Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z minulosti zlínských ulic


Ulice, vedoucí z náměstí

(Školní-Kostelní, Školní, Kovářská-Bartošova, Hlavní-Rašínova)

ak. arch. Eduard Staša

(Kapitolky ze starého Zlína, 1990

Naše pravda, asi 1987)

 

Obrazek

Blok domů na náměstí v roce 1937 - do konce čtyřicátých let nedílná součást náměstí Míru (tehdy Masarykova a Hlavního). Poslední bourání proběhlo v roce 1947.

 

 

 

Mezi třídou Tomáše Bati a náměstím Míru na ploše parčíku stával blok domů, který vytvářel na jeho východní a západní straně dvě uličky. Jednu ke staré škole pod kostelem (kolem dnešního Tantírkova domu), které se říkalo Školní a potom od roku 1925 Kostelní. Bývaly zde domky obchodníka Nesvadby, knihaře Březíka a provazníka Nohála. Později jeho syna trafikanta. Ale také Čistínův dům a „továrnička“ na povidla a marmelády, kterou založil jejich otec perníkář a vážený měšťan už v roce 1879. Větší část těch domů byla zabrána v roce 1940 pro novostavbu velkého rohového činžovního domu obchodníka Tantírka.  

 

Na nárožích do ulice Potrubné a do náměstí stávaly dva výstavné domy obchodníků Macháně a Kohoutka a po něm obchodníka Marka.  Ulička to bývala živá, neboť se zde chodívalo do kostela a dále na hřbitov.

 

Druhá ulička na západním okraji vedla kolem dnešní prodejny Masny (+ Mc Donalda).  Té se říkalo „Hlavní u Šmídového“ a později od roku 1925 Školní podle nové školy, postavené v roce 1897 (dnes Krajská knihovna Františka Bartoše). Ta ulička vešla do podvědomí obyvatel města proto, že zde bydlel v domě varhaníka Šmída první zlínský lékař MUDr. František Vrla. Jako vysokoškolský student byl vyvolen, aby v roce 1848 přečetl z okna radnice konstituční prohlášení k občanům. A v roce 1866 se stal prvním předsedou zlínského čtenářského spolku. Jeho slavným synovcem byl mladcovský rodák spisovatel František Bartoš.

Obrazek

 

Mapa centra Zlína, jak bylo zastavěno v roce 1910, s původními názvy ulic.

 

Ve dvoře toho domu bývala židovská modlitebna s malou věžkou, zakončenou šesticípou hvězdou. Na místě Šmídova a sousedního Mikšíkova domu postavil dnešní moderní dům zlínský řezník Ed. Červinka.

Ze zbouraného jižního bloku domů nám zůstal jediný - nově upravený objekt Moravského peněžního ústavu na rohu třídy Tomáše Bati.  

Obrazek

Foto jediného dochovaného (Janáčkova) domu z domovního bloku na jižní straně nám. Míru (léto 2004).


 

Jako přízemní patřil kdysi správci velkostatku Eliášovi a pak poslednímu zlínskému sládkovi Janáčkovi. Ten ho „zvedl“ na patro a zanechal svému zeti, řediteli škol Hyblerovi. Sousední dům revírníka Pogliese koupil později majitel módního domu Jajtner. Od jeho nároží ustupoval dlouhý dům rolníka Maloty s podloubím do náměstí. Naproti vedle radnice měl dům židovský obchodník Schindler a na druhém konci té fronty, na roku ke škole, pekař Genža. Frekventovaná ulička to byla díky spojení do školy a k továrně.


 

Ulice Bartošova má své jméno od roku 1925, kdy došlo k přejmenování zlínských ulic. Byla to dříve ulice Kovářská, snad podle kováren, které tu dříve provozovaly činnost. Vyjadřuje to i socha kováře od F.L. Gahury na severním průčelí radnice roku 1924. Ale historicky nejpůvodnější název ulice byl „V žebratce“ nebo prostě „Žebračka“ podle starého obecního (Zde se autor mýlí, u radnice stával panský chudobinec. Obecní měl své místo pod kostelem. pozn. C.) chudobince, který stával pod radnicí. Ulice spojovala náměstí s Trávníkem a na rozcestí k pivovaru stávala kaplička s veřejnou studnou a vodou, která prý byla léčivá.

ulice - Bartošova od západu

Horní část Bartošovy ulice

Kovářská/Bartošova Vedla dál kolem ohradní zídky zámeckého parku k nádraží a na Čepkov.

ulice - Bartošova  od východu

 

V horní části ulice naproti radničnímu hostinci v domě č. 52 založil v r. 1870 první zlínskou továrnu na obuv Francouz Robert Florimont – ta ovšem po osmi letech zanikla. V domě pak bývala četnická stanice a také prodejna firmy Baťa. Kousek níž bývaly domy perníkáře Maloty, tkalce Štindla a kostelního literáka Bartoše. Na protější straně, kde později vybudoval panský krejčovský závod Jan Žaludek, stávaly původně staré přízemní domky a říkalo se tu „Na kopečku“. 

Obrazek

Křižovatka ulic Bartošovy a Soudní (starým názvoslovím Kovářské a Pivovarské) v roce 2006.

 

Odtud se v zimě sáňkovalo ke kapličce a pěší uličkou se odbočovalo k Dolnímu mlýnu na Zarámí. Stával tam domek obuvníka Tlustáka zvaného „Gaťa“ a potom dům vdovy Lidmilové. Na dolním konci býval hotel „U jelena“, který postavila správa velkostatku pro služebnictvo. Potom ho koupil řezník a hostinský Nesrsta, bývala zde Baťova abstinentní restaurace Beseda a nakonec moderně přestavěná dnešní restaurace Morava. V sousedství, kde bývala kovárna a v poschodí byt kováře Pospíšila, byl v roce 1928 vybudován dámský módní dům Novosadův (dnešní Mladost). Proměny staré ulice pokračovaly pak výstavbou moderní kavárny Malotovy „V srdci Zlína“ (bývalá Slavia) podle projektu arch.Lorence a nejnověji budovami VD Služba (Integra) a telekomunikační centrály + pošty.

 

Ze severozápadního koutu náměstí vedla krátká ulička, zvaná původně Mlýnská, na Zarámí k Dolnímu mlýnu (stával v blízkosti pozdějších Průmyslových staveb Gottwaldov, t.zn. dnešní firmy PSG a.s.). V roce 1925 byla pojmenována po někdejším starostovi města Mikuláši Kašpárkovi, jinak obchodníku s kůžemi, jehož tragický konec byl poznamenán hrou na vídeňské burse (M. Kašpárek prohrál celé jmění a zastřelil se. Pozn. C.). Při vstupu z náměstí stával dům hostinského Stloukala, odkud pocházel český historik a profesor na pražské universitě dr. Karel Stloukal. Z podnětu této osobnosti byly konány také archeologické průzkumy na vrcholu Hradisko, o kterých pojednáno v jiné části těchto stránek . Na jeho místě postavil zlínský kovář Gajdůšek patrový hotel v secesním stylu, zvaný „Balkán“. Krátkou dobu zde bývala i první Baťova prodejna obuvi.

 

Svérázná Gajdůškova kovárna stávala na rohu uličky do Zarámí. A ulička sama měla všeho všudy čtyři až pět domů. Z nich největší rolníka Sousedíka byl pozdější patrový dům krejčího a zelináře Janečky, zv. Leksa. Dva přízemní domy patřily krejčímu Malotovi, kterému se říkalo Baron a pak tu byl dům obchodníka Kašpárka, později úředníka Šustra. Domy byly už od roku 1940 postupně bourány pro stavbu nové pošty. Jenže ke stavbě došlo teprve po čtyřiceti letech v podobě mnohem velkorysejší a stará ulička odešla definitivně ze života města.

