Jdi na obsah Jdi na menu
 


co předcházelo?
Zlín od pravěku ke středověku

Následující řádky jsou zajímavou dokumentací dvou pohledů na zrod města - okem historika a architekta. Pánové si odporují jak v úloze zlínského zámku, tak hradu-tvrze. Laskavý čtenář nechť si vybere dle vlastní nátury. Cygnus

 

 

 

OTÁZKY KOLEM ZLÍNSKÉHO HRADU A POČÁTKU MESTA

 

Článek je stručným výtahem ze studie, která byla přednesena na XIV. celostátním symposiu středověké archeologie v Praze v roce 1982.

Naše pravda, asi 1987

 

Již na počátku XIX. století existovala v místním podání pověst o hradu, nazývaném Šternberk, který stával na kopci nad městem, zaznamenaná významným moravským historikem G. Wolnym. Situován byl na několik míst (např. na poněkud vzdálený vrch Štymberk nad Loukami). Většina pověstí jej shodně kladla na vrch Hradisko (lidově „Hradišček“) mezi tehdejším Zlínem a Kudlovem.

„Tady nad Zlínem stával gdysi hrat. Šak na Hradiščku, na to kopci, jak ke ide ke Kudlovu“. (Pekárek, Starozlínské pověsti, str. 55).

 

 

Na základě těchto pověstí a především z podnětu známého zlínského rodáka, profesora historie na Karlově universitě v Praze, dr. Karla Stloukala, podnikla městská rada Zlína v roce 1938 na Hradisku vykopávky, jejichž vedením pověřila známého vlastivědného pracovníka, A. Slovenčíka. Měly prokázat nebo vyvrátit reálné jádro pověstí o zlínském hradě. Slovenčíkovi se podařilo odkrýt zbytky zděných základů a pozůstatky sklepení spodní částí vsekaného do skály. Jak sám uvádí, velké množství opracovaného kamene bylo již předtím z Hradiska odvezeno na dláždění dvorů a na stavbu podezdívek, místo samo pak bylo značně poškozeno, neboť „mnozí lidé zde hledali poklady, zvláště pak o svatojanské noci“.

Při průzkumu nalezené předměty (podle popisu se jednalo o gotické klíče a další části železného kování) byly poslány do Brna, kde byl po odborné expertise konstatován jejich středověký původ. Celkový výsledek výzkumu byl ale do určité míry zklamáním, neboť se stále neobjevovaly hradby, věže a další znaky, které měly podle tehdejších představ příslušet správnému středověkému hradu. Proto na základě nové iniciativy dr. Stloukala se na výzkum přijel podívat tehdejší ředitel pražského Archeologického ústavu, pozdější akademik J. Böhm.  Ten navrhl a rozpracoval metodiku dalšího výzkumu (viz plánek) a doporučil, aby vedením dalších prací byl pověřen školený odborník – archeolog. A tak se v květnu roku 1940 (předchozí rok se pro špatné počasí žádné práce nekonaly) objevil ve Zlíně další pracovník Archeologického ústavu, dr. I. Borkovský (známý především později rozsáhlým výzkumem Pražského hradu), aby pokračoval v dalším výzkumu. 

Obrazek

Pozůstatky lomu kamene na Hradisku v listopadu 1992

 

Podle návrhu J. Böhma byla provedena zjišťovací sonda o šířce 2 m a délce přes 35 m ve směru od severozápadu k jihovýchodu, která proťala prakticky celé jádro lokality. Získaný archeologický materiál byl předán do sbírek tehdejšího městského musea a výsledky výzkumu byly publikovány jen informativní formou v místním tisku. Podle závěrů, které z dalšího výzkumu vyplynuly, zde stál již v XI. – XII. století dřevěný srub, který byl posléze zničen požárem (událost se kladla do souvislosti s vpádem Tatarů na Moravu v roce 1241), a později zde stála jednoduchá tvrzka, sloužící patrně jako strážní bod.

lokalita Hradisko 1938

Plánek lokality na "Hradisku", nakreslený po výzkumu v roce 1938 (navrhované sondy - provedení sondáže v roce 1940). Fotoarchiv OMG

 

 

Zklamaný prof. Stloukal, protože se neobjevily zbytky žádné věže, sklepení a hradby, tedy vše, co by mělo podle tehdejších měřítek dělat hrad hradem, opustil myšlenku existence opevněného panského sídla v místech na Hradisku, a přestože mu musela být známa další fáze osídlení na lokalitě, spokojil se v dalších historických studiích, ve kterých však na základě skvělé logické kombinace známých historických fakt poukázal na existenci Zlína jako osady již ve druhé polovině XIII. století, pouze s konstatováním, že na Hradisku stával dřevěný srub, který zanikl v polovině XIII. století. A byl tedy vlastně předchůdcem dalšího osídlení na místě pozdějšího města. Opevněné panské sídlo ve Zlíně, uváděné poprvé v písemných pramenech jako hrad (castrum) v roce 1360 a později již jen jako tvrz (munitio) v letech 1397, 1407 a 1437 (toto kolísání terminologie bylo však ve středověkých pramenech běžným jevem), hledal pak v místech dnešního zámku. Tato jeho myšlenka byla potom převzata dalšími badateli a objevila se i v pozdějších historických pracích, naposledy v nechvalně známé publikaci Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – I. díl Jižní Morava, která je navíc typickou ukázkou toho, jak by historické dílo nemělo vypadat. 

Archeologické nálezy z Hradiska se dostaly, jak již bylo uvedeno, do sbírek městského musea ve Zlíně, byly uloženy spolu s dalšími sbírkovými předměty v jedné místnosti městské radnice, protože městské museum tehdy ve Zlíně existovalo spíše jako instituce vedená pouze na papíře, neboť mu chyběly dokonce prostory k uložení materiálu, tedy sbírkového fondu, natož pak k jeho prezentaci. Teprve po dohodě s tehdejším vedením Baťových závodů se podařilo sbírky musea přemístit a uložit v jedné etáži budovy dnešního Domu umění. Pro veřejnost pak byly zpřístupněny v únoru roku 1944.

Ale již v listopadu 1944 byla budova těžce poškozena leteckým bombardováním,  přičemž patrně také došlo k částečnému zničení zde vystavených sbírek. Část jich byla sice později přemístěna jinam, ale některé předměty zůstaly v poškozené budově až do roku 1947. Archeologický materiál z Hradiska za těchto událostí a přesunů zmizel beze stop. Aby byla smůla dovršena, ukázalo se, že se ztratila i původní zpráva o výzkumu na Hradisku, uložená v archivu Archeologického ústavu v Praze. 

Teprve před několika lety se podařilo objevit její kopii, která se naštěstí dochovala v korespondenci mezi Archeologickým ústavem v Praze a městskou radou Zlína, uloženou ve fondu okresního archivu v Gottwaldově – Klečůvce. Spolu s opisem nálezové zprávy zde byla uložena také fotodokumentace a plánek lokality. Tento nález přinesl celou řadu překvapení, neboť se ukázalo, že se podařilo při průzkumu rozlišit tři fáze osídlení.

