Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z minulosti náměstí práce

Akad. arch. Eduard Staša: Naše pravda 1988, Kapitolky ze starého Zlína 1990, Zlínské noviny 1993;

Ondřej Ševeček: Zrození Baťovy průmyslové metropole

 

 

Ještě počátkem tohoto století zde bývaly panské louky a pole. Od záhumenní cesty kolem panských zahrad a stodol (podél dnešní ulice Štefánikovy), přes pozdější školní čtvrť  k lesu nad Růmy. Potom od panského dvora   

Obrazek

 

(stál v prostranství dnešního pomníku Osvobození) přes pozdější prospekt internátů  k lesu nad Domem umění. A konečně od staré silnice do Prštného a Malenovic (vedla po dnešním tržišti Pod kaštany a přes tovární budovy č. 13 a 33) k lesu nad Zimním stadionem. Ten les mezi březnickou a kudlovskou silnicí má ve starých mapách jméno Barabáš. Místu na údolním okraji lesa, kudy protékal březnický potok, se říkalo Stromovka a konávaly se tu hasičské výlety.

Prštenská silnice se časem posouvala, když bylo třeba rozšiřovat Baťovu továrnu. Poprvé v letech 1915-16 jen nepatrně – v souvislosti s výstavbou budovy č. 13, dnešní Fremy a.s., na mapě vytečkováno - a podruhé v r. 1924 až na dnešní třídu Tomáše Bati, čímž vznikla tehdejší Malenovská ulice. V místě před pomníkem Osvobození odbočovala cesta k jihu kolem panského dvora a nad ním kolem  staré ovčírny  (mezi dnešním obchodním domem a Tržnicí) směrem do Březnice.

Obrazek

Záběr pozdějšího náměstí Práce z roku 1920, snímaný z dnešní 13 budovy – Fremy a.s. Uprostřed stojí dřevěná Sokolská búda. Vlevo panská ovčírna, zbouraná v polovině dvacátých let, od ní směrem na západ do kopce běží stará cesta do Březnice. V kroužku první úřednické domy firmy Baťa, které padly za oběť výstavbě hotelu a především Velkého kina.

Těsně na búdou, napříč loukou, probíhá úzkokolejná drážka, která dopravovala stavební materiál ze staré panské cihelny do Baťovy továrny (nezaměňovat s vlečkou, zmíněnou ve standardním textu – ta vznikla  roku 1924 a vedla kolem dnešního Obchodního domu Prior do továrny bránou mezi pozdější budovou 11 a 21). Do roku 1917 starou cihelnu vlastnil baron Haupt von Buchenrode.

Dočasnou perličkou je oblouk, oddělující se od úzkokolejky a směřující vzhůru do kopce – dráha vedla ke staveništi „Hradčan“. Dobře ji lze identifikovat na následující fotografii.

Z objektů na fotu zobrazených si ještě všimněme vyšlapaného chodníku, vedoucího od továrny kolem východního nároží búdy k úřednickým baťovským vilkám a k březnické silnici – jako byste si dnes vyrazili od Fremy k Velkému kinu.

Nenechejme se mást soudobou prostorovou dispozicí – cesta do Prštného vede těsně kolem budovy č. 13 (pod fotografujícím), domky stojí na místě Velkého kina a sama búda? Ta ční pár metrů nade dnešním výstupem z podchodu pod tř. T. Bati, směrem k biografu.

V pravé horní třetině fotografie citlivý materiál zaznamenal dlouhé stromořadí kolem potoka Březinky, který protékal údolím od Březnice v místech dnešního Zimního stadionu L. Čajky (prameniště má ve zlínské čtvrti „Pod Tlustou“). Právě během stavby stadionu v 60tých letech tento potok, náležitě rozvodněný, naposledy ukázal svou ničivou sílu.

 

 

 Do roku 1912 tu býval vedl jen březnický chodník ode dvora k lesu. Panský dvůr sám o sobě tvořil nedílnou součást města, padla o něm zmínka už v XVI. století, kdy tehdejší majitelé panství Tetourové  zde prosluli chovem koní.

Když firma Baťa roku 1917 získala panskou cihelnu pod Růmy netušila, jakou potřebu stavebního materiálu svým rozvojem ve dvacátých letech vyvolá. Už v roce 1924 byla nucena postavit novou moderní kruhovou cihelnu nedaleko té původní – nadále měly společný zdroj hlíny – v místě dnešního Stadionu mládeže.

Změny doznala i původní úzkokolejka, která byla přebudována na standardní železniční vlečku a trasována jižněji, souběžně s ulicí Hradskou kolem Masarykových škol a Obchodního domu (staré Tržnice, později i Prioru) branou mezi (současnou) budovou 11 a 21 do továrny. Šlo o dosti významnou trať a píšeme-li, že vedla kolem Obchodního domu, není to v případě Prioru tak docela přesné. Obchodní dům, ležící severně od dráhy, se jí musel přizpůsobit a svým směrováním objektu se vymyká ostatním solitérním stavbám baťovské éry na náměstí Práce.

