dominik Čipera, muž právě čtyřicetiletý, který začal svou kariéru před čtrnácti lety jako správní úředník ve Zlíně.

Jako bývalý bankovní úředník nabyl brzy vynikajících znalostí v zahraničním obchodě, takže už po dvouleté činnosti v zlínských závodech stal se členem ředitelství, spolehlivým rádcem a zástupcem Tomáše Bati.

Evžen Erdély – Švec, který dobyl světa

Účtařina je specifický druh zaměstnání, určeného pouze pro určitý druh lidí. Svou povahou vede nutně k úzké specialisaci v úzce vymezeném světě čísel, důslednému sledování a dodržování strohých, zákonem daných pravidel nejjednodušší matematiky, k neustálé kontrole a k neúprosnému pronásledování každé položky, každé cifry, která jakýmkoliv způsobem vybočuje z vytýčených hranic. Tento systém, jakkoliv ve svém prvopočátku primitivní, dovoluje ovšem řídit, zkoumat, analyzovat – stává se zrcadlem hospodářského efektu závodu ex post, vlastně jakéhokoliv prostředí, kde se pracuje s ekonomickými nástroji a které lze vyjádřit matematickým modelem.

„.... Čipera to viděl zase trochu jinak. Ten v tom byl dvacet let. Dostal se do toho skorem jaksi náhodou. Ale bylo to proti jeho povaze zhostiti se nějak odpovědnosti, protože ta byla podstatou jeho osobnosti. A těch dvacet let, po kterých se vyšplhal až na nejvyšší žebříček, to z něho udělalo takového kamenného člověka, který tu seděl jako věčný kámen, kolem něhož se to mělo vždycky znovu zakotviti.

Kdykoliv byly nesnáze a trampoty, tož by býval čertův, kdyby se mu nepodařilo se do toho dostat co nejblíž a najít na to nějakou medecinu. Zpravidla dělal konstrukce sám a pak se o ně bil. Málokdy prohrál se svým názorem – ale když se mu to stalo, zvedl obočí, odkašlal si a pak hlasem nejudivenějšího člověka pod sluncem vyjekl:

‚Ale krrruci, mordijé, tak to jako máme takhlééé ...' a přidal se ten moment k lepšímu, zdravějšímu názoru, jako by to byl jeho vlastní, a obhajoval nyní ten zase až „do alelujá".

Byl ovšem také paličatý. A někdy se mu dvě, tři věci nepovedly – jako každému. To se pak zkroutil do své kanceláře a třeba týden nemluvil skorem s nikým, s kým nemusil. Bylo to jako přemítání proroků. Ale od nepřemítal. Měl tam osobní konta našich předních lidí ze závodu a dal se do jejich knihování. ...

.... Čipera byl muž mužů. Naše zásady mu byly zásady všech zásad. Kdo je porušil - Ven! A konec. Pro zásadu neodpustil nikomu na světě. Zloděj, nepoctivý, nevěrný, podezřelý - Ven! Bylo to mnohdy i pláče a nářku, ale Čipera byl neoblomný - Ven! Teprve třeba po létech když viděl, že takový člověk si počíná slušně, že se neobrátil proti nám a že lituje svého poklesku, tož si nechal říci, aby jej přijal zpět. Vyhrožovali mu a ohrožovali jej mnozí – byl jako skála. ...."

Jan Antonín Baťa – Těžké časy

Výše popsaná činnost skrývá pro osoby účtujících určitá risika. Jsou účtaři, kteří v rutině své práce ani nepřemýšlejí o tom, že všechny cifry v jejich lejstrech neexistují pouze samy od sebe, kteří příčiny i následky, jež v sobě nesou, považují za věc jiných, takových, kterým se účtařina stává víceméně samoúčelnou machou, v níž se spokojují s přízemní rolí poklasných, drábů na administrativním lánu, který jim byl svěřen.

