Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zlínská pošta

 Naše pravda 1989 dle B. Michalce

akad. arch. Eduard Staša; Kapitolky ze starého Zlína, 1990


Na přelomu XIX. a XX. století spoluvytvářely atmosféru společenského života ve Zlíně také kavárna a dům na hlavním náměstí s č.p. 171 a 172 severně pod dnešní Záložnou. Oba domy byly spojeny chodbou a patřily Karlu Suskovi – kavárníku a majiteli fiakristické koncese, který pocházel z blízké Štípy.

Obrazek

 Nároží Hlavní (Rašínovy) ulice a náměstí v roce 1900. Záložna vpravo.

 

Obrazek

A z doby předzáloženské ..... i nápis kavárna možno rozlišiti, tvary domů pozornému napoví.

 

Za starosty Mikuláše Kašpárka byl také členem obecního výboru. První z těch domů koupila okolo roku 1900 Mariana Krausová, dcera zlínského cukráře Josefa Klementa z Potrubné ulice. Zřídila zde cukrárnu, která ve dvacátých letech vešla do podvědomí obyvatel města jako Stašova. Druhý dům koupil zlínský lékař MUDr. Rudolf Gerbec a postavil zde roce 1913 nový patrový dům. Oba tyto domy vydržely relativně dlouho (díky stagnaci v období komunismu), bez nějaké stavební náhrady je zbourali teprve v prosinci 1983 .

Ta Suskova kavárna se stala centrem tehdejší zlínské „lepší“ společnosti, vážených měšťanů a inteligence. Kavárna s označením „Café“ na vývěsním štítě mívala posezení venku „v zahrádce“, ohrazené velkými oleandry. Měla dvě větší místnosti, první s kulatými stolky, kulečníkem a pianem. Ve druhé stál dlouhý stůl, u kterého se každodenně večer poblíž kamen scházela společnost městských konšelů se starostou města v čele. K atmosféře prý přispívala i elegantní paní Susková.

U Susků se konávaly pravidelné „kafésvačinky“ zlínských paniček, mezi něž vždy zavítala také paní inspektorová Suchá z Lešné, kde sloužil její manžel coby hospodářský rada u hraběte Seilerna. Dodávala těmto sedánkám velkopanský ráz a k večeru ji vždy odvážel kočár zpátky domů. Chodila sem také paní pošmistrová Blattová, po smrti manžela majitelka zlínské pošty, i choť důchodního zlínského panství paní Wojtěchová. A také žena prvního zlínského lékaře paní Vrlová. V té společnosti i v rodině Suskově se mluvilo německy a paničky si mezi sebou onikaly. A tak českou výspou zde tvořili zlínští měšťané a radní i místní inteligence. Jejím představitelem byl i občasný návštěvník MUDr. František Vrla, pokrokový představitel revolučních událostí osmačtyřicátého roku. Měl v rodině i slavného synovce – spisovatele Františka Bartoše z Mladcové. A z jeho rodu pocházel také moderní český historik a zlínský rodák dr. Karel Stloukal.

František Vrla byl vynikající lékař a vážený občan. Když zemřel, takového pohřbu prý Zlín neviděl. Historie Suskovy kavárny se uzavírá někdy okolo roku 1900 už zmíněným prodejem domů a odchodem ze Zlína. Krátce před tím (roku 1894) zemřela paní poštmistrová Antonie Blattová, pilná navštěvovatelka těch „kafésvačinek“ u Susků. S jejím životem souvisí i historie zlínské pošty, kterou vedla až do své smrti.

POŠTOVNÍ STYK DO R. 1848

Nepřímé spojení se světem měl Zlín již před zřízením pošty v roce 1848. Dělo se tak prostřednictvím sběrny psaní v Uherském Hradišti. Sem byli podle potřeby vysíláni vrchnostenští poslové, kteří tímto způsobem obstarávali potřebné spojení především pro panstvo.

Dle: Michalec, B.: Počátky zlínské pošty – 100 let zlínské pošty, Zlín 1948, str. 7

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

Zrod pošty ve Zlíně datujeme slavným revolučním rokem 1848 – padnul feudalismus a zřízení pošty jakoby signalisovalo nástup nové doby s vymoženostmi moderní, průmyslové civilisace. Samozřejmě - zásilky se doručovaly i před tímto datem. V jistém, oproti dnešku velmi omezeném rozsahu, bylo možné posílat adresní dopisy prostřednictvím sběrny psaní. Nejbližší fungovala v Uherském Hradišti. Vyvstávala tedy nutnost sehnat, popř. zaplatit ochotného posla, který by zásilku předal. Nebo si korespondent mohl odnést dopis sám, což ovšem znamenalo celodenní výlet. Vrchnost měla tento problém vyřešen - stačilo ukázat na nejbližšího sluhu, vydat příkaz a přidělit  koně.

Zřízení c.k. poštovního úřadu v místě znamenalo zlom v dosavadní nepohodlné praxi.  Ve druhé polovině XIX. století se ze Zlína dopravovala pošta zprvu na železniční stanici do Napajedel a od r. 1882 do Otrokovic. Do Zlína se svážela také ze širšího okolí - z Vizovska a ze Vsetínska. První roznášení poštovních zásilek obstarával obecní sluha. TeprveObrazek později chodila listonoška Barbora Klinkovská a po ní Tereza Chludová, pak Ignác Hrobařík a další najatí lidé, ze kterých se později stali řádní poštovní zřízenci, zaměstnávaní dle služební pragmatiky.