V první etapě, kterou dr. Borkovský datoval do doby mladohradištní, zde stál objekt věžovitého charakteru, patrně srubové konstrukce na poměrně rozsáhlé kamenné podezdívce (20 krát 15 m), který byl zničen požárem (byly nalezeny ohořelé trámy). V té době byl také zbudován val, kterým byla lokalita obehnána. Ve druhé fázi, datované vedoucím výzkumu do XIV. až XV. století, se objevily značně poškozené základy, či spíše opět kamenné podezdívky více budov, z nichž pouze jedna ve východní části Hradiska se suterénem zahloubeným do skalního podloží pak přetrvala až do rozhraní XV. – XVI. století, což představuje vlastně třetí a poslední fázi osídlení na Hradisku.   

S přihlédnutím k dnešním poznatkům o vzniku a vývoji opevněných středověkých sídel v oblasti jihovýchodní Moravy, k celkovému obrazu historického vývoje starého Zlína, jak jej známe z dochovaných písemných pramenů a zároveň ze situace získané dílčím archeologickým průzkumem, především však proto, že nyní již konečně známe alespoň přibližně výsledky z výzkumu na Hradisku, je možno se pokusit načrtnout jednotlivé fáze vývoje starého Zlína ve vztahu k jeho opevněnému feudálnímu sídlu.

Hradská-Kudlov

 

S existencí Zlína jako samostatné osady lze oprávněně počítat již na počátku druhé poloviny XIII. století, a to jako předpokládaného centra nově se tvořícího panství, které získal za své věrné služby králi jeden z předních dvořanů Přemysla Otakara II., Vilém z Hustopečí. Ten byl také patrně stavitelem poměrně jednoduchého sídla na Hradisku. Lze tak usuzovat jednak na základě nepřímých analogií s podobnými lokalitami, vznikajícími v téže době (např. tvrz v Lužkovicích a nebo hrádek Rýsov u Provodova), a dále následkem prohlubujícího se stavu poznání. Celkem bezpečně již víme, že s existencí opevněných výšinných sídel šlechty můžeme v našem regionu počítat až od poloviny XIII. století a dále proto, že je nyní již známo, že keramické nálezy, dříve jednoznačně datované do mladší doby hradištní, se na východní Moravě objevují až od sedmdesátých let XIII. století.

Problematický je pouze zánik první fáze osídlení, kladené dosud do souvislosti s vpádem Tatarů. Pravděpodobnější se jeví eventualita se zánikem na počátku XIV. století, a to v souvislosti s válečnými operacemi Matúše Čáka Trenčianského, kdy byl zničen již vzpomínaný Rýsov a poškozen Engelsberg nad Horní Lhotou. Vznik osady je pak podmíněn nejen existencí opevněného sídla, ale především důležitou polohou na křižovatce významných obchodních cest. První vedla od Holešova a Lukova údolím potoka Januštice a podél Hradiska, kde se na hřebeni rozvětvovala jedním směrem na Provodov, Luhačovice a Uherský Brod (procházela právě pod Rýsovem) a druhým směrem na Březnici, Bílovice a Uherské Hradiště, další cesta pak procházela podél toku Dřevnice směrem na Vizovice, které jsou již po polovině XIII. století uváděny jako tržní osada.

Původní osídlení starého Zlína bylo v podstatě orientováno podél osy Kudlovského potoka. S jádrem osady lze počítat v prostoru t.zv. horní osady, kde byl také postaven kostel, a jejímž pozůstatkem pak bylo osídlení v ulicích Dlouhá a Potoky.

Druhou fázi osídlení na lokalitě Hradisko  (XIV.-XV. stol.) lze s největší pravděpodobností spojit s růstem mocenské aktivity významného rodu Šternberků, kteří po polovině XIV. století získali vedle své hlavní državy – lukovského panství – také panství světlovské s hradem Starým Světlovem a právě také panství zlínské, které kromě samotného Zlína, uváděného poprvé v písemných pramenech v roce 1322 jako městečko „Slyn oppido“, zahrnovalo další osady: Březnici, Trnavu, Klečůvku, Čepkovou (nynější Čepkov, který byl tehdy samostatnou obcí), Mladcovou, Prštné spolu s částí Želechovic.

zlínský hrad 1938

  

K tomuto výčtu je nutno také přiřadit později zaniklé osady Zbožnou a Bonětinu (dnešní Zbožensko a Boněcko, pozn. C.). Zlínské panství získali příslušníci světlovské větve Albert (Alšík) a Vilém.... „Albertum dictum Alscik et Wilhelmus fratres de Slyna alias de Sternberg...“. Šternberkové sídlili na Zlíně až do devadesátých let XIV. století. I když to nebyla příliš dlouhá doba, lze oprávněně předpokládat obnovu či přestavbu panského sídla.  Na vzrůstající význam Zlína jako střediska panství upozorňuje také skutečnost, že když roku 1397 získal toto panství lukovský rod Šternberků, obdržel Zlín některé městské výsady, které ovšem nebyly nikterak významné, což vyplývá z toho, že právo trhu získal Zlín až na počátku XVI. století.

K důležitému momentu ve vývoji města došlo ke konci XV. století. Zdá se, že Zlín a jeho okolí bylo značnou měrou postiženo v průběhu husitských válek, a také později za konfliktu mezi českým a uherským královstvím, kdy se východní Morava stala dějištěm častých srážek obou znepřátelených stran. Zlínské panství nakonec získal známý válečník ve službách uherského krále Matyáše Korvína Vilém Tetour z Tetova, jeden z velitelů proslulé „černé roty“, a to patrně brzy po roce 1472, kdy zemřel jeho předchozí držitel Petr Roman z Vítovic. Tetour záhy nato nabyl také malenovického panství a postupně se majetková základna tohoto rodu na východní Moravě začala rozšiřovat a upevňovat. 

Pravděpodobně teprve za Viléma Tetoura došlo ke spojení dosud volně rozložených osadních skupin starého Zlína – vlastního krystalizačního jádra t.zv. horní osady s kostelem, ul. Dlouhé a nově se tvořící t.zv. městské osady v jeden celek. V této souvislosti zřejmě také došlo k vybudování nového feudálního sídla v místě dnešního zámku na spojnici mezi nově se tvořící centrální částí města (t.zv. městské osady) a tehdy založené osady Grygova (Trávníku), stávající v místech dnešního autobusového nádraží. Na tuto situaci ukazuje jednak celkový stav a rozsah Zlína v poněkud pozdější podobě (rok 1592) a také dosud známé vyhodnocení archeologických pramenů.

