Jdi na obsah Jdi na menu
 


PŘEDCHOZÍ KAPITOLA 2/3

 

 

akad. arch. Eduard Staša v Naší pravdě r. 1988 a  dle sborníku Gottwaldovsko od minulosti k současnosti 3/1981

 

Stručná předmluva:

 

následující oddíl pojednává o bývalých Baťových zaměstancích, kteří se počátkem minulého století pokusili podnikat v obuvnictví a tak svému bývalému zaměstanvateli vážně konkurovat (týká se především Františka Štěpánka a jeho továrny na Čepkově - Cigánově).

Cygnus.

 

 

 

 

 

moric (mořic) lehr

 

POŽÁR LEHROVY TOVÁRNY

 

     Počátkem XIX. století se rakousko-uherské hospodářství a s ním i obuvnický průmysl dostalo do krise. Továrny na boty omezovaly výrobu a propouštěly část dělníků. Baťovu továrnu ve Zlíně negativní hospodářské jevy podstatně nezasáhly hlavně proto, že se zde vyráběla lehká plátěná obuv, cenově dostupná širším vrstvám obyvatelstva. Přesto, že výroba t.zv. baťovek se díky zajištěnému odbytu zvyšovala a továrna se modernisovala, sociální postavení dělnictva se zhoršilo.

      Na dělníky působil nepříznivě zejména tlak na zvyšování pracovního výkonu provázený snižováním mzdových sazeb, zaváděním pokut a pod. Napětí mezi majitelem továrny a jeho dělníky vyvrcholilo poté, když se Tomáš Baťa vrátil z pobytu v USA. Ještě před vypuknutím všeobecné stávky dělnictva (stávka v továrně probíhala od 13. září do 12. prosince 1906) odešlo od Baťů několik zaměstnanců, kteří se přímo ve Zlíně pokusili o samostatnou tovární výrobu.

     Sociálně demokratické noviny Hlas lidu, vydávané v Prostějově, o tom 8. září 1906 napsaly: „ ... když p. Baťa dělníkům neustále vyčítal, že kdyby byli dobrými dělníky, hleděli by se osamostatnit, několik dělníků se skutečně osamostatnilo. A co byl výsledek? Pan Baťa, aby existenci svých bývalých dělníků zničil, zamýšlí prodávat pod cenou.“

     Hlas lidu se k problematice vrátil znovu 22. září 1906: „ ... p. Baťa po továrně rozhlašoval, že nemá ani jednoho dělníka, který by měl schopnosti býti samostatným. To se dělo často a tím byli dělníci uraženi a chtěli dokázat, jak dovedou býti samostatnými. Tak začali již dříve dva a poslední dobou s. Motlík ještě se třemi jinými.“

   Novinové zprávy Hlasu lidu potvrdil také článek v odborářském časopisu Obuvník 28. září 1906, když uvedl: „Pan Baťa byl minulý rok v Americe na zkušenou ..... Do té doby, než jel do Ameriky, to v jeho továrně bylo jakžtakž k vydržení, ale od té doby, co se vrátil, jsou poměry dělnictva stále horší ... Několik předních dělníků vedeno jsouc snahou vymanit se z despotismu továrníkova, zařídilo si samostatnou výrobu a tak mimovolně vyrůstali p. Baťovi konkurenti, kteří mohou mu býti v poslední době vážnou soutěží u odběratelů. To také dobře vystihl a sotva že začali živořiti, ukázal tento pokrokovec a filantrop barvu. Aby vývoj svých bývalých dělníků znemožnil ...., zamýšlí prodávat svoje výrobky pod cenou ...“

     Prvními Baťovými dělníky, kteří se tehdy osamostatnili, stali se Ludvík Zapletal  a Leopold Batík. Společně s bývalým obchodním cestujícím firmy Baťa Mořicem Lehrem provozovali od srpna 1906 obuvnickou živnost v pronajatém domě na Zarámí č.p. 86 „na Poláškovém“ (dům patřil mydláři Poláškovi). Na základě živnostenského listu, vydaného na jméno L. Zapletala, tam vyráběli plátěnou a dětskou koženou obuv. Firmě šéfoval M. Lehr, který současně výrobu financoval. 