Jestliže je však účtař vrozenou inteligencí a vzděláním nadán ke schopnosti širšího rozhledu, k vidění hlubšího pozadí ekonomických procesů, jež čísla, s nimiž pracuje, vyjadřují, k domýšlení vývodů, jež z nich vyplývají, jakož i k dostatečné rozhodnosti a odvaze nést za ně odpovědnost, potom už zpravidla nic nebrání, aby se takový jedinec dříve či později stal významným činitelem jakéhokoliv podnikání. Přinejmenším spoluřídící osobností, která proces okolo sebe nejen registruje, ale též o něm spolurozhoduje.

Takový byl případ Dominika Čipery. Sám o sobě určitě nevymýšlel velké plány a projekty, neopájel se budovatelskými představami. To zabezpečoval spolehlivě Tomáš Baťa osobně. Čipera však dokázal jednou nastíněný plán přijmout (nebo odmítnout a zdůvodnit NE), ztotožnit se s ním, klestit mu cestu, držet jej v hranicích ekonomických zásad a přizpůsobovat jej daným možnostem. Nic více, ale také nic méně neměl podnik, právě si nacházející cestu ke světovému růstu, zapotřebí.

Do několika let právě v Čiperovi nalezl T. Baťa hlavního spolupracovníka, jakého dlouho hledal, kterému mohl bez obav předat část své řídící a kontrolní práce a z nějž si vychoval pro řadu dalších úkolů spolehlivého zástupce (D.Č. poté, co v baťovském systému dosáhnul úrovně "ředitelství", měl na starosti výrobu a obchod podniku - berme toto "tabulkové" sdělení ovšem s reservou, vědomi si pružnosti baťovského systému).

Čipera – člověk uzavřené povahy, chladných způsobů a strohého vystupování. Jak jsme již naznačili, neměl téměř soukromého života, neměl skutečných (důvěrných) přátel. Také jeho smysl pro humor postrádal velikosti. Patrně se domníval, že se tak musí ve svém postavení druhým jevit, že si tak zajišťuje osobní izolovanost vzhledem ke svému okolí, jakož i respekt a autoritu. Jednoho i druhého měl nakonec dostatek, stálo jej to však většinu těch příjemnějších stránek života.

DC a Rimailho ve Zlíně 1934

 

Od mládí se snažil připodobnit svému učiteli a vzoru; také Tomáš Baťa pracoval v přísné vážnosti, chladné rozumovosti, soustředěnosti na úkoly a problémy, nezajímalo jej nic jiného; jenže mimo práci se dokázal uvolnit, dovedl se smát, měl radost a požitek z přírody, ze života samotného. To Čipera neuměl – tu a tam se snažil, nebylo mu to vrozeno. Jeho zvláštní „úsměv ze společenských akcí“ přesvědčoval okolí, že je špatným hercem radostných emocí.

Obrazek

 

Fotografie z oslav Prvního máje - Svátku spolupráce 1. května 1937 (současně i den příletu Jana A. Bati z cesty kolem světa). Zleva doprava: Pí Marie Baťová, Jan A, Baťa, Jeník Baťů, Dominik Čipera. Foto pravděpodobně J. Vaňhara.

 

 

Vzpomínka Josefa Vaňhary:

Někdy v r. 1937, už pozdě večer po redakční uzávěrce, dopisoval ještě Čipera jeden ze svých mála článků, které kdy do novin napsal. Čekal jsem za jeho židlí na rukopis, zatímco znovu přepisoval poslední odstavec, který se mu zdálo vhodným uzavřít heslem středověké hanzy: Navigare necesse est – vivere non est necesse. Plavit se je nutno – žít nutné není.
Snad mi při pročítání odstavce unikl možná úsměv, možná jiný výraz ve tváři, jehož si Čipera ihned všiml.
„Nezamlouvá se vám ten konec?“
„Ale ne, to je v pořádku, to já jen soukromě bych heslo pozměnil; dnes myslíme jinak.“
„Jakpak tedy?“
„Asi v tom smyslu, že plavit se je nutné, aby bylo možno žít.“
„Tak uvažujete vy, mladí, všichni?“
„Možná že ne, to já popravdě odpověděl na vaši otázku jen za sebe.“
„Já zase soudím, že za jistých okolností je to málo, že více pravdy měli ti středověcí plavci.“

rojt-dc-web.jpg

 