 

Poslední ulicí, která vycházela z náměstí, byla od roku 1887 ulice Hlavní, dnešní Rašínova. Nejvýstavnější rohový dům do náměstí patřil koncem století obchodníku a starostovi Mik. Kašpárkovi. Na jeho místě postavil před první válkou patrový dům židovský obchodník Weinstein a až do konce sedmdesátých let zde bylo knihkupectví „Rovnost“   . Ulice to byla plná obchodů a živností. Stával tu dům hospodského Macháně zv. „Bařinák“ a po něm obchodníka Wassermanna a jeho zetě Aschkenese (za totality prodejna kol, po převratu Živnobanka, nyní prodejna obuvi   (na fotografii Wassermannův dům s nápisem vlevo, pozn. C.)). Dále povozníka a lotynkáře Studeníka, přestavěný na patro řezníkem Klinkovským. Vedle bývalo holičství a kadeřnictví Macháňovo, jehož otec koupil starší přízemní dům od mlynáře Bureše.

 

V místě dnešní pobočky Živnobanky stával dům řezníka Maloty, zvaného Husárek. A vedlejší moderní dům s pekařstvím patřil synovi ze starého pekařského rodu Mizerů. Potom tu bylo zámečnictví starosty města Antonína Batie, kde postavil dnešní dům majitel knihtiskárny Siegel (dnešní elektrodům – Elkoma). A sousední kavárnu Avion postavila vdova po řezníku Minaříkovi v místě původního domku klempíře Štursy. Na rohu ulice Dlouhé, kde stával dům lesníka a hospodského Ašermana a pak obuvníka Pelčáka, postavil jeho syn ve třicátých létech moderní činžovní dům s obchody.

Obrazek

 Vpravo - Pelčákův dům z Dlouhé ulice.

 

Na protějším rohu stával původně dům pekaře Nohála a potom pekaře a obchodníka Turny. Jeho synové zde udržovali tuto rodinnou tradici výstavbou nového domu, který byl v roce 1973 zbourán. A vedle stával donedávna dům cukráře a vinárníka Maloty, který ho kdysi koupil od svého jmenovce, zlínského hrnčíře zvaného Klabík. Jeho sousedem byl domek knihařů bratří Sousedíků, kde bylo krátce potom i knihkupectví Sieglovo. A dalo by se pokračovat dál, přes dům Klempíře Kroupy, obuvníka a zelináře Vojtáška až k dnešní proluce na rohu náměstí, která je právě po více než dvaceti letech zastavována komplexem domů „Zlaté jablko. Z původních pěti ulic, vedoucích ze starého náměstí, nám zůstaly dnes už jen dvě. A zdá se, že jejich místo v historickém půdorysu zůstává trvalé.

...............................

 

Ulice Dlouhá a Potrubná/Otrubná


Už od středověkých počátků byla Dlouhá ulice zřejmě nejvýznamnější. Jako komunikace byla součástí t.zv. „húčné cesty“, která vedla z Otrokovic napříč rynkem, Dlouhou ulicí a dál kolem Horního mlýna ( v linii dnešních ulic Santražiny, U náhonu a Hornomlýnská) do Vizovic. Tak to vidíme na ještě nejstarší dochované mapě Zlína z r. 1780-90. Jako Městská ulice byla někdy kolem roku 1500 za Viléma Tetoura prodloužena, jak tomu napovídá rozdělení usedlostí na rolnické grunty a podsedky. Okolo roku 1600 měla po obou stranách asi čtyřicet usedlostí, což představovalo asi pětinu zlínských obydlí. Nejdražším gruntem v ulici byla prý usedlost Mikuláše Kratochvíla v ceně 500 zlatých. Nejméně hodnotné pak byly osamělé chalupy za mostem přes Dřevnici. V té době ještě cigánovská náves neexistovala.

 

V průběhu pozdějších let se ustálilo rozdělení ulice na Dlouhou–dolní od t.zv. Lanfeštu (to bývalo místo překlenutého mlýnského náhonu dnešního podjezdu) k ulici Zarámí a na Dlouhou–horní, od Zarámí ke kostelu. Dál se vinulo Nadkostelí.  MAPA CENTRA R. 1910   V horní části bydleli převážně řemeslníci a domkáři, s úzkými štíty domků do ulicemi stavěnými hluboko do dvora.

dlouhá ulice - horní

Západní fronta Dlouhé ulice–horní, komín za domky patří Čistínově výrobně marmelád


V dolní části bývalo hodně rolníků s dlouhými frontami domů a vraty do ulice, kteří odtud měli blízko ke „štrku“ do Dřevnice, kde mohli brodit koně a umývat povozy. Patřily mezi ně ve 2. polovině XIX. století i později rodiny Kovaříků, Habrmanů, Šmigurů, Skácelíků a Jasenských.

dlouhá ulice - léta dvacátá

Dlouhá ulice ve dvacátých letech, vzadu uprostřed Štěpánkova továrna na boty, vzadu více doprava budova nové Sokolovny.


Obrazek

Dnešní vzhled Dlouhé ulice od "Lanfešta" (v dnešním místě podjezdu pod tratí ČSD).

 

Od XVII. století se poprvé setkáváme s ulicí Za rámy (Zarámí), podle rámů na sušení sukna. A teprve po stopadesáti letech s ulicí Kvítkovou. Protínaly se s Dlouhou skoro v jednom místě. O kousek dál k jihu vyúsťovala od náměstí ulice Hlavní (Rašínova) v místě, kde stával kříž a rumpálová studna. Později byl zaměněn za kříž kamenný a pumpu železnou, která se obalovala na zimu slámou. Říkalo se tady „U křížku“ a patřilo k tomu místu i řeznictví Krajčovo a výstavný dům rodiny Zlínských. Toto malebné zákoutí s protějším domem pekaře a obchodníka Turny s pozadím kostela nám ukazuje půvabná dobová fotografie z roku 1912.

 

Dlouhá ulice dolní  byla poblíž Lanfeštu přerušena uličkou na Oltéře (pozdější Vodní) a uličkou Santražiny, která vedla kolem stodol k Hornímu Mlýnu. Ten stával mezi pozdější Hornomlýnskou ulicí a domy na nábřeží. Na rohu Zarámí pod domem obuvníka Pelčáka se vybíralo mýto. A na protějším rohu Barvičův hostinec „Na mýtě“, později Sedláčkova restaurace „Na rožku“. Bývalo tu zvlášť živo o výročních trzích a jarmarcích, kdy se na Zarámí prodával dobytek a prodej se stvrzoval „litou“. Naproti stával rohový dům židovského obchodníka Stiassného. Vždy pilně obsluhovaný starými a jejich dvěma syny.

dlouhá 4kompo

Čtyřfoto:    LHR: Střední část Dlouhé z roku 1912

  PHR:  Městský špitál pod kostelem

  LDR:  Dlouhá v padesátých letech

PDR: Horní Dlouhá asi 1920 

 

Dlouhá-horní byla pod kostelem přerušena ulicí Potrubnou, malým blokem domů s chudobincem pod kostelem a uličkou ke hřbitovu kolem fary. Starobylému zákoutí vévodil kostel, obklopený mohutnými kaštany a stará zlínská škola. Všechno se tu rázem změnilo v roce 1933. Tehdy došlo k probourání nové městské třídy z Potrubné ulice do východní části města přes dům a továrnu bratří Kuchařů.  Nedošlo ještě na dům ševce a muzikanta Jos. Viktorina, z jehož pěveckého sboru mladých zlínských řemeslníků se později zrodil spolek Dvořák. Ale i ten později zmizel spolu s chudobincem, s domy zlínského literáka Al. Macháně i s rodným domem Tomáše Bati a dalšími.