Obrazek

 V místě nových obytných domů na Zarámí stával do ulice vysunutý dům mydláře Poláška. (Foto V. Kubík, osmdesátá léta)

 

     Slibně se rozvíjející výrobu skromné podmínky brzdily. Začátkem r. 1907 koupil Lehr spolu s L. Kirschnerem od manželů Hrubošových pozemek v těsném sousedství Baťovy továrny u nádraží, aby tam vybudoval vhodný objekt pro přemístění výroby ze Zarámí. V polovině března 1907 schválilo již zastupitelstvo města Zlína stavební čáru ulice oddělující Baťovu továrnu od projektované továrny firmy Lehr (přibližně v místě dnešní „dvacítkové“ řady budov, přibl. b. 24-25-26). Možné konkurence ve svém sousedství se T. Baťa obával a pod záminkou sporu o šířku vyměřené ulice podal proti zamýšlené stavbě stížnost, jejímž vyřizováním se městské zastupitelstvo muselo zabývat ještě v červenci téhož roku.

     Důvody vyvolaného nesouladu? Více nežli zřejmé. Přečtěme si opět, co o tom psal Hlas lidu 20. července 1907: „ ... vedle továrny p. Batě staví druhou továrnu p. Lehr. Ze stanoviska pokrokového – a p. Baťové pokrokáři jsou – neměli by proti konkurenci ničeho namítat. Čestná konkurence je zdravá a p. Baťa vyslovil se svého času, že čím více továren ve Zlíně bude, tím lépe se bude dařit lidu. To je správné. Proč tedy ty rekursy proti stavbě továrny nové? Či je teorie jiná a jiná prakse?“

     Baťovo odvolání nebylo v té době ještě dostatečně vlivné (členem zastupitelstva se stal ve volbách r. 1908 a ani potom do činnosti radnice příliš nezasahoval). Ze školní kroniky měšťanské školy chlapecké ve Zlíně ve školním roce 1907/1908 se dovídáme, že „vedle továrny bratří Baťů postavena druhá továrna o menších rozměrech.“ Lehrova továrna nebyla ovšem na tehdejší poměry nijak malá. Vyráběla rámovou plátěnou obuv a podle údajů rakousko-uherské finanční ročenky Compass ji energií zásoboval parní motor o výkonu 35 HP a při denní výrobě 2000 párů obuvi zaměstnávala 110 dělníků. S ohledem na její budoucí vývoj zdá se rozhodující, že tento podnik nezbavil se nástinu provisoria – dřevěné budovy. 

Moric Lehr

Mořic Lehr (nahoře druhý zprava) ve společnosti zlínské "smetánky". Foto OA Klečůvka

 V Lehrově továrně panovaly špatné sociální poměry; nespokojenost prvotně stimulovaly nízké mzdy. Na schůzi odborového Spolku obuvníků ve Zlíně 27. ledna 1909 oznámili, že na protest proti jednání firmy s dělníky odešly z Lehrova závodu šičky a po nich i cvikaři; ti ani nečekali na čtrnáctidenní výpověď a závod opustili ihned. Případem v podniku se zabývala schůze Spolku obuvníků znovu 15. února 1909.

     Definitivní ukončení výroby v obuvnické továrně M. Lehra zařídil spolehlivě požár, vypuknuvší v pátek 6. srpna 1909 o půlnoci. Zničil celou fabriku. Její majitel se nacházel právě na obchodní cestě, jenže skutečné příčiny ohně nikdo neobjasnil ani po jeho návratu. Mezi lidmi se šířily dohady o záměrném žhářství - z továrny se ztratily peníze, připravené k sobotní výplatě zaměstnanců. Jedna z nepodložených pověstí pravila, že závod zapálil úředník firmy, nějaký Beck, který po požáru navždy zmizel.