Na konci XVI. století /rok 1592/ měl Zlín i s Grygovem asi 200 až 215 usedlostí. Původní jádro, t.zv. horní osada kolem kostela, spolu s Dlouhou ulicí mělo kolem 80 usedlostí, městská osada kolem rynku (severní část dnešního náměstí Míru) měla přes 60 usedlostí. Horní osada, která se skládala ze čtyř ulic

Obrazek

 

 

(dodnes se dochovaly jen dvě – ulice Potoky a ulice Hradská, spojnice mezi kostelem a opevněným sídlem na Hradisku) zcela zanikla později v průběhu XVII. století, kdy Zlín postihly opakované nájezdy Bočkajovců a později Tatarů (zde měli autoři na mysli spíše Turky, pozn. C.).

     Podobný obraz poskytuje i doposud známá archeologická situace. Všechny nálezy, které můžeme zařadit do období před 2. polovinou XV. století, se objevují na ose horní osady a Dlouhé ulice (pokládání trolejového vedení u třídy Osvoboditelů a Zarámí). Naopak intenzívní průzkum v západní části náměstí Míru a dále v prostoru mezi náměstím a zámkem (stavební činnost, překlad inženýrských sítí a pod.) vyzněl naprosto negativně. Na ploše staveniště nové telekomunikační ústředny a pošty se podařilo zachytit stopy poměrně rozsáhlé zástavby, kterou tvořily vesměs dřevěné stavby, orientované štítovou stěnou na osu komunikací – ulic Bartošovy a Zarámí.  Počátky zástavby lze podle zjištěných znaků klást až do doby XVII. století, i když se zde objevily nálezy dokládající stavební činnost ve Zlíně již v 1. polovině XVI. století. 

     Poslední důkaz poskytl menší zjišťovací výzkum v prostorách samotného zámku. Již předchozí architektonický rozbor stavby přinesl určení, že za nejstarší část stavebního organismu lze považovat jeho jižní křídlo. To ostatně potvrzuje i zobrazení zámecké budovy na nejstarším známém vyobrazení Zlína, které ovšem nemůže zachycovat stav z 2. pol. XVI. stol., protože na vedutě chybí již zmiňovaná osada horní, která na konci XVI. století zcela prokazatelně existovala.  

Obrazek

  

Při průzkumu se ukázalo, že pozůstatkem původní stavby předchůdce dnešního zámku jsou vnitřní obvodové zdi jižního zámeckého traktu, jejichž základy překrývala kulturní vrstva s nálezy keramiky, datovatelná do 2. poloviny XV. století a počátku XVI. století, což jen potvrzuje vznik nového feudálního sídla v místech dnešního zámku v době, kdy se zlínské panství dostalo do držení Tetourů z Tetova.

Zajímavým úkazem je zjištění, že po určitou dobu musela obě sídla – staré (Hradisko) a nové (dnešní zámek) existovat souběžně. Osídlení na Hradisku nám na přelomu XV. a XVI. století dokládá vedle Borkovského zprávy i pokus o menší revizní výzkum podniknutý na této lokalitě v roce 1982. Není to však nic neobvyklého, podobných případů je známo více, např. Starý Světlov – Nový Světlov. Teprve v průběhu XVI. století pak původní sídlo zlínské vrchnosti trvale zaniklo. Souběžnou existenci obou lokalit může také nepřímo potvrzovat text městského privilegia z roku 1571, ale majícího patrně starší kořeny, kde se zlínským měšťanům zaručuje, že sirotci nebudou bráni .... „ani na tvrz, ani na zámek ...“.

A jak vypadá původní zlínské feudální sídlo dnes? Jeho stopy najdeme na protáhlé ostrožně na východním výběžku vrchu Barabáš (kóta 410 m), spojené protáhlou šíjí s okolním pohořím. Má tvar nepravidelného oválu o delší ose kolem 40 m, místy je ještě dobře patrný průběh příkopu a valu (na jihozápadní a západní straně). Celá plocha je pokryta vzrostlým lesem, východní část tvrziště byla poškozena kamenolomem, a je zde dosud znatelná velká prohlubeň, pozůstatek výzkumem odkrytého, do skály vsekaného sklepení.

Hradisko

Lokalita Hradisko 28. října 2005. Nebýt elektrického vedení, dala by se označit za hezký kousek mladého lesa.

 

Na povrchu lokality jsou patrny četné stopy recentních jam (pozůstatky starých průzkumů), nikde již není ani stopy po odkrytých zděných základech, které byly dostatečně patrné ještě v poválečných letech. Opravdu, již jen nemnohé náznaky v terénu připomínají místo, kde s největší pravděpodobností stál původní starý „zlínský hrad“.

 

----------------

 

 

 

ze stavební historie zlínského zámku

 

(akad. arch. Eduard Staša)

Naše pravda, asi 1987

Zlínské noviny, asi 1991


 

Zse téměř neuvěřitelné, že by ve Zlíně, v tom zbrusu moderním městě, které je v podstatě dítkem české moderní architektury meziválečných desetiletí, i když dítkem nikdy nedospělým, stával někdy středověký hrad. Vždyť nám tu vlastně historie kromě zámku a ještě snad kostela a dvou soch svatých na náměstí nic nezanechala. A přece tomu tak být může.

případě zlínského hradu nestojí otázka – byl nebo nebyl? Jeho existenci historické prameny přesvědčivě dokládají. Mezi dnešními historiky převládá názor, že počátky zlínského zámku je třeba hledat ve středověké tvrzi, o níž čteme první přímou zprávu z roku 1360 (zemské desky) a pochází pravděpodobně z doby vlády Šternberků. V té informaci se ale píše o hradu – castrum, zatím co až v pozdějších zápisech je užíváno názvu tvrz – munitio. V uváděných dobách se prý mezi hradem, tvrzí nebo dokonce zámkem příliš nerozlišovalo.

Díky historikům umění dovedeme dnes tyto rozdíly přece jen postihnout, příklady doložit a vnést alespoň trochu jasno. V podstatě se dá říci, že v případě tvrze šlo o opevněné sídlo funkčně i stavebně podstatně skromnější, provedené ze dřeva nebo z kamene a vývojově ranější.  Její jádro tvořila prostá obytná a hospodářská budova, často věžová, obehnaná valem nebo hradbou. U některých staveb tohoto druhu můžeme vidět i kompromisní označení „hrádek“. Je tedy patrné, že historický přechod od tvrze k hradu, jehož první kamenné stavby se u nás uvádějí ve XII. století, není nijak přímočarý. Raně gotické hrady XIII. století s obytným palácem a hospodářskou částí chráněné hradbou se většinou až v XV. a XVI. století měnily na rozsáhlejší a kompaktnější hrady vyzrálého gotického typu. Jenže na rozdíl od Malenovic se nám ve Zlíně nic takového nezachovalo.

Zlínská tvrz nebo hrad byla svědkem revolučních událostí husitských, v letech 1437 – 1472 se stala sídlem válečníka a dobrodruha Petra Romana z Vítovic a po jeho smrti ji uherský král Matyáš někdy před r. 1478 daroval i s panstvím svému vojevůdci Vilému Tetourovi z Tetova, jehož rod zde vládl bezmála sto let.