 Poštovní zásilky do Napajedel a Otrokovic vozili zlínští postilioni – poštovní vůz a pár koní patřili k nezbytné výbavě tak vážené organizace, jakou byla c. u k. Post. Nejčastěji se vzpomínalo na postiliony Jakuba Chluda, Ignáce Šenkeříka a Františka Slováčka, který jezdil s poštovním vozem taženým koňmi ještě krátce po první světové válce. Poštovní vůz i se zvířaty, který kdysi koupil od poštmistra Hájka za 600 zlatých, prodal potom poštmistru Minaříkovi, v jehož službách pracoval.

Obrazek

 Poštovský vůz projíždí Otrubnou/Potrubnou ulicí (tř. T. Bati) ve Zlíně, snímek z roku 1895.

POŠTOVNÍ TELEGRAF

 

O vybudování telegrafní linky se zasloužili nejen zástupci města v čele s agilním starostou Mikulášem Kašpárkem, ale také zlínská firma K. Meisel, jež vypomohla obci zvláštním stavebním příspěvkem ve výši 200 zl.

Zprovoznění telegrafní stanice představovalo nejvlastnější zájem firmy, která byla na svou dobu ve zlínském prostředí slušně prosperujícím obchodním podnikem. Z Bosny dovážela sušené švestky a obchodovala s obilím. Z rychlého zprostředkování pomocí moderní telekomunikace jí plynul největší užitek.

Dle: Michalec, B.: Počátky zlínské pošty – 100 let zlínské pošty, Zlín 1948, str. 10Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole


První významnou událostí v historii zlínské pošty bylo zřízení telegrafního úřadu v roce 1886 (ve Vizovicích provozovali telegrafní linku už od roku 1878). Stalo se tak za finanční pomoci Karla Meisla, majitele zlínského velkoobchodu s ovocem. Druhou významnou událostí se stalo vybudování železniční trati z Otrokovic přes Zlín do Vizovic, na níž zahájili dopravu 8. října roku 1899. Ale nějakou dobu jezdil do Otrokovic ještě i poštovní vůz, aby doplnil tehdejší řídké spojení vlakem ze Zlína (dle dopravní smlouvy z r. 1910 byl zlínský poštmistr povinen obstarávat čtyřikrát denně jízdy mezi poštovním úřadem a zlínským nádražím a navíc také jednou denně i jízdu na nádraží v Otrokovicích). Třetí, neméně významná událost nastala 12. září roku 1908 – zřízení telefonu. Tento akt již iniciovala firma T. & A. Baťa a mezi první majitele zapojených přístrojů patřil i zlínský velkostatek a několik zlínských firem (firma Baťa měla číslo 2, pozn. C.).

Vraťme se však do doby, kdy pošta patřila paní Antonii Blattové v jejím rozlehlém domě na jižní straně náměstí. Převzala tehdy dědičný úřad pošty po svém manželovi, prvním německém poštmistrovi Karlu Blattovi. Ten řídil zlínskou poštu od jejího založení v roce 1848 až do své smrti v roce 1881 (zemřel ve vysokém věku 84 let a pochovali jej na tehdejším zlínském hřbitově - dnes park nad kudlovskou přehradou). Jak zmíněno, již tehdy úřad sídlil na náměstí (Míru), v domě „Na Minaříkovém“, o němž bude ještě řeč. Ovšem s příchodem následujících let a událostí nastaly "stěhovací" peripetie.

Paní poštmistrová si vydržovala expeditory a vedoucího úředníka. Mezi nimi jako posledního Antonína Minaříka, syna prvního městského Obrazekradního, který se měl stát po adopci jejím nástupcem. Vyšel však zákon, který dědičnost pošt zrušil a vše se vyvíjelo jinak. Nakonec dům pošty č.p. 180 na jižní straně náměstí  koupil za 6 750 zlatých radní Antonín Minařík a na poštmistrovské místo vypsali konkurs. Vyšel z něj vítězně Jan Hájek z Bedihoště, který úřad převzal od dubna 1895. Za něho došlo k přemístění pošty do nově postavené budovy Občanské záložny. Syn radního Minaříka doslal malý poštovní úřad ve Štípě, kde si platil expedientku.

A protože mu to moc nevynášelo, v domě otce na náměstí si zřídil smíšený obchod. Až po odchodu Jana Hájka na odpočinek se od června roku 1909 stal zlínským poštmistrem a pošta se znova vrátila do Minaříkova domu na náměstí. Tam byl od září 1910 jmenován vrchním poštmistrem s podnikatelstvím poštovních jízd. Od té doby se zlínské poště říkalo „Na Minaříkovém“.

Vrchní poštmistr Antonín Minařík pak vedl zlínskou poštu až do 1. prosince 1925, kdy odešel na odpočinek. Úřad pošty tohoto roku (v dubnu 1925) také přemístili do nové budovy radnice, kde měl sídlo až do konce sedmdesátých let. Bývalý vrchní poštmistr Minařík zemřel na samém konci druhé světové války, v březnu 1945.

Dům první zlínské pošty „Na Minaříkovém“ zbourali v červenci roku 1937. Stával v zlikvidovaném bloku budov na místě dnešního parčíku a kašny na náměstí Míru.

Několik fragmentů ze stavby zlínské hlavní pošty (na nám. Míru) zaslal pan Otakar Křemének, který tam tehdy pracoval:

posta-nam.-miru-1-web

posta-nam.miru-stavba-web

K tomuto snímku p. Kořének napsal: "Vykopali jsme podlahu ve sklepě železářství Lidmila, dřevěné kostky zalité asfaltem."