Obrazek

Mapa - jedná se o Gahurův projekt z školní čtvrti z roku 1927 – hezky zobrazuje vinutí železniční vlečky z oblasti obou cihelen (po spuštění nové v roce 1924 původní neukončila svou činnost) kolem škol do továrny.

 

 

Na mnohých fotografiích z r. 1931-32 můžeme vidět vagony, stojící u Obchodního domu, popř. před Tržnicí. Zarazí nás možná trochu divoké projektování a stavění – že by v r. 1930, kdy příprava výstavby desetipodlažního komerčního a skladového objektu vrcholila, nikdo netušil, že tovární vlečka už tu dlouho sloužit nebude?

Na louce, pár metrů nad dnešním severním vyústěním svitovského podchodu pod tř. T. Bati směrem k Velkému kinu (zhruba v místě budky hlídače parkoviště) postavila fa. Baťa roku 1919 dřevěné stavení, t.zv. sokolskou Búdu. Impuls pro tento počin zprostředkovala výpověď ze školní tělocvičny Jednotě Sokol.

Původně náhrada tělocvičny sloužila při tehdejším nedostatku veřejných prostorů, když ve stísněném prostředí venkovského městečka nárazově hledalo zázemí pro využití volných chvil a přestávek několik tisíc továrních zaměstnanců, všemu možnému. Sokolové si v květnu roku 1919 podali na zlínskou obec žádost o koncesi kina a od března 1920 se zde již hrávalo. První filmová představení, jak se zmínil tovární časopis Sdělení, vzbudila velký ohlas.

Jinak se p.t. diváci v narychlo upraveném sále mohli dočkat i zábav, divadelních představení, různých shromáždění a schůzí. Morální životnost sokolské Búdy byla ohraničena prosincem 1921, kdy na Cigánově otevřeli novou Sokolovnu. Pak se ještě o „sokolském kině na Búdě“ můžeme dočíst v policejním hlášení – policejní náčelník Horáček ve vlastnoručně podepsaném dokumentu sděluje, že v objektu vypukl 5. listopadu 1922 ve 2 hodiny 30 minut ráno od kamen požár, který celou budovu zničil do základů.

V letech 1918 – 1919 bylo u březnické silnice postaveno deset patrových vilek pro vedoucí firmy Baťa. Bydlely tu tehdy rodiny čelných představitelů podniku, např. Dominika Čipery, Václava Rojta, Aloise Hozy a Františka Laty.

Domky by obstály i dle dnešních měřítek – jejich venkovní půdorys měřil 9,85 x 9 m, obyvatelé disponovali užitnou plochou větší než 170 m2. Navíc mohli počítat se sklepem a použitelným půdním prostorem. Nadstandard doby představovala např. koupelna.

Od těchto domů vedoucích pracovníků se do nově vznikající baťovské čtvrti Letná dalo přejít po mostu přes – tehdy nezakrytý – Březnický potok. Lidová tvořivost jim přisoudila název „Hradčany"  na čemž se určitě podepsala počáteční euforie ze vzniku Československa.  

Obrazek

Hradčany s úzkokolejnou dráhou, sloužící k převážení materiálu pro stavbu a k dopravě kamene z lomu do továrny.

 

Poslední dochované objekty opustili obyvatelé až roku 1989 v souvislosti s připravovanou výstavbou .

O rok později vznikla skupina skromnějších řadových domků pro dělníky na t.zv. Staré Letné (pod dnešní poliklinikou). Těm se říkalo „Včelín“ a zlikvidovalo je bombardování  v roce 1944. Vznikly na základě návrhů významného českého architekta prof. Jana Kotěry z Prahy, kterého Tomáš Baťa původně povolal už v roce 1911, aby mu navrhnul vilu na Čepkově.

Dělnické řadovky „Včelínů“ se zrodily ještě v dobách, kdy přístup Tomáše Bati k městské výstavbě směřoval spíše k obyvateli – kovozemědělci nežli standardnímu průmyslovému dělníku. Tomu odpovídalo vybavení bytů a jejich příslušenství. Nájemník mohl užívat předsíň, kuchyň (2,7 x 4 m) a světnici (5 x 4 m) v přízemí. V mansardovém podkroví disponoval původně neobyvatelnou komorou (2,7 x 4 m) a podkrovním pokojem (5 x 4 m). Patro bylo (mimo vstup, jehož místo zabralo schodiště) rozměrově kopií přízemí. Navíc byt byl částečně – pod kuchyní – podsklepen.

