Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

zahradní město ve službách firmy Baťa

 (asi akad. arch. Eduard Staša,  Tep 1992?)

 

O osudu firmy Baťa a města Zlína se rozhodovalo v polovině dvacátých let. A vlastně nejen o nich....

V obecních volbách 1923  zvítězila Baťova kandidátka a Tomáš se stal (na radu svého nevlastního bratra Jana) starostou města. Vytvořila se personální unie mezi továrnou a obcí, došlo ke ztotožnění jejich zájmů. O několik let později (1929) firma Baťa zakoupila zlínské panství a uvolnila si ruce pro stavební rozvoj města.

Úplná přestavba závodu byla zahájena roku 1924. Staré budovy amerického typu, dovezené Tomášem Baťou roku 1905 z USA, se pomalu stávaly překážkou v zavádění racionálních metod výroby. V letech 1924-26 šlo především o zdokonalení provozu metodou spádových konvejerů.

Obrazek

 

Ukázalo se, že řešení nabízí využití konstruktivních vlastností železobetonu. Zrodily se první budovy se železobetonovou kostrou o velikosti 20 x 80 metrů, s půdorysnou osnovou 3 x 13 standardních polí s osovými vzdálenostmi sloupů 6,15 x 6,15 metru. Tyto objekty se díky své variabilitě ukázaly vhodnými nejen pro různé druhy výrob (1924-26 – spádové konvejery s pracovišti poháněnými transmisemi, 1927-27 – spádové konvejery obklopené pracovišti s vlastním motorovým pohonem, 1931 – pásové dopravníky, do r. 1940 všude tančící dopravní pásy), ale i pro stavbu internátů  a budov veřejných. Domyšleny do technických detailů umožnily zprůmyslnění výstavby a snížení stavebních nákladů.

Ve druhé polovině let dvacátých se zrodily nám dodnes známé tovární budovy s viditelnou nosnou konstrukcí vytvářející architektonický řád, propojenou horizontálními výplněmi cihelných ploch.

Přibližně v téže době se na základě obdobných zásad typisace a standardisace začínají stavět série rodinných domků – známých charakteristických červených „krychliček“ z režného zdiva, ponořených do zeleně zahrádek. Zrodil se krajně úsporný a lapidárně prostý stavební styl, charakteristický pro zlínskou architekturu. Styl, o němž slavný představitel světové architektury řekl, že pouze povrch a konstruktivní prvky odolávající vlivům přírody mu chybí, aby se stal klasickým.

 

Zlín - Zálešná XII. v roce 1933

 
 
 

Strůjcem architektury dvacátých let byl kudlovský rodák F.L. Gahura, jehož realizace si držely svou charakteristiku a pro znalce genia loci města byly odlišitelné od chladnějších staveb „karfíkovského“ období let třicátých. Sám Gahura k městskému stylu řekl:

Snažili jsme se od počátků výstavby města, aby stylově vyrůstalo organicky z průmyslové architektury, jako nové formy k vyjádření architektova názoru na práci a život průmyslového města. Vliv na obraz Zlína má průmyslový objekt, t.j. tovární budova. Ta jest hlavním motivem zlínské architektury. Tento motiv se opakuje v různých variacích i u ostatních budov sloužících veřejným účelům, u škol, internátů, společenského domu, sociálně zdravotního ústavu a j. Architektova invence musela vždy řešiti problém, jak přizpůsobiti dispozici budovy pro veřejné účely: továrnímu konstruktivnímu standardu. Tento standard je buňkou (prvkem) zlínské architektury. Jest to konstruktivní pole o rozměrech 6,15 x 6,15 m. Z této buňky jsou vytvořeny půdorysy všech budov. Vnější obraz zlínské architektury se proto vyznamenává stylovou jednotností s mnoha variacemi.

 

Tyto variace jsou vytvořeny těmito způsoby:

1. Variacemi proporcí okenních otvorů proti výplňovému zdivu.

2. Variacemi proporcí výplňového zdiva proti železobetonové konstrukci.

3. Doplňováním předešlých svou způsobů jinými motivy, přispívajícími k charakteristice účelu budovy. (Šťastným příkladem tohoto způsobu jest použití krycí plotny nad terasou a kubusu strojovny výtahů k ukončení siluety Společenského domu.)

4. Vyloučením výplňového zdiva a zasklením železobetonové kostry.
 

Tohoto způsobu jsem použil při svém návrhu na brněnský mrakodrap. Provedl se poprvé při průčelí Domu služby v Praze za mé spolupráce. Plně jsem využil tohoto efektu při provedení památníku Tomáše Bati ve Zlíně.
 

Při regulačním řešení města a situování jednotlivých budov a obytných domků v koloniích snažil jsem se šetřiti formy terénu tak, aby nebylo potřebí velkých pohybů hmoty k úpravě okolí. Tím bylo dosaženo i pohledových zajímavostí v interiérech ulic.
 

Vše se investovalo do služeb idejí zahradního města, které v letech před první světovou válkou ovládaly urbanismus v západních zemích. K nim se také od počátku klonily sympatie Tomáše Bati a představitelů jeho firmy. Cíl všeho konání – ovlivněný názory anglického utopisty R. Owena - přikazoval vybudovat průmyslové město coby město lázeňské.

Obrazek

 

Podle nich lepší životní podmínky znamenají větší výkonnost dělníka a

JAN ANTONÍN BAŤA – IDEÁLNÍ PRŮMYSLOVÉ MĚSTO

(předmluva)

Ze všech velkých lidských zařízení je průmysl nejmladší. Jeho vliv na lidský život je však nejmocnější. Odborníci počítají, že v dějinách člověka trvá doba železná 5 000 let. Průmysl je starý 150 let. Velký průmysl je však sotva ve druhé, snad v třetí generaci. Není tedy ani stoletý....

Cokoliv dělá člověk krátce, dělá špatně. V budování průmyslu se lidé dopustili tolika chyb, kolika je možno se jich jen dopustiti ve věci, jaká se dotýká stamilionů lidí, kde se totiž chyby násobí počtem....

Uvažujeme-li o věci, která se dotýká stamilionů lidí, zdá se mi, že bychom měli vycházet z člověka, z toho za čím jde, po čem touží .... Když člověk po něčem touží a něco chce (a jde za tím ve stamilionech), zničí úžasné hodnoty, neubírá-li se správnou cestou. Nevidím jiného východiska pro správnou cestu průmyslu a jako měřítko všech průmyslových zařízení nežli člověka a základní potřeby jeho štěstí ....

Není to kniha určená pro trh (myšlena firemní příručka Ideální průmyslové město – pozn. O.Š.). Je to předpis, projekt, plán pro výstavbu a provoz průmyslového města o 10 000 – 12 000 obyvatel v našem průmyslovém sektoru .... Všechny problémy průmyslové výroby a spokojeného, tvořivého lidského života, založeného na průmyslové práci, jsou v této knize řešeny tak, aby toto město bylo typem, jaký se dá stavět v tisících a kdekoliv na světě. V této knize není teorií. Je založena na zkušenostech, vesměs velmi draze zaplacených. Vychází z prostých zásad a směřuje k jednoduchému cíli ....

První zásadou je zkušenost, že průmysl, budovaný ve velkých městech, se neosvědčil .... Proto zakládám průmyslové město na podniku takového rozsahu, kde hlava podniku může znáti všechny své spolupracovníky; kde všichni znají všechny, právě tak jako znají své místo (a mají své místo) v práci i v životě města, majíce možnost vzestupu podle svých schopností.

Ve městě, kde je více podniků, vyrábějících různé druhy zboží, mohou pracující lidé býti zmateni, když jde o to znát příčiny své nezaměstnanosti. Následkem toho nemohou míti onen naprosto přímý poměr k podniku a obchodu, ani k lidem, kteří je vedou.

V městě s jediným podnikem rozumějí zpravidla i malé děti příčinám krise podniku lépe nežli ve velkém městě průměr pracujících. Různost práce jim obraz kalí a také oné živelné nutnosti mu rozuměti, protože když není práce v jednom, je ve druhém podniku. Netvoří se tam tedy spolupráce, která je podmínkou klidného rozvoje a rozkvětu moderního průmyslového podniku.  Spolupráce kvete z porozumění. Každých sedm let se vracejí doby neklidu v průmyslu .... V takových dobách je pojištěn pouze ten podnik, kde se z porozumění vytvořila spolupráce ....

Ideální průmyslové město je specialisované. Je městem jednoho hlavního průmyslového výrobku. Jsem švec, a proto jsem v této knize zpracoval město založené na průmyslové výrobě obuvi a předmětů s ní souvisejících. Ale podle zkušeností, které jsem získal v mnoha jiných průmyslových oborech, pokládám toto město za průmyslový typ vůbec. Zakládám toto město a průmysl jeho rozsahu ze zkušenosti, že je nedostatek géniů, ba i lidí, vynikajících všestrannými schopnostmi ....

Ideální průmyslové město je takové, které mohou vytvořit a udržet v trvalém provozu průměrní lidé se zdravým rozumem a jehož zařízení vyvolává samočinné vznikání a trvání dobré vůle ....

Nemám na mysli výstavbu města, jeho průmyslu a osazení plným počtem obyvatelstva naráz. Město bude vyrůstat organicky a postupně. Základní silou pro jeho vznik a postupnou výstavbu jsou:

  1. tato kniha, obsahující a ukazující cíl i prostředky,
  2. finanční kapitál, potřebný k zahájení základních staveb a první výroby,
  3. kádr zkušených instruktorů, odborníků ve výstavbě nového průmyslu a města.

 

Cílem, k němuž tato práce směřuje, je vybudování technických a organisačních předpokladů pro sociální smír a vysokou životní úroveň a poplatní sílu lidu, založenou na vysoké průmyslové výkonnosti.    

Citováno dle „Ideální průmyslové město". Stavební oddělení fy. Baťa a.s. 1937

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

větší zisk pro podnikatele, navíc spokojenější dělník se stává zdrženlivějším v touhách za sociálními reformami. Firma Baťa nebyla ani první, ani jediná, která přijala za své ideje zahradního města. Přizpůsobila je však svým potřebám a cílům a propracovala do promyšlené filosofie urbanistické. Zlín byl první školou výstavby průmyslového zahradního města. Na základě získaných zkušeností se později tyto myšlenky realizovaly při výstavbě baťovských továren a měst u nás i v zahraničí.

Vše se dělo na základě vypracovaných investičních programů, které nebylo možné zvládnout tradičními způsoby a metodami. Stavaři a architekti museli vynalézt účelné, hospodárné a estetické typy průmyslových, obytných a veřejných budov; z konstrukcí a materiálů, které umožňovaly hromadnou výstavbu. A také se vynořila nutnost nalézt odpovídající formy plánování, projektování, organizace a způsobů stavění.

Roku 1927 vznikla akciová společnost „BAPOZ – Baťovy pomocné závody s. s r.o.“, působící v řadě výrobních i nevýrobních oborů. O tři roky později se ustavila další akciová společnost „Zlínská stavební a.s.“, tentokrát pro výstavbu budov firmy Baťa v Československu.

Vše se dělo za neutuchající výstavby rodinných domků, což odpovídalo zvyklostem a tužbám zaměstnanců i sociálním a hospodářským zájmům firmy.

Opouštíme dvacátá léta, která soustředila většinu investiční energie na samotný Zlín. Pod tlakem mezinárodní konkurence se situace začala měnit a firma Baťa se pustila do zakládání sesterských společností jak v ČSR, tak v zahraničí. Navíc v rodném městě zakladatele závodů se stále tísnivěji projevovaly omezené možnosti rozvoje.

Roku 1930 došlo k rozhodnutí o výstavbě pomocných závodů v Otrokovicích na Bahňáku – zrodil se první případ nově založené továrny a zahradního města v extrémních podmínkách.

Problematikou výstavby továren a měst se zabývaly kolektivy architektů, inženýrů, zlínských i mimozlínských techniků. Výstupem práce těchto skupin byly desítky projektů a realizací – v roce 1937 také chystané vydání knihy „Ideální průmyslové město budoucnosti“. Zamýšlená třídílná publikace bohužel nikdy nevyšla.

Obrazek

 

 V průběhu třicátých let vznikala města firmy Baťa v Německu (Ottmuth), Jugoslávii (Borovo), Francii (Hellocourt) a postupně v řadě dalších zemí. Na prknech zlínských projektantů se rodily návrhy továren, sídlišť a měst pro rozmanité zeměpisné, sociální a přírodní podmínky.  Tato problematika řešila také v Československu - zakupováním starých továren a výstavbou nových. Mimo území dnešní ČR (tedy Čech a Moravy) se Baťa etabloval především na Slovensku. Tam panovaly tíživější sociální a hospodářské poměry. Když se k nim přidalo přírodní bohatství, viděly tvůrčí mozky dobrou příležitost pro podnikání.

hellcourt-france-web.jpg

 

Poprvé noviny přinesly zprávu, že fa. Baťa zakoupila v Bošanech, v povodí řeky Nitry, Velkobošanskou továrnu na usně, ještě za Tomáše Bati, roku 1930. Malá koželužna dosti zastaralé úrovně a v mizerném technickém stavu, zaměstnávající 150 dělníků, byla okamžitě přestavěna a zmodernizována, aby v lednu 1931 mohla zahájit provoz.

V průběhu roku 1934 přibyl provoz na výrobu pracovní obuvi a roku 1939 továrna chrlila 1000 párů denně. Zde již začaly působit válečné události, k předpokládané produkci 4000 párů za den nedošlo a omezila se výstavba obytné kolonie. Podnik se nakonec specializoval na koželužskou výrobu.

