Jdi na obsah Jdi na menu
 


panorama továrny z roku 1920

ak. arch. Eduard Staša, Tep nebo Zlínské noviny, asi 1992

 

Na svou dobu velmi zdařilá fotografie  Baťovy obuvnické továrny byla pořízena z kopce pod Mladcovou (ze svahu mezi uličkou L. Košuta a uličkou Pod Babou, viz foto mapky). Její časový původ můžeme dosti spolehlivě určit podle doby výstavby některých budov. Nebo dle toho, jak kde které chybějí – záleží na gustu. Důležité také je, že již tehdy autor věděl, že Zlín „z té fotogeničtější stránky“ se má snímat v době od dubna do srpna, kdy Slunce svítí brzy ráno a pozdě večer nízko ze severní strany. (Ale řekněme si též, že se, navzdory názvu článku, nejedná o panorama, ale o širokoúhlý záběr – p. Staša promine. C.) Vstupme tedy do nového Zlína, kde ještě vládne poválečná bída, architekturu navrhuje sám Jan Kotěra se svým mladým žákem Františkem Gahurou.

Levé části snímku vévodí jednoznačně pětietážová budova [A] (později č. 13, dnes Frema a.s.) postavená v roce 1916-17. Ale velká mezera vlevo pod ní signalizuje, že ještě nestojí tříetážové budovy č. 14 a 15 (nemají nic společného s dnešními, zničilo je bombardování   20. listopadu 1944).

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Už uvedená fakta nám umožňují zařadit fotografii někam mezi uvedená léta. Ještě nedostavěnou můžeme ale zastihnout novou tovární elektrárnu [6] – její budování začalo již roku 1918, ukončeno bylo až v r. 1921. Z toho můžeme vyvodit datum vzniku fotografie – rok 1919 nebo 1920. Uprostřed [5] nacházíme budovu nové koželužny (1915), se kterou jsme se seznámili už v předchozím rozboru letecké fotografie z roku 1924. Koželužna e extrahárna jsou dosti rozsáhlé – na naší fotografii nad nimi vidíme podélnou osvětlenou střechu a nižší komín – patří kotelně se strojovnou z doby první světové války. Zde končila továrna z jižní strany – ohraničovala ji stará silnice do Prštného a Malenovic. U ní stávala až do roku 1930 patrová vila s č.p. 695 ředitele Josefa Blažka [1], který přišel k firmě už roku 1906 a nahradil Františka Štěpánka coby správce/prokurista. Z jeho domu později vzniklo první tovární museum (dnes tam stojí budova č. 32).

Stará kontribučenská sýpka  [2] stála též u prštenské silnice. S Blažkovou vilkou tvořila dlouho nerozlučnou dvojici, za první světové války v ní vzniknul první tovární konzum a firma přes něj zajišťovala zásobování spolupracovníků potravinami. V jejím sousedství (směrem k fotografujícímu) leží nám ukryto dobytčí trhovisko, které v této době sloužilo rovněž jako hřiště AC Zlín. Přeložili je sem v roce 1916, když se – povzbuzená válečnou konjunkturou - rozšiřovala továrna. Ve stejném roce došlo také k drobné přeložce části prštenské vozovky mezi sýpkou a panským dvorem (ukrytý našim zrakům za pětietážovou tovární budovou). Tato cesta v původním trasování by dokonce vedla východní částí dnešní budovy 13, potom se protáhla směrem ke čtyřiadvacítce a až od ní si to rozvážně namířila k sýpce. I tato nepatrná úprava   a zjevné zlepšení trasy vzbudily dosti značnou nevůli na levicové zlínské radnici.

V pozadí na svahu mezi Blažkovou vilou a vysokým komínem vidíme rozestavěných pět patrových domků [B] podél silnice do Březnice (tehdy vedla jinudy, do dnešní podoby ji upravila až výstavba Velkého kina). Ve školské kronice můžeme najít zmínku o jejich stavbě – uvádí se ve školním roce 1919-20. Máme tak potvrzen časový původ zobrazené fotografie. Domky stavěla pro své administrativní zaměstnance firma Baťa a pro svou nápadnou polohu v panoramatu města se jim říkalo „Hradčany“  (některé vezmou za své  výstavbou Velkého kina a Společenského domu).