U každého domku stál záchod s žumpou (vodohospodářská infrastruktura se ve městě rozvíjela za značných bolestí, dokončena byla prakticky až roku 1938) a menší hospodářské stavení – kůlna.

V důsledku bytové tísně ve městě firma Baťa v podkrovních prostorech „Včelínů“ začala zřizovat improvizované svobodárny. Zprovoznila komoru, původní obyvatel žijící v přízemí přišel navíc ještě o podkrovní pokoj v rozloze 20 m2. Prakticky mu k užívání zůstalo přízemí o ploše (bez předsíně) 30,8 m2.

První velkou budovou v sousedství Letné byla t.zv. „Noclehárna pro P.T. firmy Tomáš a Antonín Baťové ve Zlíně“, navržená a postavená v roce 1926 stavební firmou ing. Aloise Jambora z Hranic. Šlo vlastně o první internát (východně ode dnešní budovy Okresního úřadu), kde byla použita železobetonová konstrukce továrních budov. Objekt zastával postupně několik funkcí. Po ubytovně (nazývané „Náš domov“) se zhostil role Sociálního ústavu, při bombardování jej zasáhla puma, po válce sloužil coby úrazovka. V pětašedesátém roce byl jako už značně zchátralý zbourán.

noclehárna 1926

Komposice fotografií "Noclehárny ...." - vpravo rekonstruovaná fotografie z továrního časopisu "Sdělení" z konce roku 1926.

 

 

Od stejné firmy pochází také první Obchodní dům – dnešní t.zv. stará Tržnice. Bývala tam jídelna, kino i prodejna a patřilo k němu původně i přízemní křídlo kiosků s kavárnou, připojené k východnímu nároží, které v souvislosti s výstavbou Štefánikovy třídy zbourali. Vytvářelo se tak parkové náměstíčko s hudebním pavilonem pro odpočinek zaměstnanců závodu. (Pozn.: Hudební altán byl kruhový a v pozdějších letech stál mimo křídlo stánků, pár metrů na západ od  jeho severního konce – na odkaze připojená fotografie znázorňuje produkci v roce 1927, kdy tato část budovy nebyla ještě dohotovena a muzikanti hrají v prostoru budoucí prodejny Baťa.)

Třetí z té doby byla dvojice budov Masarykových škol, otevřená v září 1928 na panských pozemcích zvaných Strhanec, zbudovaná podle projektu arch. Františka Lydie Gahury. Velká škoda, že ta pozoruhodná, ale špatně – z hlinitého betonu - provedená budova školy  musela být v lednu 1988 zbourána. Zprvu ji ale dali „v plen“ obyvatelstvu, kterým v době chronického nedostatku volně dostupného stavebního materiálu zdarma posloužila jako zdroj cihel a nejrůznějšího kování. 5. ledna 1988 v 8:30 zazněl v centru města výbuch a střední část s jižním křídlem komplexu se sesuly k zemi.

V březnu 1930 u „Masaryčky“ položili základní kámen k pomníku T.G. Masaryka. Jeho sochu Otakar Španiel dokončil až o devět roků později a celkově pohnutý osud díla uzavírá třetí odhalení 7. března roku 1990.   

více o pomníku TGM

 

A konečně z téže doby pochází i budova „internátu a závodní školy“ nad jídelnou  n.p. Svit, později pobočkou ČSOB a.s. – I. domov mužů, dnes hotel Garni. Z dramatického průběhu stavby vyplývá, že právě zde kapka přetekla pohár a vyhřezly dlouholeté spory mezi firmou Baťa a majitelem pozemků, baronem Štěpánem Hauptem, který nakonec boj vzdal a v roce 1929 panství městu a firmě prodal. Ohradní zídky kolem zámeckého parku a zahradnictví P. Sováka byly zbourány a park i zámek otevřeny veřejnosti.

Obrazek

 odchod ze závodů 1922

 

Vyjmenovaná čtveřice budov, více méně náhodně posazených, ještě nenaznačovala, že by zde mohlo vzniknout něco pozoruhodného. Určitým náznakem obratu se stalo zbourání panského dvora v roce 1931. Ale teprve, když koncem roku 1931 a 1932 baťovci otevřeli objekty Obchodního domu (Prior), hotelu a Velkého kina, začalo se formovat nové náměstí. Představa o něm vznikala až o několik let později.

náměstí Práce - obchodní domy - Zlín

 

Na Obchodní dům č. 2 si troufnulo stavební oddělení fy. Baťa, bohužel bez celkového urbanistického záměru. Možná právě technologická průchodnost se podepsala na jeho realizaci – poloha podléhající železniční vlečce, postupná úprava oken mezi 5 až 7 etáži, díky níž dnes lépe určujeme dataci fotografií, navrch hrozba hlinitých betonů ve skeletu budovy a s ní spojené omezené zatížení.  