 

Vzniklo náměstíčko vymezené novým rohovým domem sklenáře Javorského (Divadelní kavárna – knihkupectví Archa) a patrovým domem advokáta Šalera, který byl v roce 1959 zbourán pro stavbu nového divadla.  Oba byly postaveny podle projektů zlínského architekta Miroslava Lorence.

 

Velké změny v Dlouhé ulici pokračovaly její velkou úpravou a výstavbou podjezdu v roce 1936. A také rozsáhlými asanacemi a stavbou činžovních domů ve třicátých letech. Domy zvěrolékaře Krause, obuvníka Pelčáka, továrníka Jirouska, obchodníka Turny a paní Zelinkové, Zvaný „Beskyd“, i některé další tu stojí dodnes. Jiné z té doby a desítky původních zlínských domků musely být postupně zbourány v letech sedmdesátých. Na jejich místě byly postaveny vícepodlažní bytové domy nové, obchodní domy s parkovištěm a podchodem a Divadlo pracujících. Tvář ulice se změnila k nepoznání. A tak z toho starého nám zůstaly už jen dobové fotografie, pár obrázků učitele Vojtěcha Slavíka a trocha vzpomínek. Změnil se několikrát i název ulice, ta dostala po roce 1945 jméno legendárního partyzánského velitele majora Murzina, aby se do roka po převratu v listopadu 1989 vrátil název původní.

Podvečerní Dlouhá ulice

Silniční ruch na Dlouhé v prosinci 2006.

 

 

 

Ulice Otrubná nebo také Potrubná byla v roce 1925 přejmenována na ulici J.A. Komenského. Svým významem druhá v pořadí za ulicí Dlouhou procházela od západu k východu přibližně v místě třídy T. Bati mezi Krajskou knihovnou a novým divadlem. Souvisle zastavěná byla po své jižní straně a její maloměstskou pohodu vidíme na staré fotografii z roku 1912 s uliční (petrolejovou) svítilnou v popředí. 

Obrazek

Potrubná a Dlouhá ulice s petrolejovým osvětlením - v provozu do roku 1912. Těchto lamp "svítívalo" ve Zlíně celkem šest.


Podél zámku a zámecké a zámecké ovocné zahrady pokračovala ulicí „U zámku“ nebo později „Zahradní“ až k panskému dvoru. Na Potrubné stávaly domky sklenáře Javorského, řezníka Linkehelda, provazníka Šenkyříka, kamnáře Cola, zelináře Nakládala, její severní stranu tvořily ploty zahrad domů z náměstí s domy obchodníka Macháně a sládka Janáčka na nároží. A další až po hostinec „Na palírni“ poblíž zámku vdovy Fajkusové, který dříve býval panský.

 

Ulicí protékala od farské zahrady větev kudlovského potoka, která napájela zámecké rybníky a také kašnu na náměstí. Pro přívod vody k panskému pivovaru byl potok nahrazen dřevěným potrubím, které dalo ulici zřejmě i jméno. Ze svého poklidného sídla řemeslníků a živnostníků byla ulice vyrušena v roce 1895, kdy se musel zbourat dům kováře Bobála a pět dalších pro stavbu nové školy. Byla navržena a postavena hradišťskou firmou Dominika Feye a v r. 1897 slavnostně otevřena. Stalo se za starosty Mikuláše Kašpárka a předsedy školní rady a prvního radního Antonína Minaříka.

 

Obraz ulice se začal radikálně měnit počínaje rokem 1932, kdy došlo k bourání celé její jižní strany (Javorský, Linkenheld, Šenkyřík, nakládal a další) a v nové stavební čáře postavili původní majitelé domků dnešní frontu náměstí. Vytvořil se tak zároveň prostor pro novou městskou třídu a náměstí dostalo nové dimenze. Význam Dlouhé ulice ustoupil do pozadí, zrodila se třída Tomáše Bati, později Stalinova, za pár let Revoluční a dnes opět Tomáše Bati.

 

Ulice Zahradní, to byla z jedné strany ohradní zídka zámeckého parku s bránou a panskou sýpkou na rohu ulice k pivovaru. Ze strany druhé táhla se fronta panské zelinářské zahrady, která byla zastavěna domky pro zaměstnance velkostatku. V jednom z nich, zvaném lidově „paukárna“, zavedl Klaudius Bretton, majitel panství, chov bource morušového. Na místě těch domků a panské zahrady vzniklo později Sovákovo zahradnictví.

 

A v roce 1929, když firma Baťa koupila celé panství, zde upravili veřejný park. Dlažba tržiště „Pod kaštany“ je dnes posledním pozůstatkem původní zahradní ulice a silnice do Prštného. Kousek stranou, v místě budovy bývalého Okresního soudu, stával panský pivovar a hospodářská stavení zámku s obydlím drábů.

 

Obrazek

 Budova panského pivovaru a novostavba Okresního soudu ve Zlíně

 

 V pivovaře  a pozdější sladovně bývalo dostaveníčko řemeslníků a úředníků, oslavovaly se zde panské dožínky a konávaly se veřejné schůze za účasti významných politických a kulturních osobností. Ten čilý život odsud odcházel na sklonku století a s ním i poslední zlínský sládek Jan Janáček. Na základech panské sladovny byla postavena v r. 1922 dnešní budova soudu, o který usilovali konšelé zlínští už od osmdesátých let XIX. století.

------------------------


Kvítková, Nadkostelí a Zarámí

akad. arch. Eduard Staša

(Kapitolky ze starého Zlína, 1990

Naše pravda, asi 1987 a 1988)

 
V osmdesátých letech minulého století býval městským tajemníkem ve Zlíně Josef Limanovský. Zanícený muzikant a organizátor hudebního života ve městě. Od něho údajně pochází pojmenování Kvítkové ulice podle návrhu, který předkládal 15. dubna r. 1887 obecnímu výboru řídící učitel Vincenc Chlup. Do té doby se jí říkalo Repetka. Zřejmě podle opakovaného placení mýtného, které museli formani podstoupit, když projížděli městem. Ta ulice se jako nová cesta do Vizovic objevuje někdy mezi léty 1800 a 1829 probouráním z ulice Dlouhé naproti Zarámí. Z počátku šlo vlastně pouze o silnici vroubenou řadami stromů. Ale již v roce 1910 byla obestavěna až k pozdějšímu Lešetínu, jehož uličky vybíhaly k severu.

 

Obrazek

Kvítková - východní část ulice, foto z místa u jazykové školy, bývalého dobytčího tržiště. Repetka (zm. 1887; podle opakovaného placení mýta - z lat. repetitio); z. 14. VI. 1887 Kvítková (foto červen 1977)


Stavěly se zde rodinné domky dělnického stavebního družstva. A za nimi přes železniční trať ulice Hornomlýnská a U náhonu nám připomínají svým původem středověký Horní mlýn, jehož objekty tu dožívaly ještě v roce 1934. Tam, kde dnes stojí nová budova (jazykové) školy, zřídila zlínská obec v roce 1890 na pozemcích získaných od barona Haupta tržiště na dobytek. V pětadvacátém roce zde obec povolila sportovní činnost pokrokovému klubu A.C. Valašská Sparta. Neměl ovšem dlouhé trvání.

 

Obrazek

Kvítková - západní část ulice. (foto říjen 1985).

