Nejstarší obraz Zlína

akad. arch. Eduard Staša

(Naše pravda 3. října 1986; Kapitolky ze starého Zlína, 1990)

Na první pohled se zdá jakoby Zlín nějakou historii stavebních slohů ani neměl. Půdorys starého města s původními bloky domů, s náměstím a starými ulicemi i budovami téměř zmizel už někdy v letech 1929 až 1935. A to zbývající tu dožívalo ještě i po roce 1945 a před nedávnem. Vše bylo pohlceno novou moderní architektonickou a urbanistickou strukturou, která se stala pro tehdejší Zlín tak typickou. Ze starého nám zbyla už jen jakási přehlídka jednotlivostí. Sestavit z toho celistvý obraz města minulých staletí nebo alespoň jeho částí je už nemožné.

A tak, pátráme-li po tom, jak vypadalo město Zlín v minulosti, nezbývá, než vyhledat staré fotografie, mapy nebo obrazy. Z těch obrazů je pozoruhodná olejomalba nesoucí letopočet 1846 od zlínského rodáka malíře Františka Zedníka . A pak je tu druhý obraz od neznámého mistra z roku 1746 znázorňující město téměř ve stejném záběru . Oba jsou v depozitáři zlínského musea, skryty před zraky diváků. Méně známý je obraz nejstarší – černo-bílé panorama Zlína, t.zv. veduta, o němž bude řeč. Zaslouží si to z několika důvodů.

Na sklonku 18. století, v letech 1763 až 1804, bylo zlínské panství v majetku rodu Khewenhüllerů. František Antonín Khewenhüller byl vysokým hodnostářem, jeho žena Marie Terezie pocházela ze známého rodu Rotalů a jejich syn Jan Josef prodal pak zlínské panství baronu Klaudiu Bretonovi. Událost vzbudila tenkrát odpor představitelů obce i veřejného mínění. Za Khewenhüllerů byl přestavěn zámek na pohodlné barokní sídlo, jak ho známe ještě ze staré pohlednice z roku 1898  . A za jejich vlády došlo také k tomu, že do zmíněného obrazu-veduty byla vkreslena půvabná barokní stuha s nápisem a krajinný motiv se stromem v popředí.

Neznáme důvody, které k tomu vedly, nevíme, ve kterém roce k tomu došlo a neznáme ani jméno autora. Neklamným důkazem toho však je text nápisu. Říká se v něm, že jde o „hraběcí Kewenhillerovské Město Zlin“ (Mappa über Stade Gräfflich Kewenhillerische Stadt Zlin, pozn. C.). A právě to uvádělo v omyl generace historiků, kteří podle toho usuzovali, že obraz nám znázorňuje podobu města z konce 18. století. Ukazuje se však, že tomu tak není.

První pochybnosti o stáří a původu veduty začaly vznikat ze strany „nehistoriků“, kteří se zabývají stavební-slohovou historií města. Důkladnějším grafickým a slohovým studiem a rozborem veduty a jejích částí se ukázalo, že hlavní nápis se stuhou i t.zv. přední plán s terénem a stromovím, nemohou být směrodatné pro určení data jejího vzniku. Že na obraze jsou nepochybně budovy slohově a historicky starší. Tak např. architektura budovy zámku nám ve své strohé hmotové kompozici i v detailu prozrazuje, je jde o stavbu předrenesanční – gotickou. A charakter doznívající gotiky prozrazují i domy na náměstí i způsob jeho zastavění s hřebeny střech kolmo ke štítům průčelí. Hlavní zlínský kostel sv. Filipa a Jakuba nese pak přesvědčivé rysy slohu renesančního.

Naopak v celém obraze sotva nejdeme stavbu, která by měla rysy architektury barokní, jak by to odpovídalo sklonku 18. století. Profesor dr. Karel Stloukal, historik a zlínský rodák, ve svých pracích uvádí, že v 16. století, které bylo dobou dlouholetého klidu a rozkvětu města, byl znovu vybudován starý zlínský kostel a jeho věž dostavěna v roce 1566. Renesanční přestavba zámku s uzavřeným arkádovým nádvořím byla podle všeho započata za Jana Kropáče z Nevědomí v roce 1571-72 a dokončována jeho zetěm Janem z Kunovic a jeho ženou Annou Kropáčovou okolo roku 1580. A na renesančním vlysu u vstupu do zasedací síně zlínské radnice býval vytesán letopočet 1586. Pro nás jsou zajímavé především první dva letopočty. Neboť má-li zámek na vedutě podobu předrenesanční, pak to napovídá, že by veduta mohla vzniknout někdy mezi rokem 1566 – 1580.