Zlín - západní vchod do obchodního domu v roce 1938.

 Západní vchod do Obchodního domu Baťa v roce 1938.

 

Také poloha hotelu byla osamoceným rozhodnutím a teprve při stavbě kina se podařilo zřejmě prosadit kompoziční vztah k budově hotelu.  Vznikla tak dvojice veřejných budov, která se stala dominantním architektonickým prvkem náměstí i jakýmsi symbolem moderní zlínské architektury. Jsou s ním spojena jména architektů Františka Lydie Gahury, Vladimíra Karfíka a Miroslava Lorence .

Výstavba Velkého kina si vynutila přeložení části březnické silnice do dnešní polohy i zbourání několika domků.

stavba hotelu a Velkého kina

Stavba hotelu a Velkého kina (VK bylo zprovozněno r. 1932, hotel r .1933) z Tržnice. Při pravé okraji zachycen roh čtyřdomku, stojícího původně  naproti vchodu do Obchodního domu – Tržnice. Je zajímavé, že tento typický civilní objekt není zachycen na situačních plánech města.

 

Silueta Společenského domu (hotelu Moskva) dotváří panorama Zlína - jedná se o stavbu, která svými imposantními rozměry a elegantní jednoduchostí musí utkvět v paměti i náhodnému kolemjdoucímu; pro obyvatele města pak neodbytně souvisí s jeho obrazem, který sebou trvale nesou. Jeho výstavba představovala ve své době veliké stavebním dílo. Spadala do let, kdy mohutnějící Zlín (v závěru života a práce Tomáše Bati) začínal naznačovat, kam se chce rozvíjet na poli nejen průmyslovém, ale i společenském. Zároveň veliká návštěvnost a počínající světovost města vyžadovala ubytovat množství nejrůznějších návštěvníků ze všech kontinentů.

Obrazek

     Jedna ze zapomenutých variant stavby - návrh Společenského domu od arch. J. Gočára z Prahy (duben 1927). Jde o hybrid mezi kinem, divadlem a ubytovacím zařízením.
     V roce 1930 a 1931 přichází nová generace architektů do Zlína, sžije se s prostředím a duchem města a vývoj ubíhá jiným směrem.
    Dle projektu Josefa Gočára vznikla ve Zlíně jediná stavba - benzinová stanice v Loukách, která vzala za své v sedmdesátých letech při úpravách silnice.

 

 

 U zrodu zamýšleného objektu stál velkorysý záměr – zajistit ubytování pro 700 osob a zároveň i dostatečné prostory pro společenský provoz, a to nejen v zájmu samotných hostů, ale i širší veřejnosti města (tehdy zhruba dvacetitisícového). Stavbu financovaly Baťovy závody a hotel pak tvořil svébytnou součást tohoto rostoucího průmyslového trustu podniků.

Projekt hotelové budovy vypracoval architekt Miroslav Lorenc, významná postava meziválečné zlínské architektury. V novinách Zlín ze 7. srpna 1931 zveřejnil svůj návrh a podrobně informoval o celém záměru.  V červenci 1931 se začalo s výkopy pro novostavbu, v srpnu již běžely betonářské práce. Výstavbu veřejnost sledovala s velkou pozorností a tehdejší zlínské noviny o ní poměrně často informovaly.

Text Miroslava Lorence v novinách Zlín

 

 

Obrazek

Pozastavená výstavba v zimních měsících 1931-32. Ještě existuje původní trasa Březnické silnice, po Velkém kinu a náměstí Práce ani památky. Vlevo část dnešního hotelu Garni, tehdy Internátu a závodní školy.

 

 

Železobetonová kostra (staticky vypočtená ing. Vtelenským) vyrůstala lidem velmi rychle před očima a koncem října 1931 dosáhla výše 9. etáže. Zanedlouho pak tuto fázi výstavby dokončili a mohutná konstrukce čněla ve své plné výši, t.j. deseti etáží. Další práce se však již nerozeběhly – v zimních měsících roku 1931-32 se nepracovalo a čekalo se na jarní počasí. Přestávka v činnosti však měla i jiný, trochu utajený důvod – změny projektu. M. Lorenc totiž v roce 1931 uzavřel své působení u firmy Baťa a rozestavěnou budovu svěřili k dokončení architektu Vladimíru Karfíkovi. Ten se pustil do úprav plánů nejen pokud šlo o vnější vzhled, ale změnil i vnitřní řešení, protože v tomto období přišel pokyn z ministerstva, že je nutno zajistit vyšší komfort pokojů. Jinak celkem rozevlátý arch. Lorenc pojal totiž interiéry značně baťovsky a spartánsky, více nežli mezinárodnímu hotelu se stavba spíše podobala lepší ubytovně. Tomáš Baťa nařídil, aby ve čtvrtém patře postavili model pokoje, jeden zadal arch. Karfíkovi, druhý F.L.Gahurovi.

