Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příspěvek k dějinám Baťa a.s. ve Zlíně

(1894 – 1945)

Doc. PhDr. František Vojta, CSc. (Tep 1989)

fotografie z podnikového archivu o.p. Svit, popř. z vlastních zdrojů

* * * *


Předmluva Cygnusova:

Níže uvedená práce (od stejného autora) je jednodušším a třídně méně agresivním zpracováním původní, zde ve dvou dílech prezentované  „Historie devadesáti let promlouvá“. Proto článek zařazuji mezi stati neutrálního arch. Staši, i když se stále jedná o jednostranně levicový text.
* * * *

Původní stať - Baťovy závody

Původní stať -

n.p. Svit

 

 

Obuvnická výroba procházela v 90. letech minulého století důležitými změnami spočívajícími v přechodu od rukodělné výroby ke strojové. Tím byla zahájena hromadná výroba obuvi, zvláště ve Spojených státech, Anglii a v Německu. Prvními byly šicí, prošívací a cvikací stroje. Z dalších velkých států proběhla nejpozději mechanizace v Rakousku-Uhersku (dále jen monarchie). V českých zemích se stroji pracovaly jen zčásti obuvnické továrny na Prostějovsku a Kroměřížsku. Důležitou oblast tvořila i Třebíč, kde v tamní obuvnické továrně postavili roku 1869 první prošívací stroj u nás.

Zlín k tehdejším centrům obuvnického průmyslu nepatřil, i když obuvnictví zde mělo dlouholetou tradici. Vyvrcholila rukodělnou výrobou Francouze Roberta Florimonta  v letech 1870 – 1878. V době, kdy se hospodářství monarchie zotavovalo z hospodářské krize, založili sourozenci Baťovi – Antonín, Anna a Tomáš  – dne 24. září 1894 obuvnickou živnost. Z počátku nepřekročili rámec řemeslné malovýroby a tradičních výrobků i způsobů jejich prodeje. Zaměstnávali trvalé dělníky (proletáře) a t.zv. zimní dělníky i skomírající skupinu „štukverkářů“, domácích dělníků.

Po roce činnosti se živnost ocitla v první krisi, protože ji zatížili dluhem desetinásobně převyšujícím počáteční peněžní vklad (tedy dluhem 5000 zl., pozn. C.). Přežívající tradice (mzdy se vyplácely až po prodeji zboží) umožnila, že ji s pomocí dělnictva vcelku rychle překonali. Finanční prostředky získané z prodeje výrobků použili k úhradě směnek, splacení dluhů a k nákupu surovina materiálů a teprve zbývající částka (nestačila pro všechny) se vynaložila na mzdy. Dělníci, ač věřitelé, z vlastního zájmu (aby obdrželi co nejdříve mzdu) pracovali tak, jak nejlépe uměli, a tím překlenuli krisovou situaci.

Severní fronta nám. Míru roku 1908

Pohled ode dnešní pošty na nám. Míru do ulice Rašínovy. Ve druhém domě vlevo začali sourozenci Baťovi v již zmíněném roce 1894 výrobu papučí. Foto pochází z roku 1908. to již byla výroba fy. T. & A. Baťa přestěhována do prvních budov u nádraží.

Za dva roky po krisi zahájili výrobu lehké obuvi, střevíců z hnědé plachtoviny, séglu, s lehkou koženou podešví, známých jako „baťovky“. Nová výroba slavila úspěch, vedla i k novému označení a rozvoji podniku, který se přemístil do nové tovární budovy (z náměstí k železniční stanici).

Baťovy závody - první tovární budovy

První budovy fy. Baťa u nádraží  (ta úplně první stojí při pravém okraji horního snímku, pochází z počátku století a mimo výroby tam měli také bratři Baťové byt a malou strojovnu. Vyšší budovu postavili v roce 1905. Dnešní divák se špatně dokáže vnitřně oprostit od zastavěného okolí – ale v těchto letech mimo malého nádraží v okolí nic nestálo, snad jen západně od Baťových budov dřevěná výrobna Morice Lehra. Celý areál Baťovy továrny tvořily pouze dvě vyfotografované stavby a malý dvorek mezi nimi, zpestřený několika kůlnami.

Do roku 1900 se užívalo jen několika strojů bez mechanického pohonu, později mohly být – po vytvoření podmínek – zavedeny první obuvnické stroje. Výroba se mechanisovala, shromažďovala a nabývala průmyslového rázu. I nadále se však udržuje a na výrobě se podílí podomácká výroba. Pracovní doba v podniku činí 12 hodin denně.

Obrazek

Takto vypadala továrna v době, o níž píšeme (1905), fotografovaná z kopců Nad stráněmi (Jižní svahy). První tříetážová budova měla ještě dřevěné nosné sloupy a trámy ve stropech. Přesto vydržela fungovat až do náletu v listopadu 1944. Při pravém okraji snímku, na ulici Malenovská (v původní trase), stojí kontribučenská sýpka. Ta tam vydržela až do přeložení silnice severněji, tedy do roku 1923. Pro orientaci zlínských – stojí v místě dnešních budov 32-42.


 

Poznatky o strojové výrobě získával T. Baťa např. z časopisu Obuvník, ale především čerpal ze svých cest do zemí s vyspělým obuvnickým průmyslem. V roce 1896 navštívil Německo a v letech 1904 -1905 obuvnické středisko v Lynn ve Spojených státech. Udivila ho, jak sám uvedl, strojová výroba obuvi, její organizace, ale především pracovní výkonnost dělnictva a celkově vysoké tempo práce. Tyto poznatky silně ovlivnily jeho postoj ke strojům, k moderním formám výroby a vedly k rozhodnutí zavádět je ve vlastním podniku.

Ve Spojených státech sledoval i vztah podnikatelů k dělnictvu a odborovým organizacím. Zaujalo ho, že v některých továrnách přijímali pouze odborově neorganizované dělnictvo a tím se podnikatelé stali neomezenými pány. Povšimnul si i líbivých hesel, především o službě veřejnosti (Servic public) a službě zákazníkům („Zákazník – náš pán“ – poprvé užito při otevření jednoho tamního obchodního domu.).


Rozvoj výroby v podniku

rok
denní výroba v párech
počet zaměstnanců
1894
50
50
1900
300
120
1910
3 000
1 500


Po svém návratu začal organizovat výrobu na nových zásadách, které poznal a přijal za své. Od dělnictva vyžadoval „americké“ tempo práce, znamenající zvýšení pracovní výkonnosti a možnost jejího dosažení měli demonstrovat jím pozvaní angličtí dělníci. Ti však zakrátko z podniku odešli. Postavení dělnictva se zhoršilo i zavedením pokutového systému (za špatnou práci, nedodržení pořádkových předpisů a pod.), ale také za nevyhovující výkonnost a nevyužití strojů. Časopis Obuvník reagoval na uvedené skutečnosti slovy, že „nenajdeme v celém Rakousku, aby tak rafinovaným způsobem byla pracovní síla využitkována“. Zavádění strojů rozšiřovalo technickou dělbu práce, zvyšovalo výkonnost a umožňovalo přijímání nekvalifikovaných, zvl. zimních dělníků. Někdejší odbornost obuvnických dělníků vzala za své a ztrácel se i charakter tvořivé práce.

