Foto, poskytnuté ing. Karlem Skoumalem, zpodobňuje jednadvacítku ve stavu před dokončením – nemá ještě např. luxfery na strojovně výtahu J. A. Bati, na boku visí pracovní plošina, okna beze skel, interiery nerozdělené ..... někdy mezi květnem 1938 a prosincem 1938. Stromy olistěny, zřejmě léto 1938.

mrakodrap - budova č. 21  

akad. arch. Eduard Staša, Tep 1989

Pavel Novák, Zlínská architektura 1993

* dobové fotografie a modely též z knihy P. Nováka, pohlednice z vlastního archivu + fota vlastní,

Budovu číslo 21 zvanou „mrakodrap“ postavila krátce před druhou světovou válkou ve Zlíně firma Baťa v proluce mezi budovami číslo 11 a 31, která zde zůstala pro ni reservována v půdorysném rastru číslovaných továrních budov. V historii zlínské Baťovy továrny šlo o poslední administrativní budovu.

První – dá-li se jí tak říkat – skromný přízemní domek se čtyřmi okny ve štítě u první vstupní brány naproti nádraží, postavený někdy okolo roku 1900. Obsahoval i byt pro dva svobodné bratry Antonína a Tomáše Baťovy. Teprve po letech, v roce 1925, kdy hlavní bránu přemístili od nádraží k zámeckému parku (dnešní brána mezi Domem kultury a Tržnicí ABS), stála zde už dříve nová tříetážová administrativní budova označená číslem 2 (dnešní Dům kultury). To už fungoval v továrně první děrnoštítkový stroj značky Powers pro statistiku. A létalo první tovární letadlo, dvojplošník Albatros.

Vstup do závodů v roce 1930 - vpravo budova č. 2, dnešní Dům kultury

Vyrábělo se 25 000 párů denně a továrna měla 5200 zaměstnanců. Budova číslo dvě patřila mezi první čtyři, na něž poprvé použili standardní železobetonovou konstrukci. Dnes je sídlem Domu kultury.

O šest roků později – v roce 1930 – dokončili další pětietážovou administrativní budovu číslo 3, dnešní technologickou fakultu University Tomáše Bati. A tak stály v té době dvě administrativní budovy vedle sebe. V tom roce založena též Akciová stavební společnost Zlín, pro výstavbu všech budov fy. Baťa v ČSR.

Firma zakládala první sesterské společnosti v zahraničí a začal jezdit pravidelný lůžkový vůz Zlín – Praha. V budově umístili také kompletní stavební a návrhové oddělení. Když pak v roce 1934-35 přeložili hlavní bránu a vstupu do závodu do dnešního místa, také budovu číslo 11 přestavěli pro administrativní účely. Původně sloužila jako skladiště. A tak už tu stály administrativní budovy tři a tento stav trval po několik let.

Hlavní brána a.s. Baťa v roce 1935, popisované budovy jsou očíslovány. Jedenáctka zůstala administrativou i po dostavění jednadvacítky, po válce měla jiný vzhled – týden po bombardování v listopadu 1944 se její západní část zřítila a byla dostavěna značně neorganickou částí.

S růstem průmyslového podniku rostly i nároky na správní agendu a řízení. Vedení znovu nastolilo otázku, zda rozšiřovat počet menších administrativních budov, nebo postavit jedinou novou budovu – centrální. Mluvila pro ni mimo jiné řada argumentů: blízký kontakt všech administrativních oddělení, maximální snížení časových ztrát, hospodárné využití moderní techniky a také úspora stavebního místa. V čase úvahy (1936) počet úřednických míst koncernu Baťa činil již 2000 posic.

Přesto zpočátku vedla myšlenka postavit tři třípodlažní vzájemně propojené objekty (při současném využití dosavadních administrativních budov). Když arch. Karfík navrhnul výškovou budovu, Jan A. Baťa se pro tuto myšlenku nadchnul.

