Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie devadesáti let promlouvá - část 1

(1894-1984)

 (Doc. PhDr. František Vojta, CSc.; Tep v roce 1984)

Levicový popis dějin n.p. Svit. Baťomilcům jej nemohu doporučit k četbě.

 

 

 I. K dějinám a.s. Baťa ve Zlíně (1894-1945)

 

Dne 24. září 1894 založili sourozenci Baťovi ve Zlíně obuvnickou živnost, která se postupně rozrostla v podnik průmyslového charakteru a světového věhlasu. Časový odstup, historické materiály, doklady a publikace, včetně vzpomínek, vytvořily podmínky k objektivnímu hodnocení rozhodujících faktorů, které umožnily vznik a vývoj podniku.
 
Žádné výročí, ani výročí podniku, nelze chápat jako příležitost k nostalgickému vzpomínání, nekritickým pohledům, k šíření legend, či dokonce k obdivu „starých zlatých časů“. Nelze se ztotožnit ani s názory, že vše špatné a nežádoucí dávno zavál prach času, a je nutné vzpomínat v dobrém, odpouštět a zapomínat. Naopak z dosavadní historie, včetně kapitalistické éry podniku, je nutné obnažit vše k osvětlení pravdy o cestách jeho vývoje.
 
Pravdivého poznání se lze dopátrat jen objektivním, vědeckým poznáním, oproštěným od legend, subjektivních představ a přání. Současně od tradovaných, ale ničím nepodložených tvrzení, záměrně šířených starými třídními silami, odsouzenými revolučními přeměnami do historického zapomenutí.

Vznik a činnost podniku v jeho kapitalistické éře byly spojovány s jeho majiteli, především Tomášem a J.A. Baťou. Někteří hodnotitelé záměrně, jiní povrchním přístupem k vnějším a postižitelným znakům, ztotožnili jeho existenci výlučně s jejich jmény. Objektivní přístup nehodnotí osoby (ani jiné jevy) bez přihlédnutí k době, podmínkám a cílům, které sledovaly. Vývoj podniku není prostou výslednicí činnosti jedinců, kteří izolovaně a nezávisle na společenských poměrech uskutečňovali své osobní představy. Věda dávno dospěla k poznání, že „být kapitalistou znamená zaujímat ve výrobě postavení nejen ryze osobní, nýbrž i společenské“.

Výroba za kapitalismu má svou stránku výrobní a společenskou, kterou určují převládající výrobní vztahy. Úloha přímých výrobců je v nich nezastupitelná. Teprve dělníci a další pracující vdechují výrobě život svou každodenní prací a vytvářejí hodnoty, bez nichž je další vývoj a růst výroby nemyslitelný. Z tohoto pohledu je nezbytné posuzovat i kapitalistické majitele podniku, protože „buržoasní společnost“, jíž byli součástí, „žije a udržuje se jedině prací miliónů“.

Existenci podniku nelze vyčlenit ani z obecných souvislostí a zákonitostí společenského vývoje. Na určitém stupni se vytvořila nová socialistická společnost a došlo k třídnímu rozdělení svata. Tato skutečnost se projevila i ve vývoji podniku. Samotná kapitalistická společnost je rovněž třídně rozdělena a existují v ní nesmiřitelné rozpory, vyjadřující zájmy obou hlavních tříd, buržoasie a proletariátu.

Třídní vztahy se promítají jak v technicko-ekonomické, tak v politické a ideologické oblasti, a jejich vysvětlování musí vycházet z vědecké teorie společenského vývoje, marxismu-leninismu. Uvedené stránky se projevovaly v práci a činnosti podniku v celém období jeho trvání.

Omezit hodnocení jeho vývoje pouze na určitou oblast, např. technickou, znamená zjednodušení složitých vztahů. Stejně tak nelze ulpívat na jediném faktu, např. výši mezd, a vydávat je za jediné kritérium pravdy. Takový přístup je důsledkem nepochopení hlavních faktorů vývoje nebo třídně motivovaným záměrem, je v rozporu s vědeckým poznáním a nemá v něm místa.

Pouze všestranný přístup může dát odpověď na rozhodující otázky, které se stávají znovu aktuálními u příležitosti 90. výročí založení a činnosti podniku. Jeho vývoj probíhal ve dvou základních obdobích, odrážejících společenský vývoj našich zemí. V letech 1894 – 1945 jej podmiňovaly kapitalistické poměry, které určovaly cíle, prostředky a metody jeho růstu. Druhé období, od roku 1945 do současnosti, je charakterizováno socialistickými vztahy, jež změnily cíl jeho činnosti, a tím i cesty, vedoucí k jeho dosažení.

Následující stať se bude zabývat jeho prvním obdobím a pro značnou šíři problému jen nejzákladnějšími otázkami. Budou dokládány historickými fakty, z nichž mnohé nebyly dosud publikovány.

Obrazek

 Propagační městská pohlednice z roku 1939

 

 

OBJEKTIVNÍ PODMÍNKY VZNIKU A VÝVOJE PODNIKU A ROLE T. BATI (1894 - 1914)
 
Vznik a vývoj podniku začal na přelomu 19. a 20. století, kdy kapitalismus v Rakousku-Uhersku (dále monarchii) vstoupil do svého nejvyššího stadia. Tempo rozvoje nabylo na intenzitě a promítlo se i do odvětví kožedělné výroby. Během pouhého dvacetiletí došlo k jejímu rozšíření a počet pracovníků se zvýšil o jednu čtvrtinu. V obuvnické výrobě, patřící mezi poslední odvětví, v nichž se uplatňovaly zásady průmyslové revoluce, nastal přechod od rukodělné ke strojové výrobě. Výrazné podoby nabyl ve Spojených státech a poté v Německu.

Zakladatelé firmy Baťa

"Chronicky známá" fotografie zakladatelů závodů - osmnáctiletý Tomáš Baťa (uprostřed) se svou sestrou Annou a bratrem Antonínem (zemřel 1908 na TBC).

 

Založení obuvnické živnosti (dále podnik, firma) sourozenci Baťovými (Annou, Antonínem a Tomášem) bylo ve Zlíně všední událostí. Výroba obuvi zde měla staletou tradici a živnostenskou velkovýrobu organizoval R. Florimont, s počtem 200 dělníků, již v 70. letech 19. století. Podnik začal s výrobou papučí starým tradičním způsobem a v nevelkém rozsahu. Ve střediscích obuvnické výroby, např. na Prostějovsku, bylo používáno modernějších nástrojů, přípravků, strojů a vyráběna netradiční obuv.

Přežívající ráz výroby umožňoval zaměstnávat v podniku domácké dělníky – štukverkáře. Z počátku v něm pracovalo 10 stálých, ale 40 domáckých dělníků. Jejich vysoký počet lze zaznamenat v roce 1904 a letech následujících. Uvedená skupina dělníků, označovaná „ruinou branže“, byla nejlevnější pracovní silou, vystavenou hrubým formám vykořisťování. Zpráva Živnostenského inspektorátu v Kroměříži, pod jehož působnost spadaly i živnosti ve Zlíně, uvádí, že vstoupili do stávky. Jejím cílem bylo zvýšení mezd a pravidelné zadávání práce.

Důležitým faktorem, ovlivňujícím podnik, byl stupeň hospodářského rozvoje města a zlínského regionu. Převažující zemědělská výroba vytvářela relativní přelidněnost a jejím důsledkem byl přebytek pracovních sil. Byly ochotny pracovat za mzdy, jejichž nízká úroveň nebyla v centrech průmyslové výroby myslitelná. Tito tzv. zimní dělníci spatřovali v práci v podniku jedinou příležitost (mimo vystěhovalectví) ke zlepšení svých těžkých životních podmínek. Uvedená skutečnost se promítala do činnosti podniku stále větší měrou, podmiňovanou změnami charakteru výroby. Do roku 1900 byla v něm výroba organizována s použitím několika strojů bez mechanického pohonu. Zavedení parních strojů umožnilo používat první obuvnické stroje a výroba postupně nabývala průmyslového rázu. Spojení Zlína se světem umožnila železnice, jejíchž výhod užívalo město a podnik od roku 1899.

Orientace na výrobu papučí a neznalost finančního hospodaření přivedli majitele podniku, již po ročním působení, na pokraj úpadku. Překonali ho poměrně brzo, za cenu ničím neohraničené pracovní doby a zvláštní formy vynuceného úvěru na dělnictvu. Finanční prostředky, získané za prodej zboží, byly použity na úhradu směnek, zaplacení dluhů a nákup materiálu. Na mzdy byla určena jen zbývající část, která nestačila pro všechny dělníky. Zadržené mzdy, jak uvádí St. Jandík, pozdější redaktor Sdělení, znamenaly „nejsnáze dosažitelný úvěr, jaký si kdy opatřil (T. Baťa – pozn. F.V.). Nepotřeboval ručitelů, nebylo diktátu a kontroly věřitelů, naopak nastala paradoxní situace, že byl pánem svých věřitelů, kteří pro něho pracovali z vlastního zájmu, jak nejlépe uměli.“ Na úkor dělnictva se tak podařilo překlenout kritické období.

Rovněž další existenční problémy překonával podnik s účinnou cizí pomocí. Největší potíže měl T. Baťa s kalkulacemi, s nimiž si nevěděl rady. Chyběly mu nejen zkušenosti, ale i vzdělání, protože neobsáhl ani všechny třídy základní školy. Rozhodující pomoc mu poskytl učitel Fr. Štěpánek, korigující jeho horlivost v podnikání suchými, ale výmluvnými čísly kalkulace a finančního hospodaření (viz „Štěpánkova obuvnická továrna ve Zlíně",   pozn. C.). Stal se mu rádcem, přítelem a posléze spolupodílníkem, ale T. Baťa se s ním rozešel a později ho, jako svého konkurenta, zničil.