T. Baťa se dostal záhy do sporu s odborovou organizací, Spolkem obuvníků ve Zlíně, založeným pokrokovými obuvnickými dělníky v roce 1903. Záhy se projevila snaha Spolek zdiskreditovat a ve sporu mezi ním a iniciátorem boje se T. Baťa postavil proti odborové organizaci a na její požadavek odpověděl, že „organizaci neuznává a se zástupci jejími vyjednávat nebude“. Dělnictvo vstoupilo do stávky a současně vyzvalo ostatní k dělnické solidaritě a bojkotu firmy Baťa. T. Baťa dělníky a odboráře z podniku propustil a dal zapsat na t.zv. černou listinu, která znemožňovala zpětné přijetí do práce nejen v podniku, ale i jinde (černá listina byla zakázána nejvyšším rakouským soudem 20. června 1905). Bojkot firmy Baťa trval až do první světové války.

V období před první světovou válkou zaujal T. Baťa významné místo předsedy Odboru továren obuvi při Jednotě průmyslníků pro Moravu a Slezsko. Navázal hospodářské a politické styky s významnými činiteli a využil je v příhodných situacích k osobnímu prospěchu. Od roku 1905 se znal s J. Černým, rakouským byrokratem a pozdějším zemským presidentem, a roku 1910 se seznámil ve Zlíně s dr. Fr. Hodáčem, tajemníkem Jednoty průmyslníků. (Fr. Hodáč, narozený r. 1883, se v roce 1942 stal členem dozorčí rady fy. Baťa a.s. Pozn. C.)  Uvedené styky, vedle faktu, že se přiženil do rodiny, sešvagřené s MUDr. J. Kerzlem, osobním lékařem císaře, byly daleko významnější, než se dosud připouštělo nebo vůbec uvádělo ve známost.

Do první světové války v podstatě ukončili v podniku přechod ke strojové výrobě a zaujali 7. - 8. místo mezi největšími obuvnickými továrnami v monarchii. Ve výrobnosti na jednoho dělníka, v důsledku maximálního využití pracovních sil, rozšířeným používáním strojů a organizací výroby, stáli však v jejich čele.

Obrazek

Tomáš Baťa s devítiměsíčním synem Tomášem (Tomíkem), rok 1915. Narození jediného syna bylo jakousi tečkou za érou Rakousko-Uherské monarchie a též za budováním prajádra Baťových závodů.

 

 

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA, TOMÁŠ BAŤA A ROZVOJ PODNIKU (1914 - 1918)

 

V roce 1914 vypukla v důsledku imperialistických rozporů první světová válka a na jejím počátku získal T. Baťa u vojenských úřadů ve Vídni objednávku na 50 000 párů vojenské obuvi. Výroba byla z větší části přeorientována na produkci uvedené obuvi, s níž nebylo v podniku mnoho zkušeností (jisté poznatky získal T. Baťa u obuvníka R. Wiesnera v Kelči). Počáteční pokles výroby se podařilo brzy překonat. Na první zakázce se kvůli splnění dodacích termínů podíleli i další zlínští výrobci obuvi podle počtu cvikacích strojů.

Na počátku války byl podnik závislý na nákupu koží u jiných výrobců a Baťovi nákupci nabízeli za kůže během týdne ceny dvojnásobně vyšší. Situace se změnila v roce 1915, kdy se T. Baťa stal předsedou ústřední organizace „Válečná ústředna obuvi“, zřídil koželužnu ve Zlíně, stal se společníkem koželužny Polske Zakłady Garbarskie v Krakově. Podnik vyhlásili jako důležitý pro vedení války a tím se objednávky zajistily surovinami i pracovními silami. Denní výroba činila zpočátku pouze 50 párů, ale ke konci války již 6000 párů obuvi denně a pokrývala více než 50 % potřeby vojenské obuvi celé monarchie. Podnik se rozšířil o další tovární budovy, elektrárnu a přikročilo se k zakládání vlastních prodejen se snahou vytlačit t.zv. grossisty (velkoobchod) z trhu. V roce 1918 provozoval podnik již 19 vlastních prodejen, z toho dva domy obuvi.

Obrazek


V počtech vyráběných párů se podnik stal největším výrobcem obuvi na území monarchie.

Podnik za války pracoval pod vojenským dozorem, takže tvrdé pojetí kapitalistické kázně se znásobovalo ještě kázní vojenskou. Většinu osazenstva tvořili mladí lidé, schopní a ochotní podávat největší pracovní výkony, jen aby nemuseli nastoupit vojenskou službu. Mnozí byli dokonce ochotni pracovat i zdarma, jak uvedl sám majitel podniku. Firma dosáhla největší konjunktury od svého založení.

V podniku vládly despotické poměry a „nespokojenci“, včetně odborových důvěrníků, ohrazujících se proti vyčerpávající práci, šikanování a pod., byli posíláni na frontu či k raportům a odsuzování do vězení, na jehož výstavbu přispěla i firma. Velké vykořisťování se uplatňovalo na více než 200 ruských (a několika italských) zajatcích.

T. Baťa se stal válečným zbohatlíkem a maďarský poválečný časopis Pesti Hirlap jej uvedl mezi 36 největšími dodavateli monarchie. Dodal zboží za 140 milionů korun a k úspěšnému vedení války upsal válečné půjčky ve výši 6 milionů korun. Jednu z nich ještě v červenci roku 1918, kdy o jejím osudu bylo rozhodnuto. (Zde F. Vojta sází na omezenou znalost historie socialistického člověka – v roce 1918, díky Brestlitevskému míru, podepsanému Leninem, byla vojenská situace centrálních mocností více nežli uspokojivá a pouze americká pomoc odvrátila pád zemí Trojdohody. Pozn. C.) Podporoval monarchii i proto, že mu byla ideálním politickým a zvláště hospodářským celkem (s více než 60 miliony obyvateli) odpovídajícím jeho zájmům. Celkové zisky podniku dosáhly v letech 1914 – 1917 více než 12,5 milionu korun.

Za vzorné plnění dodávek během války obdržel od císaře kříž za občanské zásluhy II. třídy a nejvlivnější představitel českého kapitálu dr. Jar. Preiss s uspokojením napsal, že se „Baťa zasloužil o národ a vlast a o zdárné vedení I. světové války“. Válka, jak potvrdila většina autorů publikací a mnozí ministři buržoasní čsl. republiky, byla rozhodující silou v rozvoji podniku. Přispívala k němu i podpora, jíž se T. Baťovi dostávalo od předních činitelů.


Rozvoj výroby v podniku

Rok
denní výroba v párech
Počet zaměstnaců
1914
neuvedena
500-600
1915
5 000
2 000
1916
6 000
3 043
1917
10 000
3 900
1918
asi 10 000
4 101

J. Černý, zemský president, o tom ve vzpomínkách napsal: „Za války bylo nutno urovnávat cestu rozmachu Baťových závodů ve Zlíně u úřadů hlavně živnostenských a vojenské správy. Nešlo a nemohlo jít při americkém vzrůstu závodů vždy všechno hladce. V mnoha případech svědčila slova zákona proti přáním a plánům podniku....“.

Jiné postoje zaujalo k monarchii a k samotnému T. Baťovi dělnictvo podniku, povzbuzené vědomím neodvratného rozpadu monarchie  a příkladem ruského dělnictva v roce 1917. Již 3. března roku 1918 uvedl časopis Obuvník, že „v žádném závodě obuvnickém nejsou zbědovanější a otročtější poměry (proloženo v tisku – pozn. F.V.) jako u Bati ve Zlíně“.

Dne 6. března podalo dělnictvo stížnost na nepřístojné pracovní poměry a den poté vstoupilo 20 mladých dělníků do stávky. Dne 22. března roku 1918 se ruští zajatci domáhali vzpourou nejzákladnějších lidských a pracovních práv. Ve vyhrocené situaci předložilo dělnictvo 26. dubna 1918 své požadavky vedení podniku, které na ně neodpovědělo, a proto je postoupilo stížnostní komisi v Olomouci. Spojení zájmů rakouské monarchie se zájmy kapitalistického podnikatele však znemožnilo jejich celkové positivní řešení.