Jde o začátek větší skupiny domků, které pro firmu navrhnul významný představitel české architektury prof. arch. Jan Kotěra z Prahy. Napravo od stavbiček, zarostlé stromovím, táhne se údolí potoka Březinky. Bývalo tam výletiště Stromovka. Dnes tam stojí Zimní stadion a Sportovní hala. Zbytek tvoří zanedbané a zaasfaltované prostory autobazaru, točny dopravního podniku a u ulice Mostní figuruje prokletí posledních zlínských let – parkoviště. Po – v osmdesátých letech zamýšleném – parku Stromovka ani stopy.

Za čísly [3] a [4] na fotografii vidíme dvě řady mansardových rodinných domků, které firma zbudovala jako dělnická obydlí v letech 1912 a 1915. Tyto objekty jsou na snímku už zcela obestavěny továrními budovami a na fotografii z následující statě (1924) je nenajdeme – musely ustoupit výstavbě.

Celou spodní část snímku zabírají pole a louky s malebnou zelení kolem starého řečiště Dřevnice. Právě v této údolní rovině byl o řadu let později – v roce 1934 – vybudován moderní sportovní stadion a tenisové dvorce.

Obrazek

Místo lákalo fotografy stále, dnes je ale zarosteno dospělými stromy. Pro ilustraci uvádím snímek z roku 1937 – opět v pozdně odpoledním Slunci, navíc i bez jakýchkoliv sportovních aktivit na stadionu.

 

Zadíváme-li se na horní část fotografie, kde vidíme louky a pole pod okrajem lesa Barabáš, ocitáme se v terénu, v němž firma Baťa ve třicátých letech postavila dvě řady internátů pro mládež po obou stranách parkového prospektu, zakončeného dnes památníkem Tomáše Bati. A také tam vznikne náměstí Práce  s Obchodním domem, hotelem Společenský dům a Velkým kinem.

Tak tedy vypadala „panenská“ příroda před její urbanizací. Fotografie nám vlastně zrcadlí historický svár mezi okolní poklidnou krajinou feudálního panství a výbušně se rozvíjejícím moderním průmyslovým podnikem v jejím středu.

bata-z-letne-1920-web.jpg

 

 

Baťova Továrna v roce 1924 Z letadla

ak. arch. Eduard Staša, Tep nebo Zlínské noviny, asi 1992

 

Už v průběhu roku 1924, kdy firma zakoupila první letadlo Albatros, pořídil redaktor továrních novin Jaroslav Pagáč s pilotem Jindřichem Broučkem několik leteckých snímků. Patří mezi ně i presentovaná fotografie Baťovy továrny právě z období, kdy zde probíhala velká přestavba. Staré tu ještě dožívalo (a stále tvořilo velkou většinu, ve formě budovy 13 nezmizelo dodneška) a nové se čerstvě rodilo. A vedle vidíme sice již omezené, ale stále fungující feudální panství.

Obrazek

Snažil jsem se toto nedokonalé foto nahradit zřetelnější variantou, třeba i neleteckou. Bohužel – společně na jednom obrázku popisované objekty nemám. Leda bych vše nakreslil – ale to by zase nebyla letecká fotografie.

 

V dolním levém rohu fotografie stojí před nádražím hostinec Monako. Přesněji – ulici před nádražím můžeme jakž takž rozlišit, Monako [1] už ze snímku vybíhá. Postavil je tu roku 1901 hostinský pan František Jugas. Celkem chytře, nedaleko již stála první (jednopatrová) budova budoucích Baťových závodů (na horním konfrontačním snímku zcela vpravo, Monako zcela vlevo).

PORÁŽKA DOBYTKA VE ZLÍNĚ

(1920 – 1925)

 

Fa. T. & A. Baťa porážela dobytek již v letech první světové války, a to především pro potřeby závodní jídelny a konsumu. Trvalejší „závodní" porážka zřízena počátkem let dvacátých a nacházela se přímo v továrním areálu závodu v budově skladiště obuvi (v jejím rohu směrem k trati dráhy Otrokovice-Zlín-Vizovice).