Dominik Čipera dokázal v životě mnoho – hospodářský rozhled, rozhodnost, odvahu, uměřenost v úsudku i činech. Po neočekávaném odchodu T. Bati stal se fakticky hlavou podniku. Po celou dobu působnosti Tomášova nástupce, Jana A. Bati, nikdy nespoléhal na jeho rozhled a úsudek, korigoval jej a přidržoval v uměřenosti. Ekonom? Také, a ne špatný – ve financích vzrůstajícího Zlína pracoval od roku 1923, jako starosta v něm působil v letech 1932 – 1945.

Obrazek

 1. máj 1937 - ředitelský team Baťových závodů pri oslavách Svátku práce 1. května 1937. Zleva Dominik Čipera, Jan Antonín Baťa (se synem Jeníkem), Josef Hlavnička, Hugo Vavrečka a J. Blažek. Foto: Josef Vaňhara (státní okresní archiv Zlín-Klečůvka)

 

Když národ v těžkých dobách po Mnichovu hledal odborníka, který by roztříštěnému zbytku republiky

„.... zejména když Čipera bude sedět v Praze a držet nade Zlínem ochrannou ruku.

Čipera byl pro jednání v Praze nepoměrně vhodnější než Hlavnička i Vavrečka. Byl pevný, mnoho nemluvil a sledoval určité cíle s tvrdostí, které byli ostatní neschopni. Nebál se vymáhat úkoly a práci tvrdě, že to šlo – podle mínění Pražáků – až do podivínství.

V ministerstvu říkali, že je velmi oblíben, protože se lidem líbila jeho výkonnost a plnění programů a protože se toto ministerstvo stalo jakýmsi středem národního zájmu právě tou svojí výkonností. Patřil záhy k nejpopulárnějším českým a moravským lidem po vydání Sudet. Měl tak tvrdou povahu, že dovedl jednati s kýmkoliv o čemkoliv a nehnouti brvou. Nakonec řekl své stanovisko a tím to skončilo. ....„

Jan Antonín Baťa – Těžké časy

pomáhal přežít, přijal D. Čipera funkci ministra veřejných prací, v níž uplatňoval své zkušenosti a v níž za těžkých poměrů nacistické okupace a války zasloužil o několik veřejných děl, mezi nimi také o projekt a první stavby čsl. dálnice. Ani v protektorátní vládě, z níž odešel po popravě jejího předsedy a svého přítele generála Eliáše, ani v dalším svém působení za války a v podniku nikdy neuhnul okupantům dobrovolně.

Jediný Přemysl Roušar ve svých Dějinách národního podniku Svit píše: „Buďme však spravedliví a přiznejme též některé positivní činy baťovského vedení. Okupace zastihla v zahraničí syna Tomáše Bati – Tomáše Baťu mladšího. Za války (i po válce) se distancoval od svého strýce Jana, byl s ním v mnoha otázkách ve sporech (hlavně majetkových), existovalo mezi nimi otevřené nepřátelství. Tomáš Baťa mladší podnikal v Kanadě a ovládl některé zahraniční společnosti. Nekompromitoval se spoluprací s fašismem. Vedení centrály ve Zlíně materiálně podporovalo partyzánské hnutí. Od ledna 1945 uvádí Čipera podporu vyšší než tři miliony korun. Čipera, který byl až do r. 1942 ministrem protektorátní vlády, zároveň podporoval některé rodiny zatčených zaměstnanců podniku. V r. 1944 nevstoupil ani na nátlak předsedy protektorátní vlády Krejčího do Ligy proti bolševismu.“