Dělnictvo se bránilo i dalšími formami, mezi než patřila protestní schůze2. srpna 1918 na Záložně ve Zlíně. Na ní T. Baťovi pohrozilo, aby si nezahrával s ohněm, protože nebude-li dosaženo příznivého výsledku „... pomůže si dělnictvo ke svým právům jako jejich soudruzi v Brně, Plzni ...“. Uvedený postup zaměstnanců lze chápat jako výraz všeobecné radikalisace, jež se projevila zvláště v závěru války.  Národní a demokratická revoluce spěla ke svému vrcholu – vzniku Československé republiky a zlínské dělnictvo s ní spojovalo své tužby a naděje na nové uspořádání politických, sociálních a hospodářských poměrů.

Obrazek

Baťovy závody roku 1918, vzhledem k válečné expansi založené na mnoha provisoriích a dočasnostech. Jednoduše řečeno, úhledná předválečná fabrička se divokou expansí rozrostla nevzhledný, přízemní a polodřevěný areál. Tento stav potrvá až do roku 1923.

 
 

VZNIK ČESKOSLOVENSKA A OBDOBÍ DRUHÉ KRIZE PODNIKU (1918 – 1923)

 

Vznik Československa byl výsledkem staletého zápasu českého a slovenského lidu, ale rozhodující moc v něm získala buržoasie, protože sociální demokracie svoji roli vůči dělnictvu nesplnila.

Pro podnik znamenal vstup do nové republiky také změnu podmínek pro jeho práci. Na území nového státu zůstaly ¾ výrobní kapacity obuvnického průmyslu monarchie, ale zúžil se vnitřní trh (pouze ¼ obyvatel), který byl navíc po válce značně oslaben.  Při poklesu kupní síly obyvatelstva došlo k velkému růstu cen. Podnik stál před mnohými nerozřešenými otázkami, které těsně souvisely s hospodářskou situací celého státu. Týdenní odbyt výrobků představoval kolem 10 % z celkového množství vyrobené obuvi v podniku za tutéž dobu. Ve skladech se hromadilo neprodejné zboží, chyběly disponibilní finanční prostředky, narůstaly daňové nedoplatky vůči státu a zadluženost u bank, dosahující výše kolem 56 milionů korun tehdejší měny.

Z období války však zůstaly nejcennější zásoby surových a vyčiněných koží a zachována rozšířená majetková podstata. Jedna z cest, zvolená k ozdravění poměrů v podniku, spočívala v zavedení vlastního úvěrového systému v podobě povinných kaucí (povinně složená určená finanční částka při nástupu do podniku, do funkce vedoucího prodejny a pod.) a vkladů zaměstnanců. Druhou se stala pomoc buržoasního státu, který v době tíživé situace mnoha pracujících odepsal podniku z dlužné částky 7,5 milionu korun na daních plnou polovinu. Jinou cestou šly banky, které ještě před zhodnocením, t.j. zvýšením kursu naší koruny, dosáhly u podniku zaplacení většiny dluhů. Snížily závazky až na asi 15 milionů Kč a tím zabránily jejich znehodnocení.

Rozhodujícími se staly změny v hospodářské činnosti podniku spočívající na užití nových metod organizace práce a řízení. Souvisely s návrhem T. Bati z druhé návštěvy (1919 – 1920) Spojených států a zaváděním prvků vědeckého řízení (taylorismus) a organizace výroby (fordismus). Jejich rozpornost spočívala v tom, že na jedné straně znamenaly zavádění moderních forem řízení, organizace a techniky do výroby, na druhé straně pronikavě zvyšovaly vykořisťování dělnictva. Nastal prudký růst produktivity práce cestou zvyšování její intensity a prodlužováním zákonné délky pracovní doby.

Obrazek

Z PRVNÍ ČTVRTINY XX. století se mnoho fotografií z výroby obuvi nedochovalo. Na jednom z mála snímků je zajímavý pohled na tehdejší šicí dílnu.

 

Podstatné změny lze zaznamenat v počtu zaměstnanců i vyrobených párů obuvi. Ve srovnání s rokem 1915, kdy na dělníka připadlo 2,5 párů obuvi, připadlo v roce 1923 již plných 4,44 párů obuvi.

Nedostatečný odbyt na zahraničních trzích překonávalo zakládání společností ve Spojených státech, Holandsku, Dánsku a j. Převážně šlo o státy provádějící proti dovozu obuvi soustavnou celní ochranářskou politiku. Nově založené společnosti umožňovaly vyvážet kapitál z našich zemí a tím do jisté míry umenšovaly možnosti vyšší zaměstnanosti dělnictvu.

Finanční, obchodní a celkovou hospodářskou politiku podniku organizují, zajišťují a řídí v intencích jeho majitele různí odborníci, včetně právníků, kteří mají značný význam pro jeho ochranu. Nejvýraznější postavou se nesporně stává D. Čipera, který byl sňatkem spřízněn s rodinou Baťovou.

Radikalizace dělnictva zasáhla v dubnu roku 1919 také podniky, protože do stávky vstoupili kovodělníci požadující řešení sociálních a mzdových otázek, zvláště: stanovení minimálních mezd, odstranění neoprávněných pokut a placení přesčasové práce. Klíčovým požadavkem se stalo uznání odborové organizace a továrního výboru, který by hájil práva zaměstnanců. Majitel podniku při jednání se zástupci odborových ústředen taktizoval a zvýhodněním požadavků úředníků rozbil jednotu pracujících. Na jednání do Prahy vyslal svého zástupce Jos. Blažka, který přijal téměř všechny požadavky, ale současně si ujasnil plán postupu vůči stávkujícím, s nímž se T. Baťa ztotožnil. Do dvou měsíců všechny iniciátory stávky v rozporu s tehdy přijatými rozhodnutími propustili a spolu s nimi ještě i další dělníky. Všechny zapsali do zvláštních seznamů a nikdo z nich nesměl být přijat zpět do podniku.

Radikalizace dělnictva vyvrcholila ve Zlíně vytvoření Dělnické rady a „ .... na bouřlivé schůzi bylo odhlasováno znárodnění továrny (Baťovy – pozn. F.V.) a zároveň rozhodnuto o vedení“. Myšlenka znárodnění se stala vzhledem k politickým a hospodářským posicím buržoasie jen ideálem. V prosinci 1920, kdy vyvrcholil třídní boj mezi buržoasií a dělnickou třídou, konaly se přípravy na generální stávku i ve Zlíně. Obsah jednání vypátrali špiclové a T. Baťa nechal vytisknout leták s výzvou, aby se jí dělnictvo nezúčastnilo. Z objektivních příčin, včetně tvrdých postihů v roce 1919, dělnictvo v podniku nevystoupilo.

Rozvoj výroby v podniku

Rok
denní výroba v párech
Počet zaměstnaců
1919
neuvedena
3 005
1920
4 500
2 056
1921
5 500
2 377
1922
7 000
2 440
1923
8 000
1 802

Stagnace výroby a špatný odbyt výrobků přetrvávaly a zpráva Okresní nemocenské pokladny ve Zlíně uvedla, že v roce 1922 se krize projevila „přímo hrozivě u největšího z obuvnických podniků fy. T. & A. Baťa, která v podzimu snížila mzdy dělnictva a značnou část propustila“. T. Baťa, aby prý udržel svoji prestiž, se v dané situaci vypořádal s aktivními členy závodního výboru a zvláště s komunisty.