To ale také navozuje otázku, odkud se bera ta gotická podoba zámku, který zde vypadá spíše ještě jako hrad, s neuzavřeným půdorysem ve tvaru „U“ a s vysokou jakoby obrannou zdí nad dvěma rybníky – vodními příkopy. A tu se zdá nejpravděpodobnější, že asi z doby vlády prvních Tetourů koncem 15. a počátkem 16. století, kdy je zaznamenána i jejich stavební činnost na malenovickém hradě. Budova zámku na vedutě pak představuje stavebně-slohový vývojový článek dosud neznámý a historiky opomenutý. A Podobně je tomu i s renesanční podobou zlínského kostela.

Dá se tedy říci, že veduta je nejstarším dosud známým vyobrazením Zlína, které uniklo naší pozornosti a nebylo zatím zcela doceněno. Ale co potom s tou krásnou barokní stuhou s nápisem a s přírodním motivem v popředí, které byly koncem 18. století do staršího obrazu vkresleny? Podle odborníků, „přes veduty a mapy“, to byl v historii případ dosti častý.

Nepohlíželo se v těch dobách na ně jako na umělecké dílo, ale spíše jako na technickou pomůcku a dochovalo se jich takto upravených značné množství. V našem případě je nicméně zajímavé, že autorovi tohoto „dokreslení“ nešlo vlastně vůbec o doplnění veduty-mapy na úroveň doby. I když veduty byly vlastně předchůdkyněmi pozdějších map, jejichž geometrická znázorňovací pravidla byla propracována až v dalších letech. Nelze vyloučit možnost, že veduta, která se nám dochovala jako součást pozdější mapy, nebyla jejím jediným znázorněním. Mohla existovat i samostatně, třeba byla dokreslena a vydána jako nějaký „grafický list“. Možná při významné události historické, rodové či politické. Nebo prostě z důvodů pouze výtvarných či „propagačních“, jak tomu bývá často i dnes. To však můžeme vyslovit pouze jako domněnku.

Máme tu nicméně obraz Zlína o 200 let starší, než jsme se zatím domnívali. A to není zjištění nevýznamné. Svědčí o tom i argumenty další, vyplývající z dějin Zlína v 16., 17. a 18. století. Bylo-li 16. století obdobím stavebního rozkvětu města, bylo naopak 17. století obdobím válek, ničení a zchátralého stavu obce. A proti 18. století mluví už jen pouhé srovnání s obrazem r. 1746 a s první mapou, zvanou brouillon. A pak jsou zde také odlišnosti v grafickém podání a zpracování jednotlivých částí veduty, kde jsou patrné tři rozdílné způsoby zpracování obrazu a písma.  Jít do těchto podrobností se však vymyká poslání tohoto článku. Důležité je, že spor o její původ a stáří byl uzavřen na podzim roku 1985 a její starší původ potvrzen i znaleckým posudkem vědeckého pracovníka ČSAV.

Škoda jen, že se nezachoval originál veduty a zůstal nám v okresním archivu pouze negativ fotosnímku, který v roce 1936 pořídil zlínský fotograf František Řehák. To by napovídalo, že v té době originál ještě existoval. A mohl být i předlohou k perokresbám hlavního kostela a kaple sv. Barbory, které nakreslil náš učitel Vojtěch Slavík v roce 1937 pro ročenku zlínské živnostenské záložny. Nález originálu veduty by mohl přispět velmi k prohloubení dosavadních znalostí a závěrů o stavební historii našeho města. Ať je tady tento článek i skromnou výzvou k jeho čtenářům o jakékoliv informace, které by se otázky týkaly.

Předpoklad pisatele článku se pravděpodobně nemohl již naplnit, jak dopadla úschovna muzeálních předmětů ve Zlíně při přechodu fronty 2. května 1945, vidno z přiložené fotografie. Ještě, že zachován alespoň negativ.

Pro orientaci v obraze veduty nechť slouží další údaje:

Na levé straně nahoře je fara a renesanční kostel s hlavní lodí orientovanou ve směru východ-západ a s věží postavenou vedle ní, vlevo od hlavního vstupu. Kostel byl až v letech 1800 – 1830 přestavěn a otočen do dnešní polohy. Pod ním je staré náměstí – rynek obklopený frontami štítů sedlových střech. Ve středu obrazu vévodí budova zámku s vysokou obrannou zdí na severní straně a s dvěma rybníky – vodními příkopy. K zámku přiléhají hospodářská stavení s obydlím drábů.

Mezi nimi a náměstím stával panský pivovar, židovský dům, Dolní mlýn a t.zv. „haltýře“ – nádrže na ryby poblíž Dřevnice. Vpravo od zámku nahoře je panský hospodářský dvůr s ovčírnou a pod ním samostatná osada Trávník-Grygov, založená někdy koncem 15. století Vilémem Tetourem. K němu patřila i kaple sv. Barbory (na pravém okraji dole), která je zde jejím jediným známým vyobrazením. Stávala přibližně v místě osamělé vilky (dnešní DOAS) u Dřevnice, jejíž tok lemuje spodní okraj obrazu. Stuha s nápisem a strom v popředí byly vkresleny koncem 18. století.