Baťova redakce a redaktoři

Tep  1990, autor (autoři?) neznámý; dále Josef Vaňhara 

Zprvu měla redakce redaktora jediného - Františka Kesslera. V roce 1923 (již zmíněno, že toto datum znamená v mnohém přelom) jej vystřídal Jaroslav Pagáč.

Jaroslav Pagáč pocházel z původem z Kroměříže. Absolvoval čtyři třídy gymnázia, ovládal němčinu a angličtinu. K firmě Baťa přišel již v roce 1914 a v závodě zprvu pracoval jako skladník. Po válce nastupuje do redakce jako odpovědný redaktor Baťova Sdělení. Podle záznamů v osobní kartotéce jej z redakce přeložili v roce 1928 pro nějakou neshodu s vedením závodu na místo úředníka. Později vlastní závody opouští  a přestupuje ke zlínskému filmování. V době okupace vlastní půjčovnu filmů a politicky se angažuje ve fašistické organizaci „Vlajka“.

Druhý redaktor přibyl v roce 1925 - Josef Vaňhara. K firmě nastoupil chvíli před svými devatenáctými narozeninami. Vyučen hodinářem. Absolvujíc nezbytné čtvrtletní "baťovské" kolečko ve výrobě - koželužnách - mohl zasednout v redakci a začít se starat především o fotografickou úroveň "Sdělení". O té kdysi při nástupu řekl Tomáši Baťovi, že je dosti otřesná a že by ji chtěl zlepšit. V roce jeho příchodu měl týdeník osmitisícový náklad. 

Roku 1928 tedy Josef Vaňhara v redakci osaměl. Ke spolupráci měl zatím sporadicky přispívajícího Antonína Cekotu (ten měl tehdy na starosti především čtrnáctideník "Baťova služba veřenosti").

Na Pagáčovo místo nastoupil v roce 1928 ing. Berty Ženatý, první skutečný spisovatel (A. Cekota dosud pracoval v obuvnických dílnách), kterého Tomáš Baťa získal pro svůj časopis při jedné ze svých cest v U.S.A. Osmatřicetiletý, malý, přitloustlý strojní inženýr, který se po návratu z ruských legií usadil v U.S.A. a žil deset let v Clevelandu. V podvědomí československé veřejnosti byl především autorem bestseleru "Země pruhů a hvězd".

        Ženatý si představoval, že zatímco Baťa bude pokračovat v hmotném budování Zlína a Zlínského kraje, on tomu bude dávat příslušnou publicitu. Jenže psát stylem "Pruhů a hvězd" v Evropě o čemkoliv evropském - ne. Evropa nebyla Amerika, nýbrž kontinent prolezlý skepsí. Tady se laťka na literární formu chvěla velmi vysoko - všechno už tu bylo. Psaní ve Zlíně ing. Ženatému příliš nešlo, jeho články ztratily švih a elán, proslulý z jeho knih o americkém způsobu života. Po dvou letech se vrací zpět do Ameriky, odkud ale zasílá do Zlína své postřehy a reportáže. 

Ing. Berty Ženatý

Vedení zlínského baťovského časopisu se ujímá nám již známý Antonín Cekota, samouk, původně u Baťových závodů zaměstnán jako zedník, později obuvník.  Ten zůstává na místě šéfa Baťovy redakce a propagandy až do okupace a je také nejvýraznější osobou v celém systému Baťovského tisku.

Dlouholetý šéf

zlínského tisku

Antonín Cekota

Redigoval jak „Velké vydání Zlína“, tak také časopis „Výběr“ a měsíčník „KOV“ a jeho články vedle článků Tomáše a později i Jana Bati patřily k zásadním projevům ve zlínských časopisech.

ČLÁNKY ANTONÍNA CEKOTY

Zástupcem A. Cekoty se stal Josef Vaňhara. Těsně před okupací odejel Cekota do U.S.A. Na místo Vaňhary, který jej zastupoval, přešel brzy Jaroslav Pelíšek – Vaňhara byl nepohodlný okupační moci a firma jej „uklidila“ k méně veřejné činnosti – organizování zlínských historických sbírek.

Josef Vaňhara v roce 1934.

Mimo redaktorů jednotlivých vydání časopisů Zlín pracovalo v redakci ještě několik rubrikářů a redakčních pomocníků, z nichž někteří disponovali vysokoškolským vzděláním. Práci sportovního redaktora vykonával např. absolvent strojní vysoké školy ing. Antonín Mencl z Prahy. Od roku 1934 odpovídal také na měsíčník „Výběr“- Těsně před okupací Česko-Slovenska zahynul při letecké havárii.

