Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z historie zlínských kin

Akad. arch. Eduard Staša, asi 1991 – Zlínské noviny nebo Tep

(+Naše pravda, asi 1987, autor neurčitý)

 

 

Kino Sokol


 Kino zlínské tělocvičné jednoty Sokol patří zřejmě mezi první ve Zlíně. Už v květnu roku 1919 podal Sokol žádost o koncesi kina, kterou obecní zastupitelstvo schválilo. Zpráva z továrního časopisu Sdělení z počátku roku 1921, podle níž „nedávno bylo do chodu uvedeno kino, které se těší velké přízni“, se týká právě těch filmových představení v dřevěné Sokolské búdě, jež dala postavit firma Baťa v devatenáctém roce v místě pozdějšího náměstí Práce (zhruba v místě dnešní budky hlídače parkoviště pod Velkým kinem). Od dvacátého roku se tam hrávalo i divadlo, konaly koncerty a také se cvičívalo. To všechno až do listopadu 1922, kdy „búda“ vyhořela. I v policejní správě čteme o „požáru v Sokolském kině na Búdě, který zničil celé kino do základů“.

V té době ale už fungovala budova nové Sokolovny  na Cigánově a kino se zřejmě přestěhovalo tam. Vyplývá to i ze záznamů sokolské kroniky. Z dalšího víme, že promítání se tu od roku 1928 věnoval majitel zlínského zahradnictví a člen Sokola Josef Oškera . Velký tělocvičný sál s prostorným jevištěm pro divadlo nebyl pro biograf příliš uzpůsoben. Řady židlí se rozestavovaly do řad na rovné parketové podlaze a promítací plátno se spouštělo před jevištním portálem (aby se vše zase po filmovém představení odstranilo a dalo se cvičit) a promítací kabina stála v přístavku v rohu pod balkónem.

Obrazek

O tom, jaké filmy se zde promítaly v prvních letech, zprávy nemáme – snad i proto, že v továrních novinách mezi zlínskými kiny hrálo prim kino Baťa. Existuje jen jedna náhodná zpráva, že v neděli 24. května 1925 se v Sokolovně promítá film „Aero Baťa nad městem Zlínem“. Potom nacházíme zmínku z března 1930 u příležitosti položení základního kamene k pomníku T.G. Masaryka, že zlínská kina i kino Sokol hrály „prvotřídní filmy“. Ale zase nám zůstává utajeno, jaké. Ještě předtím, v listopadu 1929, se na Sokolovně hrály i takové filmy jako „Šílenství tropů“, „Prezident“ a také „Božská žena“ s nesmrtelnou Gretou Garbo. Jistě přišly tenkrát na pořad i filmy české. Vančurovy „Před maturitou“ nebo „Marijka nevěrnice“ či Vávrova „Filosofská historie“.

Každopádně však éra němých filmů tady trvala déle než v jiných zlínských kinech. Teprve od června 1936 se i na Sokolovně začaly promítat filmy zvukové. A zase nemáme zpráv o prvních, které se tu dávaly. Jen něco napovídá, že mohlo jít o Bínovcův film „Jízdní hlídka“ a dále rovněž filmy s Vlastou Burianem. Jen film Maxe Friče o „X. všesokolském sletu 1938“ tu už zřejmě nestihli, když jej hned německé úřady zakázaly. Kino na Sokolovně však hrávalo až do příchodu německé armády v březnu 1939. Pak se ze Sokolovny stal lazaret. Po osvobození  v roce 1945 provoz kina nebyl obnoven.

 

 

 Když hrálo Kino Baťa

 V letech, kdy ve Zlíně začalo hrát stálé kino, se prolínají dvě události. O té, která se týká kina v Sokolské búdě, běží řeč  v kapitole o kině Sokol. Druhou je zpráva v továrním časopise Sdělení  z března a září 1921. Firma Baťa pořádala v té době zdarma první filmová představení pro své zaměstnance v závodní jídelně v továrně. V místnosti se dalo vytvořit jen asi 300 míst, ale zájem panoval veliký. A tak, aby se zamezilo vstupu cizích lidí, chodilo se na legitimace. Už v prosinci 1921 tu promítali němé filmy „Příchozí z temnot“ a „Z Indie“, v březnu roku následujícího pak český film „Ukřižovaná“ (podle Arbesova románu) a v dubnu tehdejší velkofilm „Caribia – 1. a 2. epocha v boji za světovládu“. V květnu roku 1925 běželo „sensační drama“ o sedmi dílech ze slunného Španělska „Jižní vášeň“. Též zakoupeny i další české filmy – „Lešetínský kovář“, „Jindra“ nebo „Jánošík“ s Theodorem Pištěkem v hlavní roli...

Obrazek

 JÍDELNA v továrně firmy Baťa z let první světové války, kde se také promítaly filmy.

 

Od září 1925 se pro velký zájem hrálo dvakrát týdně, střídavě pro sudá a lichá čísla legitimací. Z té doby zaznamenáváme zprávy o kočovném kině, jehož majitel žádá obec o prodloužení pobytu, „protože jinde tolik nevydělá“. V roce 1926 zakoupil Tomáš Baťa nový moderní promítací přístroj. Vyobrazili jej v časopise Sdělení společně s kinooperátorem p. Pilečkou, tehdejším zaměstnancem firmy. Později se s tímto promítačem setkáme v Kině legionářů jako s majitelem zlínského elektrozávodu. Udělejme si tedy ve dvacátém šestém roce jakýsi pomyslný předěl ve vývoji biografů ve městě Zlíně.

 

promitac-kurka-frantisek-(1)web

promitac-kurka-frantisek-(2)-web

promitac-kurka-frantisek-(3)-web

promitac-kurka-frantisek-(4)-web

promitac-kurka-frantisek-(5)-web

promitac-kurka-frantisek-(6)-web

 

Tehdy se (od neděle 12. prosince 1926) začalo hrávat v sále, jenž se nacházel ve druhém patře nového obchodního domu firmy Baťa (stará Tržnice). Vstupovalo se schodištěm ze severní strany budovy a našlo tam místo až 1000 lidí. Zrušily se legitimace a zavedlo vstupné 50 haléřů. Mezi prvními zahraničními filmy, které zde uváděli, stojí za zmínku „Madona ulice“ či „Poslední dnové Pompejí“. Dosti místa se našlo i pro hudební doprovod, podbarvující děj a náladu filmů. Před promítacím plátnem jej obstarávaly klavír a housle s violoncellem.

Obrazek

 Severní strana budovy Obchodního domu, východní polovina.