     Lehr ale přesto dostal vyplacenu celou pojistku ve výši 65 tis. korun a pojal obratem úmysl postavit požárem zničenou továrnu znovu a zvýšit ji o jedno poschodí. Tento projekt ještě 28. srpna 1909 oznámil městské radě, ale již vyšel naprázdno. Pozemky i s vyhořelými budovami a kůlnami, ale bez strojů, transmisí, nářadí a materiálu prodali M. Lehr a L. Kirschner 15. října 1909 firmě Baťa. Krátká historie tohoto zpočátku perspektivního obuvnického podniku, který se mohl stát vážným Baťovým konkurentem, tak po třech letech existence skončila. Zaměstnanci přešli do nově utvořené družstevní továrny bývalých pracovníků firmy Baťa, kterou potom převzal František Štěpánek (viz následující texty).

     Tomáš Baťa se z let 1906 - 1909 poučil dostatečně – začal postupně uplatňovat jiný (spolupracovnický) přístup k zaměstnancům a důrazněji se zajímal o požární ochranu svého podniku. Jel se podívat i se svým velitelem hasičů Františkem Bartošem do Hamburku, jak se stavějí železobetonové budovy.

Za pozornost stojí aktivita fy. Baťa na získaném majetku; napovídá o míře devastace - roku 1910 zahájila přestavbu získané budovy Lehrovy obuvnické továrny na ubytovnu, dělnickou kuchyni s jídelnou a byt pro správce.

V rozšířeném výrobním areálu tak vzniklo první podnikové zařízení, určené vysloveně k ubytování zaměstnanců. Bylo rozděleno na oddělení pro muže a ženy (18 x 5,6 m a 18 x 4,4 m), nacházelo se v něm 41 kavalců a jedna postel. Vnitřní vybavení ubytovny firma postupně doplňovala a snažila se v mezích možností zlepšit pobytové poměry nocležníků.

 

Objekt sloužil svému účelu až do první světové války, kdy jej nahradila nová budova.

 

 

 

 

Družstevní továrna

      Dalšími dělníky, kteří v napjatém létě 1906 opustili Baťovu továrnu, aby se společně pokusili o samostatnou výrobu obuvi, byli kromě již zmíněného Jana Motlíka obuvníci Jan Prášil a bratři Richtrové. V obecním hostinci „Na rožku“ vedle radnice zřídili obuvnickou dílnu, ve které vyráběli běžnou jarmareční obuv. Šlo o t.zv. ségláky, čili plátěnou obuv (pánskou, dámskou i dětskou), kterou prodávali na jarmarcích. Spolu s nimi v dílně pracoval i nájemce hostince Vincenc Červinka. Živnostenský list na tuto výrobu obdržel Jan Prášil, rodák z Biskupic.

 

     Dílnu umístili v prvním patře nad hostincem; po roce ji ale přemístili do Lehrem uvolněných prostorů „na Poláškovém“. Obuvnická živnost firmy Prášil a spol. měla charakter družstevní továrny. O jejím vybavení, rozsahu výroby, příp. dalších zaměstnancích nemáme bohužel žádné zprávy. Víme jen, že „družstvo“ mělo pět členů a ve Zlíně se udrželo pouze dva roky; dne 25. září 1908 J. Prášil živnost složil.

 

     Když se Prášilem vedená „družstevní továrna“ dostala do potíží, převzal její výrobu další bývalý Baťův zaměstnanec (prokurista Baťovy firmy) František Štěpánek. Od r. 1907, kdy se rozešel s T. Baťou, měl Štěpánek zaveden zprostředkovatelský („komisionářský“) obchod obuví. „Na Poláškovém“, podobně jako někteří obuvníci před ním, začínal pak s vlastní tovární výrobou.

 

    Obě továrny – Lehrova i „družstevní“ - si byly podobny svým osudem. Po krátké době existence zanikly a jejich zaměstnanci našli práci v nově postavené továrně Františka Štěpánka na Předměstí sv. Antonína (poblíž Cigánovského mostu).