 

    Blíže k městu našly své místo menší továrny na obuv. Ještě před první válkou továrna Antonína Červinky, který potom přešel na výrobu barev a laků značky „Meta“ (později jednota, dnes např. koberce Franz). V ulici Lešetín II. stála od roku 1920 továrna na obuv „Manoj“ (Malota-Novák-Jirousek), jejíž poslední dva majitelé zde potom založili továrny vlastní. Na rohu Kvítkové a Lešetína I. fungovala v letech 1920 – 1934 výroba obuvi (firmy Barbořík a Batík). A v ulici Potoky vyráběl obuv značky „Solon“ František Kohoutek. V pětatřicátém se na Kvítkovou přestěhovala do nových budov také Mikulčákova továrna na cvičky „Hip-Hop“. A v přiléhající ulici Ševcovské založili v roce 1929 továrnu na obuv „Iris“ bratři Červinkové. (O zaniklých továrnách Zlína v bloku Zaniklé továrny, výrobny, úpravny a provozovny, oddílu „Starý Zlín“ který je v potu tváře neustále rozšiřován. Pozn. C.)

 

Do historie Kvítkové patří i stará kovárna Františka Svobody, kde kolemjdoucí obdivovali fortel mistrů kovářských. Patří sem i hostinec u Barvičů „Na rožku“, pozdější restaurace Sedláčkova na rohu s ulicí Dlouhou  i protější domy obchodníka Stiassného. Dnes tu stojí řada činžovních domů s obchody až po kudlovský potok a dál, i výškový bytový dům s Čedokem a podzemním parkovištěm. Poslední zdařilou výstavbou této části ulice jsou budovy firmy Barum a družstva Jednota s hotelem „Ondráš“. 

Kvítková - kovárna

 Svobodova kovárna na Kvítkové


Pominout nelze ani velký činžovní dům z roku 1940 1)  postavený na nároží s dnešní ulicí arch. M. Lorence, dle jehož návrhu byl realisován. Všechno ostatní - až na malé výjimky – je už jen stavební průměr, který se táhnul až k městskému chudobinci na konci Lešetína. Odtud dál podél železniční trati pokračovala Kvítková ulicí Příluckou přes pozdější území věžových domů a čtvrť Obeciny do Příluku a Želechovic (dnes Kvítková k Morýsovým domům, ulice Přílucká vede až v oblasti Obecin). Ke zrušení staré trasy a postavení nové silnice východním směrem došlo až v roce 1935, v souvislosti s budováním Baťovy a Štefánikovy třídy.

kvítková ulice

Kvítková ulice ve svém průběhu – čtyřfoto z dubna 1990


Obrazek

 

   Nadkostelí, jak z názvu vyplývá, má vztah ke zlínskému kostelu. První zmínka o něm pochází sice ze XVI. století, ale jeho původ je nepochybně starší. Jeho dnešní podoba nám již v ničem nepřipomíná dramatickou historii jeho slohových proměn. Ale o tom pojednávají jiné kapitoly. O ulici Nadkostelí „od fary k cihelně“ nachází se první zmínka v usnesení městského výboru u června roku 1887, kdy schvalovali názvy ulic. Je vlastně pokračováním Dlouhé od kostela po starou panskou cihelnu. Dále už vedla ulice „Na rumech“ nebo „Nad cihelnou“ a ulice Hradská. Ocitáme se na půdě středověké t.zv. Horní osady, kterou zlínští historikové považují za nejstarší. Zlínský zámek, hrad a počátky města  Severní její hranici tvořila vlastně ulice Otrubná nad náměstím a patřily k ní ulice Kněžepotok (Potoky), Hradská vedoucí od zámku po záhumenní cestě ke Kudlovu, a ulice Na posvátném.

Obrazek

Stručný nákres Zlína v období svého zrodu - založení „Horní osady“ - (Šternberské období) a již rozrostlého v době (mimo éru činnost rodiny Baťovy) pro město asi nejpřívětivější, za vlády Tetourů z Tetova. V Tetourovském období existuje samozřejmě i část Šternberská.


 

      V průběhu staletí, válkami a požáry tyto ulice zmizely a od počátku XVIII. století zůstaly pouze pozemky a polní tratě s názvy „Nad kostely“, „V potokoch“, „Nad požáry“, „Rumy“ a podobně. Ta jména zde doznívají dodnes. Z ulice Nadkostelí máme dochovánu pěknou fotografii plnou venkovské pohody, s domky krytými šindelem a dochem.

Nadkostelí 1908 nebo 1910

Tvář ulice „Nadkostelí“ v roce 1908 - vlevo stojí dům, který popisuje následující "Starozlínská pohlednice". Vzhledem k detailům v okolí a s přihlédnutím k tehdejším fotografickým možnostem lze se dovozovati, že i snímek  z pojednání v rámečku pochází z téhož dne, stejně tak na něm můžeme uzříti rodinu Minaříkovu. 

 

Obrazek3

Obrazek

Zobrazená chalupa stávala v ulici Nadkostelí – v místech, kde si ve dvacátých letech postavil vilu  pozdější šéf obuvnického podniku Jan Baťa a kde také stojí kolektivní dům. Počátkem XIX. století se zde v zahradě nacházela menší roubená chalupa s č.p. 157, která patřila barveníkovi Františku Minaříkovi. Vyráběli tu odedávna „orkaf“, plátno barvené do modra indigem, do něhož se tiskly různé vzory, vlastně modrotisk.

Františkův  syn Ignát po návratu z vandru dřevěnou chalupu zbořil a postavil roku 1818 novou z kamene a vepřovic v uliční čáře blíže ke kostelu. Tu si později majitelé upravili na solidní přízemní dům asi osm krát pětadvacet metrů – měla hlavní průčelí obráceno do ulice, k východu. Aby lidé odlišili, o které ze staveb hovoří, tak se novému objektu říkalo dolní chalupa.

Byla omítnutá a obílená, s vysokou valbovou střechou krytou šindelem, na níž lehce vystupovaly zaoblené vikýře, zvané „boží oka“. Po obou stranách vstupu měla po dvou oknech opatřených pevnými mřížemi vsazenými mezi okenní křídla. Stejná okna bychom našli i na průčelí k jihu. Mříže dodávaly domu nejen pocit bezpečí, ale i jakési měšťanské solidnosti. Dnešní společnost však zaujme spíše fakt, že se kvůli této zábraně nedalo z oken nejen vyklánět, ale musela být ztížena i možnost jejich otevírání.

Do šeré předsíňky se vstupovalo těžkými dubovými dveřmi. Dále možno kráčet do t.zv. hrubé světnice dalšími dveřmi, nebo doprava, do menší světničky, jinými. Hrubá světnice měla strop z mohutných trámů z třešňového dřeva, uprostřed – nad velkým dubovým stolem s lavicí - visel petrolejový secesní lustr. Tam se scházela rodina.

V rohu světnice stála černá kachlová kamna zdobená proužkem, v jejich boku „kamnovec“, tehdejší vymoženost na ohřívání vody. (Kamnovec je nerezová nádoba na 10 – 200 l, zabudovaná do sporáku nebo kamen, částečně oddělená šamotem, mívá dvě víčka a může disponovat i kohoutem na vypuštění horké vody.  Prodává se i dnes. Pozn. C.) V blízkosti kachlových kamen vedly dveře do kuchyně a do spíže.

Za menší světnicí bychom našli komoru, stáj a chlévy. Na naší fotografii toto místo indikuje vzdálenější část průčelní zdi – úsek bez oken.