Před první světovou válkou navázal styky s představiteli hospodářských i politických kruhů monarchie. Kontaktů pak využíval ve vhodných situacích k osobnímu prospěchu. Od roku 1905 se znal s J. Černým, rakouským byrokratem (pozdějším zemským presidentem) a roku 1910 poznává dr. Fr. Hodáče, tajemníka Jednoty průmyslníků. Uvedené konexe byly, vedle faktu, že se přiženil do rodiny, sešvagřené s MUDr. J. Kerzlem, osobním lékařem císaře, daleko významnější, než se dosud připouštělo nebo vůbec uvádělo ve známost.


  svatba Tomáše s Marií

Tomáš Baťa na vlastní svatbě, kde se dle tradovaných pověstí nedotknul alkoholu, dokonce ani při přípitku.
 

Všechny uvedené okolnosti vytvářely příznivé objektivní podmínky a umožňovaly rozvoj podniku.

Nelze pominout ani subjektivní roli T. Bati, který od roku 1908 (po odchodu sestry rozchodu s Fr. Štěpánkem a smrti bratra) převzal řízení podniku sám. Byl typem nesmírně ambiciózního člověka, toužícího po majetku a moci, podnikavým výrobcem a obchodníkem s notnou dávkou osobní a stavovské ješitnosti. Dobře se orientoval v konkurenčním boji, v němž za kapitalismu neplatily (a neplatí) morální ani jiné ohledy. Sám jej vedl zcela nekompromisně a bez jakýchkoliv zábran.

Jeho morálka, určovaná rodinnou výchovou a tehdejší společností, měla vyhraněný individualistický a egoistický ráz, v níž nechyběly plané sliby a úskoky. Ještě v roce 1937 připomenul časopis New Leader jeho výrok: „Nedbám ani dost málo na poctivost, nestarám se o zákon: vydělávat každým možným způsobem je naším heslem.“ Byl dobrým praktickým organizátorem, který získával zkušenosti z kapitalistické výroby i v jiných zemích. K teorii, související s podnikáním, si nikdy nevytvořil dobrý vztah a po celý život zůstal jen empirikem. Mnohdy přistupoval k řešení problémů, jak uvádějí četní autoři, ač byly již dávno majetkem lidí.

Za zidealizovanou slupkou jeho povahových a charakterových vlastností existovaly velmi prozaické postoje a formy jednání. Z poznámek dr. F. Hodáče vyplývá, že „jeho řeč nebyla květomluvou a slovo ,vole‘ bylo u něho jako citoslovce.“ na případné nedostatky a chyby pracovníků reagoval výbuchem hněvu a pak „slovo lump, zločinec, zloděj“ bylo v jeho slovníku běžné. Na chybující, včetně svých příbuzných v podniku, dovedl „zvednout i kopyto a také ruku“. Tento příklad horlivě napodobovali mnozí vedoucí dílen, nadmistři a správci budov (budova v baťovské hierarchii neznamená stavbu, jako se tomu stalo za svitovské éry, ale komunitu šesti dílen, pozn. C.).

Kulturní hodnoty mu byly cizí a ač je neznal, vyjadřoval se o nich velmi neuctivě. Českou literaturu, jak se vyjádřil, nečetl, protože se z ní nemohl poučit. Zabývala se prý jen jídlem a milováním. Poté, co mu byly přečteny tři věty z díla R. Thákúra, nositele Nobelovy ceny z roku 1913 za literaturu, konstatoval, že je to „idiot“, který by se měl starat o obutí Indů.

O jeho vztahu ke společenskému pokroku podal výstižnou charakteristiku E.E.Kisch, který konstatoval, že odjakživa viděl svět „ze své podrážkové perspektivy a zastával-li se někdo, ať to byl odborář nebo socialista jiného pokroku, pokládal ho za nepřítele lidstva.“.

Strojovou výrobu obuvi poznal při svých prvních cestách do zahraničí, do zemí s vyspělým průmyslem. V roce 1896 viděl množství různých strojů pro obuvnictví v Německu a v letech 1904/1905 odjel (se třemi zaměstnanci) do Spojených států, do střediska obuvnické výroby ve městě Lynn. Byl překvapen strojovou výrobou obuvi, organizací a pracovní výkonností a nejvíce se nadchl, jak sám přiznal, vysokým tempem práce.

Všímal si postojů kapitalistických podnikatelů k dělnictvu a odborovým organizacím. Především ho zaujala myšlenka o neodborových dílnách (Nu-Union-Shop), v nichž nebylo dovoleno vytvářet odborové organizace na ochranu dělnických práv. Líbila se mu i lákavá reklamní hesla, především o službě veřejnosti (Servic public) a zákazníkům (Zákazník – náš pán).

Po návratu organizoval výrobu v podniku na nových principech, které poznal a přijal za své. Současně začal vyžadovat od dělnictva „americké“ tempo práce a zvýšení výkonnosti. Časopis Obuvník reagoval na tyto praktiky slovy, „že nejraději by z dělníků sedřel kůži za živa“. Ze zápisu první odborové organizace obuvnického dělnictva ve Zlíně vyplývá, že si pozval i několik anglických dělníků, aby zdejším dokázali reálnost jím požadovaných pracovních výkonů.Po krátké době odmítli dovezení dělníci v daných podmínkách pracovat. 

Obuvník 1908

Orgán svazu českoslovanských dělníků obuvnických v Rakousku – OBUVNÍK, ostře kritizoval Baťovy praktiky.

 

Postavení dělnictva v podniku se dále zhoršovalo zavedením různých druhů pokut, za špatnou práci, nedodržení pořádkových předpisů aj. S dělníky pracujícími na strojích uzavíral vyděračské smlouvy a otevřel jim osobní účet, v němž se promítly jejich příjmy a ztráty. Dělníci se museli zavázat k úhradě škod za nevyhovující výkonnost a nevyužití strojů částkou 400 korun tehdejší měny, zajištěnou ručiteli.

Zavádění strojů a rozšiřování výrobní dělby práce umožňovalo zvýšit výkonnost a přijmout v rozhodující míře nekvalifikované dělníky. Pracovní doba byla 12hodinová a noční práce nebyla výjimkou. Časopis Obuvník uvedl, že „nenajdeme v celém Rakousku, aby tak rafinovaným způsobem byla pracovní síla využitkována“. T. Baťa se záhy dostal do sporu s odborovou organizací, Spolkem obuvníků ve Zlíně, založeným pokrokovými dělníky v roce 1903. O tři roky později vypukl spor, který byl vnějškově záležitostí odborové organizace a odpadlíka, zaměstnance podniku. Jeho postata byla však hlubší a cílem bylo zdiskreditovat a rozbít první socialistickou organizaci ve Zlíně a její členstvo převést do organizace klerikálního ražení. Majitel podniku se postavil za odpadlíka a proti odborově organizovanému dělnictvu.

Dělnictvo vyhlásilo v roce 1906 stávku, kterou T. Baťa využil k likvidaci svých odpůrců. Odmítl jednat se Spolkem obuvníků, odborovou organizaci neuznal a odboráře z podniku propustil. Stávku se snažil zlomit pomocí stávkokazů, k čemuž zneužil tzv. zimní dělníky, postrádající vědomí třídní solidarity, některé dělníky z Třebíče a další. Propuštěné dělníky dal zapsat na tzv. černou listinu (zakázanou nejvyšším rakouským soudem 20. 6. 1905), znemožňující jejich zpětné přijetí a možnost získat práci u jiných výrobců. Po ukončení stávky vyhlásila odborová organizace bojkot podniku trvající až do první světové války.

V letech 1912 – 1914 byl v podstatě ukončen přechod ke strojové výrobě obuvi a podnik zaujal 7. - 8. místo mezi největšími obuvnickými továrnami v monarchii. Výrobností na jednoho dělníka, v důsledku využívání pracovních sil, rozšířeným použitím strojů a organizací výrobního postupu stál v jejich čele. Anexe Bosny a Hercegoviny a balkánské války signalizovaly expanzivní cíle monarchie a umožnily překonat krizi v obuvnickém průmyslu.

 

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA, JEJÍ VÝZNAM PRO ROZVOJ PODNIKU A POSTOJE T. BATI (1914 - 1918)

 

Rozpory mezi kapitalistickými státy (jiné tehdy neexistovaly, pozn. C.) vyústily v roce 1914 v první světovou imperialistickou válku. U vojenských úřadů ve Vídni získal T. Baťa objednávku na 50 000 párů obuvi a jak sám uvedl, nebylo těžké ji v nové situaci dosáhnout. Jisté zkušenosti z výroby vojenské obuvi získal již před válkou u obuvníka R. Wiesnera v Kelči, který ji vyráběl. Výroba v podniku byla přeorganizována u větší části na vojenskou obuv. Počáteční těžkosti vyústily v dočasný pokles výroby, ale zanedlouho se rychle zvyšovala. Na první zakázce, aby byl splněn dodací termín, se podíleli i další zlínští výrobci obuvi.

Na začátku války byl podnik závislý na nákupu koží u jiných výrobců a Baťovi nákupci, jak uvádí ve vzpomínce podnikatel Pivečka ze Slavičína, nabízeli za kůže během týdne ceny dvojnásobně vyšší. Situace se změnila v roce 1915, kdy se T. Baťa stal předsedou ústřední organizace ovládající rozdělování surovin a podnik byl vyhlášen jako důležitý pro vedení války. Další vojenské objednávky byly zajištěny jak surovinami, tak pracovními silami. Denní výroba činila z počátku jen 50 párů, ale na konci války již 6000 párů denně a pokrývala více než 50 % potřeby vojenské obuvi celé monarchie.