Čsl. vláda prováděla v této době deflační politiku, t.j. zvyšování kursu koruny vůči zahraničním měnám, která se dotýkala i podniku: ovlivňovala výši cen obuvi, možnosti vývozu, úvěru a pod. Bytostně se ovšem dotýkala pracujících, mzdových otázek a jejich sociálního postavení vůbec. Deflační politika si vyžadovala snížení cen na domácím trhu v poměru ke zvýšenému kursu koruny v zahraničí, ale současně došlo i ke snížení mezd.

V srpnu roku 1922 se konala porada o stanovisku Ústředního svazu průmyslníků a všichni účastníci, vč. T. Bati, se shodli, že: „... je třeba podpořit vládu, aby nenastal hospodářský rozvrat a zmatek“.Obrazek Kapitalističtí podnikatelé souhlasili se snížením cen výrobků a mezd. Po obuvi, ležící ve skladech a umrtvující značné finanční prostředky vznikla mimořádná poptávka a rychlý prodej umožnil získat prostředky k dalšímu rozvoji podniku. Baťovská propaganda představila majitele podniku zákazníkům jako „bojovníka proti drahotě“.


Podnik upevnil své hospodářské posice a zesílil expansi na zahraniční trhy organisací prodeje v Polsku a Haliči (obuv zde prodával již před světovou válkou), v severských státech a v Anglii. V Československu zvýšil počet prodejen obuvi do roku 1923 na 112, z toho byly tři domy obuvi. Dále přistoupil k zavedení výroby gumové obuvi a zřizoval výrobu dalších odvětví, která s hlavní výrobou nesouvisela, ale posilovala jeho monopolní postavení. Methody taylorismu a fordismu zaujaly ve výrobní a organisační činnosti pevné místo a záhy je posílila další opatření.

Obrazek

K ROZVOJI PODNIKATELSKÉ ČINNOSTI bylo třeba nejen vyrobit, ale i prodat. Tomu napomáhala i nápaditá reklama, jak dokazuje náš snímek. Foto archiv Svit

 

Podnik se konsolidoval v souladu s upevněním kapitalismu u nás, což se projevilo i v boji proti dělnickému hnutí a závodnímu výboru. Ještě v roce 1922 se podařilo vytvořit jednotnou frontu komunistů a ostatních socialistických stran při volbách při volbách do závodního výboru a společná kandidátka získala 4/5 všech odevzdaných hlasů. V následujících volbách, roku 1923, vedení podniku využilo litery zákona a podalo pouze jednu kandidátku. V tomto případě volby odpadaly a navržení kandidáti se stali automaticky členy závodního výboru. Od této doby „zajišťovalo volby“ uvedeným způsobem osobní oddělení v zájmu majitele podniku.

Odpověď Tomáše Bati na protibaťovskou demonstraci na náměstí (Hlavním) v. roce 1923. T.B. stojí před domem, ve kterém začal provozovat svou činnost, za ním ulice Rašínova.

Filmový záznam komunistické demonstrace před komunálními volbami 1923 - závěr filmu obsahuje náznak předchozího - muž řečnící v továrně je T. Baťa a snímáno z okna 2 budovy (dnešního Domu kultury), jak vidno v úplném závěru snímku. 

 

 

DOČASNÁ STABILIZACE KAPITALISMU, ÚČAST NA ZISKU, SAMOSPRÁVA PODNIKU A JEHO ROZVOJ (1924 – 1928)

 

V podniku se věnovala mimořádná pozornost všem cestám a prostředkům, vedoucím k dosahování co nejlepších výsledků ve výrobním procesu a v celkové činnosti. Postupně vznikla celá soustava spočívající na účasti na zisku a samosprávě. V roce 1924 zavedli účast na zisku a ohlásili ji jako „revoluci bez zaťatých pěstí“ a opatření, jímž se údajně dělnictvo stalo spoluvlastníkem podniku. Skutečnost, vyjádřená v prohlášení T. Bati, byla mnohem prosaičtější: „Poskytujeme Vám účast na zisku ne snad proto, že bychom cítili potřebu vydat nějaké peníze mezi lid, jen tak z dobrého srdce. Sledujeme tímto krokem jiné cíle. Chceme pomocí tohoto zařízení snížit ještě dále výrobní náklady“.

Účast na zisku se navzájem podmiňovala se samosprávou, která znamenala rozdělení podniku na samostatné hospodářské jednotky s vlastním provozním účtováním. Vedení podniku tím provedlo decentralisaci, ale nadále mu zůstalo zásadní rozhodování, právo „posledního slova“ a kontroly. Úkolem vedoucího samosprávné jednotky bylo organisovat plynulou práci zaměstnanců a spolu s nimi usilovat o snižování výrobních nákladů. Základem samosprávy ve výrobě byla dílna (šest dílen tvořilo například v obuvnické výrobě „budovu“ se správcem a všechny budovy součásti obuvnické továrny, řízené z rozkazovny, t.j. ředitelny).

Samospráva fungovala na t.zv. předpokladech (vnitropodnikových a dílenských plánech), vypracovaných na půl roku dopředu a členěných na plány týdenní a denní. Dílna musela každý den vyrobit plánovaný počet párů obuvi v množství a kvalitě, protože jen tak kryla náklady na výrobu. Každé překročení plánu znamenalo snížení nákladů a tím vyšší zisk pro dílnu. Účast dělnictva přímo ovlivňovaly poměry v dílně, jíž se předem určily výrobní náklady, které musela uhradit a na něž měli s vedoucím dílny vliv: režijní mzda, tiskopisy, elektrická energie, pára, plyn, stlačený vzduch a pod.

Dílna přijímala polotovary nebo výrobky z jiných dílen, které její činnosti předcházely, a to za ceny předem stanovené a vyjadřující náhradu za vykonanou práci a zisk. Uvedená praxe s sebou přinášela snahu vedoucích přenést břemeno ztrát na jinou dílnu, k její škodě a ve svůj prospěch (např. snaha o snížení počtu bodů při hodnocení usní, kvality materiálů a j.) Tím se z dílen stávali konkurenti se všemi morálními důsledky: oslabováním jednoty dělnictva, vytvářením soupeřících stran, podvody jako měřítkem hospodářské úspěšnosti a t.p.

Soustava předpokladů se projevila v účetnictví podniku, v němž se zavedly provozní účty pro jednotlivé dílny. Dávaly možnost pohledu do vlastního provozu a týdně (!) zjišťovat stav hospodaření a odstranit případné závady v jeho činnosti.

Obrazek ZÁBĚR z ruční výroby obuvi. Tento záběr trochu narušuje argument hlasatelů antibatismu, že dělníci Baťových závodů postupně ztratili schopnost vyrobit botu. Takzvaní „strojní obuvníci“ od výrobních pásů ano, ale stále existovala vrstva zaměstnanců, která rozuměla kompletní ševcovině. Foto archiv o.p. Svit

 

 

Účast na zisku nebyla přímou účastí na čistém zisku podniku, ale odměnou za úsporu výrobních nákladů. Podíleli se na ní mistři a dělníci – účastníci, kteří největší měrou ovlivnili dosažené výsledky. Všichni měli proto zájem na tom, aby se splnily nezbytné předpoklady: denní výroba plánovaného množství párů obuvi, jejich žádoucí kvalita a snížení nákladů na materiály, elektřinu a .t.d. Tyto snahy mnohdy vyúsťovaly ze strany mistrů (a dalších výše postavených pracovníků) v každodenní honbě za splnění plánu a to bez ohledu na délku pracovní doby.