 

V Moravcově knize v pasáži o procesu s D. Čiperou čteme: „... spolu s ing. Františkem Malotou a se souhlasem Marie Baťové opatřil z fondu Baťových závodů šest milionů korun pro odboj na Slovensku a že z toho 700 tisíc korun převzal Karol Šmidke pro KSČ. Dr. Vavro Šrobár jako svědek před Národním soudem prohlásil, že bez této finanční pomoci by nebyla možná příprava Slovenského národního povstání.“

ČIPERŮV PROCES

Tento proces vůbec vynesl na povrch spoustu protiokupačních aktivit, kterými se Dominik Čipera, na rozdíl od mnohých méně zasloužilých, nechlubil (jak již uvedeno, v souladu se svou neosobní povahou). Nemalou zásluhu měl na uchování (čti ukrytí) řady hodnot před Němci. Výše zmíněný dr. Vavro Šrobár, předseda Slovenské národní rady, iniciátorky a vůdkyně SNP, byl jen pouhou kapkou, i když nejvýraznější.

Obrazek

Moravští "poslové jara", výprava mládeže Národního souručenství ze slováckého kraje v Praze. Přijata v březnu 1940 i ministrem veřejných prací Dominikem Čiperou.

 

 

O protiokupační činnosti Dominika Čipery máme zajímavé postřehy z Varnsdorfu (od října 1938 do května 1945 města na území říše, v provincii Sudety). Zprávu podává syn jednoho ze spolupracovníků, Otakar Bubna-Litic.

 

.... Podruhé a natrvalo se část rodu, jmenovitě rodina Heřmana, usídlila ve Varnsdorfu v roce 1947. Poslyšte, jak k tomu došlo.

Tehdy jako jeden ze zaměstnanců firmy Baťa ve Zlíně dostal výpověď (už po znárodnění) z pracovního poměru i z bytu. Byl jedním z mnoha, kteří se tak dostali do Varnsdorfu. Předcházely tomu události v Baťově firmě, kde byl za protektorátu ředitelem Dominik Čipera. Ten byl také jeden čas ministrem Eliášovy (protektorátní) vlády. Po celou dobu války pomáhal protiněmeckému odboji spolu s ministrem zemědělství Mikulášem z Bubna a Litic svými kompetenčními spory s nařízeními, která se týkala odsunu strojů do Kanady, zatajování zásob paliva, materiálu, zrnin, masa. Mnoho vagonů bylo a zůstávalo naloženo a tím blokováno na protektorátním území přes velkou nelibost německých okupantů. Gestapo však mělo o tomto podezření, a proto byli často zváni k výslechům. Hlavně se museli mít na pozoru před konfidenty gestapa (byla jich celá řada). Navzdory všemu zachránili před koncentračními tábory mnoho českých a židovských spoluobčanů žijících v protektorátu. Starali se také o příslušníky rodin internovaných a okupanty jinak perzekvovaných. Za tuto činnost byl Dominik Čipera několikrát vyslýchán, Mikuláš z Bubna a Litic byl vězněn.

Po válce byla z nepochopitelných důvodů řada zaměstnanců propuštěna, právě z okruhu Dominika Čipery. Byli to zejména pánové Josef Lamač, Josef Šorfa a Heřman z Bubna a Litic. Ti se záhy po propuštění objevili ve Varnsdorfu, kde s rodinami zakořenili natrvalo. Jejich další osudy jsou krutě pestré a navzdory svým schopnostem skončili ve výrobě. Ale o tom až někdy příště.

Nejmladší příslušníci tohoto rodu žijí dosud ve Varnsdorfu.

S úctou a vzpomínkou na svého otce sepsal Otakar Bubna - Litic.