 

Sál kina v západní půli etáže vybavili osmi sty sklápěcími sedadly. A když jednou navštívil kino šéf závodu Tomáš Baťa, který velmi fandil této formě zábavy a poučení, nařídil pravidelně vytápět a zvýšit počet sedadel na 1400. Tomu padla za oběť skoro celá horní etáž a vznikly dva kinosály se dvěma promítacími přístroji. Hrávalo se již i v poledne – tedy třikrát denně - pro přespolní spolupracovníky (polední pauza trvala od 12:00 do 14:00 a dojíždějící zaměstnanci se – především v případě špatného počasí – neměli kam uchýlit). Filmy z té doby? Dnes už slavné „Ve službách zákona“ s Tomem Mixem, „Ben Hur“ s Ramonem Novarro a také „Frigo na mašině“ s Busterem Keatonem.

Tehdejší kino Baťa – jak se mu říkalo – stálo výběrem uváděných snímků na úrovni doby. V květnu 1928 zde uvedli „největší film světa“ – „Král králů“, o rok později další světové velkofilmy „Huragan“ či „Volha, Volha, máti rodná“. Diváci zhlédli ale také celou plejádu Chaplinových veseloher a mnohé jiné. A návštěvu těch „mládeži nepřístupných“ neuhlídali ani zlínští učitelé, kteří tu mívali službu. Chlapci a dívky si prožili nezapomenutelné filmy s Fairbanksem, Harry Pielem i psím hrdinou Rin-Tin-Tinem. Tomík Baťa se chodil také potajmu dívat – ovšem z promítací kabiny. Hrávalo se třikrát denně, vstupné se zvedlo na dvojnásobek – jednu korunu.

Obrazek

 

Nejen filmy ovšem běžely v Kině Baťa. Jako většina tehdejších sálů byly prostory nejvyššího patra Obchodního domu  využívány též pro divadlo, karnevaly a boxerská utkání.

Vpravdě převratnou událostí bylo v roce 1930 uvedení prvních zvukových filmů. A protože Praha měla v té době osm a Brno dvě zvuková kina, nechtěl zůstat pozadu ani Zlín. Zahajovalo se anglickým filmem s českými titulky „Dítě Paříže“ se slavným francouzským chansonierem Maurice Chevalierem. A první český zvukový film „Když struny lkají“ se známým houslistou Jaroslavem Kociánem? Nepřijala ho příznivě ani oficiální kritika, ani Tomáš Baťa. Prý jej dal stáhnout z programu. Tak na to alespoň vzpomíná kinooperátor pan Kotek, který u Baťů promítal od roku 1929. Zatímco zvukové filmy se promítaly v pravém sále, v levém sále se uváděly stále snímky němé. A když se promítal ve dnech 9.-18. prosince 1930 český film „C. a K. polní maršálek“ s Vlastou Burianem, bylo prý zvukové kino „vzhůru nohama“. Jako další „trhák“ zapůsobil americký film „Paramount v parádě“, při jehož projekci se uvedlo i dílko Voskovce & Wericha „Tři strážníci“.

té době mohli zlínští zhlédnout rovněž první film v přírodních barvách - „Cikánskou píseň“ natočili podle Lehárovy operety. Kino Baťa, přejmenované v roce 1932 na Malé kino (pro odlišení Velkého kina) hrálo až do roku 1939. Tehdy, po incidentech při promítání německých žurnálů, je uzavřeli. Tehdy už sedm let fungovalo Velké kino.

Obrazek

 

 

 

Velké kino zahájilo 6. září 1932 ve 20:00 hodin

 

Jeho budova skoro osm desetiletí neodmyslitelně patří ke kulturnímu životu města Zlína. Každý ze zdejších obyvatel v mní mnohokrát byl a dovede si rychle vybavit charakteristickou atmosféru rozlehlého sálu, jako stvořeného pro velkolepou podívanou. Dnes už vlastně čtvrtá generace chodí „do Velkého“, i když televize a počítače v posledních letech hodně ubraly na popularitě dříve nejrozšířenější lidové zábavy. Věnujme se mu tedy podrobněji nežli ostatním.

Obrazek

 Velké kino je významné nejen v kulturním smyslu; u vzniku tohoto technického objektu stálo originální, ve své době supermoderní architektonické řešení, a také samotné provedení novostavby r. 1932 bylo smělým technickým dílem (ocelová konstrukce o velkém rozpětí spojená svařováním). Podle ideového návrhu arch. F.L. Gahury budovu projektovali arch. Martinec a ing. Vtelenský. 1)

Obrazek

Prapůvodní, téměř zapomenutá varianta stavby - návrh společenského domu od arch. J. Gočára z Prahy (duben 1927). Jde evidentně o jakýsi hybrid mezi kinem, divadlem a ubytovacím zařízením. V roce 1930 a 1931 přichází nová generace architektů do Zlína, sžije se s prostředím a duchem města a vývoj ubíhá jiným směrem. Dle projektu Josefa Gočára vznikla ve Zlíně jediná stavba - benzinová stanice v Loukách, dnes už neexistující.

 

Projekty Velkého kina vznikaly u firmy Baťa na počátku třicátých let a rodily se v živé konfrontaci názorů architektů a stavitelů. Konečné rozhodnutí padlo na sklonku r. 1931 a vyznělo ve prospěch jednoduché, maximálně úsporné stavby; a to i proti názorům, že navrhovaná konstrukce způsobí akustické vady sálu. Budova vznikla jako rychle vybudovaná a byla zřejmě zamýšlena spíše jako dočasné řešení. Svědčí o tom m.j. fakt, že v urbanistických záměrech v letech 1935 až 1936 se v prostoru náměstí uvažovalo o demontáži Velkého kina a o výstavbě nového (definitivního) objektu v souboru zamýšleného kulturně společenského centra. Zatím se ale nic neměnilo, vše zamýšlené zůstávalo jen u projektů, objekt sloužil ve své původní podobě a nároky na jeho využití nenápadně stoupaly. 

velké kino od severozápadu

Pohled na Velké kino z nejfotogeničtějšího úhlu – ze směru severozápadního, v komposici s hotelem, v odpoledním až večerním Slunci. Zde průběh událostí v roce 1932, obraz z roku 1936 a jeden příčný řez sálem.