Pro podnik měla účast na zisku a s ní spojená samospráva dílen neobyčejný význam, protože umožnila jeho rychlý a všestranný rozvoj. Zvýšila i pocit odpovědnosti mistrů v dílnách, kde se vytvořil kádr lidí z účastníků, usilující o snížení výrobních nákladů a zvláště plnění úkolů v době změny vyráběného vzoru obuvi. Pro účastníky dělníky (asi 10 % pracovníků dílny) činila účast na zisku asi 20 % průměrné týdenní mzdy (v roce 1924 – 50 korun týdně), pro mistry a další pracovníky řídících složek mnohonásobně vyšší částku při pevné týdenní mzdě.

Obrazek

Přehled pevných měsíčních platů a účastí vedoucích pracovníků a.s. Baťa za rok 1937. Lze si všimnout, že účasti mnohonásobně převyšovaly základní plat. Pro orientaci připomínám, že osobní automobil nižší střední třídy stál tehdy okolo 25 tisíc Kč.


Dělníci účastníci dostávali polovinu účasti hotově, druhá polovina jim byla uložena na osobní konto s 10 % úrokem (T. Baťa si již nepůjčoval kapitál od bank na 10 % úrok, ale poskytnul jej zaměstnancům, kteří měli v podniku vklady či konta a volně s nimi disponovali – pozn. F.V.). U ostatních účastníků byl celý obnos připsán na osobní konto (t.zv. kontaři) a uvolnění jakékoliv částky se vázalo na souhlas vedení podniku. Uvedená skupina měla však i účast na ztrátě, která neměla činit více než 50 % účasti z minulého pololetí, ale praxe byla jiná: za ztrátu se platilo i v celém jejím rozsahu.

Celá naznačená soustava vycházela ze snahy vyvolat co největší zájem o dobré hospodaření, podnícený účastí na zisku, v posloupnosti: jednotlivec – oddělení – závod – podnik. Růst a rozvoj podniku na základě užití samosprávy a účasti na zisku byl součástí procesu kapitalistické racionalisace. Její důležitým prvkem se stala i organizace výrobního procesu, která v podniku nalezla výraz v pohyblivém dopravníku (běžícím pásu). V obuvnické výrobě jej používali od roku 1927, v gumárenské výrobě od roku 1929 a jeho hospodářským přínosem bylo, že vyloučil ztrátové časy vznikající vnitřní přepravou rozdělané výroby k další pracovní operaci. Jeho druhou stránku, umocněnou samosprávou a účastí na zisku, představovaly nepříznivé důsledky pro dělnictvo: zvýšená intensita práce v důsledku nepřiměřeného tempa pohyblivého dopravníku.

Obrazek

 

Až dosud činila doba výroby při používání velkých dřevěných a pojízdných regálů devět dnů, zavedením svážného dopravníku jen šest dnů a při pohyblivém dopravníku pouhé 3 – 4 dny. V gumárnách, kde pohyblivý dopravník stavěl kopyta do pracovní polohy, se snížil počet pracovníků při výrobě 2000 párů galoší na 35 (dříve 57) a počet pracovních operací na 29 (41). Dopravníky připojili na signalizační zařízení v ředitelně, kde se každá porucha samočinně oznamovala, což se neobešlo bez pohrůžek a nadávek mistrů a dalších vedoucích na adresu „provinilce“. (Jako občasný brigádník u kruhu gumárenského mohu potvrdit realitu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – pás s reky šlo velmi lehce zastavit, každý zaměstnanec měl po ruce minimálně jedno tlačítko na okamžitý stop. Bylo pouze třeba dát pozor na technologickou přípustnost zastávky – stavět se muselo ihned po zahájení rozjetí k další fázi, jinak se rozpracované boty mohly zničit, když byly např. namočeny v bensinu nebo stlačeny v lisu. Signalisace do ředitelny zřejmě již nevedla /kdo ví?/, ale osoba nazvaná obratem ostatními „brzda“ měla nad hlavou jasně zářící rozsvícenou červenou žárovku. Pozn. C.)

 
Obrazek

POHLED do obuvnické dílny ke spodkovému dopravníku. Fotografie pochází z roku 1928.

 

Zavedením samosprávy spolu s pohyblivým dopravníkem se v dílnách zvýšily denní výroby z 800 na 1200 párů a později dokonce na 2000 párů. Počet dělníků v jedné dílně se snížil ze 210 na 180.

 

Rozvoj výroby v podniku

rok
výroba roční v mil. párů počet zaměstnanců
1927
13,97
11 008
1928
16,93 11 742

 

Dělníci, kteří nestačili pracovnímu tempu, byli označováni jako nevýkonní, nevyhovující, nežádoucí a také pracovně nespolehliví. Průměrný roční počet propuštěných se zvyšoval, až ve 30. letech dosáhl kolem 8000 pracovníků. Délka pracovní doby v podniku se soustavně porušovala s odůvodněním, že je třeba splnit denní úkol. Podle zjištění úřadů pracovalo se v roce 1928 v kožedělném průmyslu více než 48 hodin týdně, ale snahy dělníků změnit tento stav se nesetkaly s úspěchem. Krajský soud v Uherském Hradišti dospěl 20. března 1929 k závěru, že „žalovaný majitel firmy (T. Baťa, pozn. F.V.) stále zakazoval práci přes čas, dbal přísně na to, aby jeho rozkaz byl plněn a že jednotlivci, aby si vydělali, zůstávali v dílnách a pracovali dobrovolně přes čas“. Charakter výroby u pohyblivého pásu a každodenní praxe tento absurdní výrok naprosto vyvracela. Rozhodnutí odkrylo jak podstatu buržoasního práva, tak i vliv firmy.

Pracovní řády podniku byly jednostrannou záležitostí majitele, ač dělnictvo nejrůznějšími způsoby poškozovaly. Mnohé zaměstnance firma podpojistila (nezařadila je do správné třídy), popř. nepojistila vůbec. Jen v roce 1927 vykazoval podnik nedoplatky ve výši 587 646 korun nemocenského a 304 338 korun invalidního a starobního pojištění.

Mimořádně levnou a výkonnou pracovní sílu tvořila v podniku mládež, z níž část studovala v Baťově škole práce.

Mzdová hladina byla vzhledem k vysokým pracovním výkonům vyšší, než v jiných obuvnických továrnách a přesahovala většinou hladové mzdy v Československu. V roce 1929, kdy prováděl v podniku šetření pracovník Mezinárodního úřadu práce ze Ženevy Paul Devinnat, dospěl k následujícím závěrům:

Kategorie
České země
Baťa
Kvalifikovaní muži
270 Kč
360 Kč
Kvalifikované ženy
160 Kč
180 Kč
Nekvalifikovaní muži
150 Kč
160 Kč
Nekvalifikované ženy
95 Kč
110 Kč
 

Vyšší úroveň mezd byla u odborných profesí, zvláště ve strojírnách. Nelze přehlédnout, že výkonnost v podniku vzrostla od roku 1923 do roku 1932 o plných 79 % a ve srovnání s jinými obuvnickými továrnami v Československu vykazovala trojnásobnou výši. Přitom je třeba respektovat stanovisko D. Čipery, který sdělil dr. Fr. Hodáčovi: „Údaje o výši mezd a vyrobeném počtu párů snadno mohou vést ke zjišťování nákladů na jeden pár. Přesné kalkulace uveřejnit nelze a odhady mohou vést k omylu.“

V období 20. let dále také vzrůstal počet prodejen obuvi na našem území a dosáhl počtu 495, ale roku 1930 vzrostl více než dvaapůlkrát a v roce 1932 dosáhl již 1848 prodejen.