Obrazek

 

Tomáš Baťa mladší v knize S. Sinclarové Baťa, švec pro celý svět uvádí: „Ani při sebevětším překrucování není možné obviňovat tyto lidi z kolaborantství. Přinejmenším v jednom případě – náš generální ředitel Dominik Čipera a jeho protějšek v Jugoslávii pomohli ministru Feierabendovi utéct do Anglie.“ A dále pokračuje: „Jakmile bylo po válce, obvinil Holý našeho generálního ředitele Dominika Čiperu, právě onoho člověka, který mu poskytl útočiště před gestapem, z kolaborace s Němci. Obvinění bylo tak zjevně lživé, že je musely odmítnout i komunistické soudy.“

Z rozhodnutí Čiperova pracovala za války skupina stavařů (B. Kula a další) na projektech panelových domů pro poválečnou výstavbu Zlína, postaral se o propuštění otrokovického starosty Krčmy z vězení z Kounicových kolejí v Brně. Byla to firma Baťa, ve které měl hlavní slovo, která v letech 1938-39 přijala stovky rodin vypuzených z našeho pohraničí, Slovenska a Podkarpatské Rusi – byla to firma Baťa, která přijala desítky důstojníků rozpuštěné československé armády. Vzpomeňme s úctou velitele vojenské akademie v Hranicích generála Zahálku, který pak již jako náš zaměstnanec našel smrt před popravčí četou, na plukovníka Regentíka – vychovatele na koleji, u něhož v řadách mladých mužů pracoval i Emil Zátopek, na majora Horkého z Hranic, nákupce v obchodním domě, na kapitána Vejražku – vychovatele, který po emigraci položil svůj život za vlast jako letec v Anglii, a na řadu dalších.

Za své nehynoucí zásluhy o výstavbu Baťova obdržel D. Čipera již v roce 1933 jeho čestné občanství.

dc-sportovni-slavnosti-37-web.jpg

 Dominik Čipera na sportovních slavnostech v roce 1937.

 

Ve dnech osvobozování Zlína v květnu 1945 bydlel Dominik Čipera ve zlínském hotelu, nesoucím ještě v posledních hodinách jméno Viktoria, na pokoji č. 426 vedle pokoje velitele sovětské jednotky osvobozující Zlín kapitána P.J. Jegorova. Z tohoto pokoje např. provozoval spojku (Pravoslava Enherta) přímo do závodu k panu Mannovi, majícímu na starosti vyhlašování leteckých poplachů a t.d. Vedoucím hotelu v té době byl jeden z nejschopnějších absolventů Baťovy školy práce Josef Šorfa, kterého pro věrnost závodu a republice, čistý charakter a rovnou páteř, donutili noví vládcové Zlína opustit město. Odešel do (již vzpomenutého) Varnsdorfu, nacházejícím se ve vylidňovaných Sudetech, kde dožil až do devadesátých let.

I sám Čipera byl vytlačen z veřejného života, zbaven v květnu 1945 starostenství Zlína a také svého postavení v Baťových podnicích. Několik týdnů jej věznili prostřednictvím zvláštní revoluční instituce, jež byla zlínským specifikem, t.zv. tajné zajišťovací policie. Jaké specifikum? Především to, že „revoluční pořádek“ v ní prosazovalo několik pochybných individuí, konfidentů gestapa a z různých kanálů a stok vyloupnuvších se protektorátních figur. Po propuštění a očištění jména se D.Č. brzy přestěhoval do Prahy.

Obrazek

 

 

 

 

Publikační perlička z roku 1932 - mimo Zlín ještě minimálně známý Čipera, jehož nástup do funkce starosty po tragicky zahynuvším T. Baťovi oznámil Pestrý týden. Dominika přitom překřtil na J.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

Co nedokázali fašisté, svedli rudí běsové - po roce 1945 Čiperu vnitřně zlomili. Zbaven zázemí, domu, zdroje obživy, vystěhován, hanoben a především nemocný. Trvalou chorobou soužený člověk. Zmizel někdejší chladně rozumový generální ředitel všeho, co doma i ve světě zahrnoval pojem „Baťa“. Vynořil se muž, z jehož mírné skepse čouhala moudrost jako plod věku a neopakovatelná zkušenost posledních šesti let. Nestěžoval si, nepoukazoval na příkoří nacismu a poválečného rudého hurávlastenectví. Hlavně jím zmítala pochybnost, jak se tak mohl zmýlit v některých lidech. To ovšem stává se mnoha mocným; všichni prohlédnou až po ztrátě vlivu.

