Exkurs o osobnosti Tomáše Bati

(3.4.1876 – 12.7.1932)

Paul Devinnat

(TEP, 1989)

Cygnusova poznámka na úvod:

Tomášem Baťou se zabývalo mnoho novinářů, ekonomů, spolupracovníků i ideologů. Paul Devinnat pracoval jako úředník Mezinárodního úřadu práce v Ženevě, dnes by se řeklo eurobyrokrat. Prováděl ve firmě Baťa šetření se zřetelem na ekonomiku práce.

Nyní si budeme moci přečíst, jak se fakta, přežvýkaná úřednickým mozkem, dají zabalit a servírovat čtenářům v rozvinutém socialismu – hezky prismatem třídního boje a viděním historie lidstva jako dějin dělnického hnutí (= takto Devinnat nepsal, nebylo jeho náplní činnosti hodnotit továrníka Baťu). Článek uvádím nejen kvůli vyváženosti (bude následovat ještě velká řada až neobjektivně oslavných přípisků), ale také proto, že údajů v něm uvedených se již od devadesátých let nikde nedopídíme.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Je málo těch, kteří znají technické zásluhy a pravou osobnost Baťovu. Jejich obrazotvornost unáší je tak daleko, že by téměř učinili svého hrdinu směšným.“

Baťa, jeden z nejvíce frekventovaných pojmů v tisku i rozhlasu buržoasně demokratického Československa. Mnozí pracující odcházeli od Bati zklamáni pracovní štvanicí, omezováním osobní svobody a rozčarováni likvidací odborářských a politických práv. Někteří pracovníci, jimž se podařilo dosáhnout toho, co sliboval baťovský tisk a jeho reklama, byli hrdí na to, že prošli křtem Baťova ohně a stali se obdivovateli jeho pracovních method, organisace a řízení výroby i samotného Bati.

Svojí činností navazoval Tomáš Baťa na dlouholetou ševcovskou tradici rodu Baťů (Batiů), včetně svého otce, tehdy vlastníka obuvnické živnosti v Uh. Hradišti. Dráhu živnostníka začal jako 18letý ctižádostivý mladík s velkým životním elánem: stát se továrníkem (fabrikantem), „pánem“ a tím naplnit svůj cíl a přání otce. Jeho dosažení pokládal za průkazný doklad svého společenského postavení řemeslnicko-zemědělském městečku, jímž Zlín na konci XIX. století byl. Současně však bojoval i za stavovskou hrdost, která jej pobízela dosahovat stále výše, což byl typický rys malovýrobce.

 Tomáš Baťa ve své kanceláři v budově č. 2 (dnešní Dům kultury). Právě hovoří závodním rozhlasem ke spolupracovníkům.

Jeho cesty k dosažení cíle podmiňovala rodinná výchova a tehdejší kapitalistická společnost, v níž nechyběly individuální vypětí, ale také egoismus, včetně slibů a úskoků. Sám vládl velkou energií a vytrvalostí a dobře se orientoval v podmínkách tehdejšího konkurenčního boje, v němž neplatily morální či jiné ohledy. Vedl jej naprosto nekompromisně, tvrdě, bez zábran a sentimentality. Ostruhou, pobízející jej k využití všech forem, staly se mu zkušenosti ze Spojených států, kde se s takovými způsoby, pokládanými za samozřejmé, setkával na každém kroku.

Sám je prakticky realisoval v konkurenčním boji proti majitelům zlínských obuvnických firem M. Lehrovi, bratrům Kuchařovým, Fr. Štěpánkovi  a dalším, stejně jako proti firmám K. Budischowský a Busi v Třebíči. Ukázkou osobní tvrdosti Baťovy se stal jeho postup proti drobným obuvníkům v našem státě, které připravil i o poslední možnost obživy jako správkařů obuvi.

Správkárny I. – z tisku  

Správkárny II. – Cekota  

Správkárny III. – poslanec Jaša  

Správkárny IV. – návrh zákona proti správkárnám

Reklama ještě samostatné firmy Busi z Třebíče z roku 1929. Uvedený závod byl druhou největší obuvnickou továrnou Československu a konkuroval Baťovi dokonce i v Americe. BUSI-reklamu lze nalézti ještě v roce 1930, potom pod údery krise firma omezuje činnost a je prodána Baťovi.

Do pestré mosaiky přístupů k dosažení vytyčeného cíle patří jeho (T. Bati, pozn. C.) výrok, který připomněl ve 30. letech časopis New Leader: „Nedbám ani dost málo na poctivost, nestarám se o zákon, vydělávat každým možným způsobem je naším heslem“.

Rysem jeho povahy byla nesporně houževnatost a cílevědomost, s níž se pouštěl do práce. Stal se velmi dobrým praktickým organizátorem obuvnické výroby a zakladatelem (gründerem) jejích moderních forem v Československu. Poznatky o ní získával soustavně a všude, kde to šlo (Spojené státy, Anglie, Německo) a přenášel je do svého podniku, kde je přizpůsoboval tehdejším podmínkám. Do jisté míry se v nich promítaly i jeho vlastní představy. Všechny „novoty“ zaváděl urychleně do výroby, organizace a samotné technologie.