 

Zalistujme ve starých novinách a připomeňme si, jak o stavbě psaly v době jejího vzniku. V pátečním „Zlíně“ z 19. února 1932 se mj. dočteme: „Pod novostavbou jedenáctietážového hotelu zvedá se železná konstrukce prvních dvou polí budovy nového zlínského biografu, který bude mít sál 48 x 42 m..... Bude dvakrát tak velký, jako sál dosavadního největšího kina v republice.... Nové zlínské kino bude .... zvukové a má míti nejmodernější projekční zařízení. Přes nepříznivé zimní počasí stavba železné konstrukce budovy, která se autogenicky sváří, postupuje rychlým tempem ....“
nám. Práce -  Velké kino

Velké kino ve Zlíně

Novostavba vyrůstala rychle, během osmi měsíců roku 1932 byla hotova. Už v zimě, za lednových mrazů, se svařovala nosná konstrukce, s příchodem jara nastoupili zedníci k výstavbě zadní stěny a obvodových podezdívek, na které se pak montovala dvojitá vrstva heraklitu; od května pak probíhaly řemeslnické práce. Předání novostavby bylo připraveno k počátku nové sezóny na září 1932. 

velké kino

Méně obvyklé pohledy na kino z Obchodního domu, pobyt v interieru roku 1939, půdorys sálu a návrh interieru Divadla pracujících, které mělo zaujmout místo po zbourání „dočasného“ Velkého kina. 

Ještě před zahájením promítání byla prověřena zvuková kvalita nového sálu. Stále totiž nebyly zapomenuty původní prudké spory architektů při projektování budovy a s napětím se očekávalo, zda snad neměli pravdu ti, kdo předvídali akustické defekty. Dne 28. srpna 1932 se ve Velkém kině uskutečnil koncert Pěveckého sdružení moravských učitelů, na kterém zazněla díla L. Janáčka, J.B. Foerstera, G.P. Palestriny, B. Smetany a A. Dvořáka. Akustická kvalita sálu se při tomto koncertě osvědčila a rozptýlily se tak poslední pochybnosti. Obrazek

Zlín má nové kino, největší ve střední Evropě.

Na snímku pražští filmaři ve Zlíně při otevření Baťova kina premiérou Kantor Ideál.

Stojící zleva: režiséři Karel Lamač a Mac Frič, red. Ondráček, vedoucí filmového oddělení Baťových závodů Pagáč.

Sedící: Suzana Marville, vedoucí Baťových kin Hrnčíř a redaktor Moravských novin ve Zlíně David. (foto Evják)


O koncertě samém referuje velké vydání „Zlína“ č. 27 z konce srpna 1932 a pokud jde o zvukové vlastnosti sálu, list s uspokojením konstatuje, že „výsledky uvedly odborníky stavební i znalce hudby a zpěvu v nadšení, když na každém místě, i ve vzdálenosti 40 metrů, i v rozích, je zvuk úplně lahodný, sytý a vzácně srozumitelný.“  

nám. Práce - Filmernte II.

Velké kino

V témže článku kromě toho ještě čteme: „Právě dostavěná budova nového kina Baťa znamená rozřešení jednoho z nejtěžších problémů stavby budovy pro umělecké podniky: postaviti dokonalou místnost tak, aby stavební náklady nezatěžovaly vstupné a aby i nejdokonalejší umělecké projevy byly přístupny širokým vrstvám lidu.... Nový sál je 40 m dlouhý a stejně široký, postavený z lehké železné konstrukce, svařované, která je vyplněna heraklitem. Toto obrovské rozpětí sálu je úplně bez pomocných nosníků ve středu a působí proto monumentální lehkostí..... Tím se dostalo Zlínu jednoho z nejlepších sálů pro umělecká představení a architektura byla obohacena o zajímavě rozřešený problém.“

Obrazek

Interier Velkého kina (z hlediště k pódiu) po přímém zásahu (nevybuchlou) leteckou pumou

 

Zahajovací filmové představení se uskutečnilo v úterý 6. září 1932 v 8 hodin večer. Novinová reklama zvala k otevření Velkého kina: „Zahájení podzimní sezóny grandiosním velkofilmem Trader Horn – největší filmové veledílo od vydání Ben Hura – první zvukový film, natočený v nejtemnější Africe“. Zatímco pro první představení ve dnech 6.-9. září byla zvolena hollywoodská podívaná (z produkce Metro-Goldwyn-Mayer), pak následujícím filmem byla čerstvá česká novinka Kantor ideál s tehdy populárními herci Anny Ondrákovou a Karlem Lamačem.

Obrazek

 Velké kino po listopadu 1944 ze severní strany, v pozadí se tyčící Viktoria na tom není rovněž zrovna nejlépe

VELKÉ KINO

Grandiosní stavba budovy kina pro 2 500 diváků realisována roku 1932. Tento největší promítací sál v tehdejším Československu (1 710 m2) navrhnul architekt F.L. Gahura (konstrukční řešení projektovali známí odborníci na stavební konstrukce ing. Vtelenský a B. Martinec).

Na stavbu kina použito speciální ocelové konstrukce s heraklitovou výplní a vnější a vnitřní omítkou. Vnitřní stěny potaženy – pro lepší akustické vlastnosti objektu - barevnou jutou na dřevěných rámech.

 Stavební náklady na kino činily zhruba 1 200 000 Kč.

 

Dle: ČR-MZA Brno, pracoviště Zlín; F.B., XV. stavební odd., inv. č. 60

ČR-MZA Brno, SOkA Zlín, OÚ ONV, inv. č. 1723

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

Sál kina měl kapacitu asi 2500 míst (přesně 2 270 stálých sedadel; pozn. C.), jednotné vstupné činilo 3 Kč a zpočátku se promítalo ve dvou večerních představeních – v 18:15 a 20:15 hodin. Zájem obecenstva byl obrovský a návaly si vynutily přesun druhého představení na 20:30 hodin. V pátečním „Zlíně“ ze 16. září 1932 čteme tuto informaci: „V posledních dnech, zejména při promítání filmu Kantor ideál v novém zvukovém kině Baťa, došlo při večerních představeních o půl 9. hod. k návalům obecenstva, které muselo ve vestibulu čekat na konec prvního představení, aby mohlo do sálu. Správa kina prosí obecenstvo za prominutí tohoto nedostatku a současně všem svým návštěvníkům doporučuje, aby k druhému večernímu představení docházeli až v poslední čtvrthodině před začátkem.“

     Velké kino si získalo obecný přídomek „premiérové“, zatímco Malé kino bylo „reprízové“ a říkalo se mu V tržnici. To proto, že po výstavbě nového obchodního domu (dnešní Prior) se v objektu dnešní Tržnice po určitou dobu konávaly trhy. V období do druhé světové války mohli Zlíňané v největším kině ČSR shlédnout snad všechny tehdejší špičkové filmy naší i světové produkce. Vzpomeňme třeba jen na francouzský film „Velká iluse“ s Jeanem Gabinem, Chaplinovu „Moderní dobu“, „Kavalkádu“ režiséra Franka Loyda, americké grotesky nebo české filmy „Cech panen kutnohorských“ či Čapkovu a Haasovu „Bílou nemoc“. Zmínku zaslouží i zpráva v továrních novinách z poloviny roku 1935 o zřízení dětské zahrádky „pro úschovu“ dětí při návštěvě kina. Snad první služba tohoto druhu u nás.

Obrazek

 Velké kino na jaře roku 1945, po osvobození, při shromáždění obyvatel - provisorní tribuna nahrazuje zasažené čelo kina, které za baťových časů sloužilo jako hlediště šéfů města a pozvaných návštěv.


       Rostoucí kulturní potřeby si postupně vynutily rozsáhlou vnitřní úpravu sálu – první zásah přišel v roce 1936, kdy přibyl model jeviště pro odzkoušení do budovy příštího divadla. Další, rozsáhlejší úprava následovala r. 1939 podle návrhu F.L. Gahury; zejména šlo o jeviště, protože do Zlína pravidelně jednou týdně zajížděly divadelní soubory z Brna, Moravské Ostravy a Olomouce. Navíc se přidaly stavební a akustické úpravy stropu a bočních stěn tak, aby prostor mohl sloužit rovněž pro koncerty a divadelní představení. Počet sedadel se tím snížil na 2000, zato však vzniklo jeviště 17 x 7,5 metru s orchestřištěm, prosceniem a moderním osvětlením. Ještě koncem března 1939 (po příchodu Němců) se tu stihla premiéra česky dabovaného Disneyova filmu Sněhurka a sedm trpaslíků – v krásném překladu E.A. Saudka a dabingem předních českých umělců.

 

Vstup Velkého kina do odporu
     Protektorátní vydání pohlednice z náměstí Práce postavilo objekt Velkého kina do zvláštní role kverulanta na hraně nacistického zákona.
     Na snímku vidíme hotel Victoria s biografem, nad vchodem ozdobeným titulem promítaného filmu SABRA.
     Znalcům zlínské historie při pozornějším pohledu nebudou některé prvky snímku souhlasit. K objasnění postačí položit vedle sebe dva zažloutlé obrázky:
  1. na fotopapíře vytvořený snímek z roku 1935, na rubu s nápisem: ZLÍN - Společenský dům a kino Baťa; original foto Fototypia Vyškov;
  2. na kartonu offsetem nepříliš kvalitně natištěný, zrnitý výřez z tohoto snímku, na rubu s nápisem: Zlin - Hotel Viktoria - Zlín; E. Potměšil, Zlín - 1941
     Srovnejme:  Viktoria se jmenoval Společenský dům, to je jasné. Autobusy (ve výřezu) za Háchy stojí přesně  jako za Masaryka, dokonce ty samé .... Prapor na střeše hotelu vlající kamsi zmizel, při fotografování (z budovy  32)  jsme ztratili v zorném poli překážející 21 budovu. Ono to celé vůbec vypadá jako záběr z mrakodrapu - ale není.
     Nápis Viktoria, který nahradil ideologicky neutrální Společenský dům, byl v reálu černý. Jenže to na tehdejších fotografiích příliš nevynikalo a zde nedržíme práci s negativem, ale offset z přemalovaného originálu .
     Otázka zní - kde máme nadpisem slibovaný odpor (nechci nazývat lehkou kverulaci proti totalitě odbojem)? Tkví v nápisu SABRA: americký film, který měl premiéru roku 1934, líčí a oslavuje židovské osidlování Palestiny. A židé sami zde vystupují jako lidé tvoříví, cítící a budující, nikoli nacisty líčení šiřitelé rozkladu a vykořišťování.
     Šlo o nějaké gesto E. Potměšila vůči okupantům, resp. jejich cenzuře? To se již asi nikdy nedovíme.
----------------------
Protože uznávám, že p.t. čtenář nemůže mít doma obě uvedené pohlednice, připojuji sem jak konfrontaci obou obrázků nad sebou, tak na odkaz foto z roku 1935 a výtvor datovaný 1941.
     

 

Obrazek

 

Za války se tu vedle promítání filmů konalo nejedno významné představení koncertního, divadelního či operního rázu. Hostovalo zde pražské Národní divadlo, Česká filharmonie nebo Pěvecké sdružení moravských učitelů, po léta podporované firmou Baťa. Když pak došlo k bombardování města 20. listopadu 1944, Velké kino zasáhly 3 pumy (ta v sále nevybuchla) a provoz nebyl řadu měsíců možný. Ten den se měl hrát shodou okolností český film „Stříbrná oblaka“, vzpomíná kinooperátor pan Ladislav Pomališ, který jinak vydržel v kině až do počátku devadesátých let. A udála se v uvedený den ještě další příhoda. Neuvěřitelná. V promítací kabině (navzdory poplachu a příkazu útěku do krytu nebo do lesa) přežil tehdejší promítač pan Josef Kotek. Rozhodl se na amatérsky vyrobeném přístroji natočit průběh bombardování. Od houkání poplachových sirén a zvuků přelétajících letadel až po dopad bomb. Mikrofon, umístěný mezi budovami kina a hotelu i promítací kabina zůstaly jako by zázrakem nedotčeny. Unikátní záznam  se pak použil ve filmu „6 let Zlína“.

Jak zmíněno ve stati o kině Svět, promítalo se dále. Zachráněné promítací přístroje se přestěhovaly do školní auly a v programech zlínských kin se objevil nový název Velké kino-aula. Tam se hrávalo až do podzimu roku 1945.

Viktoria

Jeden z návrhů z roku 1940 – baťovské divadlo, spíše jakýsi dům kultury na náměstí Práce coby připomenutí toho, co jsme zde mohli mít bez Hitlera a komunistů. Doplňkem této fotografie je v glose zmiňovaný protektorátní obrázek.

 

náměstí Práce - prostor před Velkým kinem

 

 

FAB – filmové ateliery Baťa na Kudlově

 

Zlín vešel do historie filmu také jako město, kde se filmy tvořily. Od roku 1924 natáčel redaktor továrních novin Sdělení Jaroslav Pagáč pravidelné „Baťa-žurnály“, které v mnoha kopiích obíhaly zdarma kina v republice. Už roku 1927 se v reklamním oddělení firmy Baťa vyčlenila skupina pro výrobu propagačních filmů a když se v roce 1934 rozhodnulo o výstavbě filmových atelierů, skupina zlínských filmařů se vydala do Hollywoodu a snad i do SSSR. Roku 1936 se otevřely filmové ateliery na Kudlově, známé později pod zkratkou FAB – Filmové ateliery Baťa. K jejich vedení povolali z Prahy Ladislava Koldu. S ním těsně spolupracovali kameraman Alexander Hackenschmied a dramaturg Elmar Klos. Vzniklo tak středisko moderního českého filmu, jehož díla režisérů a výtvarníků Hermíny Týrlové, Karla Zemana a dalších později udivila svět.

Obrazek


 

Filmové žně

 

Tehdy se zrodila i myšlenka prvních Filmových žní – proběhly ale pouze dva ročníky, roku 1940 a 1941.

Přečtěme si, co o Filmových žních let 1940 a 1941 napsal neznámý autor v knize Zlín v proměnách času:

Ve dnech 3. – 7. července 1940 uspořádali pracovníci Filmových atelierů Baťa z iniciativy Elmara Klose a Ladislava Koldy ve Zlíně Filmové žně. S přehlídkou vypomohla organizace Filmové ústředí pro Čechy a Moravu, záštitu převzal ministr průmyslu, obchodu a živnosti Dr. Jaroslav Kratochvíl. Německé okupační orgány nejprve nechtěly akci povolit, protože se obávaly, že občané Zlína využijí příležitosti, aby vzdali manifestační poctu zakladateli impéria Tomáši Baťovi. Vlastní náplň akce kupodivu nevadila. Němci přehlíželi českou kinematografii a přehlídka české filmové produkce jim připadala značně provinciální.

Zmýlili se však. Do Zlína přijeli všichni čeští tvůrci a dostavily se – k radosti místních obdivovatelů, ctitelů a ctitelek – hvězdy českého filmového nebe. Po Zlíně běhali sběratelé podpisů s památníčky a sbírali jeden cenný autogram za druhým. Oldřich Nový se podepsal za jednu hodinu několika stovkám převážně dámských majitelek památníků. Obdiv sklízeli dva herečtí dorostenci a státní cyklisté Josef Kemr a Vladimír Salač, kteří přijeli z Prahy na kolech!

Porota, v níž zasedali spolu s filmaři a novináři i starosta Vyškova Dr. Hon a generální ředitel Baťových závodu J. Hlavnička, měla tolik cen, že odměnila téměř všechny celovečerní hrané filmy („Minulost Jany Kosinové“, „Muzikantská Liduška“, „To byl český muzikant“, „Dívka v modrém“ ....). Cenou města Zlína dekorovali film „Štěstí pro dva“, Cenu Baťových závodů získala populární komedie s Vlastou Burianem „Katakomby“.

Všechny soutěžící krátké dokumenty (mezi nimi i snímky z produkce filmových atelierů Baťa „Človíčkové“, „Řeka života a smrti“, „Kubaňa“ ....) získaly diplomy. Účastníci byli nadšeni umem a schopnostmi zlínských filmařů a pořadatelů, protože denně vycházel Žňový tiskový bulletin a filmové reportáže natočené do 17 hodin se promítaly večer v kině před hlavním programem.

Němce triumfální úspěch Filmových žní 1940, které se staly národní kulturní manifestací, překvapil a znepokojil. Proto, když se chystal druhý ročník festivalu, nutili pořadatele, aby promítli i německé filmy (najednou se jim „provinciální“ soutěž slovanských podlidí hodila). II. filmové žně, které se konaly 29. července – 2. srpna 1941 však byly opět pouze bilanční přehlídkou českých filmů. Záštitu převzal spolu s ministrem Kratochvílem i ministr školství a osvěty Dr. Jan Kapras.

Hlavními cenami byly poctěny filmy „Noční motýl“, „Advokát chudých“, „Roztomilý člověk“, „Pantáta Bezoušek“ a „Tetička“. Cenu města Zlína obdržela opět komedie režírovaná Martinem Fričem „Hotel Modrá hvězda“. Hlavní cenu v dokumentární kategorii získal zlínský Jaroslav Novotný za film „Bourec morušový“. Ve Zlíně zůstaly i ceny za Lehovcův „Rytmus“ a za snímky Elamara Klose „Oči to nevidí“ a „Chvála révy“.

O další možnost přiživit se na úspěchu Filmových žní už Němci neusilovali a třetí ročník nepovolili.....

----------------------------

Obrazek

Tolik „Zlín v proměnách času“. Dodejme pouze, že okupanti v dalších letech přestali zvládat válečný stav hospodářství. Navíc post-heydrichovské okolnosti společenského života nedovolovaly prakticky žádné akce podobného rozsahu. I filmů se točilo čím dál méně a co nebylo ještě omezeno, tak se přiškrtilo.

Baťovské studio vyrábělo především krátké filmy propagační, reklamní a školní. Pro natáčení hraných filmů zakoupila firma Baťa v roce 1939 ateliery v Hostivaři, ale ty brzy zabrali Němci.

Obrazek

Vraťme se do doby po bombardování města, doby osvobození a počátků socialistického hospodaření. Po náročných stavebních a technických úpravách zahájilo Velké kino znovu provoz v září 1945 sovětským filmem „Pilot Čkalov“ a naším snímkem „6 let Zlína“. V prosinci pak dorazily sovětské filmy „Suvorov“ i „Pád Berlína“, ale Zlíňané se dočkali i jiných, válkou zablokovaných. Například Vávrova „Roziny sebrance“ a Fričova „X. sletu všesokolského v Praze 1938“ (předtím Němci zakázaného). Promítal se Chaplinův „Diktátor“, americké filmy „Hrozny hněvu“ nebo „Občan Kane“ s Orsonem Wellsem, překrásný francouzský film „Děti ráje“ o životě českého mima Debureaua, sovětský film Alexandr Něvský s podmanivou hudbou Prokofjevovou a další – jejich výčet by byl velmi obsažný, vymykající se možnostem tohoto webu.

A další práce na budově Velkého kina? Samozřejmě, opět vynucené technickým vývojem médií a výstavbou jiných kulturních stánků ve městě. Do dnešních dnů prodělal biograf několik větších proměn a úprav – koncem let padesátých přizpůsobení širokoúhlému promítání, koncem šedesátých převedení na panoramatický 70mm film se stereofonním zvukem, v letech sedmdesátých (1974) přišlo radikální snížení počtu sedadel na 1010.  Poslední akt ovšem nebyl takovým ústupem v kapacitě – počty sedadel se snižovaly průběžně s dílčími modernizacemi a úpravami (1957 – širokoúhlé promítání dle návrhu K. Fišera z Prahy; 1964-65 – úprava dle návrhu J. Čančíka); navíc se při této poslední výrazné přestavbě interieru konečně objevila sedadla čalouněná – do této doby sedávali diváci na dřevě s kovovou konstrukcí. V souvislosti s postavením Divadla pracujících (Městské divadlo, 1967) pozbylo účelnosti velké jeviště (posunuto plátno o 6 metrů k hledišti) a orchestřiště (zasypáno). A stále se buduje a dotváří – nepříznivé projevy „dočasné“ lehké stavební konstrukce se objevují s vytrvalostí hodnou vyššího cíle.

 

 

 

Komorní kino na Dílech

 

Obrazek

Opusťme nyní problematiku Velkého kina (od roku 2001 je kulturní památkou České republiky) a vydejme se po stopách dalších zlínských biografů. Před vánocemi roku 1936 se dokončila stavba Společenského domu na Dílech. V prvním patře fungovala a tělocvična s terasou okolo průčelí, v přízemí filiální prodejna obchodního domu a v suterénu sál kina s 350 sedadly. Tomuto kinu se říkalo Komorní, snad pro jeho skromnější velikost proti baťovským biografům u továrny, snad pro jeho atmosféru.

Obrazek

Provoz zahájilo ještě v posledních dnech prosince 1936 českou veselohrou „Divoch“. V dalších měsících roku 1937 se pak pokračovalo filmy jako „Osudný skok v Pontresině“, „Žebrácká opera“, „Král tuláků“ či „David Copperfield“. Z období druhé světové války se jen namátkou dočítáme o některých filmech z roku 1943: „Městečko na dlani“, „Titanic“, „Sněhurka a sedm trpaslíků“ ..... Ve válečných letech se zde konávaly také komorní večery literární a hudební, i pohostinská vystoupení divadelní. Těžce lidé nesli, když zde německé úřady vyhradily pondělky na promítání filmů pro své členy NSDAP. S postupným úpadkem německé říše a protektorátního dozoru se situace poněkud uvolnila – v průběhu roku 1944 a 1945 a po skončení války provoz kina pomalu končil.

Obrazek

V roce 1946 zde začalo zkoušet nově založené Divadlo pracujících. 17. září roku 1946 zahajovalo Drdovou hrou „Hrátky s čertem“. Touto velkou událostí, která otevřela nové stránky kulturního života města, skončila desetiletá historie Komorního kina. Na jeho místě dnes pracuje Malá scéna Divadla pracujících (Městského divadla). Představení se hraje v „Komorním sále“.

Obrazek 

 

 

Kino Družba

 

Nejmladším zlínským kinem bylo kino Družba – vybudované v novém společenském centru na východě města. Centrum se stavělo v polovině 60 let a jeho kulturně společenská část s velkým sálem nahoře a kinosálem v podzemí byla dokončena v prosinci roku 1966. V horním sále stačili ještě uspořádat a oslavit Silvestra. Ale první filmy v novém kině Družba se začaly promítat až v průběhu ledna 1967. Moderně řešený sál s 500 sedadly a s širokoúhlým promítáním splňoval požadavky, kladené na moderní kinosál. Jeho výstavbou se zaplnila mnohaletá mezera, která zde vznikla zrušením Komorního kina.

Obrazek


 

 

 

Kino Svět

 

Od doby svého vzniku se kino Družba stalo také sídlem Filmového klubu, který se sem přestěhoval z Auly (kina Svět). Ovšem pozdější kino Svět neupoutává pouze filmovými produkcemi a přednáškami, ale také úspornou baťovskou koncepcí, kde účel světí stavebnictví. Podívejme se na budovu i do interieru historicky - také už jen ve  vzpomínce.

Když se v červnu 1932 otevírala aula (tři měsíce před zprovozněním Velkého kina) u Masarykových škol, překvapovala už tehdy příliš úspornou hangárovou konstrukcí (zde vystupuje nenápadně zárodek koncepce Velkého kina), obepínající sál 25 x 20 metrů s malým patrovým přístavkem, v němž se nacházela promítací kabina. Samozřejmě nechybělo dřevěné podium na severní straně a 624 standardních židlí.

Aula sloužila pro shromáždění a vystoupení žáků škol i k promítání školních filmů. Jejich tradici tu založil učitel školy a současně režisér Jaroslav Novotný jako první u nás vůbec. Tak to tu sloužilo i za druhé světové války – až do doby, kdy bylo bombardováním v listopadu 1944 zničeno Velké kino.  Promítací přístroje se naštěstí podařilo zachránit a tak se promítání filmů na čas přestěhovalo do auly. V programech zlínských kin se od té doby objevoval název Velké kino – aula.

Obrazek

Promítalo se zde i po válce. Budova však brzy ukázala své nevýhody provozní i technické a tak ji počátkem padesátých let zvětšili o vstupní prostory včetně příslušenství. Současně přibylo i rozšířené (ne širokoúhlé) promítací plátno. Biograf předělaný z klasického sálu - na rozdíl od kina Velkého a Družby tam návštěvníci seděli v rovině na dřevěných sedadlech a dívali se vzhůru na jeviště, nad kterým viselo zmíněné promítací plátno. Divácká místa v prostoru zaujímala netradiční rozestavení – uprostřed stál nejmohutnější blok sedadel cca 20 x 15 metrů, po jeho stranách dva bloky o délce již zmíněných asi 20 m a šíři pěti míst. To vše uprostřed napříč přetnuto asi 1,5 metru širokým průchodem v jedné třetině a ve dvou třetinách prostoru.

Obrazek

Stojí za to připomenout, že v roce 1952 se v kině Svět uskutečnila první představení Filmové university s promítáním populárně-vědeckých filmů. Šlo vlastně o předchůdce pozdějšího Filmového klubu, který tady měl své místo do konce 60. let (jak již zmíněno, v roce 1967 se přestěhoval do nově otevřené Družby). V něm se diváci setkávali s výběrem nejlepších filmů české i zahraniční produkce. Například v roce 1958 zahajovali slavným Ejzenštejnovým filmem „Křižník Potěmkin“. I když .... největší návaly zažil biograf Svět na film Helga, což byl vlastně naučný (a zastaralý – z let šedesátých) film o pohlavním životě lidí. Vyprahlá druhá polovina let sedmdesátých ovšem udělala své. Jinak biograf běžného (neklubového) diváka zásoboval hlavně reprízami.

V roce 1968 se instalovaly akustické obklady, v polovině sedmdesátých let sál dostal nová sedadla. Počet míst se sice snížil na 500, ale zase se zlepšila viditelnost.

Pod domovy žen vznikl zajímavý stavební slepenec, vůbec nepřipomínající jednostěnnou prostou stavbu z počátku třicátých let. V tomto kině sídlila mimo jiné také městská a okresní správa kin. 

 Kino Svět vzalo za své po převratu v roce 1989, v letech devadesátých v něm sídlilo ponejprve rádio Zlín, posléze Musicland A . Jeho osud završila výstavba Rektorátu  university Tomáše Bati v roce 2005-2008.

Obrazek


 

 

 

Letní kino

 

Zcela ojedinělou záležitostí v historii města je to, čemu se říkalo Letní kino. Vybudovali je při příležitosti I. mezinárodního filmového festivalu, který zde zahájili 28. července 1948. Myšlenka, zárodečná svým projevem už v roce 1940 v již zmíněných Filmových žních. Pro nový Filmový festival pracujících soudruzi vybudovali mohutnou promítací plochu s velkým pódiem, objektem promítací kabiny a s přírodním hledištěm pro 15 000 diváků v terénu nad Studijním ústavem I., kde do té doby bývala volná louka, využívaná především k lyžování.

Zahajovalo se českým filmem „Bílá tma“ (1948; režie František Čáp; hrají Július Pántik, Nataša Tanská .....; film ke 4. výročí SNP). Denně létal speciál s kopiemi filmů mezi Mariánskými Lázněmi a Zlínem. Šlo o velkou kulturní událost a zúčastnili se jí význační představitelé veřejného a kulturního života.

Obrazek

Promítání filmů se spojovalo s vystoupením tanečních i pěveckých souborů. Hlediště pak po řadu let fungovalo jako shromaždiště nejen filmových diváků. Ti dostali k disposici dostatečný počet dřevěných lavic ve stoupajícím svahu, ale mohli pořady sledovat i na dekách rozložených v trávě. Na pódiu se v době mimo festival konala kulturní vystoupení, estrády, různá shromáždění (na 1. máje a pod.). 

 Časem akce začaly být standardně politicky zneužívané a tudíž pro lidi nepřitažlivé. Navíc i volba území vyvolávala řadu těžko řešitelných problémů stavebních i provozních. Letní kino fungovalo dvě desetiletí, ale rokem 1968 se vše zlomilo.  Život zde ustal v roce 1971. Všechno zpustlo a nakonec se roku 1974 plochy zmocnili zlínští sportovci. Postupně zmizelo i původní zařízení a filmová historie místa se odsouvala do vzpomínek. Nyní je prostor využit především jako lyžařský svah s umělým povrchem, pod ním stojí ještě lezecká stěna. Zřejmě definitivní konec zlínského Letního kina, ať už by se jeho restaurace udála v jakémkoliv směru a formě. Možná je to škoda.

Obrazek


 

 

Kino legionářů – Záložna - Oko

 

V polovině dvacátých let se začaly promítat filmy i v kině čsl. obce legionářů v budově Záložny na starém zlínském náměstí. Vzniklo z iniciativy několika členů jednoty v čele s předsedou Janem Krasickým, zlínským obuvníkem, a hrávalo se v dvorním sále budovy Občanské záložny, která tu stála už od roku 1892. I když sál nebyl zrovna nejvhodnější a promítací kabina stála v rohu nad balkonem s přistavěnými schůdky ze dvora, bývalo i tu plno. Například když se promítal „Dobrý voják Švejk“ s legendárním Karlem Nollem, „Batalion“ s Karlem Hašlerem nebo „Justiční omyl“ s Rudolphem Valentinem. S oblibou tu hrávali filmy s legionářskou tématikou a filmy ruské.

Obrazek

Na příchod zvukového filmu zareagovali legionáři poměrně brzy. Už v roce 1931 zakoupili i za cenu zadlužení zvukovou aparaturu Tobis-Klang-Film a 31. ledna 1932 se zahajovalo českým zvukovým filmem režiséra Innemanna „Poslední bohém“. V neděli se hrávala s úspěchem i čtyři představení. Nejen filmy jako „Pepina Rejnholcová“, ale i „Loď komediantů“, „Taras Bulba“ nebo slavná „Marianella“ s tenoristou Tino Rossim. V r. 1938 to byl „Zločin a trest“, dále ruský velkofilm „Bouře“ či český film „Kvočna“ s Růženou Naskovou a Hugo Haasem. Za druhé světové války se promítal i německý film „Mozart“ a český „Ducháček to zařídí“ (Burian).

Když se v roce 1939 legionáři nedohodli se spolkem zlínských hasičů na předání kina, dosadily sem německé úřady správce. I po osvobození v roce 1945 hrál biograf dál, pod názvem Kino Záložna, později Kino Oko. Promítalo se až do roku 1969, kdy bylo kino definitivně zavřeno. (Dřevěná sedadla, gumoví hadi, filmy s Burianem a Frigem. Vrzání židlí, šustění bonbonů, plátno kdesi nad hlavou. Hašlerky, komici a neskladné kabáty.  Léta šedesátá a poslední kino ve Zlíně z dvacátých.  Vzpomínky tonou v mlze. Pozn. C.) V konkurenci s moderněji vybavenými kiny ho sotva mohl potkat osud milosrdnější.

Obrazek

 

 

Sálová  a nepravidelná kina

     Součástí diváckého, resp. filmového Zlína bývalo také využívání společenských sálů, tělocvičen, jídelen a jiných zařízení ku promítání snímků v rámci akcí pro "neširokou" veřejnost.

     Za příklad takového přístupu může sloužit školní jídelna mezi šestou a desátou ZDŠ v první polovině sedmdesátých let. Stěnu na východní straně měla vybavenu projekčními okny a promítárnou, na východě - kde bývalo podium - se dalo od stropu spustit obrovské stříbrné plátno. K disposici byla i další nezbytnost - úplné zatemnění vysokých úzkých okem hutnými černými závěsy.

     Základní funkcí těchto prostor bylo tehdy stravování žáků. Přidruženou využití pro režimní oslavy, školní besídky a kulturní pásma, podružnou pak vzdělávání spojené s promítáním filmů.

 

     V pátek odpoledne (či snad v sobotu dopoledne?) probíhalo zde - mimo období školních prázdnin - relativně pravidelně promítání filmů pro veřejnost, čímž stoupnulo nejen využití sálu, resp. zařízení v něm instalovaného, ale také trochu příjmy obou škol.

 

     Vstupné činívalo cca 2,- Kčs a filmy? Oficiální většinová distribuce to určitě nebyla - bylo možné shlédnout i perly, např. "Hej rup" od V&W, které, jak známo, si v jednom místě dělá legraci ze sovětských přístupů k práci.

     A jak to bylo s tou "neširokou" veřejností? O termínu promítání, jeho obsahu a ceně lístků se dozvídali žáci ve škole, takže diváctvo se sestávalo převážně z nich, jejich kamarádů a případných příbuzných. V ostatních - původně nekinových - sálech ošetřovali vstup veřejnosti podobným, tamním podmínkám odpovídajícím způsobem

--------------------------

1) 

Autorství F.L. Gahury při stavbě Velkého kniha je prokázáno až při úpravě interiéru na divadelní sál v roce 1939. Jemu také náleží celkové řešení urbanistické.

Návrh na výstavbu nového kina, vypracovaný M. Lorencem r. 1931 (resp. 1930) nezůstal zachován. Autorovo vyprávění o jeho historii se však dochovalo v rodinném svědectví (bylo příčinou rozchodu s firmou Baťa). 

Na počátku let třicátých bylo stavební a návrhové oddělení firmy Baťa vyspělou organisací na světové úrovni, jíž se doznívající hospodářská krise příliš nedotkla. Stalo se tak nadějí pro mladé architekty, kteří zde nacházeli zaměstnání. 15. června 1930 sem přijali také arch. Miroslava Lorence, rodáka z nedalekého Holešova. Přišel z Prahy na doporučení svého profesora a čelného představitele české moderní architektury Josefa Gočára (též poradce fy. Baťa). A hned na počátku jej pověřili úkolem vypracovat návrh na budovu Velkého kina.

Krásná příležitost pro začínajícího architekta, který se jí zmocnil svým talentem se vší vážností.

M. Lorenc navrhnul kino jako budovu definitivní, podle všeho s amfiteatrálním půdorysem a s akusticky tvarovaným profilem sálu, jak to odpovídalo tehdejším zásadám moderní architektury. Hala měla představeno společenské a kulturní křídlo v půdorysném tvaru letadla. Tak o tom svědčí dochovaná fotografie modelu i svědectví pamětníků. Návrh se ovšem poněkud vymykal standardním zlínským představám .

Nebyl vedením firmy přijat pro nákladnost a přílišnou „modernost“ a bylo rozhodnuto o výstavbě kina v podobě, jak ji známe. Pro upřesnění – Lorencova představa by při realisaci stála kolem pěti milionů korun a Dominik Čipera požadoval rozpočet do 600 tisíc Kč. Arch. Lorenc svůj původní návrh předělával celkem dvakrát. Snižoval náklady na stavbu až na hranice tolerance jak stavebních materiálů, tak své duše. Nakonec dospěl k rozhodnutí, že „stodolu projektovat nebude“.

nám. Práce -  Velké kino

Stavbu pak dokončili stavitel Martinec a statik ing. Vtelenský. Ten také budovu navrhnul jako odvážnou ocelovou konstrukci na rozpětí 33 metrů, v té době u nás ojedinělou. Ta potvrzuje dočasný charakter budovy – umožňovala pozdější zamýšlenou demontáž a vestavění do společenského centra na náměstí Práce. Nehledě na opláštění budovy a pozdější nákladné úpravy akustické i stavební. Omezenou životnost dosvědčuje také skutečnost, že v návrzích i v realizačních záměrech na výstavbu náměstí Práce v letech 1935-1936 se opravdu počítalo s demontáží kina a s jeho novou výstavbou v souboru navrhovaného kulturněspolečenského centra.

Tomáš Baťa projekt s rozpočtovým nákladem 777 770 Kč schválil těsně před svým odletem na obchodní cestu do Indie koncem listopadu 1931. Podle tohoto plánu byla také budova postavena.

Architekt Lorenc reagoval na průběh událostí tak, že od firmy odešel a založil ve Zlíně vlastní projekční kancelář. Stačil však ještě u Baťů vyprojektovat hotel Společenský dům, který byl schválen a podle něhož završili železobetonovou kostru. Rozchod s firmou však způsobil, že hotel nebyl podle jeho plánů dokončen. Ale to už je jiná záležitost.

Z uvedených událostí se snad dá i vysvětlit absence jména architekta v projektu kina – obtížně hledáme byť jen signaturu, ze které bychom mohli cokoli usuzovat. Přesto se budova bez jasného autora stala neodmyslitelnou součástí náměstí Práce, stejně jako velké množství dalších objektů, kreslených na rýsovací prkna spíše průmyslovým způsobem.

S úplnou jistotou můžeme hovořit až o roce 1939 – tam to byl F.L. Gahura, který vypracoval návrh na akustickou a architektonickou úpravu interieru kina pro koncerty a divadelní představení. Snížil původní počet sedadel na 2000, aby zde vytvořil prostorné jeviště a orchestřiště, proscenium a moderní osvětlení. S odstupem času se vlastně ukázalo, že původní, akusticky řešený Lorencův projekt měl přece jen své opodstatnění. Sotva kdo mohl tušit, že úsporně provedená dočasná budova kina přežije bombardování druhé světové války a ještě přes šedesát let po ní bude plnit své poslání. A že „díky“ své úsporné konstrukci spolyká finanční prostředky, které chtěl Tomáš Baťa kdysi uspořit. Nebo že ten lapidárně jednoduchý „hangár“, jak se mu někdy říkalo, jako podnož Společenského domu vytvoří s ním uznávaný symbol zlínské i české moderní architektury, uveřejňovaný v našich i zahraničních časopisech.

Obrazek

Velké kino v komposici s hotelem v roce 1969 (na budově chybí název podniku "Moskva", který se po okupaci v srpnu 1968 nehodil. O rok později již budovu ozdobí).
 

 

Na tom má nepochybně svůj podíl také arch. F.L. Gahura svým citlivým situováním kina k celkem náhodně posazenému hotelu. Podařilo se mu z nich udělat nerozlučnou architektonickou dvojici v době, kdy o budoucí podobě náměstí Práce nebyla ještě představa. Ta není vlastně vykrystalisovaná dodnes. Ale dvojice budov vytváří parkové zákoutí, které je stále atraktivní.

------------------

Na samý závěr jeden soudobý odkaz k historii Velkého kina od firmy nejpovolanější, od provozovatelů kina samotných http://www.velkekino.cz/

Obrazek