V dosavadních pracích o dějinách Zlína se uvádí, že v 16. století byla „původní gotická tvrz přestavěna na renesanční zámek“ (tuhle větu si chvíli pamatujme). Přestavba se přisuzuje poslednímu z rodu Tetourů někdy v 60. letech tohoto století, její dokončení pak Janu Kropáčovi z Nevědomí v roce 1571, kdy zlínské panství koupil (Jan Kropáč už před tím v letech 1554-62 nechal vybudovat renesanční zámek v Hranicích.). V poslední době se dokonce zpochybňuje účast Jana Kropáče na celé akci (viz vložený text Zdeňka Pokludy „Renesanční přestavba zlínského zámku). Celou událost pak tento historik přesouvá do let 1578-80, kdy na zámku vládl Jan z Kunovic a jeho manželka Anna Kropáčová, která panství zdědila. O jistém vlivu Kropáčů svědčí i dva kamenné erby vedle vstupu do dnešního zámku – Jana Kropáče z Nevědomí a jeho ženy Veroniky z Leskovce. Všimněme si, že se o hradu v této souvislosti nemluví. To proto, že nějaká přesvědčivá fakta o jeho existenci zatím chyběla.

Odpovídá-li něco představě hradu, pak jeho vyobrazení na vedutě Zlína ze druhé poloviny XVI. století. Vytvořme si modelový úsudek, který nám umožní nový pohled na historii zámku. Vidíme totiž především strohé, vysoké hroty hradní budovy  seskupené okolo nádvoří ve tvaru U, které uzavírá mohutná obranná zeď nad vodními příkopy, obrácená do údolí Dřevnice. Dále disponujeme i staršími archeologickými nálezy a historickými prameny, zprávami a úvahami.

Jde tu především o to, že na veduta zobrazuje zlínský „zámek“ jako gotický hrad. Stavba musela proběhnout před rokem 1571, neboť právě tehdy byla dokončena jeho renesanční přestavba. Vzniká tedy otázka po původu této předrenesanční stavby. Nabízí se oprávněná hypotéza považovat hrad za pozdně gotické dílo prvních Tetourů z konce 15. a počátkem 16. století. Mluví pro to např. i spojitost časová s pozdně gotickou výstavbou malenovického hradu provedenou podle všeho za Viléma a jeho syna Václava Tetoura. Je-li ale hrad na vedutě pozdně gotickou přestavbou, vzniká další otázka, kam sahá jeho gotický původ. Nabízí se myšlenka, přijmout onu zprávu z roku 1360 o hradu – castrum jako více méně věrohodnou a považovat první Šternberky za stavitele původního gotického hradu.

Vždyť konec konců byl v té době jinou větví Šternberků vybudován gotický hrad v nedalekém Lukově. Gotickou přestavbu ve 14. století prožíval zřejmě dochovaný kostel v blízkých Tečovicích . Tak by to odpovídalo i širším historickým souvislostem a srovnáním s jinými feudálními sídly. Jistě, že podobu hradu na vedutě bychom nemohli ztotožňovat s hradem šternberské doby. Pokud jde o tvrz, připusťme, že byla staršího původu. Vždyť Zlín je v historických pramenech poprvé připomínán v roce 1322 jako městečko – oppidum a jeho založení jako kolonizačního městečka jde až do 50. let 13. století. Takové městečko bez oprávněného feudálního sídla – tvrze je sotva myslitelné.

V každém případě ze všeho vyplývá, že v roce 1571 nedošlo k přestavbě „staré tvrze na renesanční zámek“, ale k přestavbě pozdně gotického hradu  na renesanční zámek. Co je důležité, že se nám jeho podoba zachovala do dnešních dnů. Charakteristický je tu především jeho „otevřený“ půdorys ve tvaru „U“, opatřený na straně k severu vysokou, jakoby obrannou zdí. Pod ní dva rybníky – vodní příkopy by jen podtrhovaly obrannou funkci severní fronty hradu posazeného nad údolím Dřevnice. Existence hradu je i potvrzením názoru archeologů a historiků z roku 1938, kdy byly vyvráceny pověsti o hradě na vrchu Hradišťku mezi Zlínem a Kudlovem.

O tom, jak vypadal zlínský zámek po jeho renesanční přestavbě v roce 1571 nemáme žádné doklady. Srovnání s obdobnými stavbami té doby nás však opravňuje k závěru, že i zde byl novým rysem přestavby uzavřený půdorys okolo vnitřního nádvoří obklopeného arkádovými ochozy. Potvrzuje to i skutečnost, že tato dispozice a objemové utváření budovy přežilo až do dnešních dnů. Snad jen archeologický a stavební průzkum by mohl přispět k prohloubení našich znalostí.

----------------------------------------

Načas opustíme poutavé vyprávění pana Staši, abychom se seznámili s textem historika Zdeňka Pokludy. Vyjadřuje se ke v předchozím odstavci popisované přestavbě t.zv. zlínské tvrze z jiného, pro nás zajímavého úhlu.

  ---------------------------------

 

Renesanční přestavba zlínského zámku
 

(Zdeněk Pokluda)

Naše pravda, asi 1988

 

  ........ zdejší zámek, rozměrná čtyřkřídlá stavba, v jejíchž architektuře rozpoznáváme několik stavebních fází. Každého samozřejmě napadne otázka – kdy byla tato historická stavba postavena a jak plynuly její osudy v průběhu minulých staletí. Odpověď není snadná, protože o stavebním vývoji zlínského zámku se dochovaly pouze nečetné prameny.

Díky nedávným zjištěním dr. J. Kohoutka dnes víme alespoň tolik, že v prostoru dnešního zámku existují archeologické doklady z druhé poloviny XV. stol., které svědčí o tom, že zde stálo sídlo zlínských pánů. V písemných pramenech se tento objekt označuje jako tvrz a šlo o stavbu dost velkou a dobře vybavenou pro trvalé bydlení zámožných Tetourů z Tetova, zlínských pánů mezi r. 1478 a 1571.

 Po smrti Viléma Tetoura († 1496) drželi jeho synové zděděné statky Zlín a Malenovice po celé čtvrtstoletí jako nedílné spoluvlastnictví, ale r. 1521 se rozdělili a tehdy se na zlínské tvrzi natrvalo usadil starší z nich Jiřík Tetour. Byl, jak se zdá, člověkem rozvážným a pokojným, patřil k váženým osobám a od r. 1537 zastával i úřad sudího menšího práva olomouckého. Majetek mu jistě nechyběl, protože kromě zlínského panství mu dlouho patřil i statek Březolupy, dále Újezdec u Polešovic a také vsi Bořetice a Kukvice na Hodonínsku. Sídlem tohoto váženého a zámožného šlechtice stala se zlínská tvrz; aniž známe její rozsah a podobu, můžeme soudit, že disponovala jistě dostatečným prostorem a pohodlným vybavením k trvalému pobytu majitele a jeho rodiny.  