Stal se propagátorem a uživatelem moderní techniky, strojů a zařízení, protože znamenaly nové možnosti v obuvnické výrobě a současně vytvářely jednu z podmínek rychlého rozvoje podniku. Z osobní a přetrvávající stavovské hrdosti pramenila snaha T. Bati poznat technické novinky, seznámit se s jejich technickými funkcemi a zvláště možnostmi zvýšení pracovních výkonů.

Při hodnocení T. Bati je třeba mít na vědomí, že „být kapitalistou znamená zaujímat ve výrobě postavení nejen ryze osobní, nýbrž i společenské“. Jako majitel stále rostoucího podniku i celou svou činností, myšlením, jednáním a činy patřil do kapitalistického světa, který mu otevřel svoji náruč. Vždy usiloval o dosažení bezprostředního užitku, t.j. co největšího zisku a současně také co největší moci. Uvedený rys vystupoval u něho stále více do popředí zvláště v době, kdy „vydělávání peněz“ již nepojímal jako rozhodující podnět své činnosti. „Co chtěl, chtěl z touhy po moci,“ uvedl E.E.Kisch.

K teoretickým otázkám, včetně ekonomických teorií, neměl T. Baťa bližší vztah a celý život u něho převažovalo empirické myšlení, podle něhož má být všechno poznání a vědění založeno na zkušenostech. Zůstal tedy převážně empirikem a proto, jak uvedli mnozí autoři, přistupoval k řešení některých technických a hospodářských otázek, které lidstvo již prakticky vyřešilo. Se svými zkušenostmi a představami se proto mnohdy dostával do rozporu s objektivními fakty a závěry odborníků. Prof. ing. A. Dyk z Vysoké školy zemědělské v Brně konstatoval, že s jeho názory „.... jsem pohříchu nemohl souhlasit, což jsem mu nikdy nezatajoval.“

Povahově temperamentní, nedočkavý a na předpisy málo dbající T. Baťa, jak uvedl bývalý zemský president J. Černý, se často dostával do konfliktních situací. Neměly nikdy dlouhého trvání, ale jeho řeč při nich nebyla žádnou „květomluvou“. V případech, kdy nedostatky a chyby v práci způsobila nedbalost, slova „lump, zločinec a zloděj“ padala na adresu provinilce zcela běžně. Obdobně tvrdě se vyjadřoval i vůči nejbližším spolupracovníkům, včetně příbuzných, na něž dokonce „dovedl zvednout kopyto a také ruku“. Při udělování rozkazů nebral na čas vedoucích pracovníků žádný ohled a vyžadoval jejich aktivní spolupráci kdykoliv a za všech podmínek.

V poměru k dělnictvu se mnohdy opíral o zkušenosti odpovídající někdejšímu vztahu mistra k dělníkům. Chtěl být vždy jejich představitelem, mluvčím a vůdcem. Sám pak vyjádřil názor, jímž se přirovnával k vojevůdci, jemuž nemůže být odňato právo v otázce života a smrti svěřených vojáků. Dělnictvo orientoval vždy v zájmu potřeb podniku, které ztotožňoval s jeho zájmy.

Snažil se u dělníků vyvolat přesvědčení o spolupracovnících, kteří s ním slouží veřejnosti. Navíc jsou spoluvlastníky podniku, v němž není rozený kapitalista. Ve 20. letech zval dělnictvo na 1. máje do vlastního domu a oslavoval s ním ne dělnický svátek, ale společnou práci. Zdůrazňování spolupráce, vzájemného porozumění a společných cílů bylo projevem vůle T. bati ovládnout myšlení dělnictva a získat nad ním duchovní moc.

Sympatie dělnictva si získával jako první dělník mající svůj kontrolní lístek a vyznačující dobu příchodu a odchodu a beroucí i týdenní výplatu jako všichni ostatní. Občas pracoval na strojích, byl spolustolovníkem v závodní jídelně, hovořil k dělnictvu na společných shromážděních a pod. Metodu osobního příkladu pokládal za důležitého činitele vlivu na názory druhých. Doplňoval ji tím, že sám nekouřil, nepožíval alkohol, žil střídmě a jednoduše.

 >>Průmyslník Tomáš Baťa se svým vozem Škoda 430<<    jakožto důkaz skromného života dotyčného. Pro neznalce historie motorismu uvádím, že Š 430 bylo tehdy nejlevnější a nejjednodušší vozidlo od tohoto výrobce, jediným nadstandardním doplňkem vozu je "hledáček" - vyhledávací reflektor, umístěný v dosahu řidiče na sloupku střechy (u T.Bati).