Tak se zrodila myšlenka mrakodrapu. Vypracováním návrhu pověřilo vedení firmy skupinu projektantů návrhového oddělení firmy Baťa v čele s ing. arch. Vladimírem Karfíkem. Zaslouží si, aby byli jmenováni také další: návrh železobetonové konstrukce – ing. A. Hübner, klimatisace – Max. John, vodoinstalace – Jan Vojta a elektroinstalace – Josef Zavřel. A celý ten kolektiv projektantů a specialistů, jejichž jména nelze dnes už postihnout.

Správní budova fy. Baťa, Zlín 1938 – model v měřítku 1:50. Je zajímavé, že vstup „zvenčí“ prorazili a zrealizovali až v první polovině let osmdesátých, číslo 21 (ovšem jako nosník) přibylo až při velké rekonstrukci v roce 2004. Dnešní vzhled budovy (až na interiery, v těch jsou příčky již neprůhledné a stavba ztratila vzdušnost původní realizace) se více blíží zamýšlenému předválečnému návrhu, nežli stav za posledních dvacet let komunistické vlády.

Výběr místa pro administrativní budovu nebyl náhodný. Vyplýval jaksi z její dominantní polohy směrem dovnitř závodu i směrem navenek do náměstí Práce a do hlavní městské třídy. Výška navrhované budovy činila od podlahy suterénu po střechu klimatisační nástavby v 17. podlaží 77,5 metru (+ pod úrovní terénu 6,5 metru), při výšce etáže 4,5 metru. Východiskem se stal standardní půdorys budovy 3 x 13 polí o rozměrech 6,15 x 6,15 metru (tedy třítrakt, koncipovaný na tradiční modulové síti objektů výrobních), k němuž pak přiřadili trakt vstupní haly s výtahy a sociálním příslušenstvím. V koncových polích pak výtah s pojízdnou kanceláří a nákladní výtah se schodištěm. Každé ze dvou schodišť má 450 stupňů, což je o sedmdesát více jako kostel sv. Štěpána ve Vídni. Celková zastavěná plocha budovy 1850 m² a celková užitková plocha etáží 24 000 m². Kubatura jednadvacítky činí 120 000 m³, plocha podlah 30 000 m², plocha omítek 40 000 m². V suterénu navržen ústřední archiv, telefonní ústředna, strojovna a rozvodna s transformovnou.

Hygienické zařízení na patře - zde konkrétně pánské záchody.

Ostatní etáže slouží kancelářským účelům, s ředitelnou v osmé etáži. Celé každé podlaží o rozměrech 80 x 20 metrů je velkoprostorovou kanceláří, kde pracuje asi 200 lidí. Tato - jak se později v odborné terminologii říká „kancelářská krajina“ – nemá příček. Prostor každé etáže možno rozdělit na pracovní místnosti standardními příčkami z oceli, dřeva a skla, sestavovanými z typisovaných dílců. Umožňuje to variabilitu a rychlou přeměnu místností – maximální pružnost ve změnách disposice vynucují si události u firmy, rychlým tempem se rozvíjející. Pracovní plocha zůstává čistá, neboť jak vertikální komunikace (schodiště s výtahy), tak hygienická zařízení a klimatizační komory jsou vyčleněny mimo tento prostor.

Patnáctá etáž měla sloužit ke konání konferencí a předvádění hotových výrobků. A šestnáctá byla střešní – vyhlídková, s rekreační zahradou, květinovými záhony a fontánou.

Nad ní se zvedala nástavba pro klimatisaci (systém CARRIER), dílny a reservoir. Ze strany uliční vyřešili vstup pro návštěvníky, z továrny pak vstup zaměstnanců. Čtyři osobní výtahy o rychlosti 2 m/vt. a jeden z nich jako expresní s rychlostí 3,2 m/vt. měly zvládnout každodenní dopravní špičku. Výtah paternosterový sloužil pro místní dopravu mezi etážemi. Kromě toho měla budova osobní rychlý výtah pro návštěvy a výtah nákladní. Od tradičního velkého hlavního schodiště upustili a místo něj navrhnuli tři menší oddělená schodiště.