V období dočasné stabilizace kapitalismu upevnil podnik svoje postavení a dosáhl vysoké technické a organizační úrovně a mimořádně vysoké míry zisku. Zařadil se mezi největší kapitalistické podniky vůbec, dosáhl prvenství mezi podniky obuvnické výroby nejen v Československu, ale i v Evropě. Ve světovém měřítku se řadil mezi největší obuvnické výrobce s prvenstvím světového exportu.

Obrazek

V roce 1927 postavili první obchodní dům, dnešní tržnici, s křídlem prodejních kiosků, zbouraných v roce 1933 v souvislosti s výstavbou Štefánikovy třídy. Tuto budovu navrhla a realisovala firma A. Jambor, „autorisovaný civilní inženýr pro architekturu a pozemní stavby v Hranicích“. Šlo o první aplikaci železobetonového skeletu u budovy veřejné, na projektu patrně participoval arch. F.L. Gahura. Foto pochází z roku 1929 nebo 1930, před budovou polehávají a korsují zaměstnanci Baťových závodů, držící denně od 12:00 do 14:00 polední přestávku.

 

 

 
HOSPODÁŘSKÁ KRIZE TŘICÁTÝCH LET, JEJÍ PROJEVY V PODNIKU A VYTVOŘENÍ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI BAŤA (1929– 1933/37)


V roce 1928 skončilo období kapitalistické stabilizace a ve světě se objevily příznaky hospodářské krise, která otevřeně propukla v roce 1929. T. Baťa svého času prohlásil, že z podniku byla krise navždy odstraněna a nebude se nikdy opakovat. Příčiny krise označil za „papírové“ a obvinil z ní podnikatele, ale i dělníky, kteří „... si zvykli vidět v podpoře nezaměstnanosti nejlepší záruku existence“. Vesměs tedy subjektivní ráz a odstranění nasnadě. Záhy se ukázalo , že také pro podnik platí ekonomické zákony kapitalismu, včetně hospodářských krisí.Obrazek

Na počátku 30. let využívala firma velkých kapitálových prostředků k zakládání nových společností v zahraničí, z nichž některé měly i vlastní výrobu obuvi. Šlo o společnosti v Německu, Polsku, Holandsku, Maďarsku a Jugoslávii. Finanční prostředky se používaly k nákupu surovin, materiálu a pod., ale v největší míře k budování zahraničního koncernu, jehož krycí centrálou se stala Leader A.G. ve Švýcarsku. Ta převzala jejich rozhodující podíly, na nichž se zčásti podílely i americké společnosti.

Zvláštností nových společností bylo, že nenáležely formálně firmě Baťa, ale působily zdánlivě jako samostatné a majiteli byly fysické osoby, J.A. Baťa, Dominik Čipera, a j. K zastření skutečného stavu jako jejich členy ustanovili i vybrané občany uvedených států, kteří se tak stali „strohmany“ (nastrčenými panáky) a vytvářeli zdání, že jde o společnosti se širší účastí. Na skutečnou podstatu muselo vedení firmy upozornit i své právní zástupce. Jedním ze znaků uvedených společností se stalo vyvážení kapitálu do jiných zemí, což se dělo záměrně nízkou kalkulací cen obuvi a jejich prodejem za vyšší ceny na zahraničních trzích.

Propuknuvší krise změnila někdejší optimistické tvrzení T. Bati v pouhou slovní hříčku. V roce 1932 se armáda nezaměstnaných zvětšila o 5 436 dělníků firmy Baťa ve Zlíně. Živnostenský inspektorát v Kroměříži uvedl, že mnozí dělníci pracovali 2 – 4 dny v týdnu, takže docházelo i k polozaměstnanosti. Navíc existovala skrytá nezaměstnanost, protože na 1. internátě čekalo v pohotovosti kolem 300 mladých žen pro případné zařazení do práce. Firma jim platila udržovací částku na stravování a ubytování, ale nesměly se vzdálit ze Zlína.

Pracovní výkon dělnictva se při poklesu průměrných mezd soustavně zvyšoval. V roce 1930 připadalo při výrobě gumové obuvi na jednoho pracovníka 65 párů, ale v roce 1933 již 113 párů a u ostatní obuvi vzrostl v téže době výkon ze 37 na 48 párů. Celkový rozvoj je patrný z následující tabulky:

Rozvoj výroby v podniku

rok
výroba roční v mil. párů počet zaměstnanců
1929
15,84 10 295
1930
21,78 17 384
1931
35,12
23 500
1932
36,29
18 505
1933
36,05
19 896


Z podnětu čs. vlády, jejího ministra financí dr. Engliše, se dosavadní firma T. & A. Baťa (fyzická osoba, bráno měřítky dnešního obchodního zákoníku, pozn. C.) přeměnila na firmu Baťa a.s. (akciová společnost, pozn. F.V.). Vytvoření akciové společnosti souviselo s likvidací závodů koncernu K. Budischowského, zvl. továrny na obuv BUSI v Třebíči. S novou Baťovou akciovou společností splynuly akciové společnosti uvedeného koncernu a Velkobošanské továrny na usně. Továrna BUSI byla největším Baťovým konkurentem na domácím trhu a soutěžila s ním i na trhu americkém. Proto ji formálně ponechali po určitou dobu jako samostatnou akciovou společnost, aby se obuv prodávala pod dvěma firmami (značkami).

Obrazek

Reklama ještě samostatné firmy Busi z Třebíče v roce 1929. Fa. Busi byla tehdy druhou největší v republice. Její samostatná reklamu lze nalézti ještě v roce 1930, potom pod údery krise firma omezuje činnost a je prodána Baťovi.

 

Předsedou akciové společnosti a jediným vlastníkem všech akcií se stal T. Baťa a jak ukázala blízká budoucnost, byly (podle Kruppova vzoru v Německu) nezcizitelné z okruhu Baťovy rodiny. Dosavadní kapitál se ze 135 milionů korun zvýšil na 175 milionů 700 tisíc korun.

Převzetím továrny v Třebíči došlo k pronikavé změně struktury tamních dělníků, které okamžitě propustili, ale obratem přijali do práce ty, kteří odpovídali potřebám a představám firmy Baťa: mladí, výkonní a „nepolitičtí“ zaměstnanci. Boj proti revolučnímu dělnictvu a propuštění členů závodního výboru se stalo i předmětem soudního jednání, které vyznělo v neprospěch firmy. Jako účinná methoda fungoval „proces vyhladovění“ dělnictva, které tak mělo „přijít k sobě“.

Revoluční dělnické hnutí v sídle firmy ve Zlíně zůstávalo neomezeno a ve 30. letech rozšířilo i svůj vliv a činnost. Komunisté přistoupili již ke kritice nikoliv jednotlivých method účinkování batismu, ale odhalili jeho podstatu. V tom sehrála důležitou roli brožura Baťa – bankrot a literární práce Sv. Turka Botostroj, proti nimž zakročily mocenské orgány, t.j. soudy a policie. Nepřátelské stanovisko zaujala firma k legálnímu a později nelegálnímu Baťováku, který odhaloval skutečné sociálně politické postavení dělnictva v podniku a protikomunistické ledví batismu.

Obrazek

 Fotografie z popisovaného roku 1932. Zaměstnanec (pracoval u Baťů od svých patnácti let a do penze odcházel jako mistr obuvnické dílny) odpočívá o přestávce.

 

 

V době, kdy hospodářská krise dolehla i na firmu Baťa, došlo 12. července 1932, krátce po startu letadla k jeho havárii. Pilot A. Brouček a T. Baťa, který chtěl podniknout cestu do Möhlingu u Curychu a poté odletět do Drážďan, v něm zahynuli.