Obrazek

 

MEZINÁRODNÍ ARCHITEKTONICKÁ SOUTĚŽ NA RODINNÝ DOMEK (1935)

 

V roce 1935 uspořádala firma Baťa – ve snaze dosáhnout dalšího pokroku při výstavbě podnikových bytů – mezinárodní architektonickou soutěž na modelový rodinný domek.

 

Soutěž byla podle dohodnutého zadání rozdělena na dvě kategorie:

  1. 1. návrh třípokojového bytu,
  2. 2. návrh nábytku (podnik se nespokojil pouze s návrhy na stavební řešení obytných domků; ve třicátých letech narůstala ve firemním prostředí nespokojenost se současným stavem zařizování bytů, jenž z pohledu moderní bytové architektury nebyl ani vkusný, ani levný, ani účelný; podnik i na tomto poli architekty vybízel k širší odborné spolupráci).

V porotě zasedli kromě J.A. Bati a D. Čipery architekti B. Fuchs, F. Gahura, P. Janák, dále E. Schön a prof. Syřiště. Přísedícími byli rovněž zahraniční hosté architekt Le Corbusier z Paříže a F. Schuster z Frankfurtu nad Mohanem.

Z 289 přihlášených návrhů jich bylo 243 z Československa, 1 z Dánska, 4 z Francie, 7 z Holandska, 14 z Jugoslavie, 9 z Německa, 6 z Rakouska, 4 ze Švédska a 1 ze Švýcarska. 270 přihlášených návrhů spadalo do sekce stavebních projektů a 19 do sekce návrhů vnitřního zařízení bytu.

Nejvyšší ocenění, které porota udělila, získal švédský architekt E. Svedlund a společný návrh architektů A. Benše a F. Jecha z pražské UMPRUM. Oceněna byla i řada dalších architektů (mezi jinými také zlínští V. Karfík a A. Vítek). Vítězné návrhy realisovány ve vzorové kolonii U lomu (Nad ovčírnou).

 

Drgová M.: Bydlení a bytová kultura v baťovském Zlíně. Diplomová práce, PF MU Brno 1997, str. 79-81
Novák P.: Zlínská architektura 1900 – 1950, str. 38-39

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

Druhou podobnou akcí (jakoby přes kopírák psanou, pouze krizí tísněná továrnička se nacházela v ještě horším stavu) bylo zakoupení koželužny firmy A.H. Suess a syn v Nových Zámcích. Stalo se roku 1931 a po nutné modernizaci a rozšíření výroby zde zahájil Jan A. Baťa výrobu obuvi (1936). Od následujícího roku začala v okolí vyrůstat menší obytná kolonie. V tehdejším slovenském tisku se o Nových Zámcích psalo vesměs s uznáním – jako o druhém Zlínu na Slovensku, o největší továrně na obuv mimo Zlín. Dnes těžko můžeme určit míru nadsázky nacionalizujících článků – postavená továrna a značná část města byly zničeny za druhé světové války. Pravdivé nebyly - pozdější vývoj ukázal přesně, které místo na Slovensku bylo vyvoleno pro úspěšný rozvoj obuvnického průmyslu.

Míra přírodního bohatství byla tím pravým určovatelem, který ukázal na investičně nejpříhodnější region. Firma Baťa se na průzkumech surovin celá třicátá léta soustavně podílela. To se ukázalo například při rozhodování o výstavbě továrny na výrobu syntetického vlákna v povodí řeky Popradu. Tam roku 1935 Jan Baťa založil sesterskou společnost „Závody na výrobu umělého hedvábí, punčoch, prádla, dř. Svit, úč. spol., Batizovce“ , která se za války (1940) stala součástí koncernu „Baťa, slov. úč. spol., Šimonovany“.  Ještě na podzim v katastru obce Velká zahájilo 25 osob ze Zlína podle projektu Baťova zahradního města pro deset tisíc obyvatel výstavbu závodu a sídliště.

Výrobu v nové továrně spustili roku 1936, po dokončení zde měly pracovat tři tisíce zaměstnanců. Archivní prameny jsou opět nedokonalé, neumožňují vystopovat míru naplnění původních záměrů. Porovnáme-li např. fotografie „ryzího“ baťovského města a současnosti, můžeme konstatovat skutečnost, že město Svit, jakkoli poznamenané stavebním vývojem období socialismu a posledního dvacetiletí, nese výraznou pečeť původní urbanistické a architektonické koncepce.