Standardní vesnické stavení ..... v době bez elektřiny, kdy Zlín měl málo pod tři tisícovky obyvatel, běžné. Obdobné domy stávaly i na náměstí. Však i život, běžící svým líným maloměstským tempem ulicí Nadkostelí, byl spíše vesnický. Viděno dnešníma očima idylický, i když mlha odstupu let skrývá mnohé tehdejší problémy a trápení.

Za dolní chalupou směrem k západu postavili ještě za dědy barvíře „verštat“, jak se tehdy obecně nazývaly dílny na výrobu (především tkaní) a úpravy látek. Tato obsahovala dva kotle na vaření barev a důkladný dubový mandl na leštění orkafu.

Součástí pomocného stavení byla sýpka s prostorným sklepem pod ní. Zapuštěná do svahu, vpředu patrová, měla okna zamřížovaná a opatřená železnými okenicemi proti ohni. Rovněž vstupní dubové dveře majitelé zabezpečili – pobili je silným plechem.

Nebylo zde místo špatné, jak napovídá další detail z tehdejší doby – hluboká studna s výbornou pitnou vodou, vykopaná v blízkosti sklepa. Kryla ji šindelová stříška a voda se z ní čerpala okovem na řetězu ovinutém kolem rumpálu. Sem na ni mohli chodit i někteří sousedé Minaříků. Platili za tuto možnost 20-30 krejcarů ročně.

Před okny hrubé světnice bývala „nátoň“ – místo, kde se řezalo a štípalo dřevo a sekaly větve do otépek. Naštípaná polénka se s ornamentální pečlivostí skládala pod přístřešek do vysoké stěny. 

A zvířata ..... Ještě za posledního majitele Antonína Minaříka, prvního radního, zde koncem předminulého století ve chlévě přebývalo několik krav, nesoucích pěkná jména. Navíc tu běhal pašík nebo dva, kejhaly desítky hus, kachen a slepic. A našlo by se i několik klecí s ptactvem. Všemu domácímu živočišstvu vládl pes Hektor, který měl dovoleno pobíhat i po nadkostelecké zahradě. Přesněji – po jejím humně, kde měli majitelé vysázeno sedmdesát ovocných stromů a kde stávala i řada včelínů.

V horní části zahrady rostly desítky ovocných keřů, rozkládaly se tu květinové záhony i ve stínu dvou lip posazený altánek lemovaný růžovými keři. Odsud bylo vidět až k okraji lesa. Abychom tehdejší oasu klidu a odpočinku dokreslili, musíme dodat, že celá zahrada vynikala nad okolí vyvýšenou polohou, byla ze strany ulice obehnána parkánem z desek a dále pak plotem hlohovým, bezovým i pleteným z vrbového proutí.

Nebyla však v prostoru Nadkostelí zahradou jedinou. Přes ulici – u kudlovského potoka – bychom našli sad druhý - „V potokách“. Velmi rozlehlý, s více než stovkou  ovocných stromů, stávala tam též velká sušárna ovoce. Co se dosušilo, to se každého roku sypalo do pytlů a ukládalo na nadkostelskou sýpku. Větší část plodů putovala na severní Moravu i dál, část se zpracovala na burčák a mošt. Vůbec obchod s ovocem a povidly byl tehdy ve Zlíně velmi rozšířen a vynášel.

Vraťme se ještě nakonec k „naší“ Minaříkově chalupě. Patřily k ní také polnosti. Pole nedaleko starého hřbitova dále u jaroslavického lesa zvané Kolenčice nebo i vzdálenější na Kostelecku. Vše se zlomilo rokem 1922 – chalupu i se zahradou zakoupil továrník Tomáš Baťa a v roce 1927 svou vilou udělal definitivní tečku Jan Baťa.

Obrazek


 

 

Ulici vévodil dům zámožného měšťana a radního pana Antonína Minaříka (poté jeho syna poštmistra) s velkou zahradou a sušárnou ovoce. V zahradě si postavil v roce 1927 vilu Jan Antonín Baťa, pozdější šéf obuvnických závodů. Stojí zde dodnes v sousedství Kolektivního domu jako sídlo Čsl. rozhlasu. Jinak zde sídlili tkalci, obuvníci a papučáři, provazník Malovaný a hrnčíř Slavík, kteří své výrobky vozili na trhy a jarmarky. Povidla se tu vařívala v každé chalupě a bývalo při tom veselo. Trochu níž ke kostelu bydleli rolníci Zlínský a Stuchlík – studnař, zámožný soukeník Macháň a knihař Siegel. Právě přes jeho chalupu se v roce 1933 probourala nová městská ulice od Obchodního domu na hráz kudlovské přehrady a dál, po proražení zástavby na Hluboké ulici, směrem ke staré Přílucké. Pouze krátkou dobu se jí říkalo Přehradní, od května 1933 Štefánikova, od května 1940 Horní, od července 1942 Dr. Fritze Todta, po válce opět Štefánikova, od března 1951 Leninova, od roku 1990 Štefánikova.

 

  Nad Minaříkovou zahradou stávala panská cihelna (v místě Stadionu mládeže) a v ní vyráběl ruční cihly pantáta Oksner, otec dvanácti dětí. Za 1000 vypálených cihel se znakem HZ (Herrschaft Zlin) dostával prý pět zlatých a měl se co ohánět. Nic už dnes nepřipomíná tyto staré časy. Všechno bylo pohlceno moderními budovami Zimních lázní, Kolektivního domu, Centroprojektu a Kooperativy, postavenými v posledních šedesáti letech.

Obrazek


Ve Zlíně mívali několik míst s rámy na sušení sukna. Na Dlouhé ulici vzniklo podle nich v průběhu XVII. století označení „Za ramy“, které pak dalo vznik ulici Zarámí. Stálo zde později pod zahradou Pelčákova domu mýto. Původně to býval jen chodník mezi zahradami, který vedl z Dlouhé ulice k Dolnímu mlýnu. V jeho blízkosti stávaly panské haltýře, nádrže na ryby z blízké Dřevnice, jako to vidíme na obraze Zlína z roku 1746. Ale na Zedníkově obrazu o sto roků později stojí tady rada domků, které jsou počátkem uličky Haltéře nebo po zlínsku Oltéře. Ta byla pak v roce 1887 úředně přejmenována na ulici Vodní. Zde pamatujeme úhledné přízemní domky se štíty do ulice, které patřily rodinám Polášků, Hozů, Bébarů, dýmkaře Zedníka a policajta Vojtáška i stařence Stašové a jiným. Na jejím západním okraji postavili potomci staré koželužské rodiny Langerovy v době první světové války koželužnu, která však ve dvacátých letech zanikla. Budova i ulice zde přetrvávaly do sedmdesátých let.

Obrazek

     Západní úsek ulice Zarámí, místo (dnes Česká spořitelna a.s.), kde stával kdysi Dolní mlýn (později vodní elektrárna Ericsson). Za budovou PSG a.s. stojí podobná výšková budova – ubytovna. Přesně v místě bývalé Langerovy koželužny. V sedmdesátých a osmdesátých letech min. století sídlil v přízemí bývalé továrny Český statistický úřad, v patře poté úřad finanční (totalita neměla mnoho kladů, ale v malých počtech úředníků mohla jít příkladem).