V redakci se pracovalo úkolově. Týdenní minimum pro řadového redaktora činilo 300 řádek, což představovalo základní plat 300 korun. Za každý řádek navíc se platilo 30 haléřů. Mzdy redaktorů byly samozřejmě diferencované – někteří dosahovali výdělku 500 i více korun týdně. V případě překladů větších prací nebo knih činily odměny mnohdy i 5000 Kč. Méně než 200 korun si však v redakci nikdo vydělávat nesměl. V takovém případě měl redaktor povinnost přivydělat si v administraci nebo jiném oddělení (redakce).

O tom, že Baťa nepodceňoval úlohu agitace a propagandy, svědčí, že se nejednou snaží získat pro svou redakci některé z významných novinářů pražských listů. V archivním fondu firmy Baťa to dokazuje i výstřižek z pražského časopisu „Rozhledy“ z roku 1932, který v opravě své dřívější zprávy uvádí: „Baťa nejednal se šéfredaktorem Českého slova panem K.Z. Klímou, aby se ujal organisace listu ve Zlíně, ale šlo prý asi o šéfredaktora Tribuny pana Bedřicha Hlaváčka.“ Známá je také skutečnost, že krátce před druhou světovou válkou financoval J.A. Baťa cestu redaktora Lidových novin Eduarda Valenty do Ameriky a Kanady, aby jej získal do své redakce.

Jako všechna oddělení v závodě musela i redakce na sebe nejen vydělat, ale vykazovat i zisk. O to se starali především inzertní akvizitéři, kteří získávali pro všechny časopisy inzeráty. U časopisů muselo zadávat a také platit inzeráty i prodejní oddělení firmy Baťa, dále tu inzerovali téměř všichni větší živnostníci nebo podnikatelé Zlína a okolí, často firmy Nehera, Rolný a v posledních letech před válkou i pražské a brněnské společnosti a podniky, mimo jiné i pražská Živnobanka. O prodej novin v závodě se starali dílenští kolportéři, kteří měli provizi z prodeje. (Jedním takovým se stal díky vstřícnosti firmy k osobám v nesnázích za války i jistý JUDr. Holý – vynořil se těsně po okupaci, vybral si tohle celkem pohodlné a výnosné místo, aby se po osvobození stal komunistickým ředitelem podniku a sekyrářem batismu jako fungujícího systému. Pozn. C.) Ve Zlíně se Baťovy noviny prodávaly ve všech trafikách a stáncích, v jiných městech se o prodej časopisů museli starat vedoucí Baťových správkáren a prodejen.

Jaroslav Pelíšek	protektorátní šéfredaktor
Antonín Cekota	Po okupaci vyslýchán dva dny gestapem - důvodem byly protinacistické články a vtipy ve Výběru.        V červenci 1939 odjíždí pod stejnou záminkou jako J.A. Baťa  (světová výstava) do U.S.A. a Kanady. Potom dvacet let pracoval u fy. Baťa v zahraničí.
Josef Vaňhara	Převzal zprvu místo šéfredaktora po Cekotovi, snažil se noviny znenápadnit a stáhnout tak ze zřetele okupantů. Po výslechu na gestapu byl na nátlak reichsprotektorových pověřenců Lischky a Wolframa von Wolmar odejit. Na jeho místě se uvelebil Jaroslav Pelíšek.
Božena Hauserová	Židovka. Po okupaci odjíždí do Prahy na americký konsulát s mladým americkým praktikantem Baťových závodů. Tam se berou a za dva dny míří do jedné z prodejen v severní Africe.
Josef Kojecký	Hospodářský redaktor. Za odbojovou činnost byl zatčen, vězněn prakticky celou válku a zemřel (pravděpodobně) na jejím konci.
Dr. Bruno Wolf	Říšský Němec. Původně novinář Frankfurter Zeitung, po nástupu Hitlera přesídlivší do Československa. V listopadu 1939 prchá dále do západní Evropy, stopa se ztrácí.
ing. Benno Stefan	Pražský Němec, strojní inženýr, zkoušel též kreslit. Jeho rolí byly především překlady do němčiny. Tichý člověk, dobrý houslista. Zblbnut za války atraktivní dealerkou kosmetiky, oženil se s touto budoucí fanatickou nacistkou.      Jako hrdého nositele odznaku s hakenkrajzem jej poznávali obyvatelé Zlína - ti na něj druhý den po osvobození uspořádali honičku.      Po odsunu dožíval v Rakousku jako houslista v blíže neurčeném vídeňském lokále. Tam též jako poměrně mladý umírá.
Karel Klaudy	Sudetský Němec. Po Mnichovu odjel i s rodinou za matkou do Reichentalu (Rakousko). Roku 1960 oznámila jeho žena (udržoval i nadále písemný styk se Zlínem), že se zabil v Alpách.
Odchody:	Cink (OKG); Hliněnský, Šmíd, Kopf (Velké vydání)
Příchody:	Josef Hradecký (kolaborant)