Tento provoz (jako všechny ostatní porážky ve Zlíně) zdaleka neodpovídal požadovanému hygienickému minimu. Po apelu okresního veterináře se firma pokusila zjednat nápravu a v lednu roku 1924 zažádala o schválení této provisorní porážky okresním úřadem.

Tomáš Baťa usiloval – v rámci naplnění firemní politiky dodávání levných potravin obyvatelstvu – o zřízení jatek vlastních. V přípisu na okresní úřad (13. VII. 1925) uvedl: „Kdyby se měla utvořiti akciová společnost na postavení porážky nebo kdyby se tu mělo postaviti sdružení řezníků, znamenalo by to zatížení konsumentů, poněvadž jak družstvo řezníků, tak i akciová společnost by chtěly vydělávati a určovaly by velké sazby nebo jatečné poplatky za účelem umořování celého vloženého kapitálu. Naproti tomu firma Baťa ze tří čtvrtin potřebuje porážky sama pro sebe, neboť zabíjí týdně 7-8 kusů hovězího dobytka ... nechce a nebude vydělávati na mase, které svým zaměstnancům prodává."

Předpokládaný stavební záměr potom baťovci popsali následovně: „V poslední době uvažuje se o tom, aby firma T. & A. Baťa postavila vedle své elektrárny porážku a dala ji obci do užívání na základě smlouvy, zvláště k tomuto účelu vyhotovené a to proto, poněvadž zřízení porážky v těchto místech nestálo by velkého nákladu, ježto by v této porážce nebylo zapotřebí žádného strojového zařízení, neboť by se mohlo užívati páry ku paření prasat a mimo to veškerá voda, ať teplá nebo studená, přiváděla by se potrubím přímo z elektrárny: řešila by se tedy stavba porážky racionelně a ekonomicky. Stavbou porážky sleduje dále majitel firmy a starosta města otázku zlevnění prodejní ceny masa, neboť hodlá porážku za nepatrné nájemné obci pronajmouti, obec pak nemusí vybírati žádných poplatků a proto budou moci řezníci prodávati maso přímo za nákupní ceny s 20 % občanským ziskem."

Zbývá už pouze připomenout, že tato zamýšlená obecní/baťovská jatka nevznikla.  

dle: ČR-MZA – Brno, pracoviště Zlín, FB, XV. stavební odd., inv. č. 74

ČR-MZA – Brno, SOkA Zlín, AMZ, inv. č. 769

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

Ihned v sousedství hospody – kolmo k ní – leží stín, vržený průčelím dvoupatrové zděné tovární budovy  z roku 1906 – i se strojovnou a prvním z továrních komínů. Od roku 1930 se tato budova označuje číslem 16, při bombardování v listopadu 1944 došlo k jejímu úplnému zničení (měla nosné sloupy a stropní trámy dřevěné). Projekt této průmyslové budovy (do roku 1923 celkem třikrát s drobnými variantami zopakovaný) přivezl Tomáš Baťa ze své první návštěvy Ameriky, kde jej koupil od jistého Bresnamana za 5000 $.

Západně od budoucího č. 16 stojí (kolmo na dvoupatrovku) již zmíněná první Baťova budova [2], ve které už jsou v r. 1924 už pouze kanceláře, ale kdysi zde fungovala plnohodnotná výroba obuvi, sklady, kanceláře, za svobodna zde bydleli i Tomáš a Antonín Baťovi, pár chlapeckých let zde strávil i Jan Baťa.  Číslo tento objekt nemá, byl zbourán  v polovině dvacátých let.

Vpravo od budovy č. 16 se řadí souběžně dvě tříetážové zděné budovy č. 15 a 14  z roku 1923  a třetí pětietážová (13, dnešního vzhledu nabyla po rekonstrukci v sedmdesátých letech, fa. Frema), postavená koncem války, v r. 1918. Za ní, šikmo k pravému okraji, probíhá stará silnice do Prštného [A], která až do roku 1923 ohraničovala závod z jižní strany. Na snímku výrazně odděluje starou část továrny od trojice nových budov, o které se továrna právě rozšiřovala za silnicí. Původní cestu k Malenovicím budeme moci v areálu závodu rozlišit ještě i na snímcích z roku 1929. Tuto vozovku označuji na fotografii zelenou barvou.