      Brzy po Jiříkově smrti (asi r. 1541 nebo 1542) se na zlínské tvrzi konala svatba jeho vdovy Ludmily z Lomnice se světlovským sousedem Burjanem z Vlčnova, ale pak se paní odstěhovala, jelikož panství dědili Jiříkovi synové. Po smrti staršího Viléma pak od r. 1545 patřil Zlín poslednímu z Jiříkových synů Janu Tetourovi. Ten na zdejší tvrzi nebydlel sám, ale vrátila se sem na sklonku života jeho matka Ludmila z Lomnice a když asi r. 1559 zemřela, zůstaly po ní na tvrzi nějaké věci a zásoby, mezi nimi i devět beček bořetického vína; v jednom soudním zápisu se pak dočítáme o „sklepě na Zlíně, kdež .... paní Ludmila z Lomnice vína svá chovala“. Krátce potom se na tvrz přistěhovali jiní příbuzní, když zde Jan Tetour načas (kolem r. 1561) poskytnul ubytování své sestře Apoleně a jejímu manželu Zdeňku Kavkovi z Říčan (dotyčný Kafka z Říčan, mizera špatné povahy, zapsal se neslavně do dějin zlínského okolí, jak o tom pojednává stať Historie města Zlína a jeho okolí v datech /1437 - 1912/ , a to léta 1561 až 1582).

Obrazek

 

  Jan Tetour žil, jak se zdá, značně lehkomyslně a postupně upadal do dluhů. A když pak r. 1568 zemřel, ukázalo se, že jeho statky jsou zcela zadlužené, takže správu Zlína převzali někteří věřitelé. Od nich koupil tvrz s panstvím počátkem r. 1569 nebožtíkův bratranec Kunc Kašpar Tetour, schopný hospodář, který však zemřel již počátkem r. 1571. Dědili po něm jeho bratři Fridrich a Burjan Tetouři, ale prodali zlínské panství už v březnu nebo dubnu 1571 Janu Kropáčovi z Nevědomí. Po jeho úmrtí v říjnu 1572 se zlínskou paní stala dcera Anna Kropáčová a zůstala jí až do r. 1585, kdy i ona zemřela.

 Přehled majitelů Zlína jsme si právě připomenuli proto, že může alespoň trochu napomoci při sledování vývoje jejich sídla – zlínské tvrze. Je totiž zřejmé, že někdy po polovině XVI. století dosavadní tvrz přestavěli a rozšířili a tyto úpravy přeformovaly zdejší sídlo do podoby pěkného renesančního zámku. Přesněji zjistit dobu této stavební proměny však naráží na některé problémy.

 Na první pohled snadným vodítkem by zde mohlo být samostatné označení objektu. V pramenech XVI. století se dlouho užívá výhradně označení tvrz, ale r. 1562 se už mluví také o zlínském zámku. Mohlo by se zdát, že tím máme otázku vyřešenu – že v roce 1562 po přestavbě zde stál místo tvrze zámek. Brzy však zjistíme, že terminologická změna není vůbec žádným důkazem. Porovnáním různých písemných záznamů vychází najevo, že i po r. 1562 se zlínské sídlo stále označuje zpravidla jako tvrz. Až do počátku třicetileté války označení tvrz naprosto převládá, zatímco pojem zámek můžeme objevit pouze ojediněle (1562, 1573, 1580, 1605). Označení neustáleno kolísalo a musíme se spokojit se zjištěním, že označení tvrz nebo zámek nám neříkají vůbec nic o velikosti nebo podobě zkoumaného objektu.

 Jiné vodítko pro časové určení renesanční přestavby zlínské tvrze můžeme hledat jinde – přímo na dnešní zámecké budově, kde máme dodnes umístěn alianční erb manželů Jana Kropáče z Nevědomí a Veroniky z Leskovce, datovaný rokem 1571. Existenci erbu lze vyložit , jak tomu zpravidla bývá, jako znamení stavebníka, kterým ozdobil dokončené dílo. To by znamenalo, že osazením svého erbu dokončil renesanční přestavbu r. 1571 Jan Kropáč. Uvedený výklad má však svá úskalí. Především proto, že Kropáč měl k větší stavební akci příliš málo času, když víme, že Zlín se dostal do jeho rukou teprve v březnu či dubnu 1571; sotva tedy mohl za několik měsíců realisovat přestavbu či jiný rozsáhlejší stavební zásah. Navíc o Kropáčovi víme, že se hlavně zdržoval na svém nově postaveném zámku v Hranicích a do Zlína se za své jedenapůlleté vlády podíval asi jen zřídka. Anebo – byla-li r. 1571 renesanční přestavba už hotova, kdy vlastně započala? Zahájil ji sad už zadlužený Jan Tetour před r. 1568 anebo probíhala za krátké vlády Kunce Kašpara Tetoura mezi r. 1569 a 1571? Na tyto různé otázky nenacházíme uspokojivou odpověď a zároveň se ukazuje, že datum na kropáčovském erbu (1571) třeba nemá přímou spojitost s renesanční přestavbou zlínského zámku.

 Zůstáváme tedy stále bez přesnějších důkazů, ale řešení naší otázky lze přece jenom nalézt. Poskytují je archivní doklady uložené ve Státním oblastním archivu v Brně, a to v zápisech zemského soudu, kde by nezasvěcený ani nečekal konkrétní zprávy o zlínském zámku. V soudních záznamech se dočteme, že to byl Jan z Kunovic, manžel Anny Kropáčové a spolumajitel Zlína, kdo podnikl na zdejším sídle rozsáhlejší stavební akci. Jan z Kunovic měl určité postavení u císařského dvora a bohatým sňatkem s Annou Kropáčovou získal i značné jmění. Manželé bydlívali obvykle na hranickém zámku, ale často dleli i na Zlíně, jak dokládají zápisy zdejších městských knih. Ke Zlínu tíhnul hlavně Jan, protože měl odtud blízko ke statkům svého otce Jetřicha z Kunovic, pána na Uherském Brodě a Uherském Ostrohu. A tak nepřekvapí, že Jan z Kunovic chtěl míst ve Zlíně větší, representativní sídlo.

 Jan z Kunovic povolal z Uherského Brodu zedníka Jáchyma (poddaného Janova otce Jetřicha z Kunovic), a na jaře 1578 s ním uzavřel smlouvu (jak patrno ze soudních zápisů) o „dílo na tvrzi Zlíně, aby mi na týž tvrzi ... pokoje zdělal“. Brzy nato stavebník Jan z Kunovic zemřel (asi někdy počátkem r. 1579), ale i pak započaté dílo pokračovalo bez přerušení. Když byly původně dohodnuté práce hotové, následovala r. 1580 další smlouva na jejich pokračování.