 Po únoru 1948 rodina ilegálně odešla z Československa do Kanady. Nebyl to  únik nijak jednoduchý. Dominik Čipera se starším ze svých synů utíkal přes Bratislavu a akce se podařila na první pokus. Ne stejně dopadla Božena Čiperová s mladším Janem.

Tato dvojice přecházela hranice do Německa a byla zadržena.  Měsíc strávili ve vazbě v Aši a později v Chebu. Propustili je až v rámci generální amnestie kterou vyhlásil novopečený president ČSR Klement Gottwald při příležitosti svého nástupu do funkce.

Ještě rok žili syn Jan Čipera a jeho matka Božena v Praze, potom se pokusili o druhý útěk. Ten se povedl a v Kanadě se sešla rodina celá.

Dominik Čipera ještě pracoval společně s T. Baťou mladším v ústředí zahraničních společností fy. Baťa,  u podniku se uchytil i syn Jan.

dc-a-zurnaliste-34-web.jpg

 

D. Čipera zemřel 3. září 1963, jeho žena roku 1978. Vzpomenutý syn Jan na studiích (po zlínské měšťanské škole pokračoval na Zemědělské universitě v Praze, coby emigrant se po roční epizodě v Baťových gumárnách vydal dostudovat biochemii a chemii na universitu do Guelfu) získal titul PhD. a pracoval ve výzkumném ústavu v Ottawě v oboru biochemie.

 Jednou se Dominik Čipera  v Torontu setkal s mnohaletým zahraničním baťovcem. Ten si posteskl, kolik se už v životě napracoval a nanamáhal a vlastně zbytečně, protože koneckonců na to, co k životu potřebuje, mu stačil zlomek vší té dřiny. Na to prý Čipera poznamenal:

 Zbytečná ta naše práce v životě nebyla, ale mám-li vám, mladšímu radit, je opravdu lépe dělat svou povinnost a neztrácet se v ní celý. Jen tak má člověk víc klidu, trochu času pro své soukromí a nepřijde přitom o zdraví.“

cipera-6.5.45-radnice

 

 

  


z úvah Dominika Čipery

 

 

 

Úkol státníků

 

Velký úkol našich státníků spočívá nyní v tom, odvésti uvažování lidí od spekulace a soustředit je na positivní práci, na zlepšování dílen a výrobních i prodejních metod.

Obrazek

Zájem o progresivní Zlín přivedl do města i čelnou osobnost světové architektury, le Corbusiera. Na snímku (vpravo) ve společnosti starosty D. Čipery a ing. Hugo Vavrečky.

 

 

 

Dominik Čipera

 

Naše silnice

 

Naše komunikace, a to především silnice, byly zakládány v době, kdy každá obec – ba každá rodina, žily takřka v úplné soběstačnosti. Jsou mnozí lidé, kteří touží po návratu těchto časů.

 

Nevrátí se už nikdy. Zejména proto se nevrátí, že na našem území žije nyní téměř čtyřikrát tolik lidí, nežli za těch časů, kdy se dělaly základy naší silniční sítě.

 

Není to jen automobil, který jaksi mechanicky si vyžaduje jiné silniční sítě nežli zvířecí potah. Je to celý život našich obcí a našeho lidu, který potřebuje nových silnic a nových komunikací vůbec. 

Obrazek

I na nejfrekventovanějších silnicích Republiky československé čekala mnohá překvapení (např. nečekané železniční závory, ne slečna).