T. Baťa neměl dostatek formálního vzdělání, což ovlivňovalo jeho vztah ke kultuře a možnosti řešit samostatně finanční otázky. Hodnoty české a světové literatury a dramatického umění mu zůstaly utajeny, nečetl a neviděl je, ale vynášel o nich nepříznivé soudy. Tvrdil, že naše literární tvorba se nezabývala prací a bojem, ale pouze jídlem, pitím a milováním. Zdůrazňoval, že americká nebo anglická literatura ukazující životní boj, jeho tvrdost a sílu vítězících je užitečná a poučná. Z toho vyvozoval nutnost zápasu všech o život s tím, že budou vítězi (o slabých neuvažuje). Tak přenesl myšlenku darwinismu, boje o život v přírodě, do lidské společnosti a učinil z něho jednu ze zásad svého myšlenkového světa.

Do obtížných situací se dostával zvláště v otázkách kalkulací výroby a celkového finančního hospodaření. V počátcích mu pomáhal nadučitel Cyril Babička a po něm učitel František Štěpánek, korigující jeho podnikatelskou horlivost a nedočkavost suchými, ale přesvědčivými čísly z účetnictví. Stal se mu rádcem, přítelem a posléze i společníkem, avšak T. Baťa se s ním v roce 1907 rozešel a později ho jako konkurenta zničil.

Touha T. Bati po moci, o níž nebyl ochoten se s nikým dělit, jej přivedla na základě přežívajících patriarchálních vztahů k jiné praxi. Náročné finanční, ale i jiné otázky řešil za součinnosti svých nejbližších příbuzných. Ve finanční oblasti se jeho rádci stali J. Klaus a J. Schiebel, kteří spolu s dalšími členy sešvagřené rodiny zastávali významné funkce a dodávali podniku rodinný charakter. „Šedou eminencí „ T. Bati se stal D. Čipera, plnící od roku 1926 funkci plnomocníka podniku, jehož příkazy byly vedle Baťových „zákony v továrně“.

Vztah T. Bati ke společenskému pokroku stal se ještě za jeho života zbraní, kterou si ukul v podmínkách třídně rozdělené společnosti z poměru k dělnickým organisacím. Postihl jej i tehdejší sociálně demokratický senátor Johanis, když v senátě Československé republiky uvedl, že „Baťa je odpůrcem koaliční volnosti dělníků, přeje tomu, aby dělníci pěstovali sport, ale nesmějí být v žádné odborové organisaci ... chce být moderním průmyslníkem, ale je reakcionářem ve věcech dělnických“.

Od roku 1906 (při zavádění amerických metod práce vypukla stávka ve firmě Baťa , pozn. C.) vystupuje jednoznačně proti odborovému hnutí i sociálně demokratického rázu, neuznává jej a vylučuje ze života podniku. Je pro něho orgánem, který nepřípustně zasahuje do jeho moci a tím vystupuje proti jeho zájmům a vytyčeným cílům. T. Baťa nepřipouští žádný „boj o moc“ mezi ním a odbory ani v pracovně právních a mzdových otázkách zaměstnanců. Ve vztahu k nim chce zůstat nadále jediným nositelem vůle a moci, který nepotřebuje žádného prostředníka. Rudé odbory vylučoval ze života podniku zcela rezolutně, protože vnášely do možnosti spolupráce podnikatele a dělnictva rušivý prvek, t.j. třídní přístup vyúsťující v boji o moc.

Dle litery buržoasních zákonů musely být v podniku vytvořeny závodní výbory, dělnický a zaměstnanecký. T. Baťa vytvořil situaci, v níž vznikla vždy jediná kandidátka a tím volby dle zákona odpadly. Volby se neodehrály téměř čtvrt století a oba závodní výbory působily jako nástroj jeho mocenských a hospodářských zájmů.

Ostré, osobně a třídně nepřátelské stanovisko zaujal vůči revolučnímu hnutí, jehož representantem se stala Komunistická strana Československa. Označil ji za stranu podniku i státu nepřátelskou, protože odhalovala skutečné cíle a methody jeho boje proti revolučním silám. Vykázal ji za bránu podniku s tím, že politika do něho nepatří, čímž vyjádřil své mocensko-politické zájmy. Nositele revolučních myšlenek pokládal za své nepřátele a soustavně proti nim bojoval, ač o sobě tvrdil: „Byl jsem kolektivista a cosi jako komunista, rozhodně ale socialista.“ Časově odpovídá jeho tvrzení době, kdy se k socialismu vyznávanému slovy hlásili měšťáci. Skutečný postoj vyjádřil v jedné polemice roku 1919, kdy uvedl: „Vy vycházíte z kolektivismu, anebo z komunistmu, já z individualismu.“

V boji proti společenskému pokroku volil methodu t.zv. odpolitisování, t.zn. vytlačování pokrokových a revolučních sil z podniku, závodních výborů, zastupitelských orgánů města Zlína a pod. Navenek vystupoval proti politice, ale sám prosazoval politiku upevňující jeho moc. Nešlo tedy o boj proti politice vůbec (byl i členem zemského zastupitelstva v Brně), ale o likvidaci revoluční politiky, proti níž užil všech mocenských prostředků: osobního oddělení, vlastního tisku a j.

V exkursu byly naznačeny hlavní rysy osobnosti Tomáše Bati, který vešel do dějin podniku, města i moderního obuvnického průmyslu.