Za etážovými budovami, směrem k zámeckému parku, probíhá bílá čára později zrušené ulice Tovární [B]. Vedla od nádraží na křižovatku se silnicí do Prštného a Malenovic (dnešní Gahurova je produktem roku 1938). Park vidíme ještě kompaktní, uprostřed něj budova zámku [C].

Při dolním okraji snímku uprostřed zabírá místo rozlehlá přízemní budova první koželužny [D] s charakteristickými „pilovými“ střechami, které dodávaly výrobní hale světlo a vzduch. Koželužna fungovala až do roku 1934, kdy ji nahradily budovy 24 a 25, výrobny obuvi. Koželužství pokračovalo především v Baťově.

řadě s válečnou koželužnou (doprava) stojí rovněž za války postavená kotelna  se dvěma komíny [E].

Již zmíněná trojice továrních budov, to jsou první moderní železobetonové budovy č. 11, 12 a 2. Jejich výstavbou začíná historický obrat ve výstavbě továrny. Poněkud šikmo natočená nachází se na pravém okraji budova č. 11 [3]. Její původní vzhled si dnes již prakticky nikdo nepamatuje. Postavena byla coby skladový objekt. V průběhu třicátých let – po přestavění hlavní brány do dnešních míst -  se modifikovala na (druhou) administrativní budovu (příjem zaměstnanců, personalistika, noviny), týden po bombardování se její západní polovina samovolně zřítila. Nově se rodící Svit pořídil na místě zbořeniště, k části původního skeletu, neorganický cihlový patrový přílepek.  Personální oddělení a novináře v ní ponechal. Přidal odboráře, pokladnu a t.d., po převratu dokonce prodejnu obuvi.  Svíčka osudu stavby dohořela v roce 2004, kdy v rámci rekonstrukce 21. budovy byla zbořena a nahrazena třípatrovým   parkovištěm.

Na snímku vidíme „jedenáctku“ právě rozestavěnou, za jejím horním nárožím probíhá směrem od města nově přeložená silnice do Prštného a Malenovic (Malenovská)  [F]. Při pravém okraji budovy můžeme navíc rozlišit zvlněnou čáru železniční vlečky [G]. Vedla z továrny do nové cihelny pod Růmy (na místě dnešního Stadionu mládeže) a sloužila k dopravě stavebního materiálu. Zrušena byla v roce 1932, když její trasování „odnesl“ nový obchodní dům svou polohou.

V horní části fotografie uprostřed vidíme starý panský dvůr  [H] a nad ním původní silnici do Březnice [CH]. V pravém horním snímku panské louky a pole, kde již za tři roky začne vznikat školní čtvrť.

Celý levý horní kout zabírá panská ovocná zahrada, která byla v r. 1929 upravena na park. V ní se schovává i škola J.A. Komenského [I] a v „mlhovině“ kazů a domů někde i staré náměstí [J].

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  Fotografie Baťovy továrny z roku 1924 nám tedy ukazuje začátky velkých proměn. Staré, nevyhovující, válečné a provizorní objekty se rušily, nahrazovaly je budovy moderní, železobetonové. Ty vyhovovaly požadavkům moderní výroby se spádovými transportéry. V továrně v té době pracovalo 3000 zaměstnanců a vyrábělo se 14 000 párů obuvi denně. Právě začínala léta velkého rozmachu továrny a města. 

Zlín - Baťovy závody v letech 1924/25

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Letecká fotografie Baťoch závodů z roku 1928.

      Na místě dnešních budov 24 a 25 vidíme ještě „válečnou“ koželužnu (ukončí činnost v r. 1933, kůže se budou zpracovávat v Baťově), mezi budovami 22 a 23 vede původní prštenská silnice.  

      Nechybí vila správce Blažka (na místě dnešní 32), sloužící už ovšem coby tovární museum. A také „válečné“ kotelny se svými komíny, částečně skryté za 23 budovou. B 11 zastává ještě svou původní funkci skladiště, kolem ní – dírou v tovární zdi – prochází železniční vlečka k cihelně na Růmech.