 Zedník Jáchym smluvené dílo potom dokončil a r. 1581 se u soudu projednávala žaloba, aby mu zlínská paní Anna Kropáčová (vdova po Janu z Kunovic) doplatila zbytek dohodnutého platu. Jáchym měl obdržet celkem 415 zlatých, dost velkou sumu svědčící o tom, že provedl stavební práce značného rozsahu. Z toho všeho je zřejmé, že mezi r. 1578 a 1580 (resp. 1581) se uskutečnila větší stavební akce, kterou byl zlínský zámek rozšířen do podoby pěkného renesančního sídla. A nabízí se i úvaha, že Anna Kropáčová sem mohla nechat umístit erby svých rodičů (datované rokem 1571) dodatečně, až po skončení této přestavby z let 1578 až 1580.

 Kolem počátků zámecké budovy zůstává stále dost nevyjasněných otázek. Zejména bychom rádi znali rozsah a podobu tvrze sloužící Tetourům v první polovině XVI. století; a stejně tak bychom rádi věděli, zda přeformování tohoto sídla do podoby renesančního zámku bylo dílem jednorázové přestavby, anebo jestli snad došlo k úpravám v několika fázích a t.p. V Každém případě však máme nyní zřetelné doklady o renesanční stavební fázi v letech 1578-1580 a stavební vývoj zámku tak před námi vystupuje v přesnějších rysech než dosud.

------------------------------------------

 Na tomto místě se vrátíme zpět od zasvěceného výkladu historika Zdeňka Pokludy k textu akademického architekta Eduarda Staši o dějinách zlínského zámku, který – coby osoba živící se stavebnictvím - začíná s Pokludou polemizovat.

 -----------------------------------------

Z historických zdrojů se nedozvídáme nic o tom, za jaké stavební práce měla být Zdeňkem Pokludou uváděná odměna 415 zlatých vyplacena. Částka nepřináležela zřejmě jednotlivci a také při výkladu dobového rčení „pokoje zdělal“ je třeba postupovat velmi zdrženlivě. Vyvozovat z úředních zlomků, že šlo o práce, které „rozšířily zlínskou tvrz do podoby pěkného renesančního sídla“ (Pokluda) zdá se přece jen nepravděpodobné. Obzvláště když uvidíme, že nešlo pouze o nějaké „rozšíření“, ale o velkou přestavbu a zásadní změnu stavebního slohu budovy.

Pokusme se podívat na věc z jiného pohledu. O tom, jak vypadal zámek po renesanční přestavbě, se nám nic nezachovalo. Obecně je však přijímán názor, že šlo o representativní sídlo s arkádovým nádvořím uvnitř uzavřeného půdorysu budovy. Dá se tak usuzovat i dle pozdějšího vyobrazení zámku na obrazech z let 1746 (a 1846) i na fotografii z roku 1888, která již úzce souvisí s podobou dnešní. Představu o velké náročnosti díla získáme srovnáním s předchozím hradem na zlínské vedutě.

Hrad s otevřeným půdorysem ve tvaru U, chráněný od severu vysokou zdí a vodními příkopy musel radikálně změnit svůj zevnějšek i vnitřek, měl-li se stát renesančním zámkem. Na místě obranné zdi nad vodním příkopem uzavřelo budovu nové dvoupatrové obytné křídlo a vytvořilo tak vnitřní nádvoří s arkádami. Nádvoří samo představovalo stavebně i architektonicky náročné dílo, k němuž pravděpodobně patřilo i točité schodiště s věží v jeho rohu. Došlo také k funkční a výtvarné diferenciaci vnitřních místností a sálů. A také ke změnám celkové siluety a vzhledu budovy úpravou střech a průčelí v duchu nového architektonického stylu. Takovéto rozsáhlé a náročné stavební dílo mohl – při vší úctě k fortelu našich předků - sotva uskutečnit v průběhu dvou let nějaký zedník Jáchym s partou řemeslníků. Takže znovu se tu (minimálně) vnucuje domněnka, že šlo o pokračování na díle již dříve započatém. 

Nejde ani tak o dobu, kdy někdo renesanční přestavbu uskutečnil, ale o jméno feudálního stavebníka a také stavitele. Na tuto otázku budeme zřejmě ještě dál (možná věčně) hledat odpověď. Podívejme se však, jaké byly další osudy zlínského zámku.

Další podobu budovy známe až z obrazu neznámého mistra v roku 1746. Ten časový odstup je příliš velký, než abychom zde mohli sledovat detailnější spojitosti se stavbou renesanční. Vždyť Zlín byl v XVII. století často vystaven ničivým válečným událostem a vypálení zámku bylo zaznamenáno v roce 1622. Zámek byl však zřejmě i v těchto dobách obýván a pravděpodobně i stavebně upravován. Vlastnily jej rody Cedlarů, Podstatských a Sérényiů.

Obrazek

 

Teprve Serényiové jako představitelé barokní kultury mohli by být povoláni k tomu provést přestavbu zámku v barokním duchu. Nestalo se tak. Jejich pozornost se zcela upjala k velkorysé přestavbě barokního sídla v Lomnici u Tišnova. Tam dokonce i přestěhovali část nejschopnějších obyvatel Zlína (na vystěhování jistého ševce Bati naštěstí zapomněli). Nic převratného se nedělo za vlády prvních Rotálů, jak o tom svědčí zmíněný obraz z roku 1746Zámek však upravili a zařídili pro stálejší pobyt. V památní knize fary zlínské se uvádí, že v roce 1729 bylo na ordinariátu vymoženo povolení sloužit mše svaté v zámecké kapli.

Co nás však v roce 1746 zaujme je úprava nejbližšího okolí zámku. Jednak je to uspořádání vstupního předpolí zámku s nádvořím a dvěma branami od ulice a před hlavním vstupem.  A dále nové seskupení dvou rybníků – nádrží pod zámkem, vybudovaných nad sebou, oddělených hrází, která probíhá obloukem až před západní průčelí. Z horní nádrže přetéká voda potrubím do nádrže spodní. Park jakoby ještě neexistoval. Proti minulosti terénní úprava velmi náročná – jde o malířskou fantasii nebo o historickou realitu?

K opravdu barokní přestavbě zámku dochází teprve v roce 1763, kdy se jeho majitelkou stává dcera Jáchyma Adama Rotála – Marie Terezie, provdaná za hraběte Khewenhüllera (toho, jehož jméno na obraze zlínské veduty zapříčinilo spory o její původ a význam). Jde už o baroko pozdní nesoucí rysy francouzského baroka Manssardova. Dobře nám to ukazuje fotografie zámku z roku 1888, na níž vidíme ušlechtilou architekturu barokního feudálního sídla. Výrazně se zde uplatňuje architektura střech s vyvýšenými mansardami na nárožích, plastické členění fasád a detail oken i jejich rytmus. Budova působí komorně a noblesně. Sotva lze pochybovat, že obdobné kvality měly také interiéry. Lze jen litovat, že se nám tato podoba nedochovala do dnešních dnů. V této době má ale panství už jiného majitele.   