Níže vzpomínaný plácek dělil budovu od pěšiny, mířící přes trať a nábřežní vozovku k řece a Čepkovu. Vedle pěšiny, pod mohutným stromem, krčila se plechová garáž motocyklového závodníka Jaromíra Matušky. Na její západní stěně, všem zrakům vystaven, skvěl se protistátní nápis, který po častém upozorňování kompetentních orgánů pokoušel se majitel ledabyle zatřít. Text ovšem po několika deštích vždy se opět stal čitelným a vydržel až do poloviny osmdesátých let – to se Vodní ulice narovnala, napojila na nadjezd na Jižní svahy, Průmyslové stavby Gottwaldov postavily svou ubytovnu a staré zákoutí vzalo definitivně za své.

 

 

Vodní ulice spojovala Dlouhou s pláckem u elektrárny na Zarámí. Po požáru Juříčkova Dolního mlýna v roce 1912 postavili totiž na jeho základech první zlínskou veřejnou elektrárnu. A o vánocích roku 1913 už dodávala elektrický (stejnosměrný) proud do jednoduché městské rozvodné sítě. Zlínské elektrárny Poté byla odkoupena firmou Baťa a v roce 1932 objekt zbourali. Na prázdném místě v jeho blízkosti na přelomu šedesátých a sedmdesátých let postavili budovu Průmyslových staveb (PSG a.s., viz foto), a to právě v místě, kde stával rozlehlý dům mydláře a barveníka Poláška, později jeho zetě rolníka Kovaříka. Přes ulici fungovala rázovitá kovárna Gajdůškova a vlastnil zde i domek městský tajemník Limanovský. A kolem sousedního domu zelináře Janečky stoupala ulička Mlýnská k náměstí. 

 

Jinak patřilo Zarámí řemeslu ševcovskému, kamnářskému a bednářskému i dvorním vjezdům domů z náměstí. Na západním konci ulice stával hostinec „Na chmelnici“ řemenáře Finbingera. Zde se našlo i místo pro „ringšpíly“ – kolotoče, když přijely do města. A po letech vyhledávaná zahradní restaurace Procházkova s hudbou k tanci. Počínaje roky 1938-40 začaly se staré domy v ulici pozvolna vytrácet a stavěly se domy nové. Ulice dostávala modernější architektonický ráz i výraznější solitéry, v letech 1966 až 1972 byl její přerod v podstatě završen. Na úplné zmodernizování a „poměštění“  si však musíme ještě počkat.

----------------


Malenovská, Tovární a Čepkov

 akad. arch. Eduard Staša

(Kapitolky ze starého Zlína, 1990

Naše pravda, 1987-1988)

 

Do Malenovic a Otrokovic se dříve jezdívalo po silnici, která vedla přes dnešní areál a.s. Svit někde v místech, kde stojí budovy č. 13 – 33. Říkalo se jí Stará prštenská. U silnice stávala kontribučenská sýpka, později i tovární konsum a za ním obecní trhovisko.

Obrazek

Na starém Trhovisku (v areálu závodu, oblasti dnešní budovy 32-33) stávaly i první mansardové domky pro zaměstnance fy. Baťa. Vzhledem k jejich podobnosti s pozdější výstavbou na Kotěrově a Antonínově ulici lze dovozovat, že se jedná o prototypy pozdější tak časté zástavby Zlína.


 

První zlínský fotbalový klub S.K. Zlín si ho počátkem dvacátých let pronajímal jako hřiště. Na starém filmu, snímaném někdy v roce 1922-23 ze střechy nové elektrárny lze ještě prostor s domky na pár vteřin zahlédnout, ovšem již zastavěný rozlehlou provisorní tovární halou. Za domky směrem k západu táhnou se dvorky se zahradami...... Naproti sýpky stál domek pro výběr mýtného.

Už v roce 1915 se ukázalo, že silnice překáží stavebnímu rozvoji Baťovy továrny a došlo k jejímu malému narovnání, přibližně do linie dnešní budovy 12-42. Podruhé se tak stalo v červenci roku 1922, kdy stavební komise doručila městskému zastupitelstvu žádost firmy Baťa na radikálnější přeložení silnice směrem k jihu do dnešní polohy (na východním okraji, v oblasti dnešního náměstí Práce,  se ovšem až do počátku třicátých let pozvolně  napojovala na Zahradní ulici, dnešní tržiště „Pod kaštany“). Proběhl vášnivý boj mezi firmou a obcí zlínskou, který rozhodly až volby v roce 1923, kdy poprvé zvítězila baťova kandidátka. Případ přeložení silnice se pak uzavřel roku 1924. To už zde ale stála řada Kotěrových dělnických domků s typickými mansardovými střechami s podkrovím, kterým se říkalo „Včelín“.

Obrazek

Včelín v roce 1926, v levém dolním rohu Malenovská ulice, tehdy značně štíhlejší nežli její dnešní podoba.

  Ulice se tehdy jmenovala „Stará Letná“. V mansardách domků totiž bydlela sokolská mládež, která tak pojmenovala rodící se novou městskou čtvrť po návratu ze sokolského sletu v Praze na Letné. Ale už v roce 1925 dostala ulice název Malenovská a ten jí zůstal až do roku 1934, kdy byla po rozšíření a zdokonalení přejmenována na třídu Tomáše Bati. Řada Kotěrových domků se tak stala součástí městské třídy a ztratila se z obrazu města až válečným bombardováním v listopadu 1944.  

Obrazek

Včelín roku 1932 na ještě nerozšířené Malenovské, v pozadí náměstí Práce.

 

 

Hned vedle „Včelína“ směrem k východu odbočovaly první ulice Podlesí (U zimního stadionu), Antonínova a Kotěrova jako počátek nové městské čtvrti Letná.

Obrazek

 Začátky výstavby Letné – Kotěrova a Malenovská ulice roku 1925

 

     Jan Kotěra – čelný představitel české moderní architektury a profesor na pražské akademii – byl povolán, aby navrhnul nejen rodinné domky, ale i první regulační plán pod názvem „Dělnická kolonie firmy T.&A. Baťa ve Zlíně“ s uvedeným datem 29. března 1918. (Blíže: Jan Kotěra a Zlín) Letná se pak v průběhu dalších let rozšiřovala do desítek nových ulic a uliček, až skončila ve třicátém prvém roce u okraje lesa ulicí „Pod rozhlednou“. Ulice Malenovská tak vstoupila do historie města jako počátek hlavní městské uliční páteře, která proťala údolí města od západu k východu.

 

     Víceméně kratší epizodou, která upadla již v zapomenutí, stala se ulice Tovární. Zrodila se brzy po první světové válce z potřeby dostat se od hlavní brány závodu u nádraží přímo na prštenskou ulici. Vedla od Jugasova hostince Monako, postaveného roku 1901 naproti nádraží (S jistým přivřením oka lze pozici dnešního „Monaka“, vzniklého v devadesátých letech naproti vlakovému nádraží, označit za totožnou s Monakem historickým. Pozn. C.) , mezi továrnou a zámeckým parkem (sahal bez přerušení od zámku až k továrně) přes pozdější koupaliště a autobusové nádraží na křižovatku s městskou ulicí (Zahradní/starou prštenskou). S té podobě setkáváme se s Tovární ulicí ještě i v roce 1938.

tovární ulice

Foto Tovární ulice. Autor a datum neznámé, místo mezi 14. a 15. (tehdejší) budovou (přibližně dnešní prostor mezi koupalištěm a 14. budovou).


Když pak rozhodnuly kompetentní osoby o stavbě koupaliště mezi továrnou a parkem, Tovární ulici ve třicátém devátém roce zrušili. A místo ní vybudovali k nádraží ulici novou – beze jména, částečně dnešní Gahurovu - přes zámecký park na Trávník směrem od dívčích internátů. Dnes tu stojí nový nadjezd na Jižní svahy. Ale také na Čepkov, který zde zažívá mnohé novodobé nepěkné stavební peripetie.