 

 

 

 



*****************************

 

 

V sousedních Malenovicích pracovaly za první světové války a po ní ve dvacátých a třicátých letech dvě koželužské továrny. Jedna patřila Heřmanu Hřebíčkovi, druhá pak Karlu Stašovi. A obě – jak uvidíme – měly určitý vztah ke zlínským obuvnickým továrnám. Koželužská tradice v Malenovicích sahala svými kořeny až do první poloviny XIX. století. U Horního mlýna v místě zvaném v „Chaloupkách“ stávala koželužna rodiny Kozáčkovy, která zanikla úmrtím jejího majitele někdy v 60‘ letech. Tady se vyučili otcové jmenovaných majitelů továren Alois Hřebíček a Vincenc Staša. Začínalo se tehdy v podmínkách velmi skromných.

 

 

 

 

hřebíčkova koželužna v malenovicích

akad. arch. Eduard Staša

Naše pravda, asi 1989

 

Alois Hřebíček dostal v roce 1884 povolení ke stavbě koželužské dílny, sušárny a skladu z hospodářských objektů na podsedku č. 20 a v letech 1907 až 1911 provedl jejich přestavbu. Když jeho syn Heřman prodělal koželužské kursy a praxi v Anglii, převzal po návratu domů živnost a postavil v místě, kde stojí dnes velká dvoupatrová budova na Gottwaldově/Masarykově ulici, přízemní dílnu. A ještě před první světovou válkou ji zvedl na patro. Výroba se začala slibně rozvíjet a došlo i k vybavení strojním zařízením. Za války podnik dodával kůže obuvnické továrně Františka Štěpánka ve Zlíně (viz předcházející stati), která jej svým nákladem vybavila tak, aby mohl krýt její potřebu. Hřebíček v té době zaměstnával 50 až 60 lidí, A když potom Štěpánek v roce 1917 postavil koželužnu vlastní, splatil mu podíl na vybavení v Malenovicích.

Konec války zastihl malenovickou koželužnu dobře zařízenou i dostatečně zásobenou. Byly získány sousední pozemky velkostatku pro rozšíření podniku. Následky poválečné stagnace se podařilo překonat a práci zde našlo kolem sta lidí. Pomohlo tomu i činění kůží, prováděné ve mzdě pro firmu Baťa, která si dodávala suroviny. Díky tomu se zaměstnanost udržovala i v dalších letech. Ještě v roce 1920 byla provedena novostavba domu č.p. 20, o čtyři roky později přístavba kůlny a sušárny a v třicátém roce stavba patrové budovy kanceláře a skladu.

Hospodářská krise čtvrté dekády minulého století zasáhla však i Hřebíčkovu továrnu a jen snížením pracovní doby zabránil majitel propuštění zaměstnanců. Situace se normalisovala, jakmile firma Baťa obnovila přerušenou dodávku surovin pro činění kůží. A tato zaměstnanost se udržovala až do roku 1939. V letech 1938-1940 firma nechala postavit moderní železobetonové patrové budovy dílen a skladů.

Z té doby můžeme doložit dopisy s firemní hlavičkou: Továrna na kůže – Heřman Hřebíček – Malenovice n. Dřev., Morava, založeno roku 1879. I s pěkným vyobrazením továrních budov, jak bylo v oněch dobách zvykem. Čtyřicátý rok však již byl poznamenán nedostatkem surovin a zastavováním koželužen. A postihlo to i Hřebíčkovu továrnu. Do uvolněných budov se přesunuly sklady firmy Baťa a Wehrmachtu (pro případ bombardování nesměly mít strategické podniky na jednom místě více než několikatýdenní zásoby surovin a výrobků a tak rozmisťovaly své výrobní prostředky po kraji, kde se dalo). Požár v roce 1944 zničil vnitřní zařízení staré budovy, které však firma Baťa obnovila. Díky tomu se mohla výroba Hřebíčkovy továrny po roce 1945 rozběhnout a rozšířit až na 120 zaměstnanců. V roce 1948 došlo ke znárodnění podniku a k začlenění do n.p. Baťa. Jeho bývalý majitel pak odejel do zahraničí, kde v Anglii v roce 1970 zemřel ve věku 88 let.