Od roku 1804 se stává majitelem zlínského panství hrabě francouzského původu Klaudius Bretton a zny - především v okolí zámku - podle všeho souvisí s jeho osobou, i když nelze vyloučit určité parkové úpravy už za Khewenhüllerů. Je však zaznamenáno, že v první polovině XIX. století za Brettonů se prováděly stavební úpravy budovy a nákladné úpravy parku. Na mapách z roku 1829  i na obraze Fr. Zedníka z roku 1846 vidíme zámecký park, ve kterém se nachází místo vodních nádrží pod zámkem dva menší od sebe oddělené rybníky v horní a dolní části parku. Zámek se tu najednou ocitá uprostřed malebné parkové zeleně. Rozsah a styl nám ukazuje řešení -  půdorys anglického parku na staré mapě. Přesuny rybníků a členění celého území napovídají, že šlo opět o úpravy technicky a výtvarně náročné. 

     Brettonův rod, navenek podnikavý, v jádru konzervativní, nám poskytnul zajímavý vhled do objektu zlínského zámku.

     Roku 1851 na panství vzniknulo šestadvacet hospodářských přehledů. Svázány v jedné knize, vypovídají jednak o majetkových poměrech, jednak o budovách  - a co nás nyní hlavně zajímá - o vnitřní výbavě objektů. Autoři neopoměli např. ani půdorysy, které mají v dnešní době nenahraditelnou vypovídací schopnost.

     Naše téma - zlínský zámek - za Brettonů vypadal takto (jak záznamy přiblížil roku 2005 p.t. čtenářstvu Zdeněk Pokluda): 

"...  vedeni popiskem i půdorysným plánem můžeme procházet vnitřkem Brettonova zámku od sklepení až po druhé patro.

    V přízemí se nacházely, kromě rentmistrovského bytu a purkrabské kanceláře místnosti pro sloužící, koupelna, panská kuchyně a spižírna.

    V prvním patře sledujeme řazení panských pokojů m.j. s knihovnou, kulečníkovým salonem, jídelnou a nedostavěnou kaplí.

     V patře druhém lze napočítet dvanáct obytných pokojů s dalšími místnostmi.

     V nádvoří běžely podél jižního a severního křídla chodby podepírané zděnými pilíři....

Jinak Brettonové vstoupili na zlínské panství značně rušným způsobem. Bylo jim vytýkáno, že koupili zámek od Khewenhüllerů nečestným způsobem, jen aby předešli obec zlínskou. I tehdejší farář zlínský dr. Lont napadl Brettona z kazatelny.

Městští konšelé to nemohli Klaudiu Brettonovi dlouho zapomenout. Pravdou ovšem je, že s jeho jménem se spojuje zavádění pokrokové organizace i výrobních metod v zemědělské a lesní výrobě včetně odvodňování a pěstování nových plodin, zavádění chovu bource morušového (paukárna a dodnes v Loukách rostoucí morušovníky). Tohle panstvo  pozvednulo rovněž hudební kulturu (již tehdy představoval především učitel a regenschori Pencl) ve městě i na zámku. Jeho postoj k revolučním událostem roku 1848 byl však nesmiřitelný, jak o tom svědčí listina nalezená při pozdější přestavbě zámku. K té došlo v letech 1904 - 1905 za nového majitele panství, jímž se stal od roku 1860 baron Leopold Haupt von Buchenrode, jinak brněnský textilní továrník.

Obrazek

 

VODOVOD – ZÁMEK, VELKOSTATEK

Prvním větším projektem vodovodním na území města stala se realisace přívodu pro potřeby velkostatku a zámku barona Haupta. Pracemi (1899) vídeňské firmy „C. Korte & Comp. Ingenieure und Bauunternehmung für Wasser und Gas-Anlagen" vzniklo vodovodní zařízení s celkovou délkou potrubí 1 635 m.

Vodovod veden od pramenů z trati lesa Barabáše, které měly poskytovati přibližně 48 litrů vody za minutu, ku zámku zlínskému v 50 mm silném železném potrubí, testovaném na tlak 20 atmosfér. Délka hlavního vodovodního potrubí činila 1 327 m. Celkový náklad projektu se vyšplhal na 12 000 Zl.

V projektu z roku 1899 se počítalo se třemi odbočkami – k panskému dvoru, lesnímu úřadu (v dnešním sadu Komenského) a zámku. Později se počítalo také se možností zásobování objektu školy měšťanské.

dle: ČR-MZA – Brno, AMZ, inv. č. 836, karton č. 510

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

    Do budování se pustil syn prvního majitele, dr. Štěpán Haupt. Cílem bylo vytvoření pohodlného a moderního zámeckého sídla.

Na pomoc si přibral mladého architekta Leopolda Bauera (1872 - 1938), žáka slavného vídeňského architekta Otto Wagnera. Ten začal radikálně a nenechal se zdržovat ohledy na původní architekturu zámku se čtyřmi věžkami na rozích. Necitlivá a v porovnání s předchozí podobou budovy ani příliš šťastná úprava změnila zcela její vzhled. Především novou úpravou střech a průčelí sklouznula až k příliš utilitární jednoduchosti a zbavila objekt původních architektonických kvalit. Z té doby je i přístavba lodžie na západním průčelí, východní vstupní portikus se sloupovím i některé úpravy uvnitř budovy.

Zámek pak už nedoznal podstatných změn ani potom, když ho v roce 1929 koupilo město Zlín a pronajalo Baťovu podpůrnému fondu. Zmizelo několik sousedních chalup na Trávníku, zbouraly se ohradní zídky parku, Sovákovo zahradnictví v místě původní panské zahrady a staré hospodářské budovy – panská sýpka a objekty naproti bývalému okresnímu soudu. Krátce před tím zanikly i oba rybníky.

Park zpřístupnili veřejnosti a ze zámku vzniknul Klubovní dům pro společenský život obyvatel. V roce 1938 zeleň narušila městská komunikace přes území parku na Trávník (nejblíže vzpomenuté silnici je dnešní Gahurova po z centra po hranice železničního nádraží, nahradila v roce 1939 zrušenou Tovární ulici, která vedla z Trávníku přes koupaliště Baťák k budově č. 1; pozn. C.)  a park se omezoval bohužel i později.

Od roku 1931 se zámek stal sídlem prvního zlínského okresního úřadu, za války ho zabrali němečtí okupanti (německé kasino a ubytovna hostů). Po osvobození se zde vyměnilo několik institucí. Od padesátých let slouží kulturnímu poslání oblastního musea a galerie. V letech 1983-83 došlo k naléhavé a zdařilé rekonstrukci parků. Budova zámku zažila svůj díl oprav a úprav v roce 2004. Dnes je zámek s přilehlým parkem ve státním seznamu nemovitých kulturních památek.

 

Obrazek

Mapa centra města roku 1910, kterou namaloval pisatel předchozího a následujícího článku na této stránce, akad. arch. Staša. S t.zv. horní osadou zde (ani ve svém příspěvku) nepočítá, pro informaci mimozlínských - z horní osady vede ulice Nadkostelí a od ul. Potoky ulice Hřbitovní.

 

 

 

 

 

 

 

O zlínském hradě na hradisku

akad. arch. Eduard Staša, Zlínské noviny, asi 1991

Zde náš oblíbený akademik ze svého hlediska stavitele rozebírá téma obsažené ve zprávě z roku 1982. Pozn. C.

 

Častým předmětem sporů bývá odpověď na otázku, kde stával nejstarší zlínský hrad nebo tvrz. Zda na vrchu Hradíšťku (Hradisku) mezi Zlínem a Kudlovem nebo ve Zlíně, v místě dnešního zámku. Tu otázku si kladl už zlínský rodák, český historik dr. Karel Stloukal. V mnohém se problém týká počátků Zlína vůbec. A tak i on hledal odpověď na otázku, do jaké míry mají oprávnění lidové pověsti o původním hradu na Hradisku.

Mezi těmi, kteří se o tyto věci zajímali, byl i někdejší zlínský radní a správce muzea A. Slovenčík. V letech 1937-38 začal provádět vykopávky v tomto místě jižně nad lesní cestou, která vede od skladu Sběrných surovin k Filmovým ateliérům. Jejich posouzení  provedli v červenci 1938 historik dr. Stloukal a ředitel pražského archeologického ústavu dr. Böhm.

Rozhodli se pokračovat dál. V roce 1940 provedli soustavný archeologický průzkum za pomoci předního pražského archeologa dr. Borkovského, známého z pozdějšího výzkumu Pražského hradu. Podle jeho závěrů  zde objevené archeologické nálezy pochází z XI. století. Ukazují na dřevěnou tvrz na kamenné podezdívce chráněnou hliněným valem, která ve XII. století lehla popelem. Ve XIV. století zde proběhla „jakási stavební činnost“, kterou nelze blíže určit. A konečně z XV. – XVI. století pochází obdélníková stavba kamenná, která měla asi význam strážní budovy nad silnicí z Kudlova do Zlína. Šlo patrně opět o jednopatrovou budovu – jakousi tvrz.

Obrazek

 

Tolik dr. Borkovský. Historik dr. Stloukal, který se dříve k existenci hradu v tomto místě klonil, shrnul potom vše do závěru, že „hrad vybájený lidovou fantazií na Hradíšťku nikdy nestál. Ale zato se nalezly základy dřevěného srubu, jehož stáří bylo možno podle střepů vročiti do XI., nejpozději XII. století. To ovšem nedokazuje, že zde už tehdy byla nějaká osada. Stála zde patrně jen strážní pozice na křižovatce cest, nebo opevněný zemanský dvorec v kraji jinak neosídleném“. Tolik tedy dr. Stloukal, pro něhož to mohlo znamenat jisté zklamání.

Zúčastnění vědci potom další pokračování v průzkumu na Hradisku nedoporučili, „protože nemůže přinést žádné nové překvapení“. Navrhovali však provedení archeologického průzkumu na území zámku ve Zlíně, „aby bylo možno bezpečně zjistit, zda tam stávala původní tvrz, doložená historickými prameny ve XIV. století“. K tomu však už nedošlo. Jak by mohlo, když zámek za okupace sloužil coby .... Deutsche Kasino, für die deutschen Gefolgschaftsmitglieder der Bata-Werke und deren Gäste, untergebracht ist.

V průběhu válečných let se archeologický materiál z Hradiska ztratil a teprve v letech osmdesátých se podařilo objevit alespoň kopii jeho původní zprávy. A tak s více než čtyřicetiletým odstupem zainteresovaní učinili pokus o nový současný výklad archeologické zprávy dr. Borkovského.

Obrazek

 

Oproti jeho závěrům byly počátky existence tvrze na Hradisku posunuty z XI. století do doby po polovině XIII. století. Dosáhlo se tak časové shody vzniku tvrze se založením Zlína jako kolonizačního městečka Vilémem z Hustopečí v letech 1257-1260. Sotva se však můžeme ubránit pochybnostem o oprávněnosti tohoto časového posunu. Uváděné argumenty nejsou natolik přesvědčivé, abychom je mohli přijmout bez pocitu, že přání se zde stalo otcem myšlenky. Můžeme však přijmout názor, že nálezy na Hradisku, které ukazují patrovou tvrz z XV. – XVI. století, jsou svým stářím shodné s archeologickými nálezy novějšími v místě zlínského zámku (datovanými do 2. pol. XV. stol. a počátku XVI. stol.). A také názor, že by mohlo jít o stavby z období, kdy zlínské panství držel rod Tetourů z Tetova  (1478 – 1571). Tato myšlenka se ostatně vynořila již dříve, například v článku o nejstarším obrazu Zlína. Z této časové shody lze pak vyvodit závěr, že po určitou dobu „musela obě sídla – staré (Hradisko) a nové (dnešní zámek) existovat souběžně“. A že teprve v průběhu XVI. století původní vrchnostenské sídlo na Hradisku zaniklo.

Muselo se vše odehrát skutečně přesně takto? Bylo Hradisko opravdu původním sídlem zlínské vrchnosti a feudální sídlo v místě dnešního zámku vzniklo jako nové teprve za vlády Tetourů? Nebo bylo toto sídlo – původně tvrz a později hrad - od počátku v místě dnešního zámku a na Hradisku šlo jen o strážní objekt, jak o něm mluví nález vědců z roku 1940? Nezbývá než se smířit s tím, že i dějiny Zlína nesou některé otevřené kapitoly, které se zatím nepodařilo objasnit.

Pokud jde o vyobrazení hradu na známé vedutě Zlína, můžeme se oprávněně domnívat, že jde o jeho stav před přestavbou na renesanční zámek. Bylo sneseno dostatek argumentů o tom, že veduta pochází podle všeho ze druhé poloviny XVI. století. To však ještě nemusí znamenat, že hrad, který zde má rysy stavby pozdně gotické, nemohl vzniknout dříve. Vždyť počátek vlády rodu Tetourů se datuje už od roku 1478. A dr. Stloukal klade původ zlínské tvrze do období vlády Šternberků v letech 1358 – 1360. Odpovídala by logice dějin i domněnka, že zlínské feudální sídlo – tvrz – by mohlo mít svůj původ už v době založení Zlína jako kolonizačního města ve XIII. století.

Zde by nám mohl hodně napovědět soustavný archeologický průzkum na území zámecké terasy, po němž se tak dlouho volá. Nezbývá nám než s tímto očekáváním naši historii zlínského hradu zatím uzavřít.

Obrazek