Zastavil-li šéfovský výtah v některé z etáží a otevřel-li výstupní dveře, naskytnul se pasažérům tento pohled k vedoucímu patra (oddělení na patře působícího), popř. v osmé etáži do ředitelny. Výstup zachován v 8. etáži budovy.

Podlaha je ze Zlinolitu, patentu podlahové krytiny vyráběné v napajedelské Fatře. Tento povrch při chůzi neuvěřitelně vrže a již zdaleka upozorňuje zaměstnance, že se někdo blíží. Zda to byl záměr? Těžko říci.

Povšimněme si mapy na levé straně výtahu - v souladu s baťovskou filosofií práce nezobrazovala politickou strukturu světa nebo jeho přírodními útvary, ale hustotu zalidnění. Stejnou mapu, i když velkou (na celou stěnu) měl J.A. Baťa nalepenu na zdi pracovny ve své vile (je tam dodnes).
 

Zcela unikátním řešením stala se pojízdná kancelář chefa podniku J.A.Bati. Pohybovala se v samostatném výtahu o půdorysné ploše 6 x 6 metrů a měla zajišťovat rychlý a bezprostřední osobní kontakt se všemi odděleními. Z ní šlo stiskem tlačítka přenášet zprávy do jednotlivých oddělení i kanceláří vedoucích a plnit tak funkci ústředního nervu řízení a organizace. Vybavili ji samostatnou elektrickou klimatisací, tekoucí vodou a nejkompletnějším signalisačním zařízením. Myšlenka pro svou dobu typická vzbuzuje dnes už pouze rozpaky. A vlastně se ani pořádně neuplatnila.

Další neobvyklou novinkou byl vnější pojízdný výtah s pracovní klecí, zavěšený na trolejové dráze na hlavní římse budovy, který měl sloužit pro mytí oken na fasádách. Díky tomu šlo použít pevných oken (dvojitá ocelová), která byla nejvhodnější pro klimatisované prostory budovy. Trolejová dráha s velkými oblouky na nárožích dávala budově charakteristickou siluetu. Ukázalo se, že jeden pracovník stačil na pravidelné čistění oken, jejichž celková plocha činí 15 000 m².  Pracovní vozík, zavěšený na lanech (t.zv. kočka) se ovládal čtyřmi tlačítky – nahoru/dolů, dopředu/dozadu. Stlačila-li se dvě, např. nahoru+dopředu, stoupala klec nahoru pod pětačtyřicetistupňovým úhlem. Aby se zavěšená klec při mytí od průčelí neodtlačovala, přidržovaly ji k ocelovým oknům slabé elektromagnety, které se okamžitě vypnuly po stisknutí některého z tlačítek.

V budově instalovali rovněž listovní a balíkový výtah paternosterového systhemu s automatickým vyklápěním. A pro odstraňování smetí a papírových odpadků vhoz s šachtou, probíhající všemi etážemi, která vyúsťovala do sběrače s vyklápěním do aut. Budovu hlídalo také automatické elektronické hlášení požáru. Dnes, v době levné a všeobecně dostupné elektroniky, se nám to všechno může zdát jako běžné a překonané. Nicméně ve své době celý soubor prvků představoval špičkovou techniku, která neměla u nás příkladu.

Interier projekčního oddělení v roce 1938 - ze snímku lze vidět velikost a domýšlet si i variabilitu uspořádání pracovišt.