Karfík se svou rozsáhlou znalostí amerických hotelů postavil pokoj s koupelnou, zabudovanými skříněmi, nábytkem, koberci, záclonami .... zkrátka vysoký standard bydlení. Gahura pokračoval v Lorencově baťovském uvažování - bez příslušenství dal k disposici větší místnost, do níž navrhnul čtyři lůžka. Sprchy, umývárny a WC uvažoval jako společné pro celé podlaží.

Tomáš Baťa a Dominik Čipera rozhodli světově a nebaťovsky. Prohlásili za nejpříhodnější variantu Karfíkovu a s ní se také dál pracovalo. Neměl se pak (budoucí městský architekt) Gahura s Karfíkem příliš rád, cestu k němu našel vlastně až za války a hlavně po ní, kdy byli oba ostrakizováni novou mocí a vyháněni ze Zlína.

Obrazek

      Fotografie korespondující s výše zobrazenou, snímaná z centrálních skladů firmy Baťa a.s. – píšeme přelom roku 1931-32. Již se nám rýsuje „polní forma“ nové Březnické ulice, v pozadí vyrůstají domovy žen. Pouze čtyřdomek zavazí před vchodem do obchodních domů a starou Březnickou lemuje obytná baťovská zástavba   z dob konce světové války.
     Stará březnická silnice si původní funkci udržela do překvapivě vysokého data, od Lesního hřbitova se po ní na Štefánikovu dalo projet ještě v roce 1934 (pod Velkým kinem, dále mezi Tržnicí a Obchodním domem). Dnešní Březnická, ústící před 11. budovou, nabyla plného významu až v roce 1935.

 

HOTEL SPOLEČENSKÝ DŮM VE ZLÍNĚ

První plány pro budovu jedenáctietážového hotelu vypracoval architekt Miroslav Lorenc. Ty byly dozorujícím úřadem schváleny 22. ledna 1932 a začalo se podle nich i stavět. V průběhu výstavby však došlo ke změně původního záměru a stavba dále pokračovala podle nového projektu architekta Vladimíra Karfíka.

Povolení k obývání a užívání hotelu bylo firmě uděleno ke dni 1. listopadu 1933. Po dokončení hotelu získal Zlín nové středisko společenského a kulturního života, jež odpovídalo jeho rostoucím potřebám.

Kromě asi 300 hotelových pokojů se v budově nacházely kavárenské a restaurační místnosti, klubovny a herna. Pro letní zábavu a koncerty zde byla k disposici i krytá terasa.

Dle: ČR-MZA Brno, pracoviště Zlín; F.B., XV. stavební odd., inv. č. 26

ČR-MZA Brno, SOkA Zlín, OÚ ONV, inv. č. 1725

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

Přepracování původního projektu si vyžádalo určitý čas, hotový železobetonový skelet hotelu zatím stál a v prvních měsících r. 1932 čekal na pokračování ve výstavbě. Tak se v jarních a letních kvartálech hlavně prováděly rozsáhlé pozemní úpravy kolem novostavby – srovnán terén, položeny vozovky a chodníky. Mezitím např. u hotelu zbourali rodinné domky, které se táhly uliční čarou původní Březnické až k Tržnici, postavili Velké kino a t.d. Vladimír Karfík dokončil úpravy plánů někdy uprostřed léta 1932 a asi v srpnu se mohla rozeběhnout další fáze výstavby – vyzdívání skeletu, zazdívání oken a t.d. Tyto činnosti probíhaly v horečném tempu a za podzimních měsíců roku 1932 vyvrcholily.  

Dokončit a předat do užívání tak rozsáhlý objekt nebylo ovšem snadné - přišlo rozhodnutí, aby se přednostně dokončily spodní etáže určené společenskému provozu. Zatímco naplno běželo vyzdívání skeletu, od října 1932 se pozornost soustředila zároveň i na vnitřní práce v dolních čtyřech etážích. V prosinci se zde neztrácela ani minuta a pod vedením stavitele Martince a stavbyvedoucího Vymětalíka zedníci pospíchali, aby přízemí se dvěma velkými restauranty otevřeli již před Vánocemi.

Baťův nový hotel "Společenský dům"

 

Záměr se podařil. V sobotu 17. prosince 1932 ve 20:00 hodin se v obou přízemních restauracích, francouzské a lidové, konal večírek k zahájení provozu této části objektu. Své poslání toho dne dobře splnila m.j. kuchyně, která při uvedené slavnostní příležitosti poprvé vydávala večeři. O události vzápětí informovaly noviny Zlín z 19. prosince 1932: „Je třeba vysloviti podiv nad tempem, jakým byly provedeny závěrečné práce v dokončování jídelních sálů a kuchyní .... Zájem, s nímž sledovala zlínská veřejnost zakončování prací na této nejrozsáhlejší stavbě stoupnul tak, že v posledních dnech jsme slyšeli dokonce sázky, zda hotel bude opravdu koncem týdne hotov, anebo ne.... Velká návštěva při otevření, jež překročila počet tří tisíců osob, svědčí nejlépe o tom, jak těchto rozsáhlých veřejných místností, společenských jídelen a vůbec společenského centra bylo ve Zlíně při jeho neustálém rozmachu nejvýš zapotřebí.“

Obrazek

Známá fotografie z roku 1935, braná ze stejného místa jako foto předchozí. Již běžně píšeme sousloví Společenský dům, náměstí Práce a Velké kino.  Internát z r. 1926 v popředí nenese bránu s nápisem „Náš domov“, je přestavěn na Sociální ústav a jeho obyvatelé našli nové nocležny v objektech na nám. Průkopníků (T.G. Masaryka).

 

 

V této době rozhodnuli představitelé města a továrny o názvu hotelu. Původně (v Karfíkových plánech z června 1932) se uvažovalo o názvu „Parkhotel“, ale pak bylo zvoleno pojmenování „Společenský dům“, které se v podobě světelného nápisu rozsvítilo 30. prosince 1932. První vedoucí hotelu ing. V. Horák v této souvislosti zdůraznil, že Společenský dům „... má býti více nežli hotelem. Má se státi jednak domovem našich spolupracovníků, jednak rozsáhlým společenským střediskem.“. A k tomu hned dodal: „Usilujeme o rychlou a individuální službu hostům a prosíme, abyste stupňovali své nároky tak, jak tomu má býti v prvotřídních jídelnách.“ (Zlín, 30. prosince 1932).

Obrazek

Největší československý hotel Baťův "Společenský dům" ve Zlíně, který byl otevřen plesem sportovního klubu s.k. Baťa (Pestrý týden, 1933)

 

 

Otevření restaurací slavnostně naladilo obyvatele města i budovatele hotelu, ale zároveň nesmělo polevit úsilí o dokončení celé budovy. Hned počátkem ledna roku 1933 se předaly do provozu hotelové pokoje ve 4.etáži a ve stejném měsíci otevřeli kavárnu ve 2. etáži. V březnu 1933, po 21 měsících od zahájení výstavby, byly 4 dolní etáže v plném provozu. Hotel mohl sloužit svému poslání ubytovacího zařízení i společenského centra. Postupné uvádění budovy do provozu pak pokračovalo v dalších měsících – v květnu 1933 začala sloužit otevřená kavárna pro 1000 hostů na terase (11. etáž) a zároveň i hotelové pokoje v 5. a 6. etáži, a konečně r. 1934 předali i zbývající ubytovací prostory v 7. – 10. etáži.

Obrazek

Kavárna na terase hotelu Společenský dům v roce 1935 (kapacita 1000 hostí). Dole vlevo stojí Baťova kruhová cihelna, jejíž komín padnul až v lednu 1939. Vjemu neschází neorganické zastřešení terasy, které hotel zakončuje od první poloviny šedesátých let.

 


 

Společenský dům se v době svého vzniku stal ojedinělou hotelovou stavbou  na špičkové mezinárodní úrovni. Nejen velikostí či moderním architektonickým řešením, ale i vysokým komfortem vybavení, které tehdy nebylo (a dodnes mnohde není) zdaleka běžné – každý pokoj disponoval vlastní koupelnou se záchodem a také telefonem. Hostům byla k disposici i řada dalších služeb. 

Obrazek

Obvyklý žánrový příspěvek fotografa - život u hlavní brány závodu, zde v roce 1936.

  

V polovině třicátých let přijela do Zlína čínská delegace. Jednalo se dlouho, tvrdě, baťovské myšlení hrálo si na přetlačovanou s asijskou neústupností, uctivostí a projevy okázalé úcty. Tlumočníci měli plná ústa práce, baťovští prodejci rovněž, kalkulantům se tužky v blocích nezastavily.

Po skončení jednání odvedli průvodci zástupce Čínské republiky „na hotel“. Při nástupu do výtahu prohodil liftboy: „Tak pojď, ty kluku čínská“.

„Už jdu,“ česky zazněla pohotová odpověď asijského delegáta.

 

Obrazek

Dominanty obcí mívají povinnost propagace a zdobivosti. Zde Společenský dům 1. května 1938. (P.t. čtenáře zaujme, že nevidí v akci davy jásajících spolupracovníků – vzhledem ke kritické mezinárodní situaci se Svátek práce odehrál formou rozhlasové zdravice Jana Bati v závodech, o přestávce a po práci se spolupracovníci mohli dle zájmu bavit v prostoru náměstí.)

 

náměstí Práce - Společenský dům - Zlín

Nám. Práce - OD a hotel Moskva v první polovině šedesátých

 

Vraťme se od zážitků s budováním jižní dominanty náměstí Práce k dalším objektům....

Již zmíněno – nejstarší internát  z roku 1926 ve třicátém druhém roce upravili na zdravotní středisko, t.zv. Sociální ústav. Po jeho zbourání r. 1965 se Závodní ústav národního zdraví a lékařská pohotovost, zvaný lidově „Úrazovka“, přestěhovaly do 31. budovy – dnes nemocnice Atlas.

Došlo ke komunikační a parkové úpravě celého území až k nové městské třídě před hlavní bránou do závodu. V říjnu 1934 začala fungovat světelná fontána, vžilo se pojmenování „náměstí Práce“. Když v prosinci roku 1938 dokončili administrativní budovu č. 21 podle projektu arch. Vladimíra Karfíka, byla předválečná etapa výstavby uzavřena. Vzniklo nové zlínské náměstí, které svou polohou před branami průmyslového závodu i charakterem veřejných budov odpovídalo záměrům jeho představitelů. Stalo se jakýmsi filtrem, kudy procházeli zaměstnanci na cestě do svých domovů a zde nechávali část svých výdělků. Tuto myšlenku sledovaly i další projekty na dostavbu prostoru z let 1935 . Světili ji i plánovači baťovských sídel v Československu a zahraničí.

 

         Baťův mrakodrap
 

 

Obrazek

Světelná fontána na náměstí Práce, která se nacházela v místě pozdějšího květinového kola.

 

 np 1940

Jeden z návrhů na dostavbu náměstí Práce, vzniklých v letech 1939 - 1941. Autorem je E. Hruška - "Návrh dostavby náměstí Práce ve Zlíně", 1940, model.

 

 

Mnohé projekty vypracovali naši přední pražští a brněnští architekti. Nic z nich se do konce druhé světové války nerealizovalo. Po roce 1945 byl vypracován skupinou pro regulační plán města pod vedením arch. Jiřího Voženílka nový návrh na výstavbu náměstí, podle něhož byla postavili budovu Okresního národního výboru. V r. 1979 vzniknul v novém pojetí pěší podchod před hlavní bránou s celou křižovatkou. Vlastní jádro náměstí a jeho definitivní dopravní úprava však na své konečné řešení teprve čeká.

Náměstí Práce - západní strana  (1938)

 

 

OBCHODNÍ DŮM II.

Na sklonku roku 1930 požádala fa. Baťa okresní politickou správu o povolení stavby druhého, tentokráte desetietážového obchodního domu. Projekt byl schválen 13. července 1931 a 12. února 1932 již firma žádala o provedení kolaudace stavby. Objekt nabízel mnoho různých variant využití.

Roku 1932 pro účely obchodního domu užíváno pouze suterénu a následujících dvou etáží. Byly zde umístěny: mlékárna s příslušenstvím, prodejny masa a ryb, prodejny koloniálního a textilního zboží, dále obchody s elektronickými potřebami a konečně také holičské dílny.

Třetí etáž vytěžovala závodní jídelna s kuchyní. Vyšší etáže tehdy ještě nebyly upraveny pro potřeby obchodního domu, ale bylo v nich dočasně umístěno skladiště obuvi.

Dle: ČR-MZA Brno, pracoviště Zlín; F.B., XV. stavební odd., inv. č. 115

ČR-MZA Brno, SOkA Zlín, OÚ ONV, inv. č. 1714

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

S výstavbou prospektu internátů na dnešním náměstím T.G. Masaryka nastala odlišná situace. Od roku 1906 tu na louce stával osamělý domek pro dělníky velkostatku, kterému se říkalo „Rusárna“. Zde bydleli za první světové války ruští zajatci pracující u Baťů. V roce 1928 se zde postavil první chlapecký domov (nad Obchodním domem – Garni) a tempo výstavby dalších objektů začala určovat naléhavá potřeba ubytování mladých lidí pro potřeby obuvnického závodu. Žilo jich zde později až kolem deseti tisíc. Podle urbanistického návrhu arch. F.L. Gahury v průběhu následujících pěti let vznikl velkoryse založený moderní architektonický soubor budov zasazený do přírodního prostředí, který u nás neměl obdoby. A nejen u nás.

Rozsáhlé zelené plochy, vyváženost a architektonická jednota dle pevných pravidel. To v poslední době narušil masív Kulturního a universitního centra, které v solitérním pohledu tvoří městotvorný přínosný prvek. Do gahurovského Zlína nezapadá, padla mu za oběť velká zelená plocha a naddimenzovanými rozměry hmotově zatížilo východní část prospektu.

 

foto č. 3 – KUC (dodám po dostavění a nějakém povedeném večerním fotografování)

 

 
 

obch.d.-internaty-web.jpg

 

V květnu 1933 dokončili podle Gahurova návrhu památník Tomáše Bati   – později Dům umění . A v letech 1936 a 1938 prospekt uzavřely budovy Studijních ústavů. Určitě nebylo náhodou, že pomník Kl. Gottwalda našel svoje umístění na úpatí tohoto urbanistického celku, který léty a vzrostlou zelení získal na své působivosti.

školní čtvrť - Zlín

 

Když na počátku třicátých let vybudovali novou městskou třídu od Obchodního domu k přehradě na kudlovském potoce (dnešní Štefánikova), vymezili tak i území nové školní čtvrti. Předznamenána byla Gahurovými školami  z roku 1928, nicméně její celková koncepce i zdařilá výstavba budov probíhala podle projektů arch. Miroslava Lorence, později stavebního oddělení fy. Baťa v letech 1931 až 1935. Na protější straně na okraji parku stával svérázný domek panské myslivny  z roku 1904, upravený ve třicátých letech na mateřskou školu. 

Areál škol byl dokončen, ale objekty cihelny nad Hradskou ulicí ještě stály až do 27. ledna roku 1939. V ten den jako poslední padl její mohutný komín. Pak zde po léta zůstalo volné prostranství pro hřiště, cirkusy a lunaparky. Až po válce, v letech 1949-50, vzniknul Stadion mládeže, o dva roky později budova Zimních lázní a nakonec, v polovině osmdesátých let, vše završila stavba velkého krytého bazénu.

bensina-pod-trznici-web.jpg

 

Tak se uzavřela historie starého zákoutí panské cihelny  pod Růmy sahající někam do XVI. století. I historie luk a polí, které se táhly nad panským dvorem a nad starou březnickou cestou k lesu Barabáš. Po staré silnici do Prštného nám zbyla už jen její stopa v tržišti Pod kaštany. Všechno muselo ustoupit výstavbě moderního města. Architektonické soubory školní čtvrti, prospektu internátů  a náměstí Práce bychom však měli chránit jako trvalé svědectví moderní zlínské architektury a české architektury vůbec. Nepodařenými investičními rozhodnutími posledních let se nám to spíše nedaří nežli daří.

Obrazek

 

Vstup Velkého kina do odporu

     Protektorátní vydání pohlednice z náměstí Práce postavilo objekt Velkého kina do zvláštní role kverulanta na hraně nacistického zákona.
     Na snímku vidíme hotel Victoria s biografem, nad vchodem ozdobeným titulem promítaného filmu SABRA.
     Znalcům zlínské historie při pozornějším pohledu nebudou některé prvky snímku souhlasit. K objasnění postačí položit vedle sebe dva zažloutlé obrázky:

  1. na fotopapíře vytvořený snímek z roku 1935, na rubu s nápisem: ZLÍN - Společenský dům a kino Baťa; original foto Fototypia Vyškov;
  2. na kartonu offsetem nepříliš kvalitně natištěný, zrnitý výřez z tohoto snímku, na rubu s nápisem: Zlin - Hotel Viktoria - Zlín; E. Potměšil, Zlín - 1941

     Srovnejme:  Viktoria se jmenoval Společenský dům, to je jasné. Autobusy (ve výřezu) za Háchy stojí přesně  jako za Masaryka, dokonce ty samé .... Prapor na střeše hotelu vlající kamsi zmizel, při fotografování (z budovy  32)  jsme ztratili v zorném poli překážející 21 budovu. Ono to celé vůbec vypadá jako záběr z mrakodrapu - ale není.
     Nápis Viktoria, který nahradil ideologicky neutrální Společenský dům, byl v reálu černý. Jenže to na tehdejších fotografiích příliš nevynikalo a zde nedržíme práci s negativem, ale offset z přemalovaného originálu .
     Otázka zní - kde máme nadpisem slibovaný odpor (nechci nazývat lehkou kverulaci proti totalitě odbojem)? Tkví v nápisu SABRA: americký film, který měl premiéru roku 1934, líčí a oslavuje židovské osidlování Palestiny. A židé sami zde vystupují jako lidé tvořiví, cítící a budující, nikoli nacisty líčení šiřitelé rozkladu a vykořisťování.
     Šlo o nějaké gesto E. Potměšila vůči okupantům, resp. jejich cenzuře? To se již asi nikdy nedovíme.

----------------------

Protože uznávám, že p.t. čtenář nemůže mít doma obě uvedené pohlednice, připojuji sem jak konfrontaci obou obrázků nad sebou, tak na odkaz foto z roku 1935 a výtvor datovaný 1941.
     

 

Obrazek