Otázku nového majitele řešil T. Baťa ve všeobecných rysech již dříve, kdy prohlásil: „Přál bych si mít 10 synů. Ne abych mezi ně rozdělil své jmění, ale abych je naučil pracovat a žíti. Nyní jich mám tisíce (míněni mladí muži BŠP, pozn. F.V.), třeba jenom jeden nese moje jméno. A nejlepší z nich dostane moje housle“.

Novým vlastníkem firmy se stal J.A. Baťa a získal ji formou snižující finanční daňové poplatky na nejnižší míru. Pokračoval v dosavadním kursu firmy, který se v daných společenských poměrech plně osvědčil. Ve vztahu k dělnickému hnutí, odborovým organizacím a revolučním silám byl stejně neúprosný jako jeho předchůdce. Přesto lze najít mezi nimi rozdíly a jak uvedl Sv. Turek, podnikavého vlastníka vystřídal omezený dědic majetku. Řada autorů se shodla, že J. A. Baťa, člověk nekritický, trpěl slavomamem a značnou dávkou domýšlivosti a velikášství. V jeho povahových a charakterových vlastnostech neměla místo vážnost, úcta k vyšším morálním hodnotám, t.j. k životním zájmům našich národů. Při jednání jej poznali jako prchlivého a nerozhodného člověka.

Obrazek

V polovině 30. let, vzdor hospodářské krisi, měla firma dostatek kapitálu k další činnosti. Zřídila Zlínskou leteckou společnost , továrnu Fatra na výrobu plynových masek a plastů, na Slovensku zahájila výrobu umělých vláken a t.d. Dále také pokračovala v zakládání zahraničních továren, zvláště v Německu, Anglii, Kanadě, Spojených státech a v některých tehdejších koloniálních zemích. V roce 1933, v době nejhlubší krise v Československu, provozovala firma v zahraničí 33 společností.

V Československu vystupňovala soustřeďování obuvnické výroby a stala se prakticky monopolním výrobcem a také vývozcem. V té době také dovršila proces centralisace jednotlivých výrobních odvětví, která vyplynula jako důsledek jak snah o snížení výrobních nákladů, tak i mocensko-hospodářských zájmů. Soustředěním velké části různých výrobních pochodů od surovin ke konečnému výrobku docházelo ke kombinování výroby, která se stala pro firmu výhodnou a typickou. Vzniklo tak velké koncernové seskupení zahrnující více než 35 výrobních odvětví.

Obrazek

 

Existovali samozřejmě i další výrobci obuvi, profitující je orientace Baťových závodů na levnou a spíše levnou. Např. v Praze existovali nejméně tři větší výrobci a dovozci luxusní obuvi (Papež, Krása, Šlemrová), a přímo ve Zlíně celá skupina nezávislých provozoven (viz Starý Zlín - Zaniklé továrny, výrobny, úpravny a provozovny ).








V té době byli již majitel a vedení firmy zcela srostlí s nejvlivnějšími představiteli finančního kapitálu a státní moci. Někteří z nich se stali akcionáři různých podniků firmy, jako dr. Engliš ve Fatře. Synové min. Udržala, dr. Engliše a dr. Hodáče zastávali u firmy výnosná místa a prostřednictvím svých otců působili u příslušných orgánů v její prospěch (např. v úsilí o získání koncese na výrobu lihu).

Obrazek

Z dnešního pohledu se zdá velmi nerozumné investovat do akcií znárodněného podniku. Lze ale rozumět úvaze národohospodáře, který v době hitlerovského nebezpečí půjčuje továrně s částečně válečnou výrobou, použitelnou pro obě strany možného konfliktu.



V roce 1938 rozmach výroby obuvi narušily krisové projevy znovu, ale orientace na strojírenskou výrobu vytvářela podmínky k nové, druhé válečné konjunktuře. Tak nalezla firma další cestu k posílení svého hospodářsko-mocenského vlivu a neopustila ji ani v době ohrožení a posléze ztráty naší státní samostatnosti.

Obrazek

 

 

 

 

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA, POSTOJE J.A. BATI A ZÁVĚREČNÉ OBDOBÍ ČINNOSTI BAŤA A.S. VE ZLÍNĚ (1938– 1945)

 

ObrazekV době, kdy došlo k mnichovské kapitulaci v roce 1938, člen správní rady (dnes představenstva, pozn. C.) Baťa a.s., H. Vavrečka  působil jako ministr propagandy a zůstal jím i ve vládě t.zv. druhé republiky.



 

Obrazek

Vláda, která odstoupila po presidentské volbě, když byla převedla stát nejsmutnější a nejvážnější etapou jeho dějin. Snímek byl pořízen v zasedací síni parlamentu při volbě Dr. E. Háchy čs. presidentem.

Zleva: Jan Lichner, M. Čermák, P. Teplanský, T. Durčanský, Dr. Freierabend, gen. Kajdoš, Dr. Kalfus, Dr. Chvalkovský, Msgre. Tiso, gen. Syrový, Revay, Dr. J. Černý, gen. Husárek, Dr. P. Zenkl, Dr. Karvaš, Dr. Bukovský, Dr. Vavrečka, Ed. Bačinský a Dr. Horák. (ČTK) (texty pod fotografiemi jsou původní, pozn. C.) 

 

V Beranově vládě, jež dala souhlas ke zřízení protektorátu v březnu 1939, se stal ministrem veřejných prací plnomocník firmy D. Čipera a setrval v ní do roku ledna 1942.

Obrazek

 Nová vláda u pana presidenta ve čtvrtek 1. prosince 1938.

Na snímku zleva: Dr. Jar. Krejčí (vnitro), Dr. O. Fischer (spravedlnost), Dr. Vlad. Klumpar (soc. péče), Dr. Jiří Havelka (bez portefeuille), státní ministr K. Sidor, ministr vlády Podkarpatské Rusi Jul. Révay, slovenský ministr prof. M. Černák, slovenský ministr Dr. H. Vančo, min. předseda Rud. Beran, slovenský ministr P. Teplanský, pan president, Dr. J. Kapras (školství), Dr. Vl. Šádek (obchod), arm. gen. J. Syrový (nár. obrana), slovenský ministr předseda Msgre. Dr. J. Tiso, slovenský ministr Dr. Ferd. Ďurčanský, Dr. Fr. Chvalkovský (zahraničí), Dr. L. Feierabend (zemědělství), Dr. J. Kalfus (finance), arm. gen. A. Eliáš (železnice a pošty) a Dominik Čipera (veřejné práce). - foto ČTK.

Obrazek

 

Hlavním a jediným zájmem firmy bylo udržet a dále upevnit své postavení v nových podmínkách. Po odtržení Slovenska osamostatnila tamní podniky a požadovala souhlas k činnosti v dalších oborech. Po okupaci předložila úřadům žádost o povolení vývozu obuvi do Německa za ztracený trh v českém pohraničí a t.d. V roce 1939 založila zvláštní oddělení pro německou fašistickou armádu a další branné složky (např. policii).

Firmou vytvořená společnost Beag v Berlíně dodávala pracovní obuv s dřevěnou podešví do koncentračních táborů v Dachau, Mauthausenu, v Ravensbrücku a t.d., kde věznili a posílali na smrt i zaměstnance firmy, která dovedla reklamní heslo „Náš zákazník – náš pán“ až do hrůzné absurdnosti.