Obrazek

 

HUGO VAVREČKA

O PLÁNOVÁNÍ ORGANICKÉHO PRŮMYSLOVÉHO MĚSTA

V rukopisu z roku 1942 H. Vavrečka představil brilantní teoretickou reflexi a bilanci stavby průmyslových sídlišť Baťova koncernu v celém předchozím období:

„ ... vodítkem našich úvah byla představa sídliště, v němž vládne onen autonomní pořádek a ona vzájemná souvislost všech funkcí, kterou známe z živé přírody a kterou – na rozdíl od automatismu mechanických soustav – nazýváme organickou.

Jako každý zdravý organismus má míti sídliště tohoto pojetí svou vnitřní zákonitost, svou osobitost a původní schopnost růstu a vývoje. Musí čerpat tuto svou životní energii z vlastních kořenů, a musí proto býti na své živné půdě, t.j. na pracovním výkonu svého obyvatelstva, soběstačné. ..."

Dle: ČR-MZA Brno, pracoviště Zlín, F.B., XV. stavební odd., inv. č. 13, Průmyslová sídliště, osady – rukopis Hugo Vavrečky (1942)

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

 Druhé podobné město založil Jan Antonín Baťa v zemědělské obci Šimonovany na řece Nitře. Firma zde zakoupila roku 1938 velkostatek a na podzim zahájila výstavbu továrny. V červenci 1939 zde stály první tovární budovy a desítky rodinných domků. A do konce roku byl vyprodukován první milion párů obuvi.

Výstavba závodu a sídliště pokračovala dle původního plánu zahradního města pro 6000 obyvatel. Koncem roku 1941 v nových domovech žilo 1300 lidí – další původní plány překonal vývoj. K rozsáhlejšímu dobudování obuvnického závodu a města došlo po druhé světové válce, kdy roční výroba obuvi stoupala až na několik desítek milionů párů.

Baťovany, vzniklé z nového zahradního městečka a starých Šimonovan, se rozrostly do podoby okresního města Partizánske s více než 25 000 obyvateli, které se stalo hlavním centrem obuvnického průmyslu na Slovensku. Části baťovského zahradního města – ač místy zastřené novější výstavbou – se stále výrazně uplatňují.

Obrazek

 

Poněkud skromnějším příkladem podnikání firmy Baťa byl Liptovský Mikuláš. Roku 1937 tam Baťovci zakoupili objekty kožedělného průmyslu a o rok později založili sesterskou společnost „Darina“ (pod již dříve zmíněnou společností Baťa slov. vedená jako „Závody na výrobu krému, Lipt. sv. Mikuláš“ ) pro výrobu a prodej gumového zboží. V červnu 1939 zřídili rovněž punčochárnu a ze Zlína přijelo 30 instruktorek (firma Baťa disponovala dnes už přesněji neurčitelným rozsáhlým kádrem školitelů a školitelek, bez kterých se zavádění produkce a výstavba sídlišť neobešla).

Obrazek

 

 Tím však oba Baťové své podnikatelské aktivity na Slovensku neukončili. Vzpomeňme třeba jen zakládání prodejen obuvi, domů služeb  a správkáren, nebo zakládání menších závodů a provozoven. A také třeba na Baťův projekt železničního spojení  z České Třebové přes Zlín a Horní Lideč do Púchova a Žiliny. Nicméně výstavba továren a sídlišť patří k těm nejpozoruhodnějším. Vždyť Zlín  a tovární zahradní město u nás i v zahraničí patří k ojedinělým událostem v historii světového urbanismu.

Nepochybně zájmy a potřeby obuvnického koncernu Baťa především motivovaly vývoz kapitálu, techniky a zkušeností na Slovensko. Byl však také velkým přínosem pro hospodářský a sociální rozvoj slovenských okresů a obcí, u nichž nacházel velmi příznivou a vstřícnou odezvu. Už více jak tři čtvrtě století uplynulo od počátků budování těchto továren a sídlišť. Sotva lze pochybovat, že splnily své historické poslání.

Obrazek

 

Jak vypadala prvotní instrukce člena stavebního oddělení, vyslaného do světa vypátrat oblast, vhodnou pro založení továrního města?  Nástin plánu takové cesty (i s potvrzujícími podpisy J.A. Bati a nadřízených) vidíme na následujících čtyřech listech:

Stavební oddělení Baťa a.s. - pokyny pro průzkum zájmových pozemků 1-4
Stavební oddělení Baťa a.s. - pokyny pro průzkum zájmových pozemků 2-4

Stavební oddělení Baťa a.s. - pokyny pro průzkum zájmových pozemků 3-4

Stavební oddělení Baťa a.s. - pokyny pro průzkum zájmových pozemků 4-4