>>.... Hynek to byl zase jiný člověk. V práci byl povahou morous. Jednoslabičný. Tak to bude a tak to nebude. A to jeho ‚tak to nebude' znělo tak, jakoby byl dodal ‚a táhněte odtud, než vás kopnu...'.

Byl ku všem lidem stejný. Měl jsem sám někdy chuť ... ale co. Kdo mu nerozuměl, mohl se velmi polekat. Ale když jsem mu řekl nějakou myšlenku, tož Hynek broukl protest a ještě – musel jsem ho nechat. Až jsem byl pryč, Hynek začal o tom přemýšlet, šel to zkusit a za týden se mi to objevilo na stole nebo v konferenci mnohem lepší, nežli jsem si to představoval. A Hynek třeba u toho stál, bručel a nadával na ty voloviny a novoty a na to pitomé zbytečné honění. Tož huč furt, myslíval jsem si – a nechal ho.

Když ovšem to bylo třeba jednání s vojáky, tož ti se bezmála vylekali anebo byli uražení. Přišli mu tam kdysi na Bahňák a že se ty sklady musí přestěhovat na Slovensko – a hned.

„H..." byla stručná odpověď Hynkova.

Vojáci byli bez sebe – to se jim ještě nestalo. Přišli do Zlína rozlícení. Zavolal jsem Hynka, co to dělá. Přišel a začal hučet:

„To je přece volovina. Máme tu skladiště, které jsme dělali půl roku a u toho celé chladící zařízení a všecko. Když převezeme kůže na Slovensko, tož je můžeme zrovna hodit do Moravy, bude to jenom stát míň a výsledek bude stejný – bude po kožách. To jenom nějaká taková hlava u zeleného stolu může vymyslet. Ale přijít s rozkazem to se tak a tak, tož to já su tady na to, aby nám nezničili celý majetek," hučel jako mazací koželužský obrovský sud.

Vojáci to začali nahlížet:

„Ale však proč jste to neřekl? Vždyť jsme se mohli domluvit."

Hynek pokrčil rameny:

„Mám už zjištěno telefonicky, že pro jedno skladiště by bylo místo v Topoľčanech v bývalém pivovaře. Tam je ještě také staré ledovací zařízení. Kdyby se nám podařila ještě dvě taková, tož by to bylo asi to, co potřebujeme. Ale poslat kože na špacír v tom horku a říct hned, tož to může jenom někdo, kdo o tom nemá dunst," hučel ještě dále Hynek.

Vojenská komise přišla s tím, že jej nechají zavřít .... a nyní odešli skorem spokojení. Ale to byl zase Hynek.

Jeho lidé neslyšeli nadávky ani bručení. Znali ho. Měli ho rádi tak, jak byl. Byli úzkostliví, když Hynek nehučel – protože to potom bylo něco zlého. Když rukovali za mobilisace, byl to Hynek, se kterým se loučili nejdojemněji. Jeho chlapi se s ním objímali. ....  <<   

Jan Antonín Baťa – Těžké časy