Další osud budov v Malenovicích byl velmi charakteristický pro období rudé totality a popřevratového gründerského kapitalismu. Koncem osmdesátých let začal o.p. Svit do té doby provozovanou továrnu rekonstruovat. Po přiklepnutí továrny restitučním soudem dědicům bývalého majitele téměř dohotovená rekonstrukce fa. STASS a.s. (delimitovaná stavební divise a.s. Svit) okamžitě zastavila. Od té doby areál v Malenovicích chátral – budovy byly rozbíjeny vandaly a využívány bezdomovci, rozebírány na stavební materiál místními. Zcela nerealisticky postavené prodejní ceny dědiců (např. za shnilou, i když železobetonovou, nezrekonstruovanou (!) patrovou vrátnici s rozpadlými inženýrskými sítěmi a bez příslušenství požadovali v roce 1994 27 milionů korun) způsobil totální rozklad bývalé výrobní zóny.

V dnešní době je postupně firma „zanikána“ obestavováním a přestavováním jednotlivými novými objekty a ze strany severní rozšiřovanou vozovkou bývalé autostrady Baťov-Zlín.

 

stašova koželužna v malenovicích

akad. arch. Eduard Staša

Naše pravda, asi 1989

 

Poněkud jý vývoj nabrala koželužna Vincence Staši, jehož otec byl rodák zlínský a do Malenovic se přiženil. Koželužskou živnost začal provozovat v domě č.p. 34 někdy v sedmdesátých letech XIX. století. V roce 1915 odešel na výzvu Tomáše Bati se synem a dvěma pomocníky do Zlína a založil tam koželužnu. Jeho malenovická živnost se začala znovu rozvíjet teprve když se syn Karel po skončení světové války vrátil domů. Ten začal budovat koželužskou živnost téměř od píky. Opatřil si nejnutnější strojní vybavení na žentourový pohon a dosahoval dobrých výsledků. Po překonání poválečné hospodářské deprese postavil provizorní dílnu a žentour nahradil bensinovým motorem. Když pak byly v roce 1928 Malenovice připojeny na elektrickou síť, postavil na sousedních pozemcích po rodičích přízemní železobetonovou budovu 50 x 14 metrů s možností nadstavby.

V té době zaměstnával již 15 pomocníků. K nadstavbě budovy o dvě patra došlo po třicátých letech a v té době byla zavedena i výroba ošívacích rámů, která se setkala s obchodním úspěchem. A tak v letech 1937-38 postavili druhou jednopatrovou budovu stejných půdorysných rozměrů a v továrně pracovalo 50 lidí. Nesla tenkrát název: Továrna na kůže a ošívací rámy – K. Staša – Malenovice (Morava), založeno roku 1876.

V té době začaly se ovšem projevovat potíže předválečných poměrů, které bránily dalšímu rozšíření výroby. Nedošlo ani k výstavbě plánovaných deseti dvojdomků pro zaměstnance. Když v roce 1940 zastavovali provoz koželužen pro nedostatek surovin, omezila se i tady výroba a propustilo se třicet zaměstnanců. Ty však obratem přijala firma Baťa ve Zlíně. A tento stav trval až do konce války.

Obrazek

Budova bývalé koželužny Karla Staši v Malenovicích, archivní snímek pochází z roku 1950 - tedy z posledního roku aktivní původní činnosti. Provoz pak převzala Obnova, učňovskou koželužskou dílnu zde provozovalo i svitovské učiliště.

 

Po válce se mohl podnik zase postupně rozjet na předválečnou kapacitu a tak při znárodnění v roce 1948 zde pracovalo opět 50 zaměstnanců. O dva roky později provoz koželužny definitivně zastavili a budovy přidělili n.p. Obnova. Později se tam usídlil Okresní průmyslový podnik Gottwaldov s protektorováním pneumatik. A tak původní stále využívané budovy byly pohlceny desítkami budov nového závodu. Na jeho okraji, při silnici do Tečovic, stojí přízemní domek. V něm až do druhé poloviny osmdesátých let žil poslední zdejší koželuh Karel Staša.