Budova byla pozoruhodná i z hlediska provádění stavby, jak jest patrno z dobového denního i odborného tisku. Patřila k nejvyšším objektům v Evropě a převyšoval jsi snad jen o něco bankovní palác v Antverpách. Její stavba poutala od počátku pozornost nejen denního tisku, ale i předních odborníků u nás i v zahraničí, zejména v Německu. Náš přední odborník v oboru železobetonových konstrukcí, pražský profesor ing. dr. Konrád Hruban ve svém článku z 10. ledna 1940 uvádí, že administrativní budova firmy Baťa zaujala „jedno z čelných míst mezi evropskými mrakodrapy“. Stojí proto za povšimnutí několik údajů, které mohou být pro nás zajímavé i dnes.

Stavba začala prováděním výkopů pro základové pásy ve II. pololetí roku 1936. V měsíci dubnu 1937 zahájili betonáž železobetonové kostry a v září téhož roku dokončili její 16. etáž. Takže vyhotovení jedné etáže trvalo deset dnů. To proto, že v dolních podlažích práci ztěžovaly atypické eliptické sloupy o větších rozměrech. Jinak totiž u standardních budov trvalo betonování jedné etáže pouze týden. Na železobetonové kostře správní budovy pracovala sehraná parta 40 lidí. Z toho 10 betonářů, 15 šalovačů a 6 tesařů. Jako „šalování“ používali standardního montovaného ocelového „bednění“ a hlavními stavebními stroji byly čtyři nástavné otočné jeřáby (dnes již zastaralý Derrick, pozn. C.).

Sama železobetonová kostra měla kubaturu 8400 m³, stejný objem zabral výkop pro suterén. Spotřebovalo se na ni asi 50 000 q cementu, 10 000 m³ štěrku, 1 200 000 kg oceli a 150 000 hl. vody. Na celou budovu spotřebovali na 3800 vagónů stavebního materiálu. Všechny stavební práce, dokonale organisované, se opíraly o výsledky pracovníků stavebního výzkumu. To všechno posouvalo celou stavbu rychlým tempem kupředu, takže první tři etáže bylo možno předat do užívání již v květnu 1938. A počátkem prosince předávali celou budovu kompletně vybavenou a zařízenou. Předávání etáží do provozu ještě během stavby charakterisovalo tento styl co nejhospodárnější výstavby. A setkáváme se s ním např. i u stavby Společenského domu nebo u některých továrních budov.

Baterie osobních výtahů. Výtah ovládal výtahář sedící uvnitř - mačkal tlačítka dle přání cestujících. Sám rozjezd a dojezd výtahu nepředstavoval nic příjemného.

      Na stavbě se podílely desítky dodavatelských firem z celé republiky. Projektanti konstruovali obvodový plášť budovy odlišně od ostatních baťovských staveb. Parapety byly vyzděny ze dvou odsazených příček tloušťky 15 cm z plných cihel a vzájemně provázaných, pod okny je překrývaly věnce z hubeného betonu. Vnitřní stranu parapetu nechali stavitelé omítnout.

      Vůbec poprvé v historii zlínských veřejných a továrních budov byly na fasády použity keramické obkladačky Slavíkovy. Nejen proto, aby se zvýšila odolnost budovy proti vlivům počasí, ale také její estetická působivost. Díky tomu si budova uchovává svoji vnější čistotu i architektonické kvality bez újmy už po dobu sedmdesáti let. A jakkoliv to zní neobvykle, patří mezi těch nemnoho moderních budov, které stát zařadil do seznamu nemovitých památek. Jako příklad progresivní české moderní architektury.

Unikátní fotografie z výstavby 21. budovy: 14. září 1937 – stavba 14. patra. Stavbu provedlo technické oddělení stavitele A. Sehnala, vedoucím stavby byl V. Zeman.

     Pro nás ta historie administrativních budov jako by ve zkratce zrcadlila také vývoj zlínského obuvnického podniku. Od skromného kancelářského domku na zlomu století k modernímu administrativnímu mrakodrapu z konce třicátých let.

Osazování oken ve XV. etáži - fotografie pochází buď z podzimu 1937 nebo z jara 1938.

 Kostra Baťova mrakodrapu z terasy Společenského domu.