 

 

Dominik Čipera

 

Zaměstnanost v kraji

 

 

Nejdůkladnější sociální a kulturní prací je budovati podmínky, za nichž si lidé vlastní prací dovedou vydělati na slušné živobytí. Se vzrůstáním obyvatelstva a se vzrůstem lidských vědomostí roste ve všech oborech soutěž a tu si svoji zaměstnanost udrží jen ten lid a kraj, jež dovedou podati nejlepší výkon.

 

Abychom udrželi a zvýšili naši životní úroveň, musíme býti schopni vyrobit a prodávat zboží, které snese širší, ba světový trh. Musíme vyzbrojiti svůj kraj tak, aby jeho obyvatelstvo se stalo schopné vysokého výkonu a to výkonu bez dřiny. Jen takto uhájíme jeho zaměstnanost.

Obrazek

Hotel New Yorker - středisko baťovců cestujících do U.S.A. - patří mezi nejlépe vybavené hotely na světě. Jeho manager, mr. Ralph Hitz, bývalý umyvač nádobí a číšník, řídí nyní celou skupinu podobných hotelů a svou vynalézavostí v hotelové službě pozvedl tento obor v celé Americe.

 

 

Dominik Čipera, „Zlín“

  

Svobodnými zůstaneme tehdy, budeme-li s to státi se hospodářsky silným, majetným národem. Hospodářská síla nedá se vymodlit, vypřát nebo vyčarovat. Ta se musí vypracovat.

ObrazekIndie pracující: v popředí ulice rodinné čtvrti indických spolupracovníků, v pozadí budovy dílen

 

 

Dominik Čipera

U příležitosti oslav svátku práce 1933

 

Máme za sebou těžký rok. V hospodářským poměrech celého světa nastal chaos. Abychom v tomto chaosu uchránili svojí práci ve Zlíně, byli jsme nuceni započíti výrobu v mnoha cizích zemích současně. Byli jsme postaveni před problemy dosud neznámé. Nikdo nám nemohl poraditi, protože dosud nikdo z Československa světový obchod nevedl. Byli jsme nuceni najíti svoji vlastní cestu. Byli jsme nuceni začít budovat nový národ – národ ševců.

V tomto národě je mnoho různých jazyků, ale řeč jedna – ševcovská. Proto si rozumíme, proto se dohodneme. Dobrá služba tohoto národa nemůže být a nebude zastavena žádnými celními hranicemi. Buďme nejlepšími občany tohoto národa. Svět potřebuje naší služby, naší práce.  Buďme jí věrni – neopustí nás.  

V ní jest existence naše, našich rodin a budoucnost našich dětí.

Obrazek

 

Umění číst a psát je součástí naší kultury, vyspělosti našeho rozumu. Stejnou součástí kultury a rozumu jest umění hospodařit s penězi. Jak stará je tato kultura, vidíme z toho, že již v bibli jsou různá podobenství o lidech, kteří toto umění neovládali. Už tehdy lidé, odpovědní za osudy svých spoluobčanů, cítili potřebu naučit lidi správně hospodařit. Nejvíce vynikly ty národy, které se tomuto umění nejlépe naučily.
(1938)
 
 
 
Dominik Čipera  1937

 

SPRÁVA VĚCÍ VEŘEJNÝCH

D. Čipera

Při správě veřejných věcí jsou nejobtížnější úkoly hospodářské. Je to otázka, jak uspokojiti přítomné potřeby občanů z přítomných příjmů, bez zatížení příjmů budoucích. Je to otázka nezávislosti, je to otázka samostatnosti, stejně platná pro obec jako pro stát.

Lid a národ, který si nedovede udržet samostatnost a neodvislost hospodářskou, který nedovede, nebo nechce žít z toho, co si právě vydělá, který žije na dluh, nebo na účet příštích generací, ztratí svoji státní samostatnost, upadne znovu do nesvobody a závislosti, při níž vládnou buď jeho věřitelé, nebo noví uchvatitelé. 

Výběr 1935/str.  1311