J.A. Baťa získal při jednání s H. Göringem souhlas k odjezdu do ciziny, kde zajišťoval dodávky surovin a materiálů pro potřeby koncernu, který se postupně orientoval na válečnou výrobu. Výroba obuvi v roce 1939 dosáhla 38,9 milionu párů, ale v roce 1944 klesla na pouhých 23,7 milionu párů a většina její produkce se vyvezla do Německa. Rozšířila se strojírenská výroba v nové továrně v Sezimově Ústí. Ve strojírenských, leteckých a elektrotechnických závodech firmy vzrostl počet pracovníků o více než 2 000. pro přímou potřebu německé armády bylo dáno k disposici 40 % výrobní kapacity zlínských strojíren a část z nich se vyčlenila pouze pro válečné účely (strojírna „W“ – Wehrmacht, t.j. branná moc).

Hodnota vyrobené produkce činila za léta 1940 – 1945 více než 1,2 miliardy korun tehdejší měny a vyráběly se zde lafety pro námořní děla, časovací přístroje, svítící ciferníky pro letadla, součástky pro létající střely V1 A V2 a t.d.

Z podnětu D. Čipery a se souhlasem J.A. Bati provedlo vedení firmy transakci s akciemi a převedlo je do rukou „strohmanů“: M.T. Baťové, H. Bati, D. Čipery, J. Hlavničky, ing. F. Maloty (příslušníci nebo sešvagření členové Baťovy rodiny) a H. Vavrečky. Dle dohody se měly akcie po válce vrátit jejich původnímu majiteli J.A. Baťovi. Smysl opatření? Zabránit jakýmkoliv zásahům do vlastnictví v době války i po ní.

Do vedení koncernu Baťa se přijal zástupce německých monopolů a uplatňovaly se zásady německého akciového práva. Jako člen společnosti Ostschuhgesellschaft se pak firma zúčastnila expanse na dočasně okupovaném území Sovětského svazu  a zřídila továrnu na obuv „Viktoria“ (t.j. vítězství) ve Vilně.

Kolaborace a zrada národních zájmů se staly symptomem činnosti vedení a majitele firmy po celou dobu války. J.A. Baťa svou činností v zahraničí podporoval zájmy fašistického Německa a dostal se do rozporu se životními zájmy našich národů, představovanými čs. zahraniční vládou. Odmítal poskytnout finanční pomoc odboji a bránil vstupu čs. zaměstnanců do vojenských jednotek. Na přímé výzvy čs. vlády ke změně svého stanoviska vůbec nereagoval. Za aktivní spolupráci s národním nepřítelem jej zapsali na t.zv. černou listinu ve V. Británii, Spojených státech a v Brazílii a po válce jej soudil Národní soud v Praze.

Vrcholem zrady J.A. Bati bylo zpracování plánu na přestěhování českého národa do Patagonie, protože nabyl přesvědčení, že Německo „je neodvolatelně rozhodující mocností světa“. Dovozoval, že český národ nesmí „promeškat historickou příležitost k získání nové vlasti“. Plán ukázal nedostatek vyšších mravních hodnot a hérostratovské velikášství, protože jeho realisaci hodnotil jako „způsob, kterým i švec Baťa by mohl vejít do dějin národa jak německého, tak českého, jakožto iniciátor nového hnutí světového uspořádání“.

Obrazek
Celé „závadové“ dílo v jeho kolaborantské nahotě. „Plán“ – to byly dva standardní novinové sloupky, zamýšlející se s určitou nadsázkou a ironií nad hlupstvím lidstva. Zajímavé je i datum uveřejnění – 4. duben 1938. Do okupace zbývá více než jedenáct měsíců. S kým to ten Jan Baťů kolaboroval?

 

V době druhé světové války se zisky firmy zvýšily a umožnily dále navýšit kmenový kapitál na částku vyšší než 960 milionů korun tehdejší měny. Tím předčila i Škodovy závody a stala se druhou nejmocnější kapitálovou skupinou za Živnobankou. Zisků se m.j. dosahovalo vysokou intensitou práce a prodlužováním pracovního dne, který byl od roku 1942 již desetihodinový (ve vojenské výrobě u montérů až 66 – 69,5 hodiny čistého času týdně). Ve strojírnách „W“ se plnění příkazů a nařízení u jisté skupiny pracovníků vynucovalo smluvní doložkou pod „trestem peněžité pokuty závodu, případně vězení neb trestem smrti“.

Největšímu nebezpečí vystavili mládež, pracující rovněž 10 hodin denně, na niž činili psychický, politický a ideologický nátlak, který byl v rozporu s národními zájmy. Do vedení internátů dosazeno německé vedení, mládež nahnána do Kuratoria a její národní a občanský profil přizpůsobován nacistické ideologii.

Obrazek

SNÍMEK ze zlínského náměstí zachycuje nacistický pozdrav, kterým se zdravily skupinky mladých mužů.

 

 



Zcela odlišné postoje zaujalo pokrokové a revoluční dělnictvo a zaměstnanci, kteří svým dílem přispívali k tomu, že se baťovský systém, udržovaný psychosou strachu a za války Gebapem (Geheimebatapolizei = baťovská tajná policie), začal rozkládat a výroba klesala. Rostlo národní uvědomění a snaha aktivně přispět k porážce německého fašismu. V podniku se rozvíjel odpor proti okupantům organisovaný okresním ilegálním vedením komunistické strany. Svoji základnu zde měla největší a nejvýznamnější organisace Naše pravda, odhalující prostřednictvím stejnojmenného (dodnes existuje jako noviny, tištěno ve Slušovicích, pozn. C.) časopisu i kolaboraci vedení firmy Baťa a vytvářející podmínky i pro život v novém státě.

V době národní nesvobody nacisté žalářovali na 560 zaměstnanců firmy ve věznicích a koncentračních táborech. 196 osob se již nikdy nevrátilo.

Do práce a činnosti podniku zasáhlo v závěru války bombardování americkými letadly (13. října a 20. listopadu 1944). Nálet zničil 60 % kapacity obuvnické výroby, způsobil vážné škody výrobě gumárenské, na továrních budovách, skladech, závodní dopravě včetně lanovek a t.d. Ve strojírnách „W“ nebyla však válečná výroba dotčena a vedení firmy vytvořilo podmínky k její další činnosti. Bombardování nelze chápat jako příspěvek k rychlejšímu ukončení války, ale jako mocensko-politický čin imperialistických sil, kalkulujících s poválečnými změnami.

Obrazek

Situace v nejstarší části závodů (desítkové řadě budov) byla skutečně tristní. Celá přežila pouze budova 13 (dnešní Frema) a 12. Ostatní (a půlka b. 11, která se samovolně zřítila týden po bombardování) podlehly asanaci.

 

S nimi počítalo i vedení firmy a v roce 1944 vypracovalo návrh opatření, jímž chtělo zabránit předpokládaným změnám v jejím vlastnictví. Celý koncern se „na oko“ rozdělil na samostatné podniky, které neměly podléhat znárodnění. V posledních měsících války se vedení závodů snažilo získat „zásluhy“ v národním odboji dílčí podporou partyzánské skupiny materiálními a finančními prostředky. Ani tento úskok nemohl zastřít jeho činnost po dobu války, ani prokazatelný fakt, že poskytnulo 20 milionů korun tehdejší měny na různé podpory  fašistickým organizacím a spolkům. Kompromitující bylo i pochvalné uznání vedoucího činitele fašistického Německa o vzorném plnění úkolů a duchovní spřízněností batismu s nacistickou ideologií.

Symbolické – obě světové války se staly významnými etapami ve vývoji podniku: první jeho rozvoj podnítila, zatímco druhá jeho hospodářsko-mocenský rozvoj ukončila. Více než půlstoletá éra v činnosti podniku Baťa ve Zlíně se uzavřela.

Obrazek