 

Čepkov – původně samostatná středověká osada – patří k nejstarším částem Zlína. Je o něm zmínka už v roce 1397, kdy jej jmenují mezi devíti vesnicemi zlínského panství vedle městečka Zlína. Teprve v XVI. století se stal jeho součástí. Tehdy už byl zřejmě spojen dřevěným mostem s protějším Trávníkem, který si svou samostatnost ještě podržel. Zaniklé čtvrti, oblasti a stavby Na romanticky laděném snímku z roku 1906 vidíme dřevěný čepkovský most před jeho zbouráním. O rok později postavili totiž most nový, železný, s mohutnými příhradovými nosníky, které čněly vysoko nad mostovkou. Tak jej známe až do počátku sedmdesátých let, kdy byl rozebrán a postaveno přemostění nové, dnešní.  

 

Čepkov sám jako „urbanistický útvar“ není nijak pozoruhodný. Původně zřejmě jen volné seskupení rozptýlených chalup se později zformovalo do dvou krátkých uliček podél břehu Dřevnice a záhumenní cesty, která vedla pod kopcem až k cigánovskému mostu (částečně dnešní Pod stráněmi). Ve druhé polovině XIX. století měl Čepkov něco přes dvacet chalup s hospodářskými budovami, stodolami a sušírnami pod kopcem, v nichž se někdy i bydlelo.

Obrazek

Východní část Čepkova v prosinci 1986.

 

 

Žilo zde hodně obuvníků jako Pančoška, Červenka zv. Cibulka, Vrzalík, Baťa zvaný Čunča, Čabla, Vesecký a jiní. Ale také rolníci Olšák, Tlusták zv. Mikl i zahradník Břešťák, panský hospodář Fimbinger, strojník Januška, lidé vesměs ve skromných podmínkách žijící. Po první světové válce vzrostl počet domů téměř na padesát a mnoho stavebních míst lákalo k další výstavbě. Staré chalupy ani novější domky nevybočily však nikdy z průměru.

Obrazek

Čepkov u mostu v květnu 1977.

 

 

Co ale stojí za pozornost, je vila Tomáše Bati, přesněji řečeno její podoba z roku 1911-1912, kdy byla postavena. Na základech, rozestavěných stavitelem a původním navrhovatelem Františkem Novákem z Vizovic vilu znovu navrhl prof. arch. Jan Kotěra z Prahy. Na interierech a malířské výzdobě spolupracovali prof. Kysela a arch. Zázvorka. Tedy sestava na tehdejší dobu špičková. Vzniklo zde dílo vskutku výjimečné. Jakési komorně laděné sídlo ve stylu secese a nastupující české moderny, začlěněné citlivě altány a pergolami do zeleně malého parku. Dokazují nám to přesvědčivě dochované fotografie, i když dnešní torso budovy po provedených přestavbách a vpád silnice a náspu do předpolí stavby už tomu nenapovídá.

Obrazek


 

O kus dál k východu ležely volné pozemky zvané „Farářů kút“ nebo také „Farářova lúka“. Tak se jmenovala část území mezi Čepkovem a Štěpánkovou továrnou, která stávala v místech pozdějšího hřiště S.K. Letná. Zde se rozhodlo bytové družstvo „Domov“ v roce 1922 postavit obytnou kolonii rodinných domků podle návrhu kudlovského rodáka arch. Františka Lydie Gahury. V listopadu téhož roku podali žádost o povolení stavby třinácti domků a jejich výstavba se uskutečnila v letech 1923 až 1925. Ale tím to neskončilo. Pokračovalo se v dalších letech až do sklonku třicátých let výstavbou různých domů a vil a nakonec Domov splynul s Čepkovem i s nejstaršími domky Pod stráněmi, které zde vznikly již před první světovou válkou. K nim přibyly nové ulice Smetanova, Čepkovská a Tyršovo nábřeží až po Rybníky. A místo zde našly i domy mnoha známých zlínských měšťanů. Ředitele škol Hugo Rady a pak jeho zetě JUDr. Blažka, městského radního Slovenčíka, tesařského mistra Štětkáře, učitelů Červinky a Hejkala, dlouholetého zlínského lékaře MUDr. Krále i lékárníka Suchomela.

Obrazek

Fotografie Čepkova (části zástavby bytového družstva "Domov") z Jižních svahů, z místa dnešního chodníku od terasových domů ke schodišti na Rybníky. Záběr asi z roku 1931.


Později velké domy městského tajemníka Kvasničky a hoteliéra Klapka a mnohé další. Vznikla zde i první zlínská autodílna a prodejna aur Rudy Hatě (syna někdejšího starosty města Antonína Batice) a malá obuvnická továrna Eduarda Kaloty, kde má dnes sídlo firma Emseko a Ekletram.  Tak tedy vypadala malá městská čtvrť, které se říkalo a dodnes říká mezi zlíňáky „Domov“. Dřevěnou lávku přes Dřevnici, která ji od počátku spojovala se starým náměstím, vzala v osmdesátém sedmém roce povodeň. Ani to pojmenování v žádném plánu města nenajdeme. Ale dvě řady původních třinácti domů z poloviny dvacátých let zde stojí ve svém vzhledu téměř nedotčené.

čepkov - tyršovo nábřezí

Řada domků stavebního družstva domov na Tyršově nábřeží (druhá řada lemuje ze severu ulici Smetanovu).

----------

 

Hřbitovní a Hluboká

 

Budovu vysokoškolských kolejí v Divadelní ulici naproti pomocné budovy divadla postavili v roce 1938 jako klášter milosrdných sester.

 Patřila k nejzdařilejším dílům zlínského architekta Miroslava Lorence. Někde v těch místech stávaly ještě ve druhé polovině XIX. století farské stodoly. A za nimi ležela kašna – nádrž, napájená vodou ze splávku pod Půstkami na kudlovském potoce. Půstky – tak nazývali dva „fláky“ polí nad údolím potoka, v sousedství farské zahrady. Kašna zastávala vlastně funkci jednoduchého filtru, od ní vedlo dřevěné potrubí kolem fary a Potrubnou ulicí do panského pivovaru. A rovněž do kašny na náměstí, vybudované po velkém požáru v roce 1819. Nádrž u farských stodol byla dřevěná, krytá šindelovou stříškou a voda z ní přetékala korýtkem přes cestu zpět do potoka. Vždy ji zamykali, záhadně to v ní bublalo a obyvatelé ji opředli radou pověr a pověstí, které naháněly strach.

http://www.cygnus.estranky.cz/img/original/430/fara-a-hrbitovni-ulice.jpg Východně od kostela, přes ulici, stávala zlínská fara; za ní v pozadí lze vidět budovu kláštera stavěného v letech 1937-38.

 

Když v roce 1842 přeložili nejstarší zlínský hřbitov od kostela na farský kopec nad kudlovským potokem, vznikl vlastně i zárodek nové ulice, kterou později nazvali Hřbitovní. Původně to ale ani ulice nebyla. Tak stopadesát metrů cesty a dřevěná lávka přes potok, za ní se stoupalo ke hřbitovní bráně. Solidní vozovka a most vznikly až později. Ulička odbočovala z Dlouhé pod farou a lemoval ji plot farské zahrady ukončený stodolami. Po druhé straně pak několik chalup, které patřily domkáři Chlůdovi, krejčímu Minaříkovi zvanému Patěra, ve dvoře pak Matulíkům a dál krejčímu Stuchlíkovi a pekaři Barvířovi. Tam se nosíval z blízkého okolí v „okřínkách“ chléb na pečení. Starý zlínský hřbitov plnil funkci nejen místa pietního klidu, ale o Dušičkách rovněž místa dobrodružství zlínských dětí.