Podnik byl rozšířen o nové objekty, např. o tovární budovy, cihelnu, provizorní koželužnu, elektrárnu a další. Většina provozních budov však neodpovídala nezbytným požadavkům hygieny a bezpečnosti práce. Dále bylo přikročeno k zakládání vlastních prodejen obuvi s cílem postupně vyloučit velkoobchodníky (tzv. grossisty) z obchodní sítě. Počet dělnictva se rychle zvyšoval a z asi 600 dělníků na začátku války dosáhl v roce 1917 téměř sedminásobku – 4 101 dělníka.

BAŤŮV POTRAVINÁŘSKÝ ŘETĚZEC ZA VELKÉ VÁLKY

Stal se významným sociálně-politickým instrumentem, který umožnil zásobování prudce rostoucího počtu zaměstnanců továrny. V kritických letech první světové války podnik dokonce zásobování potravinami dotoval.

Na konci první světové války mělo být na podnikovém potravinářském řetězci závislých zhruba 8 000 osob. Do závodního konsumu (rozděloval veškeré přijaté zboží mezi konsumenty, tovární kuchyni nebo podnikovou pekárnu) jen v posledním roce války dodali: 72 vagonů mouky, 2 krup, 6 cukru, 3 soli, 1 sody, 1 válečné kávy, 3 marmelády, 2 kvašeného zelí, 18 brambor, 4 hlávkového zelí, 1 sádla, 1 cikorie a množství dalšího zboží v menším objemu.

Tehdejší podniková pekárna zpracovala během roku 340 000 kg mouky, z níž napekla 476 000 kg chleba, tedy zhruba 240 000 bochníků. Dotovaná tovární kuchyně připravila podle statistiky za rok 1918 328 500 porcí černých káv, 542 400 obědů, 220 000 masitých večeří a 301 480 večerních polévek. Masa opatřila firma pro své zaměstnance na 118 435 kg. K tomuto účelu porazili 270 kusů hovězího dobytka, 128 telat, 439 vepřů a 82 skopců. 

dle: ČR-MZA – Brno, pracoviště Zlín, FB, II./8 výstřižková služba 43.

Výrobny potravin, spotřeba potravin, inv č. 235, výstřižek č. 289, Sdělení z 24. prosince 1918

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

Podnik byl dán pod vojenský dozor, což nebránilo v utužování kapitalistického pojetí kázně. Válečné poměry ji naopak umožnily zostřit a znásobit kázní vojenskou, což T. Baťovi v tomto směru plně vyhovovalo. Dělnictvo mu bylo, v úzké součinnosti s vojenským dozorem, vydáno na milost a nemilost. Někteří dělníci, jak sám uvedl, byli ochotni pracovat i zdarma, jen aby nemuseli nastoupit vojenskou službu. Většinu osazenstva proto tvořili lidé mladí, schopní podávat maximální pracovní výkony.

Pro majitele podniku se válka stala „požehnáním“ a znamenala nejvyšší konjunkturu od jeho založení. Oprávněně bylo konstatováno, že “válka mu umožnila ukázat, seč jest“. Válečná situace se stala i příležitostí, aby se vypořádal s pokrokově smýšlejícími dělníky a znesnadnil působení odborové organizace. R. Bechyně, oportunistický předák sociálně demokratické strany, s trpkostí konstatoval, že nejčilejší odborový důvěrník dostal povolávací rozkaz.

V podniku vládly despotické poměry a „nespokojenci“ ohrazující se proti vyčerpávající práci, šikanování a jiným nešvarům, byli posíláni k vojenským raportům a odsuzováni do vězení. T. Baťa sám uvedl, že na jeho výstavbu ochotně přispěl. Bezprecedenčnímu vykořisťování bylo vystaveno více než 200 ruských a italských zajatců, tvořících vůbec nejlevnější pracovní sílu a mimořádný zdroj zisků.

T. Baťa se stal válečným zbohatlíkem a v poválečném maďarském časopisu Pesti Hirlap byl uveden mezi 36 největšími dodavateli monarchie. Dodal zboží za 140 miliónů korun a k úspěšnému vedení imperialistické války upsal válečné půjčky ve výši 6 miliónů korun. Jednu z nich ještě v červenci roku 1918, kdy o jejím osudu bylo rozhodnuto (vůbec ne, zde se jedná o ideologickou lež, jednalo se o období po uzavření t.zv. Brest-litevského míru, sovětské Rusko přestalo bojovat a situace centrálních mocností na západní a italské frontě se po posílení východními armádními sbory výrazně zlepšila. Pozn. C.). Bezvýhradnou podporu poskytoval monarchii proto, že mu byla ideální politicko-ekonomickým celkem odpovídajícím jeho zájmům. Celkové zisky T. Bati dosáhly od roku 1914 do roku 1917 více než 12,5 miliónů korun.

továrna 1919 Fotografie závodů z Mladcovského kopce v roce 1919.V popředí rozestavěná nová (dnešní) elektrárna, na Březnické stojí první úřednické domky, ty mansardové, postavené v areálu podniku, ještě nejsou zbourány. Letná jeví se blízkou budoucností.

 
 

Za vzorné plnění dodávek během války obdržel od císaře kříž za občanské zásluhy II. třídy a nejvlivnější představitel českého kapitálu dr. Jar. Preiss s uspokojením napsal, že se „Baťa zasloužil o národ, o vlast a o zdárné vedení I. světové války“.

Válka, jak potvrdila většina autorů publikací a také někteří ministři buržoasní republiky, se stala rozhodující hnací silou v rozvoji podniku. T. Baťa, kapitalistický podnikatel, prosazoval své egoistické zájmy bez skrupulí i v době, která znamenala pro příslušníky našich národů nesmírné strádání a utrpení. Na této cestě nacházel podporu i předních činitelů, jak o tom vydal svědectví J. Černý ve své vzpomínce. Napsal: „Za války bylo nutno urovnávat cestu rozmachu Baťových závodů ve Zlíně hlavně živnostenských a vojenské správy. Nešlo a nemohlo jít při americkém vzrůstu závodů vždy všechno hladce. V mnoha případech svědčila slova zákona proti přáním a plánům podniku.“.

Uvedená fakta dosvědčují, že majitel podniku šel za mocí a bohatstvím všemi cestami a k zákonům se choval jako k překážce, kterou je třeba překonat. Tento přístup neopustil ani v dalších obdobích své činnosti.

Jiné názory zaujalo k monarchii i samotnému T. Baťovi dělnictvo podniku. Bylo povzbuzeno vědomím neodvratného rozpadu monarchie a příkladem ruského dělnictva v roce 1917. Již 3. března 1918 uvedl časopis Obuvník, že „v žádném závodě obuvnickém nejsou zbědovanější a otročtější poměry jako u Bati ve Zlíně“ a dovozoval, že se dělníkům dostává bití a „pracovní doba pro velkou část dělnictva je nahodilá“.

Dne 6. března podalo dělnictvo stížnost na nepřístojné pracovní poměry a den poté vstoupilo 20 mladých dělníků do protestní stávky. Přes 200 ruských zajatců se pak 22. března 1918 domáhalo vzpourou nejzákladnějších lidských a pracovních práv. Sociálně politická situace se začala v podniku vyhrocovat a dne 26. dubna 1918 předložilo dělnictvo své požadavky T. Baťovi, který na ně vůbec nereagoval a proto je v červnu t.r. postoupilo stížnostní komisi v Olomouci. Spojení zájmů rakouské válečné mašinerie se zájmy kapitalistického podnikatele však znemožnilo jejich celkové pozitivní řešení.

ObrazekDělnictvo se proto bránilo i dalšími formami. Uspořádalo dne 2. srpna 1918 protestní schůzi v Záložně, na níž T. Baťovi pohrozilo, aby si nezahrával s ohněm, jinak že si dopomůže k právům jako dělníci v jiných městech. Postup dělnictva byl výrazem všeobecné radikalizace, která se v závěru války dále stupňovala. Národní a demokratická revoluce spěla ke svému vyvrcholení, vzniku Československé republiky, s níž i zlínské dělnictvo spojovalo své tužby a naděje na zásadní uspořádání sociálních, politických a hospodářských poměrů.

 

VZNIK ČESKOSLOVENSKA A POSTAVENÍ PODNIKU V OBDOBÍ POVÁLEČNÉHO VÝVOJE A KRIZE (1918 - 1923)

 

Vznik Československé republiky v roce 1918 byl výsledkem staletého zápasu českého a slovenského národa. V konečné fázi v něm získala vedoucí pozice buržoasie, protože sociálně demokratická strana propadla oportunismu a svou úlohu vůči pracujícím nesplnila.

Období válečné konjunktury a prosperity se uzavřelo a podnik vstoupil do nových podmínek své práce. Na území nového státu zůstaly ¾ výrobní kapacity obuvnického průmyslu bývalé monarchie, ale vnitřní trh byl po válce značně oslaben. Hlavní příčinou byl velký růst cen spotřebního zboží a pokles kupní síly obyvatelstva, i když po zboží byla značná poptávka.

V podniku byla zavedena 8hodinová pracovní doba, s níž T. Baťa, jak se vyjádřil, hned po skončení války nesouhlasil. Také o nově vytvořeném státě vyjadřoval pochyby. V důsledku sociálního napětí a v souladu s buržoasní ideologií využíval vydávaného Sdělení k hlásání myšlenek o národní jednotě a nezbytnosti třídní spolupráce podnikatelů a dělníků.

V té době byl již pevným a uznávaným článkem buržoasie, od roku 1918 členem výboru Ústředního svazu průmyslníků. Tím se okruh jeho kontaktů s předními kapitalistickými podnikateli, ale i s představiteli bank a politickými činiteli, dále rozšiřoval. Čile korespondoval s dr. Fr. Hodáčem, tajemníkem uvedeného svazu a jeho prostřednictvím získával informace o hospodářské politice státu. V prosinci 1918 seznamuje dr. Jar. Preisse s osobním stanoviskem k vymáhání pohledávek za bývalou monarchií, protože se ho bezprostředně dotýkaly. Vyplývá z něho i neznalost širších hospodářských problémů a způsoby jejich řešení.

Podnik stál před četnými nerozřešenými otázkami, které souvisely s tehdejší hospodářskou situací: Týdenní odbyt výrobků představoval kolem 10 % z celkového množství vyrobené obuvi za tutéž dobu. Ve skladech se hromadilo neprodejné zboží, podniku chyběly hotové prostředky, narůstala zadluženost vůči bankám a daňové nedoplatky vůči státu.

T. Baťa znovu přistupuje k jejich řešení, ale v převážné míře opět na úkor dělnictva. Byl zaveden vlastní úvěrový systém v podobě povinných kaucí a vkladů zaměstnanců. V nejtěžší době pro dělnictvo došlo k jeho propuštění a v případě koželužen, aby podnik neztratil na cenách surovin, bylo záměrně urychleno. Zvolený postup odpovídal myšlence ve Sdělení z roku 1919, že v nepříznivé době „musí se každý jednotlivec starat o své vlastní já, bez ohledu prospívá-li to celku, nebo ne“. Počet dělníků se od roku 1918 trvale snižoval a nejnižšího bodu dosáhl v roce 1923, kdy činil jen 1 802 dělníky.

Baťovy dílny obuvnické

 Baťovy obuvnické dílny

- levý horní roh - transmisní pohony, charakteristické pro výrobu v první polovině dvacátých let

- pravý horní roh - výroba v provisorních poválečných budovách

- snímky dolní - "ženské dílny", jakýsi vzdálený, nezáměrný předobraz Svitu let šedesátých až osmdesátých, kde výrazně dominovaly pracující ženy.

  

Propuštění se stalo záležitostí osobního oddělení, nazývaného „oddělením strachu“. Přísně dbalo na to, aby v podniku zůstali jen dělníci všestranně vyhovující potřebám výroby a politickým představám jeho majitele. Stalo se také řídícím centrem špiclovského aparátu, který rozkládal jednotu dělnictva, pronásledoval pokrokové pracovníky a získával závažné politické, odborářské a jiné informace.

Výrazným rysem v hospodářské činnosti podniku, zvláště po druhé návštěvě T. Bati ve Spojených státech v roce 1919, bylo zavádění taylorismu a fordismu. Jejich rozpornost spočívala v tom, že na jedné straně znamenaly zavádění moderních prvků do výroby (široké užití strojů, organizace a řízení práce a výroby aj.), dále na druhé straně znamenaly zvýšené vykořisťování dělnictva. Došlo k prudkému růstu intenzity práce, která byla ještě zvyšována prodlužováním zákonné délky pracovní doby.

Nedostatečný odbyt na zahraničních trzích byl překonáván zakládáním společností ve Spojených státech, Holandsku, Dánsku, Polsku aj. Převážně šlo o státy provádějící vůči dováženým výrobkům celní ochranářskou a jinou politiku. Nové společnosti umožňovaly vývoz kapitálu z našich zemí a k jejich škodě.

Finanční, obchodní a celkovou hospodářskou činnost firmy řídili ve stále větší míře, v intencích T. Bati, různí odborníci. Mezi nimi byl i D. Čipera, který se záhy stal jejím prokuristou a měl osobní kontakty s Živnobankou (bratr Prokop byl jedním z ředitelů). Důležité místo získávali později i pracovníci, jejichž činnost se rozšiřovala i do zahraničí.

dilna-dodelavaci.panska-19-web.jpg

 

Na počátku 20. let uskutečňovala čs. buržoasní vláda, v čele s dr. Al. Rašínem, deflační politiku, na niž reagoval T. Baťa velmi popudlivě. Deflace zvyšující kurs čs. koruny vůči zahraničním měnám se dotýkala i podniku, protože ovlivňovala výši cen obuvi, možnosti vývozu, úvěru atd. Bytostně se ovšem dotýkala pracujících, mzdových otázek a jejich sociálních postavení vůbec.

Ještě před zvýšením kursu čs. koruny dosáhly banky u firmy Baťa zaplacení většiny dluhů, aby nedošlo k jejich zhodnocení. Deflační politika si vyžadovala snížení cen zboží na domácím trhu v poměru k zvýšenému kursu čs. koruny v zahraničí. Buržoasní vláda, s poukazem na tuto tendenci, prosazovala také snížení mezd.

Brána závodů do roku 1922

Hlavní brána závodů (naproti vlakovému nádraží) v letech 1920 - 1922 - pohled z původní elektrárny. Vlevo vzadu Štěpánkova továrna na obuv, vpravo věž kostela.

 
 

V srpnu roku 1922, jak uvádí dr. Fr. Hodač, konala se porada o stanovisku Ústředního svazu průmyslníků k deflační politice vlády. Všichni účastníci, včetně T. Bati, se nakonec shodli v tom, že „je třeba podpořit vládu, aby nenastal hospodářský rozvrat a zmatek“. Kapitalističtí podnikatelé souhlasili se snížením cen výrobků a mezd a postupně je uskutečnili. T. Baťa snížil ceny obuvi najednou o 50 % a úměrně k tomu i výši mezd. Po obuvi, ležící ve skladech a umrtvující značné finanční prostředky, vznikla mimořádná poptávka a její prodej vytvářel podmínky pro další rozvoj podniku. Baťovská propaganda využila snížení cen obuvi k šíření názorů, které vyústily v oslavu T. Bati jako bojovníka proti drahotě.

Obrazek

 

Poslední léta poválečné hospodářské krise a odliv revoluční vlny se významně projevily i ve vztahu k dělnickému hnutí a závodnímu výboru v podniku. V roce 1922 byla při volbě závodního výboru vytvořena jednotná fronta komunistů a ostatních socialistických stran. Společná kandidátka dosáhla výrazného vítězství a získala 4/5 všech odevzdaných hlasů. V dalších volbách využil T. Baťa literu buržoasního zákona, umožňujícího, aby v případě podání jediné kandidátky volby odpadly a navržení kandidáti se stali automaticky členy závodního výboru. Nejdříve byla uvedená forma ověřena při volbě do úřednického a poté do dělnického závodního výboru. 

O kandidátech rozhodl majitel podniku na doporučení osobního oddělení, které v dalších letech zajišťovalo „volby“ do obou výborů již samo. Mezi novými členy výboru byl i Jos. Bruna, někdejší živnostník, který se později stal předsedou dělnického závodního výboru. Své krédo vyjádřil ve Sdělení slovy: „Moji protivníci mi řeknou: Baťův zaprodanec. Ano, jsem jím, ale nezasloužím si ani, abych rozvázal z botů řemínky jeho...“. V tomto duchu poníženosti působil až do roku 1945. K celkovému oslabení vlivu dělnictva přispěly ovšem i obecné příčiny, spočívající v rozštěpení odborových svazů.

Stagnace výroby a špatný odbyt výrobků přetrvávaly, a jak uvedla ve zprávě za rok 1922 Okresní nemocenská pokladna ve Zlíně, projevily se „přímo hrozivě u největšího z obuvnických podniků, fy. T. & A. Baťa, která v podzimu snížila mzdy dělnictva a značnou část propustila“. T. Baťa využil situace a vypořádal se s aktivními členy závodního výboru a zvláště komunisty, aby prý udržel svoji prestiž. Situace se vyhrotila natolik, že hrozilo nebezpečí nové stávky. 

T. Baťa, který v podniku netrpěl „politiku“, dosáhl postupně „odpolitizování“ závodního konzumu, závodního výboru a přikročil k „odpolitizování“ města Zlína. V obecních volbách roku 1923 byla prosazena kandidátka „baťovců“ a sám se aktivně angažoval na předvolebních akcích. (projev T. Bati z roku 1923, pozn. C). Byli na ně nakomandováni vybraní pracovníci podniku, jimž byla proplacena i případně zameškaná pracovní doba a voliči dostali zvláštní příplatek ke mzdě. Vlivem soustředěného tlaku kombinovaného s hrozbou ztráty zaměstnání, působením špiclů a bojůvek, kandidátka „baťovců“ zvítězila. T. Baťa se stal starostou města a fakticky ovládl i celý zlínský region. Ant. Cekota, redaktor Sdělení, s potěšením uvedl, že „nejenergičtější ministerský předseda v ČSR (Jan Černý – pozn. V.F.) nazval způsob, jakým laik – nepolitik Tomáš Baťa se ucházel o důvěru občanů, mistrovskou školou politiky“. Kapitalistický podnikatel byl vskutku důstojným reprezentantem buržoasní třídy a její chloubou.


Protibaťovské demonstrace - film ukazuje pochod komunistů přes náměstí Míru (tehdy ještě pouze Náměstí), diváků mají více nežli Baťovci. Konec filmu ale není komunistický, jde o úvod k níže uvedenému snímku "Baťova odpověď" - muž před davem hovořící je Tomáš Baťa a filmuje se z budovy č. 2 (Dům kultury).

Jedná se volební boje v roce 1923. Na komunistickém srazu na náměstí (Míru) se zúčastnilo markantně více lidí, nežli na filmu následujícím. Pán, hovořící sólo v poslední třetině filmu, je Tomáš Baťa – sekvence je z továrny a byla použita i k fotografické presentaci s upozorněním, že se jedná o sestavování bandy rozbíječů demonstrací.

Baťova odpověď, Taktéž volební.

 

 

Podnik upevnil i své hospodářské pozice a zesílil expanzi na zahraniční trhy. Narážel však na odpor konkurentů, kteří poukazovali na obchodní a sociální dumping, který ji provázel.

Na domácím trhu neměl již výraznějšího konkurenta a začal likvidovat drobné výrobce způsobem, který se stal předmětem všeobecné kritiky. Dále byla zavedena výroba gumové obuvi a produkce byla rozšiřována i do odvětví, která s hlavní výrobou nesouvisela, ale posilovala monopolní postavení podniku. Metody taylorismu a fordismu získaly ve výrobní a organizační činnosti své pevné místo a dále byly zesíleny i zavedením tzv. účasti dělníků na zisku v roce 1924. Bylo to v době, kdy se kapitalismus jako systém stabilizuje, což se odráží i v postavení dělnictva.

Zlín - Letná - čtyřdomky (čtvrtdomky)

 
 
OBDOBÍ ČÁSTEČNÉ A DOČASNÉ STABILIZACE KAPITALISMU A JEJÍ PROJEVY V PODNIKU (1924-1928)

 

Zavedení tzv. účasti na zisku bylo prezentováno ve Sdělení jako „revoluce“ bez zaťatých pěstí s opatřením, kterým se dělnictvo prý stává spoluvlastníkem podniku. Skutečnost byla však mnohem prozaičtější a vyplývá z prohlášení T. Bati:

Poskytujeme vám účast na zisku ne snad proto, že bychom cítili potřebu vydat nějaké peníze mezi lidi, jen tak z dobrého srdce. Sledujeme tímto krokem jiné cíle. Chceme pomocí tohoto zařízení snížit ještě dále výrobní náklady.“ Tzv. účast na zisku nebyla podílem na čistém zisku, ale odměnou za úsporu materiálů, energie aj. a byla současně vázána na splnění určeného množství výrobků. V jednotlivých dílnách se na ní podílelo kolem 10 % dělníků a mohla být kdykoliv, bez udání důvodů, zrušena.

Dále byl zaveden systém samosprávy dílen, spočívající na zásadě rozdělení podniku na samostatné hospodářské jednotky. Praktiky, jež sebou přinášel, vytvářely z jednotek konkurenty usilující přenést břemeno ztrát na druhého. Každý „samostatný podnikatel“ měl účastnické konto, v němž se zrcadlily příjmy a ztráty, a které tvořilo zcela bezpečnou pojistku pro případné škody s přesným určením ručitele. Pro firmu byly peněžní prostředky, uvolňované jen s jejím souhlasem, zdrojem rezervních finančních prostředků.

Pracovní podmínky se uvedenými opatřeními zostřily, protože účastníci na zisku měli hájem o maximální výrobnost a dosažení úspor.

Pracovní řády podniku byly jednostrannou záležitostí a součinnost závodních výborů s firmou nebyla ani požadována, ani očekávána. Přitom bylo dělnictvo nejrůznějším způsobem zjevně, či zastřeně poškozováno. Mnozí zaměstnanci byli např. podpojišťováni a někteří nebyli k pojištění ani přihlášeni. V případě nároků nedostali příslušné finanční dávky vůbec nebo v nižší míře. Jen za rok 1927 měla firma nedoplatky ve výši 587 646 korun nemocenského a 304 338 korun invalidního a starobního pojištění. 

Obrazek Obuvnická dílna v roce 1924 - společné foto.
Společné fotografie bývaly koncipovány jako pohlednice - tuhý karton příslušných rozměrů byl na rubu nalinkován bylo možno jej odeslati poštou.

 

 

Zákonně stanovená délka pracovní doby se obcházela výkladem, že

SAMOSPRÁVA DÍLEN

 

Idea samosprávy dílen, jak o ni usiloval Tomáš Baťa, má vést u člověka k přeměně dělnického námezdního myšlení v myšlení podnikatelské.

Podnikatelské myšlení jest takové, které má iniciativní poměr k práci. Má mít snahu docilovat s nejmenší námahou největších výkonů. Bojuje proti ztrátám. Pohnutkou k tomuto myšlení je zisk, jehož výše závisí na vynalézavosti člověka, podnikatele. Je to ta vynalézavost, která objevuje nové služby, kterých lze lidem poskytnout, nebo zdokonaluje a rozšiřuje služby dosavadní a provádí tyto služby tak dobře, že vždy přinášejí zisk.

Příčinou dělnicky námezdního myšlení je čistě námezdní systém práce. Tento systém organisuje výrobu na nařízení, práci a mzdě .... Čistě námezdní poměr, na jaký se zorganisovala téměř v celé Evropě průmyslová výroba v XIX. a XX. století, není zdravou základnou pro produktivní a úspěšnou práci. Kromě uvedených nevýhod zbavuje příliš dělníka osobní odpovědnosti za jeho práci. Ve spojení s dělbou práce, jaká je nevyhnutelná při tovární výrobě, odnímá člověku snahu a ctižádost dělat svou práci co nejlépe.

Účinnější jest práce akordní, kde zručnost a píle jednotlivce je odměňována ihned podle počtu vykované práce. Avšak zase tu není, zejména při moderní dělbě práce, osobní odpovědnost za hotový výrobek. Vztahy mezi dělníkem a podnikatelem se úží na počet nadělaných kusů a výplatní obálku. Mezi dělníkem a zákazníkem pak již vůbec není spojení.

Jednotlivec-dělník nedbá příliš o zájmy celku – dílny. Akordní práce je velmi individualistickou a dává průchod mnoha nezdravým projevům individualismu.

Řemeslná výroba jednotlivců, jaká se prováděla za starých časů, byla sice velmi neúčinná co do výkonu, avšak měla iniciativní poměr k práci.

Jednotlivec při ní byl dělníkem, řemeslníkem a obchodníkem. Vyráběl-li na př. švec za stara boty, věděl dobře, že výše jeho odměny nezáleží na cvikání a šití, zkrátka na ruční práci, nýbrž na tom, jak šetrně si počíná s kůží a zdali boty zhotovil tak, aby se daly nosit, a tím snadno prodat. Zdali jsou tak dobré, že mu zaručí další práci do budoucna. Tento muž, který prožíval a nesl všechnu odpovědnost za svou práci, byl také zúčastněn a pobíral výsledky svého úsilí a práce ve svém podnikatelském zisku. Závislost na zisku vychovávala opatrnost při koupi, přičinlivost a šetrnost při výrobě a kvalitu, časovou přesnost a zdvořilost při prodeji.

Tomáši Baťovi, který vyšel z těchto nejmenších začátků živnostenského podnikání, tanula stále na mysli účinnost  a užitečnost odpovědnosti tohoto druhu, spojené ovšem s pokroky vědecké organisace a moderní dělby práce. Hledal takovou pracovní organisaci, při níž by jednotlivec, dělník velkého podniku, pracoval s podobnou přičinlivostí a šetrností časem, energií a hmotou a odpovědností jako samostatný podnikatel a aby podle účinnosti své práce byl také odměněn.

Hledal organisaci, která by rozvíjela podnikatelské vlastnosti, které jsou ve větším nebo menším měřítku v každém člověku. Tuto organisaci, která se neustále rozvíjí, nazval „samosprávou dílen" proto, že velká část lidí z oken a oddělení dostává při ní možnost uplatnit se svým vlivem na řízení a provozu.

Citováno dle Tomáš Baťa: „Úvahy a projevy " ; Praha 1990, str. 61

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

stanovený denní úkol musí být bezpodmínečně splněn. Podle úředního zjištění pracovalo v roce 1928 v kožedělném průmyslu 39,1 % všech pracujících více než 48 hodin týdně. Nezjištěný zůstal ovšem počet nepovolených a neplacených přesčasových hodin. Zaměstnanci, kteří byli takto poškozováni a odvolali se k soudu s přesvědčením, že bude zjednána náprava, neuspěli. Krajský soud v Uherském Hradišti dospěl totiž 20. března 1929 k svéráznému rozhodnutí. Uvedl v něm, že přijal za prokázané, jak „žalovaný majitel firmy (T. Baťa – pozn. V.F.) stále zakazoval práci přes čas, rozkaz byl plněn a že jednotlivci, aby si vydělali, zůstávali v dílnách a pracovali dobrovolně přes čas“. Samotná každodenní praxe tento absurdní výrok naprosto vyvracela. Rozhodnutí odkrylo nejen podstatu buržoasního práva, ale také mocenský vliv firmy.

Mimořádně levnou a výkonnou pracovní sílu tvořila mládež ve věku od 14 let v tzv. Baťově škole práce (BŠP). Byla přidělena k běžným pracovním operacím, ale dostávala jen třetinu mzdy, která kryla náklady na internátní ubytování, stravování a školné. Úzce pojaté základní odborné vzdělání získávala až po ukončení práce, po večerech. Část frekventantů BŠP se začlenila do Klubu absolventů BŠP, který jako „nepolitický spolek“ propagoval a hájil třídně motivované baťovské názory. V podniku však pracovali i další mladí lidé ve věku od 14 do 30 let a vytvářeli početně velkou sociální a pracovní skupinu. Firma ji využívala l určování tempa práce a výkonnosti i boji proti starším zaměstnancům.

Dělníci, kteří nestačili pracovnímu tempu, byli označeni jako nevýkonní, nevyhovující, nežádoucí a také politicky nespolehliví. Bez výpovědních lhůt byli z práce propouštěni a pokud bydleli v továrním bytě, museli jej, podle dispozic osobního oddělení, uvolnit. Průměrný roční počet propouštěných se soustavně zvyšoval, až ve 30. letech dosáhl maximálního čísla: kolem 8 000 pracovníků.

Mzdová hladina byla, vzhledem k vysokým pracovním výkonům, vyšší než v jiných obuvnických továrnách a přesahovala většinou hladové mzdy i v Československu. V roce 1929, kdy prováděl zjištění P. Devinnat, byla průměrná mzda 219 korun týdně v obuvnické a 201 v gumárenské výrobě. Vyšší úroveň měla u odborných profesí, např. u strojařů apod. Nelze ovšem přehlédnout, že výkonnost u firmy vzrostla od roku 1923 do roku 1932 o plných 79 % a ve srovnání s jinými obuvnickými továrnami v Československu byla trojnásobně vyšší. 

Dále je nutno respektovat stanovisko D. Čipery, které sdělil dr. Fr. Hodačovi; že „údaje o výši mezd a vyrobeném počtu párů snadno mohou vést konkurenci ku zjišťování nákladů na 1 pár. Přesné kalkulace uveřejnit nelze a odhady mohou vést k omylu“. Z toho však plyne, že ani údaje o výši mzdy nelze pokládat za naprosto přesné a zcela objektivní.

ObrazekV období dočasné a částečné stabilizace kapitalismu upevnila firma své hospodářsko-mocenské pozice a dosáhla vysokých zisků. Patřila neúprosně mezi největší kapitalistické podniky v Československu a řadila se k předním podnikům v Evropě.

 

 

 

 

HOSPODÁŘSKÁ KRIZE 30. LET, JEJÍ PROJEVY V PODNIKU A VYTVOŘENÍ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI (1929 -1938 )

 

V roce 1928 skončilo období kapitalistické stabilizace ve světě a objevily se příznaky hospodářské krize., která otevřeně propukla v roce 1929. V našich zemích, v porovnání s většinou států, se projevila později.

bata-akc.spol.31-web.jpg

 

T. Baťa svého času prohlásil, že krize byla jednou provždy z podniku odstraněna a nebude se již vícekrát opakovat. Ještě v roce 1930 optimisticky tvrdil bratislavskému listu Hiradó, že příčiny hospodářské krize jsou papírové, protože „podnikatelé velkých států si zvykli na velké řady nul ve svých knihách“. Dále zdůraznil, že „dělníci si zvykli vidět v podpoře v nezaměstnanosti nejlepší záruku existence“. Byly tedy vesměs subjektivního rázu a jejich odstranění bylo tedy nasnadě. Záhy se ukázalo, že také pro podnik platí ekonomické zákony kapitalismu, včetně hospodářských krizí.

 

FILM - Řečník Tomáš Baťa

 
Vše probíhalo bez mikrofonu a reproduktorů - hovořící musel mít značnou výdrž a dobré hlasové disposice.

 

DODAVATELÉ FY. BAŤA

 

Soupis zlínských dodavatelů firmy Baťa z roku 1933 eviduje 101  firem, které zajistily dodávky v celkové hodnotě 2 116 463,70 Kč (t.j. průměrně 20 955 Kč na jednu firmu). V roce 1934 dodalo 172 zlínských firem zboží za 3 420 120 Kč (t.j. prům. 19 884 Kč/dodavatel).

V roce 1934 bylo mezi zlínskými dodavateli fy. Baťa pouze 12 podniků, které zajistily dodávky nad 100 000 Kč. Mezi pět nejvýznačnějších dodavatelů fy. Baťa v tomto roce patřili: majitel čalounictví Leopold Malota (248 507 Kč), malířství a natěračství Vladimír Vlček (201 557 Kč), klempířství Karel Kroupa (183 339 Kč), stolařství Alois Januška (155 600 Kč) a stolařství Josef Krčma (153 931Kč).

Co se týká přímé Baťovy konkurence, tak r. 1938 fungovaly na území města pouze čtyři obuvnické továrny, které zaměstnávaly více než 50 zaměstnanců: Bohumil Lacina (170), Arnošt Jirousek (106), František Novák (83), Josef Červinka (51).  

Více o zlínských nebaťovských podnicích ZDE /tři kapitoly/.

 

ČR-MZA Brno, pracoviště Zlín, II./3 Statistika, inv. č. 29 + AMZ, inv. č. 1038

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

Na začátku 30. let využívala firma značných kapitálových prostředků k zakládání svých společností v zahraničí. Významně jí pomáhal i buržoasní stát poskytnutím devizové autonomie. Finanční prostředky společností používala k nákupu surovin, materiálů, ale v největší míře k budování zahraničního koncernu, jehož krycí centrálou se stala Leader A.G. ve Švýcarsku. Ta převzala jejich rozhodující podíly, na nichž se zčásti podílely i americké společnosti.

Nové společnosti byly založeny v Německu, Holandsku, Maďarsku, Polsku a Jugoslávii a některé z nich postavily i své továrny. Společnosti byly v rukou prominentů firmy (J.A. Bati, D. Čipery aj.), ale k zastření skutečného stavu byli jejich členy i příslušní občané uvedených států. Byli to „strohmani“, nastrčení panáci, která vytvářeli zdání, že jde o společnosti se širší účastí. Na jejich skutečnou podstatu bylo nuceno vedení firmy upozornit i své právní zástupce.

Konkurenční schopnost na zahraničních trzích byla zvyšována vývozem zboží, jehož ceny byly záměrně nízko kalkulovány a docházelo ke specifické formě vývozu kapitálu. Přitom firma varovala čs. buržoasní vládu před zásahy s pohrůžkou, že sníží zaměstnanost v Československu. Vláda nejen nezakročila, ale prostřednictvím svých zastupitelských úřadů (v roce 1931 v Belgii a roku 1933 ve Spojených státech) usilovala o snížení cen firemních výrobků.

Zastupitelský úřad v Bruselu firmu dokonce upozornil na nutnost čelit tamní kritice o vydírání dělnictva. Doporučil, aby v belgickém tisku byl na obranu publikován seriál „kratších nestranných článků s fotomateriálem“ a promítnut film o výrobě a „sociálních výsadách zlínského dělnictva“.

Z podnětu čs. buržoasní vlády byla firma Baťa v roce 1931 přeměněna na akciovou společnost a získala větší daňové a jiné úlevy. Jediným vlastníkem všech akcií se stal T. Baťa, čímž se na majetkové podstatě nic nezměnilo. Akcie, jak ukázala blízká praxe, byly nezcizitelné z okruhu Baťovy rodiny, podle vzoru Kruppova koncernu v Německu.

ObrazekVytvoření akciové společnosti souviselo s likvidací starých a zavedených firem Busi a K. Budischowsky a synové v Třebíči. Zde byl odhalen její skutečný vztah k dělníkům, když po převzetí továren všechny propustila, ale obratem přijala do práce jen ty, kteří odpovídali jejím potřebám a představám. Na jedné z konferencí bylo potom konstatováno, že zdejší podniky byly „nejhorším hnízdem nespokojenosti“ a vedoucí Tuša uvedl, že dělníci přišli k sobě, až „jsme je nechali vyhladovět“.

Na vedoucích místech, přes halasné proklamace firmy Baťa, že každý zaměstnanec nosí ve své torbě maršálskou hůl, pracovali na klíčových místech pouze příslušníci sešvagřené Baťovy rodiny.

Pro informativní přehled uvádíme nejdůležitější vztahy a postavení (velká písmena označují hlavní rodovou větev):

Obrazek

 

Jinak zaměřený rodokmen - s důrazem na Tomáše a Jana Baťovy, s linií pravnuků (vůči otci Antonínovi).

Rodokmen rodiny Baťovy se zaměřením na Jana a Tomáše
 

  
      Na dalších vedoucích místech pracovali rovněž příbuzní: ing. Fr. Malota, Hynek Baťa, Fr. Muška (T. Baťa mu svěřil akcie Leader A.G.) ad.

ObrazekV době, kdy hospodářská krize dolehla i na firmu Baťa, došlo 12. července roku 1932 krátce po startu letadla s T. Baťou a pilotem A. Broučkem na palubě k havárii, při níž oba zahynuli.

Otázku nového majitele řešil T. Baťa ve všeobecných rysech již dříve, kdy prohlásil: „Přál bych si mít deset synů. Ne abych mohl mezi ně rozdělit své jmění, ale abych je naučil žíti a pracovati. Nyní jich mám tisíce (míněni mladí muži BŠP – pozn. F.V.), třeba jenom jeden nese moje jméno. A nejlepší z nich dostane moje housle.“.

Vlastnictví firmy přešlo do rukou J.A. Bati formou, která snižovala finanční poplatky za převod majetku na nejnižší možnou míru. Nový majitel pokračoval v dosavadní činnosti firmy metodami, jež se v kapitalistických poměrech plně osvědčily. Sv. Turek (dnes již neznámá postava - bývalý zaměstnanec fy. Baťa, který proslul přehršlí protibaťovských publikací – především knihou Botostroj. Pozn. C.) uvedl, že někdejší podnikavý vlastník byl vystřídán omezeným dědicem majetku. J.A. Baťa byl člověkem nekritickým, trpěl slavomamem a značnou dávkou domýšlivosti. Rád se prezentoval před veřejností a výrazně pózoval.

ObrazekPři jednání byl znám jako vnitřně nevyvážený, prchlivý, ale nerozhodný člověk. Tyto nedostatky vyvažoval praktickými postupy D. Čipera jako šedá eminence firmy. V jeho (J.A.Bati, pozn. C.) povahových a charakterových vlastnostech scházela vážnost a nezakotvila úcta k vyšším mravním hodnotám, tj. vlastenectví, láska k národu a další.

Byl upřímným obdivovatelem každé síly, ať fyzické či politické a své vzory nacházel ve státech, v nichž se uplatňoval tzv. vůdcovský princip. Sám byl toho názoru, že naše národy potřebují hospodářské vůdce, bez nichž se neuživí. Ve svém velikášství byl přesvědčen, že je jedním z nich.

dilna-sici.puncocharny-39-web.jpg

 

Ve vztahu k dělnickému hnutí, odborovým organizacím a komunistické ideologii byl stejně neúprosný jako jeho předchůdce. Do přízně dělnictva se vemlouval demagogickým překrucováním idejí, které byly poctivým a uvědomělým dělníkům vždy nedotknutelné. V deformované podobě se hlásil, stejně jako T. Baťa, k myšlenkám 1. máje, ale dále rozvíjel své úvahy o práci a internacionalismu. Jejich obsah vykládal z hlediska kapitalistického podnikatele, takže neměly s dělnickým pojetím nic společného. Aktivně podporoval špiclovský aparát, jehož působení dále rozšířil a tvrdě pronásledoval každého, kdo měl, jak se vyjádřil, jiný světový názor nežli on sám.

Reklama Baťa - pneu jednička - 1933

 

Revoluční dělnické hnutí zůstávalo vzdor různým postihům a pronásledování nezlomeno a ve 30. letech podstatně rozšířilo svoji činnost a vliv. Jestliže dosud byly pranýřovány víceméně dílčí rysy a stránky baťovských metod, přistoupila komunistická strana k odhalení baťovského systému a jeho podstaty. Významnou roli sehrála brožura „Baťa – bankrot“ a literární práce Sv. Turka, „Botostroj“, proti nimž byla firmou rozpoutána nevybíravá kampaň. Za pomoci buržoasního soudnictví bylo dosaženo zákazu jejich dalšího vydání a zvl. autor Botostroje byl vydán neomalenému a nestoudnému šikanování a pronásledování. Nepřátelské postoje zaujala firma rovněž k legálnímu a ilegálnímu Baťováku odhalujícímu na konkrétních příkladech metody boje batismu proti dělnickému a revolučnímu hnutí a jeho protikomunistické ledví.

Reklama Baťa - do tance - 1933

 

V polovině 30. let, vzdor projevům hospodářské krize, měla firma dostatek kapitálu k další činnosti. Zřídila Zlínskou leteckou společnost, továrnu Fatra na výrobu plynových masek, na Slovensku zahájila výrobu umělých vláken a další. Dále pokračovala v zakládání továren v zahraničí, zvláště v Německu, Anglii, Kanadě, Spojených státech a v některých koloniálních zemích. Tato forma vývozu kapitálu snižovala výrobnost v našich zemích, ale firmě přinášela značné zisky.

Propuknuvší hospodářská krize změnila někdejší optimistické tvrzení T. Bati v pouhou slovní hříčku. V roce 1932 se armáda nezaměstnaných zvětšila o 5 463 dělníků firmy Baťa ve Zlíně. Podle sdělení živnostenského inspektorátu v Kroměříži pracovali mnozí dělníci jen 2-4 dny v týdnu, takže docházelo k polozaměstnanosti. Navíc docházelo ještě ke skryté nezaměstnanosti, protože v I. internátě bylo soustředěno na 300 mladých žen, které byly v pohotovosti pro případné zařazení do práce. Firma jim platila udržovací částku na ubytování a stravování, ale nesměly se vzdálit ze Zlína. 

Mladé ženy 1935 

Výchova průmyslového dorostu - Mladé ženy v průvodu o své slavnosti (1935)

 

Pracovní výkon dělnictva byl v období hospodářské krize, při poklesu průměrných mezd, dále zvyšován. Připadalo-li v roce 1930 při výrobě gumové obuvi na pracovníka 65 párů, pak v roce 1933 již 113 párů a u ostatní obuvi vzrostl výkon v téže době ze 37 na 48 párů. Nezaměstnané mladé muže přijímala firma do dvou pracovních táborů na stavbu dráhy Vizovice – Jasenná. Pověstný tábor v Lutonině („galeje“) byl přechodnou stanicí umožňující některým dělníkům přijetí do podniku. Tato vidina přiměla dělníky k intenzívní práci, mnohdy jen za ubytování a stravu. Připravovaná stávka byla špicly prozrazena a iniciátoři byli tvrdě postiženi.

Firma dále vystupňovala koncentraci obuvnické výroby a rozšiřováním vlastních správkáren zlikvidovala většinu drobných výrobců. Její moc byla tak rozsáhlá, že starostenský odbor okresu Vsetín zrušil svůj požadavek na ministerstvo práce, aby tovární správkárny byly zrušeny. V sázce totiž byla zaměstnanost 408 občanů uvedeného okresu, kteří měli být pro výstrahu propuštěni.

Pneu Baťa - stánek na "1000 mil čsl." roku 1934

 

V této době byli majitel a vedení firmy již zcela srostlí s nejvlivnějšími špičkami finančního kapitálu a představiteli státní moci. Někteří z nich se stali funkcionáři podniků, např. prof. Engliš ve Fatře a jejich synové (Udržala, Engliše, Hodáče a dalších) pracovali na důležitých místech u firmy. Soustavně působili v její prospěch u státních úřadů (např. i ve snaze získat koncesi na výrobu lihu) a dalších institucí.

V roce 1938 byl rozmach výroby znovu narušen krizovými jevy, ale orientace na strojírenskou výrobu vytvořila podmínky k nové, druhé válečné konjunktuře. Firma baťa se stala velkým koncernovým seskupením zahrnujícím více než 35 různých výrobních odvětví a její kmenové jmění šlo do stamilionů. Přesto hledala další cesty k posílení svého hospodářsko-mocenského vlivu a neopustila je ani v době ohrožení státní samostatnosti.

Jan Antonín baťa - portrait

Jan Antonín Baťa, nový vlastník akcií Baťa a.s., nevlastní bratr T.Bati, člověk o generaci mladší (nar. 1898)

 (Nový majitel, jak uvedl Sv. Turek, byl člověkem nekritickým, trpěl slavomamem, rád se prezentoval a výrazně pózoval)

 

 

II. SVĚTOVÁ VÁLKA, POSTOJE J.A. BATI A ZÁVĚREČNÁ FÁZE PŮSOBENÍ FIRMY BAŤA VE ZLÍNĚ (1939 - KVĚTEN 1945)

 

Závažné změny nastaly pro naše národy mnichovskými událostmi na podzim roku 1938 a posléze v březnu roku 1939, kdy došObrazeklo ke ztrátě státní samostatnosti. V době, kdy fašizující se Německo usilovalo o vytvoření celní unie s Rakouskem, obrátil se T.Baťa (v období fašismu v Německu již po smrti, pozn. C.) na ministra dr. E. Beneše, aby se náš stát k ní připojil. Majitel firmy chtěl touto cestou získat německý trh pro své výrobky, ač cíle uvedené unie ohrožovaly zájmy Československa.

Ve vládě, která přijala mnichovskou kapitulaci, byl jeden z činitelů firmy, H. Vavrečka, ministrem propagandy a zůstal jím i ve vládě tzv. druhé republiky. V Beranově vládě, jež dala souhlas ke zřízení protektorátu, se stal ministrem veřejných prací D. Čipera a setrval v ní do roku 1942 (D. Čipera začal ve druhé vládě druhé republiky a ukončil ministerská angažmá v lednu 1942 ve vládě gen. Eliáše, pozn. C.).

Obrazek

Vláda, která odstoupila po presidentské volbě, když byla převedla stát nejsmutnější a nejvážnější etapou jeho dějin. Snímek byl pořízen v zasedací síni parlamentu při volbě Dr. E. Háchy čs. presidentem.

Zleva: Jan Lichner, M. Čermák, P. Teplanský, T. Durčanský, Dr. Freierabend, gen. Kajdoš, Dr. Kalfus, Dr. Chvalkovský, Msgre. Tiso, gen. Syrový, Revay, Dr. J. Černý, gen. Husárek, Dr. P. Zenkl, Dr. Karvaš, Dr. Bukovský, Dr. Vavrečka, Ed. Bačinský a Dr. Horák. (ČTK) (texty pod fotografiemi jsou původní, pozn. C.) 

Obrazek

Nová vláda u pana presidenta ve čtvrtek 1. prosince 1938.

Na snímku zleva: Dr. Jar. Krejčí (vnitro), Dr. O. Fischer (spravedlnost), Dr. Vlad. Klumpar (soc. péče), Dr. Jiří Havelka (bez portefeuille), státní ministr K. Sidor, ministr vlády Podkarpatské Rusi Jul. Révay, slovenský ministr prof. M. Černák, slovenský ministr Dr. H. Vančo, min. předseda Rud. Beran, slovenský ministr P. Teplanský, pan president, Dr. J. Kapras (školství), Dr. Vl. Šádek (obchod), arm. gen. J. Syrový (nár. obrana), slovenský ministr předseda Msgre. Dr. J. Tiso, slovenský ministr Dr. Ferd. Ďurčanský, Dr. Fr. Chvalkovský (zahraničí), Dr. L. Feierabend (zemědělství), Dr. J. Kalfus (finance), arm. gen. A. Eliáš (železnice a pošty) a Dominik Čipera (veřejné práce). - foto ČTK.

 

Hlavním a jediným zájmem firmy bylo udržet své postavení i ve změněných podmínkách. Po vytvoření Slovenského státu osamostatnila tamní podniky a požadovala souhlas k činnosti v dalších oborech. Po okupaci českých zemí předložila úřadům žádost o povolení vývozu obuvi do Německa za ztracený trh v českém pohraničí. Od říšských úřadů získala souhlas k přeměně svých pohledávek v zahraničí v dlouhodobé úvěry a dále jí byla ponechána devizová autonomie.

V roce 1939 založila zvláštní oddělení pro německou fašistickou armádu, zajišťující požadavky armády, policie, bezpečnostních a dalších organizací na výrobu obuvi a jiných výrobků. Cílevědomě vytvářela personální, organizační, technické a materiální předpoklady umožňující její začlenění do expanzivních plánů německých monopolů.

Firmou vytvořená společnost Beag v Berlíně dodávala některé výrobky, především pracovní obuv s dřevěnou podešví, do koncentračních táborů. Podle zachovaných dokladů šlo o pověstné tábory v Dachau, Gross-Rosen, v Ravensbrücku, Mauthausenu aj. Do nich byli okupanty posíláni na smrt i zaměstnanci firmy Baťa, která tak dovedla reklamní heslo „Náš zákazník – náš pán“, až do hrůzné absurdnosti. 

J.A. Baťa získal při jednání s H. Göringem souhlas k zastupování zájmů firmy v cizině, kam v roce 1939 odjel. Zajišťoval dodávky surovin a materiálů pro potřeby podniku ve Zlíně, který se postupně orientoval na válečnou výrobu.

Výroba obuvi od roku 1939, kdy představovala 38,9 milionů párů, klesla v roce 1944 na pouhých 23,7 milionů párů. Většina její produkce byla vyvezena do fašistického Německa. Došlo však k rozšíření strojírenské výroby, jíž sloužila i nově postavená továrna v Sezimově Ústí. Ve strojírenských, leteckých a elektrotechnických závodech vzrostl počet pracovníků o více než 2000. Pro přímou potřebu německé armády, zvláště jejího námořnictva, bylo dáno k dispozici 40 % výrobní kapacity zlínských strojíren, z nichž byla část zcela vyčleněna jen pro válečné výrobky (strojírna „W“ – Wehrmacht).

Obrazek

 

Hodnota vyrobené produkce v ní dosáhla za léta 1940-1945 více než 1,2 miliardy korun tehdejší měny. Vyráběly se zde čtyři druhy lafet pro námořní děla, časové přístroje, svítící ciferníky pro letadla, součástky pro létající střely V1 a V2 aj. 

Z podnětu D. Čipery a se souhlasem J.A. Bati z Terstu, provedlo vedení transakci s akciemi a převedlo je do rukou „strohmanů“ M. Baťové, H. Bati, D. Čipery, Jos. Hlavničky, ing. Fr. Maloty a H. Vavrečky. Podle vzájemné dohody měly být akcie po válce vráceny původnímu majiteli, J.A. Baťovi. Smyslem provedeného opatření bylo zabránit jakýmkoliv zásahům v době války a zvláště po válce, kdy se očekávaly změny ve vlastnictví velkokapitálu.

V době války byly postaveny nové továrny ve Spojených státech a v Kanadě a doplňovaly síť zahraničních společností. Jejich krycí centrála ve Švýcarsku provedla důležitou dohodu s americkými společnostmi, pokud se na nich akciově podílely. Postoupila jim své podíly v mimoevropských zemích a převzala jejich podíly v evropských zemích. Firma Baťa mohla potom těžit z válečné konjunktury na obou válčících stranách.

Účast na hospodářské expanzi německých monopolů byla zajištěna přijetím německého zástupce do správní rady firmy ve Zlíně. Posléze byly plně akceptovány i zásady německého akciového práva a firma se mohla spoluúčastnit expanze na dočasně okupovaná území Sovětského svazu, kde ve Vilně zřídila továrnu na obuv.

JAB s německou správou závodů

 Logickým vyústěním "batismu" byla kolaborace, podpora a spolupráce s fašistickým Německem. (původni text, pozn. C.)

 

Kolaborace a zrada národních zájmů se staly synonymem činnosti vedení a majitele firmy po celou dobu války. J.A. Baťa svou činností v zahraničí podporoval zájmy fašistického Německa a dostal se do rozporu se životními zájmy našich národů a čs. zahraniční vlády. Odmítl poskytnout finanční pomoc našemu odboji a bránil vstupu svých zaměstnanců do vojenských jednotek. Nereagoval ani na přímé výzvy vlády ke změně svého stanoviska. Za aktivní spolupráci s fašistickým nepřítelem byl dán na tzv. černou listinu ve V. Británii, Spojených státech a v Brazílii.

ObrazekVrcholem zrady J.A. Bati bylo vypracování plánu na přestěhování českého a slovenského národa do Patagonie, protože, jak tvrdil, Německo je „neodvolatelně rozhodující mocností světa“. Dovozoval, že český národ nesmí „promeškat historickou příležitost k získání nové vlasti“. Plán zřetelně ukázal nedostatek vyšších mravních hodnot a hérostratovské velikášství, protože jeho realizaci chápal také jako „způsob, kterým i švec Baťa by mohl vejít do dějin národa jak německého, tak českého, jakožto iniciátor nového hnutí světového uspořádání“.

V době války dosáhly zisky firmy výše umožňující zvýšit kmenový kapitál na
částku větší než 960 miliónů korun, jíž předčila Škodovy závody a stala se druhou nejmocnější kapitálovou skupinou za Živnobankou. Bylo jich však dosahováno vysokou intenzitou práce a prodlužováním pracovního dne, který byl od roku 1942 desetihodinový. Vedení firmy usilovalo o jeho zavedení již v roce 1940, aby mohlo, jak uvádělo v žádosti úřadům, splnit důležité zakázky pro vedení války. 

Některé kategorie zaměstnanců ve vojenské výrobě (zvl. montéři) měly pracovní dobu 66 až 69,5 hodiny čistého času týdně. Přitom se zhoršila výživa, vzrůstala nemocnost a počet pracovních úrazů. Ve strojírnách „W“ bylo plnění příkazů a nařízení u jisté skupiny pracovníků vynucováno smluvní doložkou pod „trestem peněžité pokuty závodu, případně vězení neb trestem smrti“. 

Největšímu nebezpečí byla vystavena mládež, po níž byla rovněž požadována 10hodinová pracovní doba ve věku od 14 let. Byl na ni činěn psychický, politický a ideologický nátlak, který byl v rozporu s národními cíli. Do vedení internátů bylo dosazeno německé vedení, mládež nahnána do tzv. Kuratoria a její občanský, pracovní a národní profil byl přizpůsobován nacistické ideologii.

V době otevřené kolaborace vedení a zrady J.A. Bati zaujali zcela odlišné postoje dělníci a další zaměstnanci. Svým dílem přispívali k tomu, že pověstný baťovský systém, udržovaný psychózou strachu, se začal rozkládat a výroba klesala. Rostlo také národní uvědomění a snaha aktivně přispět k porážce německého fašismu. Po celou dobu války byl v podniku rozvíjen odpor proti okupantům, organizovaný okresním ilegálním vedením komunistické strany. Svou základnu zde měla největší a nejvýznamnější organizace Naše pravda, jejíž význam překročil i hranice zlínského regionu. Její ilegální tisk odhaloval i kolaboraci vedení firmy Baťa. Naše pravda vytvářela nejen podmínky k aktivnímu boji proti fašismu, ale také pro život v osvobozeném státě. 

V době národní nesvobody bylo žalářováno na 560 zaměstnanců firmy v nacistických věznicích a koncentračních táborech, z nichž 196 se již nevrátilo.

Do činnosti podniku zasáhly v závěru války i další události, zvláště pak jeho bombardování anglo-americkými letadly (13. a 20. listopadu) v roce 1944. Bylo zničeno kolem 60 % výrobní kapacity obuvnické výroby a způsobeny další vážné škody na budovách gumárenské výroby, skladech, dopravě atd. Válečná výroba ve strojírnách „W“ však dotčena nebyla a vedení firmy vytvořilo podmínky k její další činnosti.

Škody způsobené bombardováním a válkou v letech 1939 až 1945

Škody na penězích a pohledávkách

2 021 884

Škody na živém inventáři

980 190

Škody na vozidlech

1 090 885

Škody na strojích, nářadí, inventáři, zásobách

303 162 081

Škody na obytných budovách

29 637 196

Škody na provozovnách

245 649 240

Škody na nemovitostech

562 837

Škody na stavbách a komunikacích

1 995 987

Škody jiné

524 958 720

CELKEM

1 110 059 020

Výše uvedené údaje jsou opsány z hlášení o válečných škodách, které byly sestaveny v roce 1945 po ukončení války. Škody vyčísleny v měně platné r. 1945.

 

Bombardování nebylo příspěvkem k rychlejšímu ukončení války, ale mocensko-politickým faktorem imperialistických sil kalkulujících s poválečnými změnami.

S nimi počítalo také vedení firmy a v roce 1944 vypracovalo návrh opatření, jímž chtělo zabránit proponovaným změnám ve vlastnictví. Celý koncern byl fiktivně rozdělen na samostatné podniky, které měly být vyloučeny z procesu zestátnění. V posledních měsících války se snažilo získat „zásluhy“ v národně osvobozeneckém boji dílčí podporou partyzánské skupiny materiálními a finančními prostředky. Ani tento úskok nemohl zastřít jeho činnost po celou dobu války, i fakt, že poskytlo přes 20 milionů korun různých podpor fašistickým organizacím a spolkům. Vůbec nemohlo však zastřít skutečnost, že hlavní představitel fašistického Německa se pochvalně vyjádřil o plnění úkolů a vyzdvihl duchovní spřízněnost batismu s nacistickou ideologií.

svit - bombardování

 

Bylo symbolické, že obě světové války se staly významnými etapami ve vývoji podniku. První podnítila jeho rozvoj, zatímco druhá jeho mocensko-hospodářský rozvoj ukončila.

Lidově demokratický stát byl plodem národně osvobozeneckého boje, který přerostl v národní a demokratickou revoluci. Za vedení komunistické strany se k moci dostala dělnická třída a kapitalistická éra více než půlstoleté činnosti podniku Baťa ve Zlíně se uzavřela.

 

Pokračování - Část 2: 1945 1948

n.p. Baťa