 

Pod hřbitovem prudký sráz do potoka, kde stávala kamenická dílna pana Smýkala. Ve třicátých letech kudlovský potok v těchto místech přehradili a vybudovali malou přehradu, po jejíž hrázi vedli novou městskou ulici od Obchodního domu do Dílů a k Příluku (dnešní Štefánikova). Pod přehradní hrází našla své místo socha sv. Jana Nepomuckého, přestěhovaná sem z Trávníka.

Naproti budovy kláštera ve čtyřicátém roce postavili t.zv. Hasičský dům (také se mu říkalo Dům bezpečnosti). Ten v roce 1967 upravili jako pomocnou budovu Divadla pracujících. Právě výstavba divadla si vyžádala vybourání celého bloku starých domků mezi Hřbitovní ulicí a třídou Tomáše Bati. A potom došlo i na starou faru a otevření farské zahrady jako volné zeleně, ohraničené novou budovou vysokoškolských kolejí. Fara, středověká svým původem, sloužila v XIX. století za faráře Souška jako oblíbené prázdninové sídlo jeho přítele národopisce Františka Bartoše. Nová fara se přemístila za kostel do Sadové ulice. A tak nastal konec staré Hřbitovní ulice a počátek nové ulice Divadelní. Budova Divadla pracujících se stala důstojným vkladem moderní architektury do historického jádra města, kde posledním svědkem staré Horní osady zůstává už jen kostel sv. Filipa a Jakuba.   Na starém hřbitově se přestalo pohřbívat v roce 1932 a dnes je z něho veřejný park.O dušičkách v témže roce vysvětili nový Lesní hřbitov mezi Březnicí a Zlínem.


Zrušení starého hřbitova vyvolal nedostatek místa a blízkost vodní nádrže. A tlačila i výstavba nové ulice Hluboké. Ta se dostává do povědomí obyvatel města někdy okolo roku 1925 v místě úvozové t.zv. Hluboké cesty, která vedla z Kvítkové ulice k jihu do kopce kolem hřbitova až k místu, kterému se říkalo „Růžový žlébek“. Tam stávala již ve starších dobách obecní cihelna, kterou později zrušili pro nedostatek kvalitní hlíny. A za ní lesík, ideální robinsonádní terén pro hry zlínských kluků.

Návrh na založení Hluboké ulice vyplynul z Gahurova regulačního plánu města. Zlínská stavitelská firma Josefa Winklera jej hbitě využila a podala v roce 1925 žádost, aby zde mohla postavit dvanáct rodinných domků, přesněji šest dvojdomků „na klíč“ pro obyvatele města. Cihly se tu daly výhodně dovážet vrátkem po kolejničkách z nedaleké cihelny. Stavební úřad vydal souhlas ke stavbě s podmínkou, že sousední hřbitov bude do dvou let přeložen.  Nebyl, zato domky v roce 1928 dokončili a jejich výstavba pokračovala dál až do ukončení ulice.

Obrazek

 Hluboká - Cesta hlubokým úvozem (zm. 1925-28); z. 2. XI. 19,4 Hluboká (část ulice od války Lorencova (foto červen 2005).

 

 

     Její dolní část mezi třídou Tomáše Bati a Kvítkovou dokončili až v letech 1940-41 a potom vlastně až po roce 1945 výstavbou budov Pozemních staveb. Navíc zůstala západní strana ulice prakticky, až na výjimky, bez pravidelné zástavby. Po válce došlo k přejmenování části ulice mezi tř. T. Bati a Kvítkovou na ul. arch. M.Lorence , kterého jako účastníka odboje za války popravili nacisté. K jeho jménu vážou se i dva velké městské činžovní domy 1) na nárožích (dolní) ulice, postavené dle jeho architektonických projektů.

Mezi nimi měla původně stát i sedmietážová budova státních úřadů. Myšlenka však později uspěla až v prostoru náměstí Práce (Okresní úřad). Stavba činžovních domů je spojena s nálezem hrobů ze hřbitova u Hluboké cesty, jehož umístění se zde zkoušelo (1840), nežli jej vybudovali nad kudlovským potokem. Hledalo se ovšem tehdy i na jiných místech v dnešním městě.

V horní části nad Hlubokou ulicí v trati zvané „Na Kamenné“ v t.zv. Malotově žlebě se vždycky na podzim scházela mládež na vaření „trnčačky“. A zde, mezi dnešními ulicemi Prlovskou a Kamennou, postavilo bytové družstvo „Podřevnicko“ malé sídliště rodinných domků podle Lorencových projektů. Budovala je zlínská stavitelská firma Josefa Jarcovjáka. Šlo o kultivovaně řešené moderní patrové domky s plochou střechou a omítanými fasádami, jejich původní vzhled dnes zcela překryly nové přestavby, takže prohlédnout si je můžeme již pouze na dobových fotografiích.

Tím se vlastně otevřela výstavba na nových plochách, kde pokračovala sídlištěm Lazy ještě i po roce 1945. A odtamtud někde z Kamenné začínala ta báječná sáňkovačka zlínských dětí i dospělých směrem dolů na Kvítkovou ulici k trhovisku. Říkalo se tomu místu Baťův kopec a bývalo tu v pěkných zimních dnech půl Zlína až do večera. Pojmenování pochází zřejmě z doby, kdy firma Baťa zakoupila pozemky od barona Haupta, aby si zajistila klidné podmínky pro rozšiřování svých čtvrtí. A brzy se ukázalo, že šlo o čin velmi prozíravý.

 

 

1)  Na trojfotografii vidíme vpravo dvůr Lorencova  domu z nároží tř. T. Bati a Lorencovy, vlevo je popisovaná, téměř identická Lorencova stavba z nároží Kvítkové ulice a Lorencovy - vlevo nahoře foto z Kvítkové ulice, vlevo dole od Pozemních staveb.

Obě budovy se liší pouze v detailech a rozmístění vchodů (obě mají vstupy z východu a severu, u Baťovy třídy jsou všechny vchody z vnitrobloku, u Kvítkové část z vnitrobloku a část z Kvítkové) a rámují oba konce Lorencovy ulice po její východní straně.

-----------

    Čtenář našeho webu zaslal k popiskům fotografií Lorencových "elektrických" domů poznámku, kterou až do doby rekonstrukce této stránky ponechám v původním, nezměněném znění:

Nuže - vpravo (dole) nevidíme dvůr Lorencova domu (Lorencova 3346) z nároží tř. T. Bati a Lorencovy, nýbrž dvůr "spodního" Lorencova domu (Lorencova 3345) z nároží Kvítkové ulice a Lorencovy - dům Lorencova 3346 má z tohoto pohledu ve dvoře závěsné balkóny, které zde absentují.

 

Obě budovy se liší pouze v detailech, nikoliv však v rozmístění vchodů; vstupy z východu nemá žádná. Vstupy do obou domů jsou u severního křídla ze severní strany (Lorencova 3345 z Kvítkové ulice, jak patrno na snímku nahoře, Lorencova 3346 ze strany hřiště, resp. dnes snad parčíku), u jižních křídel též na jejich severní straně ze dvora, jak patrno na fotografii vpravo dole. Vjezd na dvory je u obou budov situován na jejich západní straně - z ulice Lorencovy.

 

Poznamenávám, že jsem v domě Lorencova 3346 bydlel od roku cca 1950 (to mi byl jeden rok) až do roku 1975.

 

 

S pozdravením

 

Jiří Šamánek

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA